Občas chápu alkoholi(c)ky.
Strejda, který má krásné modré oči, mi dneska vyrobil v pokoji novou zásuvku!
Konec válení šňůry přes celej pokoj.
Přijímáme návštěvy.
Mám úžasnýho dědu. Líbí se mi, jak žije.
Mám taky úžasnou babi, sestřenky, tetu, strejdu, psa...
Kdosi mi dneska zakázal dělat si předsevzetí.
Vztekala jsem se nad tím, nad čím se vztekám.
Nevyvezli nám už před deset dní popelnici.
Koupila jsem si dneska kostkovanou košili!
Měli jsme milé návštěvy.
Přežírám se cukrovím, pořád.
Facebook. Fotky. Psaní. Čtení.
Zítra jedu pryč. Se spolčem.
Nesbaleno.
Zase, nemůžu spát.
Nekonám, co mám konat.
Svět je krásnej.
Chybíš mi.
Přeju Ti a Vám krásnej novej rok!
úterý 28. prosince 2010
pondělí 27. prosince 2010
Moje Vánoce
První, co jsem teď udělala, bylo přečtení si loňského článku.
Utvrdila jsem se v tom, co si myslím.
Jsem progresivní! Rostoucí, zdá se!
Sice nevím, k čemu, ale...
Už nepíšu všude tahle srdíčka (<3), ani smajlíky.
Už si nečísluju články, stejně to bylo k ničemu, asi ty čísla vymažu.
Už to celý neumím vnímat tak dětsky, kouzelně... už moc neřeším dárky...
...
Pořád často říkám "...ale to je asi blbost".
Moje Vánoce byly výborný. Hlavně díky tomu, že žiju ve výborný rodině.
Kdybych měla popsat svoje svátky vánoční pomocí klíčových slov, udělala bych to asi takhle:
Bůh.
Láska.
Rodina.
Přijetí.
Vděčnost.
Pokoj. (Kterému ovšem předcházel stres, úklid a všeobecná panika.)
Odpočinek. (Ani LDN letos nebyla. Aneb zvláštní zákazy.)
Bezradnost. (Co se vlastně dělá, na Štědrý den? Na sváteční den? Aby to bylo dost speciální, dost neobyčejný, vánoční? Žehlení, třeba...? A co s....?)
Návštěvy. (Babi. Děda. Strejda. Chlebíčky. Obývák. Povídání, občas na hranici s drbáním. Teplo. Kotel hoří a topí.)
Přejídání. (Pořád. Cukroví, sladkosti, veliký porce, obžerství.)
Červené víno. (A následná vášeň.)
Televize. (Bohužel. Po třech hodinách vám to vymyje mozek.)
Vůně jehličí. Milá přáníčka. Pes. Dům. Sníh.
S... (...)
První Vánoce v domě!
Už odpoledne jsme jeli s tatínkem do Plzně, do domečku, pro Betlémské světlo. Cestou jsme si povídali, v několika fázích - jako dcera s otcem, jako žena s mužem, jako psycholog s pacientem... přišlo mi to krásný. Vyluxovala jsem auto.
Ozdobila jsem stromeček. Byla jsem s tím spokojená. Jen škoda, že den poté podlehla tradiční černá borovice své labilitě, svalila se na zem, a já ji musela zdobit znova. Už se mi to tolik nepovedlo.
Na večeři jsem se společensky oblékla. Výjimečně jsem se učesala a dokonce i nalíčila. Bylo mi v tom tak nějak správně svátečně. A žensky. A trochu pipkovsky. (O čemž svědčí ta fotka.)
Kapr byl výbornej, jako každej rok, jsem se přejedla. Aspoň, že jsem se nezabila nějakou kůstkou.
Roste má láska k vínu. Bílé mi snad chutná chuťově víc, ale doma mají zase radši červený. Na tom mi jen vadí, že od něj mám vždycky obarvený rty a zuby a jazyk, z čehož bývám pak trochu nervózní.
Ke štědrovečernímu pokrmu míváme nějaký zvlášť dobrý. Letos to, který dostal táta k narozeninám od šéfový. Zar Simeon, 2009. Reserved, Bulgaria. Něco takovýho píšou na láhvi. Nevyznám se v tom, ale bylo skvělý.
Zvyky byly dojemný. Po večeři jsme si pouštěli lodičky. Moje, zelená, hořela nejméně. Asi proto, že měla nejkratší knot.
Lití voskem. Vyšlo mi z toho krásný lidský embrio. Ale to říkáš každej rok, setřel mě brácha.
Jablíčko s hvězdičkou uprostřed. Jablíčko z naší zahrádky. Vnímám, s udivenou vděčností, že to vůbec není samozřejmost, že tu žijeme... že je to další z mnoha zázraků, který se mi dějou... že je to celý splněnej sen a jsem za to strašně ráda.
"Péťo. Až budeš bloudit světem, vzpomeň si na toto jablko. Vzpomeň si, že tady je tvoje doma, a že dveře sem máš vždycky otevřený."
Řekl tatínek, jako každej rok, a podal mi kousek jablka. Letos jsem se nerozbrečela.
A zvoneček!
A dárky! Velikej hrníček na čaj, klasická, ale velice potěšující pětistovka od strejdy, a taky diář, kterej vůbec neměl být pro mě, pepřovej sprej (ale jeden už jsem dostala od Didaka, a tak tenhle daruju sestřence), pořadač do šatní skříně, taky jsem si pod stromkem rozbalila krásnej černej čaj, od Lintušky... Brácha mě dojal. Daroval mi Tibetskou vlajku. Můžu si jí i pověsit. Na balkóně mám stojánek na vlajku. (Často přemýšlím, kde se tam vzal, a napadá mě spousta věcí.)
Táta mě taky překvapil. Dostala jsem od něj stříbrnej křízek sv. Benedikta, na krk. Obrana proti zlým duchům. Je to celý hrozně zajímavý. (odkaz)
Děkuju. +
Prostě to bylo krásný. Nějak už to moc rozmazávám.
(Jako ty fotky. :-))
Utvrdila jsem se v tom, co si myslím.
Jsem progresivní! Rostoucí, zdá se!
Sice nevím, k čemu, ale...
Už nepíšu všude tahle srdíčka (<3), ani smajlíky.
Už si nečísluju články, stejně to bylo k ničemu, asi ty čísla vymažu.
Už to celý neumím vnímat tak dětsky, kouzelně... už moc neřeším dárky...
...
Pořád často říkám "...ale to je asi blbost".
Moje Vánoce byly výborný. Hlavně díky tomu, že žiju ve výborný rodině.
Kdybych měla popsat svoje svátky vánoční pomocí klíčových slov, udělala bych to asi takhle:
Bůh.
Láska.
Rodina.
Přijetí.
Vděčnost.
Pokoj. (Kterému ovšem předcházel stres, úklid a všeobecná panika.)
Odpočinek. (Ani LDN letos nebyla. Aneb zvláštní zákazy.)
Bezradnost. (Co se vlastně dělá, na Štědrý den? Na sváteční den? Aby to bylo dost speciální, dost neobyčejný, vánoční? Žehlení, třeba...? A co s....?)
Návštěvy. (Babi. Děda. Strejda. Chlebíčky. Obývák. Povídání, občas na hranici s drbáním. Teplo. Kotel hoří a topí.)
Přejídání. (Pořád. Cukroví, sladkosti, veliký porce, obžerství.)
Červené víno. (A následná vášeň.)
Televize. (Bohužel. Po třech hodinách vám to vymyje mozek.)
Vůně jehličí. Milá přáníčka. Pes. Dům. Sníh.
S... (...)
První Vánoce v domě!
Už odpoledne jsme jeli s tatínkem do Plzně, do domečku, pro Betlémské světlo. Cestou jsme si povídali, v několika fázích - jako dcera s otcem, jako žena s mužem, jako psycholog s pacientem... přišlo mi to krásný. Vyluxovala jsem auto.
Ozdobila jsem stromeček. Byla jsem s tím spokojená. Jen škoda, že den poté podlehla tradiční černá borovice své labilitě, svalila se na zem, a já ji musela zdobit znova. Už se mi to tolik nepovedlo.
Na večeři jsem se společensky oblékla. Výjimečně jsem se učesala a dokonce i nalíčila. Bylo mi v tom tak nějak správně svátečně. A žensky. A trochu pipkovsky. (O čemž svědčí ta fotka.)
Kapr byl výbornej, jako každej rok, jsem se přejedla. Aspoň, že jsem se nezabila nějakou kůstkou.
Roste má láska k vínu. Bílé mi snad chutná chuťově víc, ale doma mají zase radši červený. Na tom mi jen vadí, že od něj mám vždycky obarvený rty a zuby a jazyk, z čehož bývám pak trochu nervózní.
Ke štědrovečernímu pokrmu míváme nějaký zvlášť dobrý. Letos to, který dostal táta k narozeninám od šéfový. Zar Simeon, 2009. Reserved, Bulgaria. Něco takovýho píšou na láhvi. Nevyznám se v tom, ale bylo skvělý.
Zvyky byly dojemný. Po večeři jsme si pouštěli lodičky. Moje, zelená, hořela nejméně. Asi proto, že měla nejkratší knot.
Lití voskem. Vyšlo mi z toho krásný lidský embrio. Ale to říkáš každej rok, setřel mě brácha.
Jablíčko s hvězdičkou uprostřed. Jablíčko z naší zahrádky. Vnímám, s udivenou vděčností, že to vůbec není samozřejmost, že tu žijeme... že je to další z mnoha zázraků, který se mi dějou... že je to celý splněnej sen a jsem za to strašně ráda.
"Péťo. Až budeš bloudit světem, vzpomeň si na toto jablko. Vzpomeň si, že tady je tvoje doma, a že dveře sem máš vždycky otevřený."
Řekl tatínek, jako každej rok, a podal mi kousek jablka. Letos jsem se nerozbrečela.
A zvoneček!
A dárky! Velikej hrníček na čaj, klasická, ale velice potěšující pětistovka od strejdy, a taky diář, kterej vůbec neměl být pro mě, pepřovej sprej (ale jeden už jsem dostala od Didaka, a tak tenhle daruju sestřence), pořadač do šatní skříně, taky jsem si pod stromkem rozbalila krásnej černej čaj, od Lintušky... Brácha mě dojal. Daroval mi Tibetskou vlajku. Můžu si jí i pověsit. Na balkóně mám stojánek na vlajku. (Často přemýšlím, kde se tam vzal, a napadá mě spousta věcí.)
Táta mě taky překvapil. Dostala jsem od něj stříbrnej křízek sv. Benedikta, na krk. Obrana proti zlým duchům. Je to celý hrozně zajímavý. (odkaz)
Prostě to bylo krásný. Nějak už to moc rozmazávám.
(Jako ty fotky. :-))
čtvrtek 23. prosince 2010
Krásné Vánoce, Vám!
Přeju vám všem požehnané, milé, klidné a lásky-plné Vánoce.
Já, osobně... cítím poslední dobou, jak jsou ke mně lidé kolem štědří, laskaví, všímaví...
...a tak, i kdybych už pod stromečkem nenašla žádný balíček, mám dojem, že jsem dostala plno dárků...
Děkuju.
Já, osobně... cítím poslední dobou, jak jsou ke mně lidé kolem štědří, laskaví, všímaví...
...a tak, i kdybych už pod stromečkem nenašla žádný balíček, mám dojem, že jsem dostala plno dárků...
Děkuju.
čtvrtek 9. prosince 2010
18. 4. 2015
Jen takovej obraz, ve mně... až děsivě spontánní a psaný Tobě...
Večerní pozdně jarní večer.
Je třeba zrovna 18. dubna roku 2015.
Neurčitý město, ne úplně nutně Plzeň. (No jo, v tom roce už, zrovna, město kultury.)
Nosím kostkovanou košili. Dobře vnímám sebe.
Je mi jednadvacet. Stojím na pódiu, kdesi na terase nějakého klubu.
Mám delší vlasy a větší prsa než teď.
Ladím si kytaru. Jako vždycky několikrát nervózně brnknu do vysokýho éčka a pořád ho vytahuju a natahuju a mám zavřený oči a dělám, že to umím.
Jsem trochu přiopilá a na pódiu se mnou je ještě moje kapela. (Ne)určité postavy, bicí, basa, elektrická kytara...
Třeba zrovna součástí kapely je A. Chodím s ním. Asi ho mám ráda... ale pořád si nejsem jistá. Hm. Proto se taky opíjím, abych chvíli nemusela přemýšlet.
- Miluju ho? Nebo jen touha nebejt sama?
Maj to takhle všichni? Jsem prázdná nebo plná? Co tu dělám?
A pak, zrovna, když tak dolaďuju tu kytaru (třeba mám pořád tu samou, tmavomodrou, s nálepkou rybičky a s dřevěnejma samolepkama z dětskýho oddělení v papírnictví...)... pak, se tam prostě objeví. B.
Dlouho, dlouho jsem ho neviděla! Trochu zaskočená, divoce potěšená!
Vždyť ty písničky, co hraju... nepsala jsem je, tenkrát, náhodou pro něj?
A jeho oči září, a moje teď taky, jak se náš pohled setkal...
... a já mám chuť se s ním zase obejmout, jako tenkrát... ach, B umí stejně objímat nejkrásnějš na světě.
a...
A je menší než B.
Ale B, zdá se, nepatří do (mých) reálých čísel...
Večerní pozdně jarní večer.
Je třeba zrovna 18. dubna roku 2015.
Neurčitý město, ne úplně nutně Plzeň. (No jo, v tom roce už, zrovna, město kultury.)
Nosím kostkovanou košili. Dobře vnímám sebe.
Je mi jednadvacet. Stojím na pódiu, kdesi na terase nějakého klubu.
Mám delší vlasy a větší prsa než teď.
Ladím si kytaru. Jako vždycky několikrát nervózně brnknu do vysokýho éčka a pořád ho vytahuju a natahuju a mám zavřený oči a dělám, že to umím.
Jsem trochu přiopilá a na pódiu se mnou je ještě moje kapela. (Ne)určité postavy, bicí, basa, elektrická kytara...
Třeba zrovna součástí kapely je A. Chodím s ním. Asi ho mám ráda... ale pořád si nejsem jistá. Hm. Proto se taky opíjím, abych chvíli nemusela přemýšlet.
- Miluju ho? Nebo jen touha nebejt sama?
Maj to takhle všichni? Jsem prázdná nebo plná? Co tu dělám?
A pak, zrovna, když tak dolaďuju tu kytaru (třeba mám pořád tu samou, tmavomodrou, s nálepkou rybičky a s dřevěnejma samolepkama z dětskýho oddělení v papírnictví...)... pak, se tam prostě objeví. B.
Dlouho, dlouho jsem ho neviděla! Trochu zaskočená, divoce potěšená!
Vždyť ty písničky, co hraju... nepsala jsem je, tenkrát, náhodou pro něj?
A jeho oči září, a moje teď taky, jak se náš pohled setkal...
... a já mám chuť se s ním zase obejmout, jako tenkrát... ach, B umí stejně objímat nejkrásnějš na světě.
a...
A je menší než B.
Ale B, zdá se, nepatří do (mých) reálých čísel...
pondělí 6. prosince 2010
Volné pondělí
Proč to vlastně píšu? Chtěla bych, aby někdo věděl, jakej jsem měla den...?
Nemám to komu říct, tak to píšu? Achjo, to je tak hloupý, jsem tak hloupá... a každou chvíli mám chuť přestat psát.
Dneska jsem výjimečně dělala nic.
Ve škole jsme měli tak nějak volno, protože naše třída chodila po škole převlečená za čerty, Mikuláše a anděly. Já byla anděl, jedinej bez křídel, a ještě ke všemu žlutej, protože nic bílýho nemám. Byla jsem z toho trochu nervózní.
Hned po škole jsem jela domů. Poprosili mě o to naši, prý, abych v domě zatopila.
Musím říct, že to byl divnej pocit, pro mne, jet tak brzy domů.
Volný odpoledne přede mnou, říkala jsem si - to můžu dohnat všechno možný, do školy, třeba, co nestíhám...
Když jsem přijížděla domů (můj oblíbenej pan autobusák mě vyhodil až u domu), strašně mě vyděsilo, že na naší cestě lesní cestě se objevilo jakési nákladní vozidlo... a vezlo kmeny stromů, pryč. Kmeny našich stromů!! Stromů, které najednou zmizely, podél silnice. Mám je moc ráda, takže mě to strašně rozesmutnělo. Nějak šíleně, a s divným bezmocným vzlykem jsem zakřičela: "Co to je??"
Vystoupila jsem, naštvaně a zoufale, pustila jsem Béďu z kotce, ať si taky trochu zaběhá po zasněžený zahradě... a pak jsem šla zatopit.
Fascinuje mě rozdělávat oheň. Je to tak... podstatový, životodárný, potřebný, prostý...
Takže jsem poslušně naházela do kotle kolečka novin, chystajíc se na ně naskládat oplocenky a rozdělat tak oheň, svým obvyklým neefektivním způsobem. Zrovna, když jsem měla ruku hluboko ve chřtánu kotle, noviny začaly nečekaně hořet. Asi vzplanuly o žhavé uhlíky, nebo co. Strašně jsem se lekla. Ale včas ucukla.
Po mém úžasně praktickém vhození oplocenek začal kotel připomínat komín. Oheň udusaně zhasl a celý náš sklep začal být zamořován hustým bílým smrdícím dýmem. Začala jsem se dusit. Trvalo to docela dlouho. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem při vědomí nebo ne. Podařilo se mi nakonec otevřít malé okýnko na druhé straně sklepa, jediný přísun čerstvýho vzduchu. K oknu přiběhl Béďa, kterej vrčel, lízal mi obličej a mně přišlo (nebo spíš jsem si to tak domýšlela), že mě chce zachránit.
V naštvanosti na sebe jsem vyběhla nahoru ze sklepa a zařvala na celej prázdnej dům "Do prdele!!"
Zděsila jsem se nad představou, že takhle to asi vypadá vevnitř kuřákových plic. Taky jsem si vzpomněla na písničku od Trabandů, "Pálíš, doutnáš, nehoříš", která je pro mne silná, a kterou bych asi tak shrnula svůj dnešní den...
Po chvíli jsem se vrátila ke kotli. Všude to pořád hrozně smrdělo a čadilo, a já, zakrývajíc si pusu načichlým šátkem, už trochu smířená s tím, že to celý budu muset rozhořet znova, jsem rezignovaně otevřela dvířka kotle... a hle - oheň! Tolik mi to potěšilo! Nakrmila jsem ho trochou dalšího dřeva a došlo mi, že dým se dostavil proto, že jsem zapomněla vytáhnout páčku, která nasává kouř nahoru do komína.
A napadlo mi, hned, že muži by celý tohle trvalo minutu, kdežto mně to zabralo hodinu.
Pak jsem se nějak zasekla na počítači. Nechala jsem si ukradnout čas od Facebooku, Youtube, mailů... a nevím čeho. Zjišťuju, jak je pro mě těžký nějak zacházet s časem...
Pak jsem si skoro hodinu volala se Zuzkou. To bylo krásný. Ona je krásná!
Válela jsem se při tom v obýváku, na gauči, a na mém břiše ležela naše mourovatá kočička Angie. Předla a mně to přišlo dojemný...
Pořád nevím, jak je to s těma našima stromama!
Pořád nevím...
- Jsem tak silně smutná, ze sebe!
Jsem tak sobecká!
Líná! Nic jsem neudělala... a teď píšu na blog, místo abych něco dělala.
... je sedm a já nic neudělala.
Je advent a já ho (Ho) nevnímám.
Blíží se Vánoce, a já nemám žádnej dárek. Ani vymyšlenej.
Jsem žena... a je mi to na hovno.
Nemám to komu říct, tak to píšu? Achjo, to je tak hloupý, jsem tak hloupá... a každou chvíli mám chuť přestat psát.
Dneska jsem výjimečně dělala nic.
Ve škole jsme měli tak nějak volno, protože naše třída chodila po škole převlečená za čerty, Mikuláše a anděly. Já byla anděl, jedinej bez křídel, a ještě ke všemu žlutej, protože nic bílýho nemám. Byla jsem z toho trochu nervózní.
Hned po škole jsem jela domů. Poprosili mě o to naši, prý, abych v domě zatopila.
Musím říct, že to byl divnej pocit, pro mne, jet tak brzy domů.
Volný odpoledne přede mnou, říkala jsem si - to můžu dohnat všechno možný, do školy, třeba, co nestíhám...
Když jsem přijížděla domů (můj oblíbenej pan autobusák mě vyhodil až u domu), strašně mě vyděsilo, že na naší cestě lesní cestě se objevilo jakési nákladní vozidlo... a vezlo kmeny stromů, pryč. Kmeny našich stromů!! Stromů, které najednou zmizely, podél silnice. Mám je moc ráda, takže mě to strašně rozesmutnělo. Nějak šíleně, a s divným bezmocným vzlykem jsem zakřičela: "Co to je??"
Vystoupila jsem, naštvaně a zoufale, pustila jsem Béďu z kotce, ať si taky trochu zaběhá po zasněžený zahradě... a pak jsem šla zatopit.
Fascinuje mě rozdělávat oheň. Je to tak... podstatový, životodárný, potřebný, prostý...
Takže jsem poslušně naházela do kotle kolečka novin, chystajíc se na ně naskládat oplocenky a rozdělat tak oheň, svým obvyklým neefektivním způsobem. Zrovna, když jsem měla ruku hluboko ve chřtánu kotle, noviny začaly nečekaně hořet. Asi vzplanuly o žhavé uhlíky, nebo co. Strašně jsem se lekla. Ale včas ucukla.
Po mém úžasně praktickém vhození oplocenek začal kotel připomínat komín. Oheň udusaně zhasl a celý náš sklep začal být zamořován hustým bílým smrdícím dýmem. Začala jsem se dusit. Trvalo to docela dlouho. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem při vědomí nebo ne. Podařilo se mi nakonec otevřít malé okýnko na druhé straně sklepa, jediný přísun čerstvýho vzduchu. K oknu přiběhl Béďa, kterej vrčel, lízal mi obličej a mně přišlo (nebo spíš jsem si to tak domýšlela), že mě chce zachránit.
V naštvanosti na sebe jsem vyběhla nahoru ze sklepa a zařvala na celej prázdnej dům "Do prdele!!"
Zděsila jsem se nad představou, že takhle to asi vypadá vevnitř kuřákových plic. Taky jsem si vzpomněla na písničku od Trabandů, "Pálíš, doutnáš, nehoříš", která je pro mne silná, a kterou bych asi tak shrnula svůj dnešní den...
Po chvíli jsem se vrátila ke kotli. Všude to pořád hrozně smrdělo a čadilo, a já, zakrývajíc si pusu načichlým šátkem, už trochu smířená s tím, že to celý budu muset rozhořet znova, jsem rezignovaně otevřela dvířka kotle... a hle - oheň! Tolik mi to potěšilo! Nakrmila jsem ho trochou dalšího dřeva a došlo mi, že dým se dostavil proto, že jsem zapomněla vytáhnout páčku, která nasává kouř nahoru do komína.
A napadlo mi, hned, že muži by celý tohle trvalo minutu, kdežto mně to zabralo hodinu.
Pak jsem se nějak zasekla na počítači. Nechala jsem si ukradnout čas od Facebooku, Youtube, mailů... a nevím čeho. Zjišťuju, jak je pro mě těžký nějak zacházet s časem...
Pak jsem si skoro hodinu volala se Zuzkou. To bylo krásný. Ona je krásná!
Válela jsem se při tom v obýváku, na gauči, a na mém břiše ležela naše mourovatá kočička Angie. Předla a mně to přišlo dojemný...
Pořád nevím, jak je to s těma našima stromama!
Pořád nevím...
- Jsem tak silně smutná, ze sebe!
Jsem tak sobecká!
Líná! Nic jsem neudělala... a teď píšu na blog, místo abych něco dělala.
... je sedm a já nic neudělala.
Je advent a já ho (Ho) nevnímám.
Blíží se Vánoce, a já nemám žádnej dárek. Ani vymyšlenej.
Jsem žena... a je mi to na hovno.
čtvrtek 2. prosince 2010
Zasně(že)ná
Vnímám za důležitý zaznamenat si tuhle chvíli.
Plná radost. Vděčnost. Úžas. Láska...!
Plná radost. Vděčnost. Úžas. Láska...!
Pochopení. Bytí se sebou samou. Rozechvělá spokojenost. Až nezodpovědná rozvernost.
Ne-zodpovědná, snad.
Ano! Jsem tak nedokonalá. Prázdná. Vyždímaná. Bezeslovná. Omezená.
Ale milovaná, Jím...
Jsem vděčná za přijetí. Jsem vděčná za milá slova. (Dostávám tolik, nezaslouženě!)
Jsem vděčná za svoje sněhule, díky kterým se můžu brodit naplno sněhem.
Dojímá mě sníh.
Je krásnej. Něžnej. Svobodomyslnej. Volnej. Všesláskoupřekrývající... Ve spojení s přírodou - vždyť on je její nedílnou součástí! A klidně, jakoby nic, si jen tak padá dolů, na nás. Uvolněně s sebou nechá zmítat větrem. Zaplétá se (mi) do vlasů a taje na řasách. Mění krajinu k lepšímu. Mile se válí po smrkových větvích, oblékajíc je do nových čistých šatů...
Může za nejednu dopravní nehodu. Komplikuje. Přicházíváme kvůli němu pozdě a bývá nám zima... a když je bouře, mrazivé jehličky štípají do tváří. A omezuje. Musíme jet, jít pomaleji... hrozí nám, že uklouzneme a spadneme. Kola se na něm točí naprázdno, aniž by jela dál. Činí nás bezradnými. Někdy prostě vyděsí natolik, že nemůžeme vyjít ven...
Když se vracívám domů, naši lesní cestou, obdivuju ji a mám pocit, že kráčím po jakémsi zimním království... Jenže dneska to bylo zvláště vidět - jak si zároveň uvědomuju nebezpečnost toho.
Když jsme jeli domů, řídící tatínek řekl radostně: "To je paráda. Takovouhle zimu mám nejradši. Silnice suchá a bezpečná, museli tu bejt nějaký silničáři... a ta krajina kolem zasněžená."
A já byla zasněná. To miluju. A přesně tak to bylo. Je.
A cítím to tak, teď (kdo ví, jak to zase bude za chvíli?), že vím, jak to všechno je, a že mi to nevadí...
...ale naopak mě to dokonce těší.
Přijímá(m). Objímá(m).
Dobrá nálada. Dobrá naladěnost.
Jsem venku. Jsem zasně(že)ná.
Jsem žena.
Děkuju. Z celýho srdce.
A já byla zasněná. To miluju. A přesně tak to bylo. Je.
A cítím to tak, teď (kdo ví, jak to zase bude za chvíli?), že vím, jak to všechno je, a že mi to nevadí...
...ale naopak mě to dokonce těší.
Přijímá(m). Objímá(m).
Dobrá nálada. Dobrá naladěnost.
Jsem venku. Jsem zasně(že)ná.
Jsem žena.
Děkuju. Z celýho srdce.
úterý 30. listopadu 2010
První odstavec je (zvlášť) nudnej
...z podzimu je zase zima. Měla jsem velkou radost, když jsem v pátek viděla první minivločky sněhu. Jako bílej prášek ze suchýho šamponu padal sníh s velkou majestátností dolů, na nás všechny, bez rozdílu...
Ale vlastně ani nevím, jestli o tomhle chci psát. Vlastně ani nevím, jestli chci psát... Jen jsem si tak říkala, že by bylo fajn sem něco napsat, poslední listopadovej den. V neděli nám začal advent. Doba předvánoční, doba ku ztišení, doba nových začátků...bohužel mi moc nejde to vnímat. Ale vnímám, že se mi něco děje. Že se nějak vnitřně měním. Když si čtu svoje starší deníčkové zápisky, chytám se za hlavu a říkám si - no jo! Tohle jsem prožívala, někdy, kdysi! A tak nějak mě těší, že velká část divných nesmyslných smutků odešla. Je mi vděčno a svobodně...
Nevím moc, co si o čem mám myslet. V hlavě visí spoustu otázek, vykřičníků, výkřiků, bez odpovědi.
Facebook? Kytara? Cigarety? Vánoce? Vina? Povolání? Politika? Svět? Čas? Vzdělání? Život?
Když se tak dívám do deníku, jsem opravdu vděčná, za ty záznamy... střípky, chvíle, který bych možná zapomněla...
Spousta věcí mi vychází, aniž bych k tomu měla racionální vysvětlení. - Je mi vděčno a svobodně.
Když vozím ke kotli kolečko se dřevem na zatopení, obvykle si ho pořádně naložím. Ale vždycky ho uvezu...
Ten sníh, u nás v lese... taková nádhera, jak jsou větve stromů obsypaný, bíle přikrytý! - Jenže padají. Dneska jsme se málem nedostali do města, protože na naší cestě se náhle objevil zákaz vjezdu.
No jo, každá mince má dvě strany, nebo tak něco.
A rozechvělej smutek se střídá s rozechvělou radostí.
Včera jsem byla v LDNce. Čistej pocit, že jsem tam správně, že jsem tam tak nějak povolaná...
Nejsem teď výjimečně na spolču. Obří nastydlost za to (taky) může.
Nejde mi dneska psát. Až moc velikej rozpor v tom, co sem můžu "odhalit", a co ne.
Je mi divně, z tohohle článku. Aby měl alespoň nějakej smysl, přeju:
Krásnej, požehnanej, klidnej, lásky-plnej advent. Tobě, kdo tohle čteš.
Ale vlastně ani nevím, jestli o tomhle chci psát. Vlastně ani nevím, jestli chci psát... Jen jsem si tak říkala, že by bylo fajn sem něco napsat, poslední listopadovej den. V neděli nám začal advent. Doba předvánoční, doba ku ztišení, doba nových začátků...bohužel mi moc nejde to vnímat. Ale vnímám, že se mi něco děje. Že se nějak vnitřně měním. Když si čtu svoje starší deníčkové zápisky, chytám se za hlavu a říkám si - no jo! Tohle jsem prožívala, někdy, kdysi! A tak nějak mě těší, že velká část divných nesmyslných smutků odešla. Je mi vděčno a svobodně...
Nevím moc, co si o čem mám myslet. V hlavě visí spoustu otázek, vykřičníků, výkřiků, bez odpovědi.
Facebook? Kytara? Cigarety? Vánoce? Vina? Povolání? Politika? Svět? Čas? Vzdělání? Život?
Když se tak dívám do deníku, jsem opravdu vděčná, za ty záznamy... střípky, chvíle, který bych možná zapomněla...
Spousta věcí mi vychází, aniž bych k tomu měla racionální vysvětlení. - Je mi vděčno a svobodně.
Když vozím ke kotli kolečko se dřevem na zatopení, obvykle si ho pořádně naložím. Ale vždycky ho uvezu...
Ten sníh, u nás v lese... taková nádhera, jak jsou větve stromů obsypaný, bíle přikrytý! - Jenže padají. Dneska jsme se málem nedostali do města, protože na naší cestě se náhle objevil zákaz vjezdu.
No jo, každá mince má dvě strany, nebo tak něco.
A rozechvělej smutek se střídá s rozechvělou radostí.
Včera jsem byla v LDNce. Čistej pocit, že jsem tam správně, že jsem tam tak nějak povolaná...
Nejsem teď výjimečně na spolču. Obří nastydlost za to (taky) může.
Nejde mi dneska psát. Až moc velikej rozpor v tom, co sem můžu "odhalit", a co ne.
Je mi divně, z tohohle článku. Aby měl alespoň nějakej smysl, přeju:
Krásnej, požehnanej, klidnej, lásky-plnej advent. Tobě, kdo tohle čteš.
čtvrtek 25. listopadu 2010
Článek o Assisi...
... pro Farní věstník. Myslím, že to bylo ještě barevnější než jak to popisuju...
Fotky: http://www.rajce.net/a4211144
Na konci října se vydala patnáctičlenná skupina animátorů z naší farnosti
na týdenní pouť do italského městečka Assisi.
Mně se poštěstilo jet taky.
Odbornou řídicí sílu a milý zdroj všech informací nám dělali bratři Dominik
a Didak, skrze něž nám to celé bylo umožněno.
Z nepočitatelného množství milých zážitků se (mi) jen těžko vybírá to nejpodstatnější…
Navštívili jsme všechny katedrály v Assisi, například ohromující třípatrovou Katedrálu svatého Františka, Katedrálu Panny Marie Andělské, Katedrálu svaté Kláry, ve které je tato světice také pohřbena nebo Katedrálu svatého Damiána, nacházející se v periférii města. Zvláště ta poslední jmenovaná, ve které František při modlitbě zaslechl první Boží volání „Františku, oprav můj dům“, na nás silně zapůsobila, především svou prostotou a útulnými prostory.
Měli jsme možnost být u hrobu svatého Františka. Vidět jeho originální hábit, či si v jedné z kaplí prohlédnout křížek, který on sám nakreslil.
Na jednotlivých místech, na kterých jsme se právě nacházeli, jsme si vždy četli z Pramenů ten příběh, který se tam zrovna stal svatému Františkovi či svaté Kláře.
Nebyli jsme pouze v Assisi, ale cestovali jsme po různých místech, spojených s Klárou či Františkem. Navštívili jsme městečko Greccio, ve kterém František postavil první vánoční Betlém. Vyšplhali jsme rovněž na horu La Verna a ocitli se tak někde v místech, kde dostal svatý František stigmata.
Zajímavá a podnětná byla také návštěva komunity Mondo X v La Forestě. Členové této komunity zde žijí prostým, jednoduchým a střídmým životem, složeným v podstatě pouze z práce a modlitby.
Zažili jsme (mimo jiné) také „františkovskou“ mši v olivovém háji. Mohli jsme pořád obdivovat krásu nejen ohromujících katedrál, ale i krásu přírody, barevného všudypřítomného listí a hornatých výhledů z různých vyvýšenin.
Jsem ráda a vděčná za to, že jsme mohli hlouběji proniknout do tajů Františkova života. Zdá se mi to krásné a důležité, že nám bylo umožněno poznat lépe patrona naší farnosti. Zároveň jsme mohli celou poutí přinést Bohu naši službu, stejně tak jako nás samotné se vším, co v sobě řešíme.
Tiše, uctivě a pokorně jsme procházeli všemi těmi cestičkami, poustevnami, kaplemi a kostely, jejichž všechna jména si už bohužel nepamatuji…
… ale za to jen tak nezapomenu na Pokoj a Lásku, která tam byla mezi námi, na ten pocit spočinutí…
Díky Tobě, Pane.
Fotky: http://www.rajce.net/a4211144
Na konci října se vydala patnáctičlenná skupina animátorů z naší farnosti
na týdenní pouť do italského městečka Assisi.
Mně se poštěstilo jet taky.
Odbornou řídicí sílu a milý zdroj všech informací nám dělali bratři Dominik
a Didak, skrze něž nám to celé bylo umožněno.
Z nepočitatelného množství milých zážitků se (mi) jen těžko vybírá to nejpodstatnější…
Navštívili jsme všechny katedrály v Assisi, například ohromující třípatrovou Katedrálu svatého Františka, Katedrálu Panny Marie Andělské, Katedrálu svaté Kláry, ve které je tato světice také pohřbena nebo Katedrálu svatého Damiána, nacházející se v periférii města. Zvláště ta poslední jmenovaná, ve které František při modlitbě zaslechl první Boží volání „Františku, oprav můj dům“, na nás silně zapůsobila, především svou prostotou a útulnými prostory.
Měli jsme možnost být u hrobu svatého Františka. Vidět jeho originální hábit, či si v jedné z kaplí prohlédnout křížek, který on sám nakreslil.
Na jednotlivých místech, na kterých jsme se právě nacházeli, jsme si vždy četli z Pramenů ten příběh, který se tam zrovna stal svatému Františkovi či svaté Kláře.
Nebyli jsme pouze v Assisi, ale cestovali jsme po různých místech, spojených s Klárou či Františkem. Navštívili jsme městečko Greccio, ve kterém František postavil první vánoční Betlém. Vyšplhali jsme rovněž na horu La Verna a ocitli se tak někde v místech, kde dostal svatý František stigmata.
Zajímavá a podnětná byla také návštěva komunity Mondo X v La Forestě. Členové této komunity zde žijí prostým, jednoduchým a střídmým životem, složeným v podstatě pouze z práce a modlitby.
Zažili jsme (mimo jiné) také „františkovskou“ mši v olivovém háji. Mohli jsme pořád obdivovat krásu nejen ohromujících katedrál, ale i krásu přírody, barevného všudypřítomného listí a hornatých výhledů z různých vyvýšenin.
Jsem ráda a vděčná za to, že jsme mohli hlouběji proniknout do tajů Františkova života. Zdá se mi to krásné a důležité, že nám bylo umožněno poznat lépe patrona naší farnosti. Zároveň jsme mohli celou poutí přinést Bohu naši službu, stejně tak jako nás samotné se vším, co v sobě řešíme.
Tiše, uctivě a pokorně jsme procházeli všemi těmi cestičkami, poustevnami, kaplemi a kostely, jejichž všechna jména si už bohužel nepamatuji…
… ale za to jen tak nezapomenu na Pokoj a Lásku, která tam byla mezi námi, na ten pocit spočinutí…
Díky Tobě, Pane.
středa 17. listopadu 2010
Dnešní sváteční den
7.00
Vstávám,
aby pes byl nakrmenej
je sedm hodin ráno
státní svátek
- Den boje za svobodu a demokracii
výročí Sametový revoluce...
potkani koukají zpoza skříně
a nemůžou si pomoct
- musí se mi smát
jsme něco, co se nedá definovat...
rozednívá se
a já jdu ještě zkoušet
spát...
10.15
Tak už je čas přestat se válet, co říkáš, Peťko?
11.00 - 12.00
Zahrada, pejsek, hrabání listí...
13.23
Hurá! Chytila jsem Lulu, aspoň.
14.00-16.00
Zahrada, pejsek, hrabání listí... (ergoterapie??)
A bílá obloha, a vděčnost za dům, a vděčnost...
Už se mi nechce k tomu psát ty časy. Je to takový svazující.
Navíc už nevím, jak to bylo...
Počítač? Sekal se mi facebook, nešel, a jsem na něm asi fakt závislá...
Tyjo! Prý mám 200 přátel! Přesně, už... jak to? Je to pravda?
Neuspořádám sraz?
- Uááá! My nemáme moc připravený nábožko zítřejší!
Povídání si s tatínkem, o dnešním výročí a o dřívější době... a moje asi hloupé otázky - ale kdo se zeptá, je pět minut za blbce, a kdo se nezeptá, je blbec celej život? Snad...
Proč dávají v televizi Krásnou pokojskou a Krále Šumavy? Místo aby upozornili na to, proč máme dneska volno? Místo toho, aby upozornili, proč máme dneska svobodu a demokracii?
Proč je všem fuk, co se děje? (I mně, trochu?)
22.06
...je teď. Viděla jsem milej dokument o událostech roku 1989.
Nesmyslně sedím u počítače, místo abych se učila, abych chytala Sáru, abych si uklidila a abych se uklidnila...
Nesmyslně (snad) se bojím. (Pořád cítím výzvu: Neboj se.)
Nesmyslně to píšu... a je z toho tento nesmyslný článek.
A... krásnou dobrou noc.
Vstávám,
aby pes byl nakrmenej
je sedm hodin ráno
státní svátek
- Den boje za svobodu a demokracii
výročí Sametový revoluce...
potkani koukají zpoza skříně
a nemůžou si pomoct
- musí se mi smát
jsme něco, co se nedá definovat...
rozednívá se
a já jdu ještě zkoušet
spát...
10.15
Tak už je čas přestat se válet, co říkáš, Peťko?
11.00 - 12.00
Zahrada, pejsek, hrabání listí...
13.23
Hurá! Chytila jsem Lulu, aspoň.
14.00-16.00
Zahrada, pejsek, hrabání listí... (ergoterapie??)
A bílá obloha, a vděčnost za dům, a vděčnost...
Už se mi nechce k tomu psát ty časy. Je to takový svazující.
Navíc už nevím, jak to bylo...
Počítač? Sekal se mi facebook, nešel, a jsem na něm asi fakt závislá...
Tyjo! Prý mám 200 přátel! Přesně, už... jak to? Je to pravda?
Neuspořádám sraz?
- Uááá! My nemáme moc připravený nábožko zítřejší!
Povídání si s tatínkem, o dnešním výročí a o dřívější době... a moje asi hloupé otázky - ale kdo se zeptá, je pět minut za blbce, a kdo se nezeptá, je blbec celej život? Snad...
Proč dávají v televizi Krásnou pokojskou a Krále Šumavy? Místo aby upozornili na to, proč máme dneska volno? Místo toho, aby upozornili, proč máme dneska svobodu a demokracii?
Proč je všem fuk, co se děje? (I mně, trochu?)
22.06
...je teď. Viděla jsem milej dokument o událostech roku 1989.
Nesmyslně sedím u počítače, místo abych se učila, abych chytala Sáru, abych si uklidila a abych se uklidnila...
Nesmyslně (snad) se bojím. (Pořád cítím výzvu: Neboj se.)
Nesmyslně to píšu... a je z toho tento nesmyslný článek.
A... krásnou dobrou noc.
pondělí 15. listopadu 2010
Znovuuteklí oba potkani
Já už fakt nevím.
Chtělo se mi dohromady brečet a smát, když jsem v pátek přišla ke kleci, která byla otevřená.
Slyšela jsem jen tiché hemžení, klapotání potkaních paciček... ale už před tím mi to bylo jasné.
Potkani utekli.
Už potřetí za dobu, co je mám.
Mám dva potkany, nebo lépe řečeno potkanice - Sáru a Lulu.
Ani jednu z nich se mi nepodařilo nějak hodně ochočit.
Sára je snad možná mojí potkaní variantou. Je šílená.
Umí hrozně dlouho běhat dokolečka po celé kleci, nebo se hrabat divoce v pilinách, jako by hledala něco, co stejně nemůže být nalezeno.
Nejčastěji se krčí dole v kleci pod plastovým zeleným patrem a vykulenýma očima bojácně kouká před sebe.
Ráda jí. Strašně ráda.
Není jí příjemné, když ji vytáhnu z klece a snažím se jí hladit a chlácholit. Tedy, občas je za to nejspíš docela mile vděčná, ale obvykle je tak vyděšená z toho, že jí má někdo rád, že utíká, co jí potkaní nohy stačí.
Lulu je mladší. Sára, která žila už nějakou dobu v kleci před ní, jí nejdřív docela krutě okrádala o jídlo a dávala jí najevo, že je dominantnější.
Lulu ráda šplhá po mřížích. Ručkuje a umí lézt i hlavou dolů. Obvykle je veselá a snad i docela klidná.
Je taková celá zvídavá a ráda, vždycky pomalu a precizně, objevuje nová místa. Často se staví na zadní, to je jí pak vidět roztomilej tenkej proužek na bříšku. (Sára má zase černej proužek na zádech.)
Nejradši jí kukuřici, ale potrava pro ni není zas tolik důležitá.
Když mi minule potkani utekli, Lulu jsem našla v šuplíku mezi sešitama, a byla (narozdíl od Sáry, kterou se mi podařilo navrátit do klece až o tři dny později) krotká a odchytitelná.
Teď na mě obě dvě koukají zpoza skříně. Dvě černé potkaní hlavy se mi škodolibě smějou do ksichtu.
Vedou.
Skříň absolutně nejde odsunout. Je obrovská a těžká.
Mají pod ni, ve svém novém domečku, asi zásoby. Když jsem totiž nebyla doma, shodili si sáček se žrádlem, rozkousali ho a vytahali si z něj, co nejvíc zrnek unesli.
Když mě nejde se na nic soustředit. Pořád o nich přemejšlím... že by bylo správný a potřebný je co nejdřív vrátit tam, kam patří. Co nejdřív proto, že čím dýl budou uteklý, tím hůř se jim bude navracet do zajetí. A snažím se vymýšlet strategie...
Už minule jsem si pořídila za nemalou část svého kapesného nedestruktivní pastičku na hlodavce - takovou tu, do které když zviřátko vleze, zavřou se za ním dvířka. Nevlezou do toho, ani trochu. Snad nějakej potkaní instinkt...
Zkoušela jsem jim dávat do komory vysoký kýble se žrádlem vevnitř, aby do nich vlezli a nedostali se už zpátky... ale vysoký kýble se neukázaly jako dostatečně vysoký, protože žrádlo z nich vždycky zmizí, ale potkani jsou fuč.
Nalákávám je každou chvíli, na piškoty, na ovoce, na vodu... ven, zpoza skříně, ale trvá strašně dlouho, než se alespoň trochu osmělí. Když už se po nich chystám chňapnout, zase pohotově utečou zpátky do bezpečí a trvá jim pak o to dýl, než zase vylezou. Už na to fakt nemám... sílu, ani trpělivost.
Nejhorší je, že oni si asi tu svou klec umí sami otvírat, potvory!
Má potom cenu chytat je tam zase zpátky?
"Petro, to je chaos. Buď si ty svoje šílený krysy chytíš, nebo tam prostě dám dvě regulérní pastičky."
A co když je nechám žít za tou skříní?
Ve svobodě, napořád?
Stejně, i když je teď dostanu do klece, budou zase jako šílený, nepůjde mi je ani vytáhnout z klece, aniž by zase utekly, dlouho v nich ještě zůstane vtištěnej pocit nezodpovědný volnosti...
Ale, umím žít s pocitem vědomí, že mi prostě běhají za skříní, že běhají po celý komoře, a že to tak docela nemám pod kontrolou?
Špatně.
- Umím žít s pocitem vědomí, že skutečnost není dokonalá?
Chtělo se mi dohromady brečet a smát, když jsem v pátek přišla ke kleci, která byla otevřená.
Slyšela jsem jen tiché hemžení, klapotání potkaních paciček... ale už před tím mi to bylo jasné.
Potkani utekli.
Už potřetí za dobu, co je mám.
Mám dva potkany, nebo lépe řečeno potkanice - Sáru a Lulu.
Ani jednu z nich se mi nepodařilo nějak hodně ochočit.
Sára je snad možná mojí potkaní variantou. Je šílená.
Umí hrozně dlouho běhat dokolečka po celé kleci, nebo se hrabat divoce v pilinách, jako by hledala něco, co stejně nemůže být nalezeno.
Nejčastěji se krčí dole v kleci pod plastovým zeleným patrem a vykulenýma očima bojácně kouká před sebe.
Ráda jí. Strašně ráda.
Není jí příjemné, když ji vytáhnu z klece a snažím se jí hladit a chlácholit. Tedy, občas je za to nejspíš docela mile vděčná, ale obvykle je tak vyděšená z toho, že jí má někdo rád, že utíká, co jí potkaní nohy stačí.
Lulu je mladší. Sára, která žila už nějakou dobu v kleci před ní, jí nejdřív docela krutě okrádala o jídlo a dávala jí najevo, že je dominantnější.
Lulu ráda šplhá po mřížích. Ručkuje a umí lézt i hlavou dolů. Obvykle je veselá a snad i docela klidná.
Je taková celá zvídavá a ráda, vždycky pomalu a precizně, objevuje nová místa. Často se staví na zadní, to je jí pak vidět roztomilej tenkej proužek na bříšku. (Sára má zase černej proužek na zádech.)
Nejradši jí kukuřici, ale potrava pro ni není zas tolik důležitá.
Když mi minule potkani utekli, Lulu jsem našla v šuplíku mezi sešitama, a byla (narozdíl od Sáry, kterou se mi podařilo navrátit do klece až o tři dny později) krotká a odchytitelná.
Teď na mě obě dvě koukají zpoza skříně. Dvě černé potkaní hlavy se mi škodolibě smějou do ksichtu.
Vedou.
Skříň absolutně nejde odsunout. Je obrovská a těžká.
Mají pod ni, ve svém novém domečku, asi zásoby. Když jsem totiž nebyla doma, shodili si sáček se žrádlem, rozkousali ho a vytahali si z něj, co nejvíc zrnek unesli.
Když mě nejde se na nic soustředit. Pořád o nich přemejšlím... že by bylo správný a potřebný je co nejdřív vrátit tam, kam patří. Co nejdřív proto, že čím dýl budou uteklý, tím hůř se jim bude navracet do zajetí. A snažím se vymýšlet strategie...
Už minule jsem si pořídila za nemalou část svého kapesného nedestruktivní pastičku na hlodavce - takovou tu, do které když zviřátko vleze, zavřou se za ním dvířka. Nevlezou do toho, ani trochu. Snad nějakej potkaní instinkt...
Zkoušela jsem jim dávat do komory vysoký kýble se žrádlem vevnitř, aby do nich vlezli a nedostali se už zpátky... ale vysoký kýble se neukázaly jako dostatečně vysoký, protože žrádlo z nich vždycky zmizí, ale potkani jsou fuč.
Nalákávám je každou chvíli, na piškoty, na ovoce, na vodu... ven, zpoza skříně, ale trvá strašně dlouho, než se alespoň trochu osmělí. Když už se po nich chystám chňapnout, zase pohotově utečou zpátky do bezpečí a trvá jim pak o to dýl, než zase vylezou. Už na to fakt nemám... sílu, ani trpělivost.
Nejhorší je, že oni si asi tu svou klec umí sami otvírat, potvory!
Má potom cenu chytat je tam zase zpátky?
"Petro, to je chaos. Buď si ty svoje šílený krysy chytíš, nebo tam prostě dám dvě regulérní pastičky."
A co když je nechám žít za tou skříní?
Ve svobodě, napořád?
Stejně, i když je teď dostanu do klece, budou zase jako šílený, nepůjde mi je ani vytáhnout z klece, aniž by zase utekly, dlouho v nich ještě zůstane vtištěnej pocit nezodpovědný volnosti...
Ale, umím žít s pocitem vědomí, že mi prostě běhají za skříní, že běhají po celý komoře, a že to tak docela nemám pod kontrolou?
Špatně.
- Umím žít s pocitem vědomí, že skutečnost není dokonalá?
středa 20. října 2010
Ale nic
Jen tak píšu.
Přecházím chřipku.
Hledám soucit.
Něco mi nedochází.
Zlobím se na sebe.
Something is going to kill me.
Dnešní jízda devítkou...
(kterou jsem zázračně stihla)
...pseudovůně šípkovýho čaje...
A já byla v pasti - empétrojka vybitá...
...autobusu zhasla světla...
...nešlo si tedy číst, psát...
A byla prostě jen tma, a já v ní...
tma a já v ní..
Bolehlav a napůl prasklý sny
ledový ruce a horkej ksicht
37, 7 ° C
a moje jediná myšlenka - co když Tě nakazím?
Ale teď už jen tupost
dělá to Paralen, Brufen,
nebo je to přesně ten Pokoj, kterej hledám?
A nedám si říct, v ničem.
Jsem děsná! Praštěná! Nechutná! Trapná!
Naivní! Nevyzrálá! Depresivní! Na hlavu!
Krásná!
- Jsem závislá!
Topím se ve Tvých očích!!
A jak s tím mám žít, vším?
Vede to k bolesti.
Bolesti se vyhýbám.
Ale teď už to asi nepůjde.
Razím heslo, na každýho bejt hodná,
příjemná, způsobovat pokoj
ve vztazích, naplnění...
"live in peace with everybody,
without you lost yourself",
ale už se(be) ztrácím
trochu.
Občas brečím.
Poslouchám krutý písničky.
Válím se, nejde se učit, a pak se divím,
že nic nechápu.
Deprese.
Tak s tím něco dělej!
Jde to?
Mně je to všechno jedno.
Už radši moc necítím,
nechci se na to dívat.
Nevyznám se v tom,
nemůžu spát a přeju Ti dobrou noc,
tak jako vždycky.
A tohle celý je blbost. Vím.
Přecházím chřipku.
Hledám soucit.
Něco mi nedochází.
Zlobím se na sebe.
Something is going to kill me.
Dnešní jízda devítkou...
(kterou jsem zázračně stihla)
...pseudovůně šípkovýho čaje...
A já byla v pasti - empétrojka vybitá...
...autobusu zhasla světla...
...nešlo si tedy číst, psát...
A byla prostě jen tma, a já v ní...
tma a já v ní..
Bolehlav a napůl prasklý sny
ledový ruce a horkej ksicht
37, 7 ° C
a moje jediná myšlenka - co když Tě nakazím?
Ale teď už jen tupost
dělá to Paralen, Brufen,
nebo je to přesně ten Pokoj, kterej hledám?
A nedám si říct, v ničem.
Jsem děsná! Praštěná! Nechutná! Trapná!
Naivní! Nevyzrálá! Depresivní! Na hlavu!
Krásná!
- Jsem závislá!
Topím se ve Tvých očích!!
A jak s tím mám žít, vším?
Vede to k bolesti.
Bolesti se vyhýbám.
Ale teď už to asi nepůjde.
Razím heslo, na každýho bejt hodná,
příjemná, způsobovat pokoj
ve vztazích, naplnění...
"live in peace with everybody,
without you lost yourself",
ale už se(be) ztrácím
trochu.
Občas brečím.
Poslouchám krutý písničky.
Válím se, nejde se učit, a pak se divím,
že nic nechápu.
Deprese.
Tak s tím něco dělej!
Jde to?
Mně je to všechno jedno.
Už radši moc necítím,
nechci se na to dívat.
Nevyznám se v tom,
nemůžu spát a přeju Ti dobrou noc,
tak jako vždycky.
A tohle celý je blbost. Vím.
sobota 9. října 2010
Béďa
Je velmi významný den.
John Lennon by dnes oslavil svoje 70. narozeniny. Zdravím ho tímto do nebe a přeju mu všechno nejlepší.
Ale! U nás v rodině se stalo něco.
Máme psa! Chodskýho! Úžasnýho!
Dnes jsme si pro něj jeli, až daleko za Prahu.
Je to ještě štěník. Trochu vylekanej, trochu kňučící, hodně mazlivej.
Až vyroste, měl by nás všechny hlídat a uhlídat. Náš dům, nás, sekačku, kůlny, a tak.
Ale co tomu předcházelo.
Naši pořád nebyli rozhodnutí, jestli bychom měli na pejska dostatek času a peněz. Nakonec to ale nějak vyšlo. Zázračně..
Děje se mi teď mimochodem tolik zázraků, že je bohužel ani nestačím všechny pečlivě sledovat.
Potom včera. Problém. Nemáme zateplenou boudu! A štěníkovi bude zima! Nakonec se to tak nějak smetlo pod stůl, radši, s tím, že boudu, která je vlastně docela fajn, někdy kdyžtak předěláme, pokud třeba nastanou ty slíbený krutý zimy.
A dneska, na cestě tam. Tatínek, vymýšlející svůj obvykle katastrofický scénář: "No jo. Ale co když se nám ten pes nějak nebude zdát? Co řekneme? A kdo se o něj bude starat? Měl by mít nějakýho alfa samce, někoho hlavního, kdo by ho cvičil."
Máma: "To on si prej vybere sám, koho z nás bude mít nejradši."
Hned jak jsme dorazili k paní chovatelce, zahlédli jsme v její malé ohrádce dvě štěňátka. Skákala jako o závod, načež paní jedno chňapla do rukou s tím, že tohle je náš Béďa.
Méďa Béďa, napadlo mě. Roztomilej malej medvídek s kraťoučkým kmitajícím ocasem.
Stáli jsme tam v němém úžasu. Já, brácha, máma, táta.
A on si vybral mě!!
Přišel ke mně, jako k první, položil si packy na moje kolena a ducnul do mě hlavou. "No jo, chlap..." procedil táta mezi zuby. "Kdyby to byla fena, tak si vybere mně." Začala jsem ho hladit a hladila jsem ho celou cestu až domů. Má mě rád.. a já jeho.
Krása stvoření, napadlo mě k tomu. Je nádhernej...
Cesta autem byla nadmíru klidná. Béďa sice zvracel, ale když jsem mu nastavila igelitovou tašku, moudře do ní vrazil celej čumák a mydlinkovitý zvratky vrhl do ní. Bude asi chytrej.
A taky kliďas, zdá se. Kňučel jen trochu, hlavně na začátku, kdy lítostivě koukal dozadu, jak za ním cesta ubíhá, a jak je jeho chovatelka dál a dál.
Pospával,v krabici od banánů, a dýchal s vypláznutým jazykem. Vypadal jako by se usmíval.
Myslím, že je hodnej. Takovej dobrák od kosti.
Zkoušela jsem ho venčit na vodítku. Docela mu to jde, ale po chvíli ho to štve, kouše do vodítka a škrábe se na obojku. Taky by mě vlastně nebavilo chodit si jenom na vzdálenost nějakýho špagátu. Těším se moc, až ho budu moci venčit bez něj.
Nevím ale, jestli bude hlídat. Asi se to teď ještě nedá určit, ale je jistý, že sousedovic kocour, motající se u nás na zahradě, ho vůbec nerozhodil. Vlastně si ho náš Béďa ani nevšiml.
Teď je u sebe v kotci a já ho budu muset jít nakrmit.
Jsem strašně ráda! Ještě mi to asi plně nedošlo, že je fakt náš Béďa.
Těším se. Těším se na procházky po lese, těším se, jak bude růst a jak ho budu cvičit.
A děkuju. Za něj, i za ty ostatní svoje zázraky... Děkuju Tomu, který je stvořitelem všeho...
Brácha nám Béďu krásně vyfotil. Vypadá asi takhle:
John Lennon by dnes oslavil svoje 70. narozeniny. Zdravím ho tímto do nebe a přeju mu všechno nejlepší.
Ale! U nás v rodině se stalo něco.
Máme psa! Chodskýho! Úžasnýho!
Dnes jsme si pro něj jeli, až daleko za Prahu.
Je to ještě štěník. Trochu vylekanej, trochu kňučící, hodně mazlivej.
Až vyroste, měl by nás všechny hlídat a uhlídat. Náš dům, nás, sekačku, kůlny, a tak.
Ale co tomu předcházelo.
Naši pořád nebyli rozhodnutí, jestli bychom měli na pejska dostatek času a peněz. Nakonec to ale nějak vyšlo. Zázračně..
Děje se mi teď mimochodem tolik zázraků, že je bohužel ani nestačím všechny pečlivě sledovat.
Potom včera. Problém. Nemáme zateplenou boudu! A štěníkovi bude zima! Nakonec se to tak nějak smetlo pod stůl, radši, s tím, že boudu, která je vlastně docela fajn, někdy kdyžtak předěláme, pokud třeba nastanou ty slíbený krutý zimy.
A dneska, na cestě tam. Tatínek, vymýšlející svůj obvykle katastrofický scénář: "No jo. Ale co když se nám ten pes nějak nebude zdát? Co řekneme? A kdo se o něj bude starat? Měl by mít nějakýho alfa samce, někoho hlavního, kdo by ho cvičil."
Máma: "To on si prej vybere sám, koho z nás bude mít nejradši."
Hned jak jsme dorazili k paní chovatelce, zahlédli jsme v její malé ohrádce dvě štěňátka. Skákala jako o závod, načež paní jedno chňapla do rukou s tím, že tohle je náš Béďa.
Méďa Béďa, napadlo mě. Roztomilej malej medvídek s kraťoučkým kmitajícím ocasem.
Stáli jsme tam v němém úžasu. Já, brácha, máma, táta.
A on si vybral mě!!
Přišel ke mně, jako k první, položil si packy na moje kolena a ducnul do mě hlavou. "No jo, chlap..." procedil táta mezi zuby. "Kdyby to byla fena, tak si vybere mně." Začala jsem ho hladit a hladila jsem ho celou cestu až domů. Má mě rád.. a já jeho.
Krása stvoření, napadlo mě k tomu. Je nádhernej...
Cesta autem byla nadmíru klidná. Béďa sice zvracel, ale když jsem mu nastavila igelitovou tašku, moudře do ní vrazil celej čumák a mydlinkovitý zvratky vrhl do ní. Bude asi chytrej.
A taky kliďas, zdá se. Kňučel jen trochu, hlavně na začátku, kdy lítostivě koukal dozadu, jak za ním cesta ubíhá, a jak je jeho chovatelka dál a dál.
Pospával,v krabici od banánů, a dýchal s vypláznutým jazykem. Vypadal jako by se usmíval.
Myslím, že je hodnej. Takovej dobrák od kosti.
Zkoušela jsem ho venčit na vodítku. Docela mu to jde, ale po chvíli ho to štve, kouše do vodítka a škrábe se na obojku. Taky by mě vlastně nebavilo chodit si jenom na vzdálenost nějakýho špagátu. Těším se moc, až ho budu moci venčit bez něj.
Nevím ale, jestli bude hlídat. Asi se to teď ještě nedá určit, ale je jistý, že sousedovic kocour, motající se u nás na zahradě, ho vůbec nerozhodil. Vlastně si ho náš Béďa ani nevšiml.
Teď je u sebe v kotci a já ho budu muset jít nakrmit.
Jsem strašně ráda! Ještě mi to asi plně nedošlo, že je fakt náš Béďa.
Těším se. Těším se na procházky po lese, těším se, jak bude růst a jak ho budu cvičit.
A děkuju. Za něj, i za ty ostatní svoje zázraky... Děkuju Tomu, který je stvořitelem všeho...
Brácha nám Béďu krásně vyfotil. Vypadá asi takhle:
pondělí 27. září 2010
Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?
Byli jsme dneska se třídou na exkurzi. Na výstavě.
Ráda chodím na výstavy. Mám potom pocit, že žiju kulturně.
Ráda chodím na výstavy. Zvlášť, pokud jsou na téma, které mě zajímá.
Jmenovalo se to: Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?
Hrozba. Vyznělo z toho všeho jednohlasně, celkově a nekompromisně.
Jsem naštvaná, z toho názvu. Asi jsem fakt naivně doufala, že to bude nezaujaté, že načerpám informace z různých perspektiv... ale teď už je mi jasné, na co chtěli tvůrci ukázat. Měli to tedy radši nazvat: Psychiatrie - hrozba.
Výstava se skládá ze čtrnácti děsivých filmů plus z různých nástěnek s děsivými údaji, texty a obrázky.
Viděla jsem jen sedm filmů a u osmého, který pojednával o elektrošocích a vymývání mozku čistým alkoholem, aplikovaným přímo nad oční víčko, se mi udělalo blbě, fyzicky i psychicky, všechno dohromady. Nemohla jsem to vydržet a musela jsem jít ven.
Celé to prostě bylo podané silně jednostranně. Psychologie a psychiatrie tam byly ukázány jako jakési pseudovědy, které nikdy nikoho nevyléčily, nepomohly a jenom všem ničí život. Všechno pečlivě zabalené do dramatického a vyhroceného obalu... vybírám některé výroky, které zazněly: Neexistuje nic jako chemická nerovnováha. Psychiatři si vymýšlejí diagnózy. Celá psychiatrie je byznys.
Z části názvu "Psychiatrie - pomoc" jsem tedy na výstavě nenašla ani čárku.
A přitom si myslím, že psychiatři i psychologové umí pomoci, nějak, alespoň částečně - vím to i z osobní blízkosti. I když je fakt, že je mi líto, jak jsou tyhle psychologické a psychiatrické sféry zanedbané, jak musí být těžké léčit duševně nemocné... a v mnoha případech je to snad úplně nemožné.
Cítím za to všechno zvláštní zodpovědnost... která mě žene až k chuti studovat v budoucnu psychologii.
Pořád nevím a váhám v otázce, jestli náhodou nejsou psychiatři jen pochybní šarlatáni, kteří pacienta ani nevyslechnou, ale místo toho mu jen napíšou nějaké mysl otupující prášky. Ano, někteří takoví jsou... Ale lze to říct o všech, obecně? Jsem si jistá jen v tom, že by to tak být nemělo.
Jenže kdo má právo určovat, kdo je "normální" a kdo je blázen, kdo je zdravý a kdo psychicky nemocný? A jak? Myslím si, že se na to musí hodně opatrně.
Stejně tak na předepisování léků. Psychofarmatika mají děsivé vedlejší účinky, jako například riziko epilepsie. Silné dávky mohou úplně změnit charakter člověka, nebo ho tak utlumit, že vůbec nic necítí a je z něj jen prázdná chodící schránka... zdá se mi, že je obtížné najít tu hranici a zacházet s tím. Chce to podle mě mít nějaký dar rozlišování.
Každý jsme podle mně v něčem tak trochu "psycho". A bytostně nesouhlasím s tím, že když je někdo jiný a nevejde se do nějakých pochybných měřítek normy tohoto světa, že je hned cvok, který patří do blázince.
Na rozdíl od tvůrců výstavy, já jsem nenašla asociaci mezi psychiatrií a holokaustem, či rasismem. To jsem nepochopila, ale třeba je to moje chyba. Spíš mi přišlo, že se snažily ukázat na něco dostatečně strašlivého, s čím by si to srovnali. Čímž rozhodně nechci popírat hrůzy ani jednoho z toho.
Později jsem se dozvěděla, že tvůrcem výstavy je scientologická organizace, která ostře odmítá psychologii a psychiatrii a namísto nich používá nějaké své vlastní sektářské praktiky typu "vymývání mozku", které jsou dost možná daleko destrukrivnější. Myslím, že tohle by měl vědět každý než se rozhodne něco takového navštívit.
Jsem ráda, že jsem to viděla asi jen z toho důvodu, že mi došlo, jak je psychiatrie nedokonalá. Možná jsem dokonce přišla o některý ideály. Ale znova bych na to nešla. Celkově - polopravdy a docela úspěšná snaha vyvolat v člověku strach z psychiatrie.
Tady naleznete oficiální informace o výstavě.
Ráda chodím na výstavy. Mám potom pocit, že žiju kulturně.
Ráda chodím na výstavy. Zvlášť, pokud jsou na téma, které mě zajímá.
Jmenovalo se to: Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?
Hrozba. Vyznělo z toho všeho jednohlasně, celkově a nekompromisně.
Jsem naštvaná, z toho názvu. Asi jsem fakt naivně doufala, že to bude nezaujaté, že načerpám informace z různých perspektiv... ale teď už je mi jasné, na co chtěli tvůrci ukázat. Měli to tedy radši nazvat: Psychiatrie - hrozba.
Výstava se skládá ze čtrnácti děsivých filmů plus z různých nástěnek s děsivými údaji, texty a obrázky.
Viděla jsem jen sedm filmů a u osmého, který pojednával o elektrošocích a vymývání mozku čistým alkoholem, aplikovaným přímo nad oční víčko, se mi udělalo blbě, fyzicky i psychicky, všechno dohromady. Nemohla jsem to vydržet a musela jsem jít ven.
Celé to prostě bylo podané silně jednostranně. Psychologie a psychiatrie tam byly ukázány jako jakési pseudovědy, které nikdy nikoho nevyléčily, nepomohly a jenom všem ničí život. Všechno pečlivě zabalené do dramatického a vyhroceného obalu... vybírám některé výroky, které zazněly: Neexistuje nic jako chemická nerovnováha. Psychiatři si vymýšlejí diagnózy. Celá psychiatrie je byznys.
Z části názvu "Psychiatrie - pomoc" jsem tedy na výstavě nenašla ani čárku.
A přitom si myslím, že psychiatři i psychologové umí pomoci, nějak, alespoň částečně - vím to i z osobní blízkosti. I když je fakt, že je mi líto, jak jsou tyhle psychologické a psychiatrické sféry zanedbané, jak musí být těžké léčit duševně nemocné... a v mnoha případech je to snad úplně nemožné.
Cítím za to všechno zvláštní zodpovědnost... která mě žene až k chuti studovat v budoucnu psychologii.
Pořád nevím a váhám v otázce, jestli náhodou nejsou psychiatři jen pochybní šarlatáni, kteří pacienta ani nevyslechnou, ale místo toho mu jen napíšou nějaké mysl otupující prášky. Ano, někteří takoví jsou... Ale lze to říct o všech, obecně? Jsem si jistá jen v tom, že by to tak být nemělo.
Jenže kdo má právo určovat, kdo je "normální" a kdo je blázen, kdo je zdravý a kdo psychicky nemocný? A jak? Myslím si, že se na to musí hodně opatrně.
Stejně tak na předepisování léků. Psychofarmatika mají děsivé vedlejší účinky, jako například riziko epilepsie. Silné dávky mohou úplně změnit charakter člověka, nebo ho tak utlumit, že vůbec nic necítí a je z něj jen prázdná chodící schránka... zdá se mi, že je obtížné najít tu hranici a zacházet s tím. Chce to podle mě mít nějaký dar rozlišování.
Každý jsme podle mně v něčem tak trochu "psycho". A bytostně nesouhlasím s tím, že když je někdo jiný a nevejde se do nějakých pochybných měřítek normy tohoto světa, že je hned cvok, který patří do blázince.
Na rozdíl od tvůrců výstavy, já jsem nenašla asociaci mezi psychiatrií a holokaustem, či rasismem. To jsem nepochopila, ale třeba je to moje chyba. Spíš mi přišlo, že se snažily ukázat na něco dostatečně strašlivého, s čím by si to srovnali. Čímž rozhodně nechci popírat hrůzy ani jednoho z toho.
Později jsem se dozvěděla, že tvůrcem výstavy je scientologická organizace, která ostře odmítá psychologii a psychiatrii a namísto nich používá nějaké své vlastní sektářské praktiky typu "vymývání mozku", které jsou dost možná daleko destrukrivnější. Myslím, že tohle by měl vědět každý než se rozhodne něco takového navštívit.
Jsem ráda, že jsem to viděla asi jen z toho důvodu, že mi došlo, jak je psychiatrie nedokonalá. Možná jsem dokonce přišla o některý ideály. Ale znova bych na to nešla. Celkově - polopravdy a docela úspěšná snaha vyvolat v člověku strach z psychiatrie.
Tady naleznete oficiální informace o výstavě.
pondělí 20. září 2010
Zcenzurovanej deníček
Jak už jsem říkala, píšu si deník.
Od sedmnácti. Od 19. května.
Už mám druhej sešítek.
Proč to děláš? Ptají se mě lidi často. K čemu ti to je? Proč jsi s tím začla?
Jen se tak většinou usmívám nad jejich otázkama.
Asi nevím.
Nebo, vím.
Baví mě mít přehled o tom, co dělám. Baví mě si to pak zpětně číst a vzpomínat na věci, myšlenky a detaily, na které bych třeba jinak bohužel zapomněla. Baví mě provádět jakousi denní sebereflexi svých pocitů. Hodně to pomáhá, myslím, když se člověk hledá, neví, kým je a někdy ani neví, co cítí... prostě vzít papír a psát.
Stydím se. Najednou si připadám nějak trapně za to všechno, co sem píšu. Proč?
Odtajním. Dnešní zápisek. Hm. Takže:
Nemám sem ani moc co napsat. Nebo?
(...)
Achjo. Měla jsem dneska dostat výplatu za letní brigádu. A nebyla mi přinesena. No nic, hádat se nebudu, neumím. Zbývá jen doufat, že jí někdy dostanu. Trochu se sobě směju.
Nepodstatná vzpomínka:
Babi, smrtelně vážnej výraz. "Petro. Poslouchej mi. To je všechno tím, že si děláš strašně silný kafe."
Babi ví.
Napadají mě takovýhle samý kraviny. Cítím se poněkud šíleně. A šíleně dobře, tyjo! Je mi to až podezřelý. Ale děkuju...
Dnešní den je skvělej!
Ve škole jen čtyři hodiny, a to ještě takový hezký - dvouhodinovka semináře z biologie, dějepis v němčině a literatura.
Potom výbornej neplánovanej spontánní oběd s tátou. Slunečnice. Brokolice s rajčaty a pohankou. Plus salát. Plus skvělej táta. Mňam.
Pak bazén. Dobrej pocit z dobrý životosprávy. Jaký to úžasný pondělní zvyk! Ach, jak strašně mě baví chodit do bazénu! Plavu, co můžu (cvičení se ve fyzičce + povolená sebedestrukce), plavu ráda i teď v záři ve venkovním bazénu, je-li otevřený. Dneska byl! Plavu, co to jde, potápím přitom hlavu, někdy pod vodou otevřu oči a pozoruju dlaždičky na dně, plavu divoce a energicky a naplno až do doby, než dostanu křeč v noze (jen dnešní případ, vlastně). Líbí se mi taky chodit do parní komory, která je u šaten. Natáhnout se do těch 50 °C, vdechovat a vydechovat těžkou horkou páru a jen tak spočinout...... po tomhle roztékání se a odpařování se ještě obvykle vrhnu zpátky do studenýho bazénu. Mám pak pocit, že dělám něco zdravýho, šílenýho a finskýho.
- Zítra jdeme do divadla. Mám šílenou chuť vzít si tenisky.
(Bojovat proti konvencím...?)
Ale proč to sem píšu, takovým informativním charakterem?
Mohla bych to třeba opsat na blog. Tohle všechno.
Ale tohle už ne:
(...)
Od sedmnácti. Od 19. května.
Už mám druhej sešítek.
Proč to děláš? Ptají se mě lidi často. K čemu ti to je? Proč jsi s tím začla?
Jen se tak většinou usmívám nad jejich otázkama.
Asi nevím.
Nebo, vím.
Baví mě mít přehled o tom, co dělám. Baví mě si to pak zpětně číst a vzpomínat na věci, myšlenky a detaily, na které bych třeba jinak bohužel zapomněla. Baví mě provádět jakousi denní sebereflexi svých pocitů. Hodně to pomáhá, myslím, když se člověk hledá, neví, kým je a někdy ani neví, co cítí... prostě vzít papír a psát.
Stydím se. Najednou si připadám nějak trapně za to všechno, co sem píšu. Proč?
Odtajním. Dnešní zápisek. Hm. Takže:
Nemám sem ani moc co napsat. Nebo?
(...)
Achjo. Měla jsem dneska dostat výplatu za letní brigádu. A nebyla mi přinesena. No nic, hádat se nebudu, neumím. Zbývá jen doufat, že jí někdy dostanu. Trochu se sobě směju.
Nepodstatná vzpomínka:
Babi, smrtelně vážnej výraz. "Petro. Poslouchej mi. To je všechno tím, že si děláš strašně silný kafe."
Babi ví.
Napadají mě takovýhle samý kraviny. Cítím se poněkud šíleně. A šíleně dobře, tyjo! Je mi to až podezřelý. Ale děkuju...
Dnešní den je skvělej!
Ve škole jen čtyři hodiny, a to ještě takový hezký - dvouhodinovka semináře z biologie, dějepis v němčině a literatura.
Potom výbornej neplánovanej spontánní oběd s tátou. Slunečnice. Brokolice s rajčaty a pohankou. Plus salát. Plus skvělej táta. Mňam.
Pak bazén. Dobrej pocit z dobrý životosprávy. Jaký to úžasný pondělní zvyk! Ach, jak strašně mě baví chodit do bazénu! Plavu, co můžu (cvičení se ve fyzičce + povolená sebedestrukce), plavu ráda i teď v záři ve venkovním bazénu, je-li otevřený. Dneska byl! Plavu, co to jde, potápím přitom hlavu, někdy pod vodou otevřu oči a pozoruju dlaždičky na dně, plavu divoce a energicky a naplno až do doby, než dostanu křeč v noze (jen dnešní případ, vlastně). Líbí se mi taky chodit do parní komory, která je u šaten. Natáhnout se do těch 50 °C, vdechovat a vydechovat těžkou horkou páru a jen tak spočinout...... po tomhle roztékání se a odpařování se ještě obvykle vrhnu zpátky do studenýho bazénu. Mám pak pocit, že dělám něco zdravýho, šílenýho a finskýho.
- Zítra jdeme do divadla. Mám šílenou chuť vzít si tenisky.
(Bojovat proti konvencím...?)
Ale proč to sem píšu, takovým informativním charakterem?
Mohla bych to třeba opsat na blog. Tohle všechno.
Ale tohle už ne:
(...)
úterý 14. září 2010
Devítkou domů
Vlastně mě hrozně baví dojíždět domů.
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.
Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.
Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.
Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.
Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)
sobota 4. září 2010
Úleva
Co když je chyba dívat se tolik do sebe?
Co když zůstanu sama?
Co když jsem blázen?
Co když řeším zbytečnosti?
Co když potkani zase utečou?
Co když jsem úplně trapná?
Co když je naše škola ústav?
Co když to všechno nebudu stíhat?
Co když zase nebude fungovat internet?
Co když nebudu dobrá animátorka?
Co když nežiju, ale přežívám?
Co když jsem jednou nahoře a jednou dole?
Co když je všechno na hovno?
Co když to bude všechno dobrý?
Co když nechápu?
Co když mě nechápou?
A co když...co když je to všechno jedno?
Co když zůstanu sama?
Co když jsem blázen?
Co když řeším zbytečnosti?
Co když potkani zase utečou?
Co když jsem úplně trapná?
Co když je naše škola ústav?
Co když to všechno nebudu stíhat?
Co když zase nebude fungovat internet?
Co když nebudu dobrá animátorka?
Co když nežiju, ale přežívám?
Co když jsem jednou nahoře a jednou dole?
Co když je všechno na hovno?
Co když to bude všechno dobrý?
Co když nechápu?
Co když mě nechápou?
A co když...co když je to všechno jedno?
úterý 24. srpna 2010
TeĎ
Žiju přítomným okamžikem. Nebo se o to aspoň snažím.
Sára už není sama! Dostala novou kamarádku, od Kiki. Takže mám už dvě potkaní kamarádky.
Jsem strašně ráda. Skamarádily se spolu docela rychle, a jsou obě veselé a spokojené.
Strávila jsem tři dny u dědy. Bylo to moc fajn, možná o tom ještě něco napíšu. A teď, teda za chviličku, jedu do Plzně na koncert skupiny Traband. Už se moc těším. A potom, zítra, jedu k babičce.
No jo, už se nám blíží škola. V jistým slova smyslu se těším. I když vím, že tohoto vyjádření budu za týden litovat. :-)
To je asi tak všechno, nevím, co bych napsala dál.
Snad jen, že cítím kolem sebe Lásku...
Sára už není sama! Dostala novou kamarádku, od Kiki. Takže mám už dvě potkaní kamarádky.
Jsem strašně ráda. Skamarádily se spolu docela rychle, a jsou obě veselé a spokojené.
Strávila jsem tři dny u dědy. Bylo to moc fajn, možná o tom ještě něco napíšu. A teď, teda za chviličku, jedu do Plzně na koncert skupiny Traband. Už se moc těším. A potom, zítra, jedu k babičce.
No jo, už se nám blíží škola. V jistým slova smyslu se těším. I když vím, že tohoto vyjádření budu za týden litovat. :-)
To je asi tak všechno, nevím, co bych napsala dál.
Snad jen, že cítím kolem sebe Lásku...
sobota 14. srpna 2010
Merta
Snažím se žít kulturně a baví mě to.
Včera jsme s tatínkem jeli na Rabí. Navštívit koncert Vladimíra Merty - v komunistické éře odvážně disidentského písničkáře. Znáte ho někdo?
Poměrně nedávno jsem se začala zaposlouchávat do jeho hlubokých textů, do podivně podmanivých vyhrávek kytary. Docela často nám doma hraje i jeho unikátně natočená kazeta z koncertu "Za mír" z roku 1984, na kterém byl táta osobně.
Přišlo mi, že ten muž musí být fakt geniální, podle těch krásných obrazů v jeho písničkách, podle jeho názorů na svět... Výzvy k hledání pravdy, k odvaze a k míru.
A tak jsem se na ten jeho koncert moc těšila. Myslela jsem, že když býval protirežimní, tak bude teď buďto spokojený s tím, že režim padl, nebo objektivně kritizující dnešní zvláštní dobu.
Byl úplně mimo.
Před tím, než vůbec začal hrát, se šel jaksi "duchovně nabít" k ovečkám, které se opodál pásly, potom přišel se skřeky a fujarou na pódium, což se mi vlastně líbilo - bylo v tom cosi alternativního, silně subjektivního...
A silná vlastně byla i celá první půlka koncertu, hlavně co se týče hraní.
Byla jsem zvědavá i na slova, která bude říkat mezi písničkami - čekala jsem myšlenky "moudrého starce", ale místo toho přišly podivné srandičky na účet Haliny Pawlovské, moderátora Krause, prázdné plácání, vyprávění jeho snů a opileckých historek...
.jpg)
...mimochodem, celou dobu koncertu se nalíval vínem (které měl uložené v té skříni :) ), naprosto beze studu, bez míry... takže hlavně proto se mi druhá polovina koncertu zdála už poněkud úpadková.Nemůžu se zbavit pocitu, že Merta je naprosto vyhořelý člověk. Torzo přemýšlivého folkaře.
Vlastně se úplně nedivím. Bojoval proti komunismu, který sice padl. ale dnešní doba taky není úplně ideální, řekla bych, nebo jak to vyjádřit... prostě si myslím, že musí cítit deziluzi z dnešní divný doby. Poznala jsem z něj to zklamání... to, jak je nešťastnej a zapíjí to vínem, jak uniká do jakýchsi podivných okultisticky přírodních duchovních směrů...
Ale! Nebylo to vůbec tak zlý, jak to asi zní. Některé momenty fakt za těch 78 kilometrů cesty stály. Třeba jeho písně o cikánce se slepenými vlasy (netuším, jak se to jmenuje), Píseň k pětadvaceti... a úplně nejvíc se mi líbila "Pravda je omamná květina", která mi připomněla, že tenhle pán je snad i ten samej člověk jako ten, který kdysi v těch osmdesátých letech zpíval Nebuď nikdy sám...
Koncert se navíc konal v úžasných prostorech v Rabí. Jak říkal táta, k dokonalosti tam chyběly fakt snad jen hvězdy na obloze. Posluchačů tam bylo tak padesát, ale samí ryze přátelští lidé, už od pohledu souznění s Mertou.
Celkově mám prostě rozporuplný pocity. Bylo to zajímavý... možná až divný. Ale spíš zajímavý, vlastně - líbilo se mi, jak bylo Mertovi jedno, co si třeba ostatní pomyslí, jak se choval naprosto přirozeně a uvolněně... Připomnělo mi to hippie dobu a občas jsem se tak nějak plně zasnila... A možná, možná jsem si to zklamání zavinila taky sama, a to svým tradičním velkým očekáváním. Prostě jsem čekala, že Merta je někdo jinej.
úterý 10. srpna 2010
Potkan
"Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych tvojí duši mohla rozumět..."
Je tu jedna věc, která mě často trápí. Vím, že to moc hrotím, ale jinak bych to asi nebyla já. Rozhodla jsem se vypsat a vyfňukat se z toho tady.
Od začátku prázdnin mám potkana, tedy, lépe řečeno potkanici jménem Sáru. Sára se jmenuje proto, že já jsem se tak měla jmenovat, než jsem se narodila, ale naši mě nakonec pojmenovali jinak. :)
Vždycky jsem chtěla mít potkana. Miluju všechna zvířátka, ale zvlášt potkani mi byli vždycky tak nějak sympatičtí, připadali mi takoví punkerský, možná u leckoho vzbuzující odpor, ale přesto nepochybně přátelští a roztomilí.
A můj sen se mi splnil!
Nebudu tu psát o tom, jak jsem k Sáře přišla, ale zkrátka jsem si ji v den vysvědčení, tedy na první den prázdnin, přinesla v krabičce domů a ubytovala jí v kleci po křečkovi.
Má černobílou srst - hlavu má černou a má černej proužek na zádech, jinak je bílá.
Je hrozně plachá a bojácná. Už na pohled jí klepe silně srdíčko. Myslela jsem si tenkrát, že je to jen z toho šoku, z převozu, že se zaklimatizuje, nebo tak něco... Ale ono to tak je vlastně furt. Má pořád hroznej strach.
Klec, ve které žije, má takové patro, a ona je skoro pořád zalezlá pod ním... a strašně se bojí. Téměř veškerý svůj život tak tráví ve strachu.. a v samotě.
Ano, bydlí sama, uvědomuju si, že to je pro ni, jakožto pro potkana, ještě zvlášť samičku, velmi stresující. Ráda bych měla potkanů víc, i aby byla Sára šťastná. Jenže - ta klec je docela malá, a já nemám peníze, ale uvažuju, že bych na to dala část peněz ze své brigády. Ale naši jsou rezolutně proti - už tak jsem měla doma problém s jedním potkanem.
Je mi jí líto. Vím, že u mě není šťastná a cítím za to vinu.
Vždycky jsem chtěla mít potkana a nosit ho ven na rameni, přátelit se s ním a dávat mu svou lásku.
Každý den si tedy zkouším Sáru ochočovat. Chodím k její kleci, mluvím na ni, hrabu se svou rukou v jejích hoblinách, aby si třeba zvykala na můj pach, nebo co já vím... Dennodenně se jí snažím taky vytahovat z klece a dát si ji k sobě. Vždycky se setkám s jejím silným odporem. Mám dojem, že jí spíš mučím. Musím totiž zvednout celé to patro, a pak jí, chvějící se chuděrku, chňapnout a dát si jí k sobě. Někde jsem četla, že pomáhá, když si potkan zaleze pod tričko. Tak to tak taky dělám - Sára se tam vždycky vděčně schová, cítím to její silný bušení srdce. Chvíli je tam tak schovaná, zatočená... a potom se za nějakou dobu stane to, že začne dělat nečekaný, strašně rychlý a prudký pohyby a snaží se mi utéct, ve strachu a zmatení...
Je to zvláštní, ale Sára mi vlastně připomíná mně samou. Snad proto má taky to jméno. V jejím zvířecím charakteru se poznávám. Neustálej strach, samota, permanentní nejistota, touha někam se schovat nebo utéct... nespokojenost, plachá povaha...
Snažím se o ni starat. Klec nemá nikdy špinavou nebo smradlavou, dávám jí i dost vody, jídla a pochutin, ale velmi mě mrzí, že jsme se zatím neskamarádily.
Chovala jsem předtím několik křečků. Bohužel to vždycky dopadlo podobně, až na prvního Huga, kterej byl mimořádně krotkej. Křečci se mě taky báli, při trpělivých pokusech o ochočení žádný úspěch, při snaze o vytažení z klece kousali, a tak jsem nakonec vždycky rezignovala a starala se o ně jen čištěním klece a krmením. A to už jsem právě hrozně nechtěla opakovat!
Je mi z toho velmi smutno. Nevím, co si počít.
Ocením tedy jakoukoli radu.
Cítím se jako mučitelka zvířat. Možná to přeháním, jsem asi přehnaně zodpovědná. Vždyť je to jen zvíře, namítl by kdekdo, tak to tak neřeš.
Jenomže já to takhle neumím brát.
Je tu jedna věc, která mě často trápí. Vím, že to moc hrotím, ale jinak bych to asi nebyla já. Rozhodla jsem se vypsat a vyfňukat se z toho tady.
Od začátku prázdnin mám potkana, tedy, lépe řečeno potkanici jménem Sáru. Sára se jmenuje proto, že já jsem se tak měla jmenovat, než jsem se narodila, ale naši mě nakonec pojmenovali jinak. :)
Vždycky jsem chtěla mít potkana. Miluju všechna zvířátka, ale zvlášt potkani mi byli vždycky tak nějak sympatičtí, připadali mi takoví punkerský, možná u leckoho vzbuzující odpor, ale přesto nepochybně přátelští a roztomilí.
A můj sen se mi splnil!
Nebudu tu psát o tom, jak jsem k Sáře přišla, ale zkrátka jsem si ji v den vysvědčení, tedy na první den prázdnin, přinesla v krabičce domů a ubytovala jí v kleci po křečkovi.
Má černobílou srst - hlavu má černou a má černej proužek na zádech, jinak je bílá.
Je hrozně plachá a bojácná. Už na pohled jí klepe silně srdíčko. Myslela jsem si tenkrát, že je to jen z toho šoku, z převozu, že se zaklimatizuje, nebo tak něco... Ale ono to tak je vlastně furt. Má pořád hroznej strach.
Klec, ve které žije, má takové patro, a ona je skoro pořád zalezlá pod ním... a strašně se bojí. Téměř veškerý svůj život tak tráví ve strachu.. a v samotě.
Ano, bydlí sama, uvědomuju si, že to je pro ni, jakožto pro potkana, ještě zvlášť samičku, velmi stresující. Ráda bych měla potkanů víc, i aby byla Sára šťastná. Jenže - ta klec je docela malá, a já nemám peníze, ale uvažuju, že bych na to dala část peněz ze své brigády. Ale naši jsou rezolutně proti - už tak jsem měla doma problém s jedním potkanem.
Je mi jí líto. Vím, že u mě není šťastná a cítím za to vinu.
Vždycky jsem chtěla mít potkana a nosit ho ven na rameni, přátelit se s ním a dávat mu svou lásku.
Každý den si tedy zkouším Sáru ochočovat. Chodím k její kleci, mluvím na ni, hrabu se svou rukou v jejích hoblinách, aby si třeba zvykala na můj pach, nebo co já vím... Dennodenně se jí snažím taky vytahovat z klece a dát si ji k sobě. Vždycky se setkám s jejím silným odporem. Mám dojem, že jí spíš mučím. Musím totiž zvednout celé to patro, a pak jí, chvějící se chuděrku, chňapnout a dát si jí k sobě. Někde jsem četla, že pomáhá, když si potkan zaleze pod tričko. Tak to tak taky dělám - Sára se tam vždycky vděčně schová, cítím to její silný bušení srdce. Chvíli je tam tak schovaná, zatočená... a potom se za nějakou dobu stane to, že začne dělat nečekaný, strašně rychlý a prudký pohyby a snaží se mi utéct, ve strachu a zmatení...
Je to zvláštní, ale Sára mi vlastně připomíná mně samou. Snad proto má taky to jméno. V jejím zvířecím charakteru se poznávám. Neustálej strach, samota, permanentní nejistota, touha někam se schovat nebo utéct... nespokojenost, plachá povaha...
Snažím se o ni starat. Klec nemá nikdy špinavou nebo smradlavou, dávám jí i dost vody, jídla a pochutin, ale velmi mě mrzí, že jsme se zatím neskamarádily.
Chovala jsem předtím několik křečků. Bohužel to vždycky dopadlo podobně, až na prvního Huga, kterej byl mimořádně krotkej. Křečci se mě taky báli, při trpělivých pokusech o ochočení žádný úspěch, při snaze o vytažení z klece kousali, a tak jsem nakonec vždycky rezignovala a starala se o ně jen čištěním klece a krmením. A to už jsem právě hrozně nechtěla opakovat!
Je mi z toho velmi smutno. Nevím, co si počít.
Ocením tedy jakoukoli radu.
Cítím se jako mučitelka zvířat. Možná to přeháním, jsem asi přehnaně zodpovědná. Vždyť je to jen zvíře, namítl by kdekdo, tak to tak neřeš.
Jenomže já to takhle neumím brát.
pondělí 9. srpna 2010
Prázdninový
Zdá se mi, že poslední dobou žiju v rovnováze se sebou a i se svým časem, dá se říct. Práce je vyrovnána s odpočinkem... smutky jsou vyrovnaný radostma (jo?).
...divím se, tak celkově, kolika věcem rozumím, takovým zvláštním způsobem...
...divím se sobě, jak občas reaguju na určité události...
...divím se světu, jak to všechno funguje...
...divím se té vzniklé harmonii a děkuju za ni, a za to všechno Jemu...
O prázdninách jsem už stihla podniknout několik krásných setkání se svými přátely, taky jsem se zúčastnila úžasnýho křesťanskýho tábora JUMPu, zažila naživo Mňágu a Žďorp... a včera, zrovna včera jsem zažila nádherně euforický den se Zuzkou. Zašly jsme si spolu do Dobré čajovny (která je opravdu nezpochybnitelně dobrá, vlastně nejlepší, v jaké jsem kdy byla), jen tak se spolu válely, odpočívaly a velmi krásně a radostně si povídaly.
Těším se, že/jestli budu mít ještě možnost prožít pár dalších letních zážitků, plnejch lásky a bytostný spokojenosti .
Teď mám brigádu. Od pondělí do pondělí. Pracuju v jedný firmě a uklízím tam kanceláře, záchody, jídelnu a chodby.
Pracovní doba je teda od šesti do dvou, takže odpoledne mám volná, akorát že většinou jsem tak vycuclá, že už nic moc nedělám.
Vlastně to není nic moc důležitýho nebo zvláštního, jen jsem měla chuť sem něco napsat, a nevěděla jsem přesně, co. Píšu tak zvláštně, moc na povrchu, o moc věcech najednou... snad je to tím, že jsem dneska těch osm hodin uklízela, a mám v hlavě ještě mokrej mop a štětku na záchod...
... snad, snad se časem budu schopná pustit do něčeho konkrétnějšího víc do hloubky.
No, to je jedno.
Přeju vám láskyplné léto!
...divím se, tak celkově, kolika věcem rozumím, takovým zvláštním způsobem...
...divím se sobě, jak občas reaguju na určité události...
...divím se světu, jak to všechno funguje...
...divím se té vzniklé harmonii a děkuju za ni, a za to všechno Jemu...
O prázdninách jsem už stihla podniknout několik krásných setkání se svými přátely, taky jsem se zúčastnila úžasnýho křesťanskýho tábora JUMPu, zažila naživo Mňágu a Žďorp... a včera, zrovna včera jsem zažila nádherně euforický den se Zuzkou. Zašly jsme si spolu do Dobré čajovny (která je opravdu nezpochybnitelně dobrá, vlastně nejlepší, v jaké jsem kdy byla), jen tak se spolu válely, odpočívaly a velmi krásně a radostně si povídaly.
Těším se, že/jestli budu mít ještě možnost prožít pár dalších letních zážitků, plnejch lásky a bytostný spokojenosti .
Teď mám brigádu. Od pondělí do pondělí. Pracuju v jedný firmě a uklízím tam kanceláře, záchody, jídelnu a chodby.
Pracovní doba je teda od šesti do dvou, takže odpoledne mám volná, akorát že většinou jsem tak vycuclá, že už nic moc nedělám.
Vlastně to není nic moc důležitýho nebo zvláštního, jen jsem měla chuť sem něco napsat, a nevěděla jsem přesně, co. Píšu tak zvláštně, moc na povrchu, o moc věcech najednou... snad je to tím, že jsem dneska těch osm hodin uklízela, a mám v hlavě ještě mokrej mop a štětku na záchod...
... snad, snad se časem budu schopná pustit do něčeho konkrétnějšího víc do hloubky.
No, to je jedno.
Přeju vám láskyplné léto!
sobota 17. července 2010
O alkoholu
Včera jsem byla večer venku. Nebo jak se to říká... na kalbě?
Brácha měl sraz svých přátel z facebooku, nakonec jsme se teda sešli jenom čtyři - já, brácha, Zuzka a Tonda.
Celkově vzato se mi včerejší večer velmi líbil.
V první hospodě po mně teda chtěla paní hospodská občanku, jestli mi jako bylo osmnáct.
Je mi 17.
Přijde mi to jako hrozná křeč, když mi do plnoletosti schází jen 9 měsíců... a prostě nemůžu pít.
Tak jsem ji místo jakési výmluvy svou občanku drze podstrčila, s naivním doufáním, že si to špatně spočítá a nechá přede mnou tu jedenáctku ležet.
Bohužel se tak nestalo.
Paní mi nasraně vzala sklenici s pivem a zamumlala: "Takže vám ještě ne..."
Tak jsem si dala kolu (ani kofolu tam neměli!), a byla z toho nějaká rozhozená a smutná.
Zároveň mě to přimělo k přemýšlení, kdo se to ze mně za jistou dobu stal!
Dříve, možná před nějakými dvěma lety, jsem silně pohrdala nezletilými pijany, kteří si hrajou na drsný, když se uboze opíjejí, a kteří se vlastně bez chlastu neumí pořádně bavit. Plamenně jsem takové lidi parodovala, a připadali mi fakt směšný.
Teď patřím mezi ně.
Asi mě to naučili spolužáci, když jsem s nimi občas vyrazila ven, s nadějí, že konečně nějak zapadnu do kolektivu. Čímž to na ně nechci svádět - myslím, že kdybych se nechtěla "naučit pít" a měla silnější vůli, tak bych možná stále zůstala abstinentkou.
Prostě mě to jen trochu vyděsilo, včera, jak hrozně mi to zhoršilo náladu, když jsem místo vysněného piva popíjela kolu.
Zanedlouho, ještě vlastně po hodině hraní bowlingu, jsme zamířili do jiné hospody. Tam už mi nalili. Byla jsem ve šťastně rozverné náladě, už po jednom pivě. Potom jsme zašli ještě do Hifáče, kde jsme potkali pár sympatických známých, tam jsem si dala druhé pivo... a víc už jsem jich nestihla jen proto, že už jsme museli jet domů.
Vypadá to, že alkohol mi dělá dobře. Jsem zvrhlá. Mám ráda stav lehké opilosti. Pomáhá mi se spontánněji a uvolněněji bavit, osvobozuje mě od mých sociálních strachů, a snad mi i přidává sebevědomí...
... nevím, možná o tom všem prostě moc přemýšlím.
Je to děsivé... nebo normální?
Brácha měl sraz svých přátel z facebooku, nakonec jsme se teda sešli jenom čtyři - já, brácha, Zuzka a Tonda.
Celkově vzato se mi včerejší večer velmi líbil.
V první hospodě po mně teda chtěla paní hospodská občanku, jestli mi jako bylo osmnáct.
Je mi 17.
Přijde mi to jako hrozná křeč, když mi do plnoletosti schází jen 9 měsíců... a prostě nemůžu pít.
Tak jsem ji místo jakési výmluvy svou občanku drze podstrčila, s naivním doufáním, že si to špatně spočítá a nechá přede mnou tu jedenáctku ležet.
Bohužel se tak nestalo.
Paní mi nasraně vzala sklenici s pivem a zamumlala: "Takže vám ještě ne..."
Tak jsem si dala kolu (ani kofolu tam neměli!), a byla z toho nějaká rozhozená a smutná.
Zároveň mě to přimělo k přemýšlení, kdo se to ze mně za jistou dobu stal!
Dříve, možná před nějakými dvěma lety, jsem silně pohrdala nezletilými pijany, kteří si hrajou na drsný, když se uboze opíjejí, a kteří se vlastně bez chlastu neumí pořádně bavit. Plamenně jsem takové lidi parodovala, a připadali mi fakt směšný.
Teď patřím mezi ně.
Asi mě to naučili spolužáci, když jsem s nimi občas vyrazila ven, s nadějí, že konečně nějak zapadnu do kolektivu. Čímž to na ně nechci svádět - myslím, že kdybych se nechtěla "naučit pít" a měla silnější vůli, tak bych možná stále zůstala abstinentkou.
Prostě mě to jen trochu vyděsilo, včera, jak hrozně mi to zhoršilo náladu, když jsem místo vysněného piva popíjela kolu.
Zanedlouho, ještě vlastně po hodině hraní bowlingu, jsme zamířili do jiné hospody. Tam už mi nalili. Byla jsem ve šťastně rozverné náladě, už po jednom pivě. Potom jsme zašli ještě do Hifáče, kde jsme potkali pár sympatických známých, tam jsem si dala druhé pivo... a víc už jsem jich nestihla jen proto, že už jsme museli jet domů.
Vypadá to, že alkohol mi dělá dobře. Jsem zvrhlá. Mám ráda stav lehké opilosti. Pomáhá mi se spontánněji a uvolněněji bavit, osvobozuje mě od mých sociálních strachů, a snad mi i přidává sebevědomí...
... nevím, možná o tom všem prostě moc přemýšlím.
Je to děsivé... nebo normální?
čtvrtek 15. července 2010
Vandr
Jo, tohle sem prostě nemůžu nenapsat.
Možná si budete myslet, že jsem bláznivá, a že přeháním, a asi si to budete myslet pravdivě.
Zkrátka, od pondělka do dneška jsem se toulala se svými přáteli po Českém lese, z části v oblasti Chodska, a já nevím, kde ještě.
"Se svými přáteli" zní dost nekonkrétně, tak to ještě vysvětlím: se svým spolčem. Je dost těžký nějak definovat, co je to spolčo, ale zkusím to. Jde o společenství věřících mladých lidí v mém věku, z naší farnosti (což ale neznamená, že se jenom modlíme :)), je nás kolem dvanácti (na vandru nás ale bylo "v průměru" jen osm), už se nějakých pár let známe, během školního roku se scházíme jednou týdně na společné povídání, a troufám si říct, že se tam máme rádi.
Měla jsem z toho vandru strach. To já tak občas mívám, že mám z něčeho strach.
Bála jsem se, že to fyzicky nezvládnu, celej den někde chodit, v takovém pařáku, s obrovským batohem na zádech... potom spát kdesi venku, a vůbec ty noci... moje nespavost, a tak...
A nakonec to bylo úplně úžasný. Můj strach byl zbytečnej.
Když se na to koukám takhle zpětně, dochází mi, jak úžasně mi tam vlastně bylo.
Život v takovém sepětí s přírodou je najednou tak prostej... krásnej... prostě krásnej. :-)
Když řešíš, kam bys večer složil hlavu svou, kde umyješ svůj ešus a sebe, odkud si nabereš vodu...
Jasně, že to nebylo furt tak idylický - často už jsem fakt nemohla, funěla zpoceně do kopce s pocitem, že každou chvíli umřu. Zvlášť, když mě trápil nepříjemnej puchýř na pravý noze, kterou mám mimochodem doteďka nějak podivně nateklou a bolavou. Ale snažila jsem se co nejmíň fňukat, a nějak to šlo.
Některý momenty byly fakt docela krizový. Třeba noc, kdy se rozpršelo, a my byli nuceni si co nejrychleji sbalit věci, a běžet se schovat pod stříšku. A ty některý kopce... a tolik otravujícího hmyzu, kterýho ten repelent snad víc vábí než odpuzuje!
...a byly i chvíle, kdy se mi fakt chtělo smutkem brečet.
Ale! Jiný střípky zážitků: když je v dohlednu ukazatel, u kterého pak jíme rozmlácený horalky, pijeme z jedný flašky, hrajeme Bang, čteme si knihu Hrdý Budžes, usínáme za svitu hvězd, na mechu, v opravdovým lese, s trochou adrenalinovýho strachu, že nás z něj někdo vyhodí (přece jenom jsme byli v CHKO... jestli to tu můžu takhle přiznat). Kluci nám holkám pomáhají nandat batohy... krájím na ešusu česnek... slunce zapadá.. aby nás pak zase přirozeně a pozvolna probudilo, když vychází zpoza smrků... A to vaření! Veliká poklona naší Marušce, která to měla všechno tak krásně vymyšlený! Kafe z ešusu... mytí se u ledový studánky... a čištění zubů, bosý nohy na jehličkách...
Během toho všeho chození jsem měla vlastně čas na svoje myšlenky, ale zároveň jsem nic díky svojí únavě nehrotila tolik jako obvykle. Věci se mi ukázaly v trochu jiném světle, a já možná došla k něčemu jako ke smíření! Smíření se sebou, to hlavně, částečně i s realitou, smíření se samotou a světem... Myslím, že těch několik desítek kiláků, který jsme ušli (Kiki? Kolik jsme celkem vlastně ušli? :D) na mě zapůsobilo velmi antidepresivně.
Měli jsme putovat až do zítřka, ale nakonec jsme se rozhodli to dneska rozpustit, kvůli tomu, že jsme přece jenom už byli docela vyčerpaný, a taky už jsme v podstatě neměli tak úplně kam jít. Ale snad něco ještě zítra společně podnikneme.
Mám pocit zadostiučinění. Nadšení. Já žiju!
Tohle bych si ráda dopřála častěji.
Vypadnout kamsi, putovat, být a žít v náruči lesů a luk....
Zatím nejlepší prázdinovej zážitek.
Děkuju.
Možná si budete myslet, že jsem bláznivá, a že přeháním, a asi si to budete myslet pravdivě.
Zkrátka, od pondělka do dneška jsem se toulala se svými přáteli po Českém lese, z části v oblasti Chodska, a já nevím, kde ještě.
"Se svými přáteli" zní dost nekonkrétně, tak to ještě vysvětlím: se svým spolčem. Je dost těžký nějak definovat, co je to spolčo, ale zkusím to. Jde o společenství věřících mladých lidí v mém věku, z naší farnosti (což ale neznamená, že se jenom modlíme :)), je nás kolem dvanácti (na vandru nás ale bylo "v průměru" jen osm), už se nějakých pár let známe, během školního roku se scházíme jednou týdně na společné povídání, a troufám si říct, že se tam máme rádi.
Měla jsem z toho vandru strach. To já tak občas mívám, že mám z něčeho strach.
Bála jsem se, že to fyzicky nezvládnu, celej den někde chodit, v takovém pařáku, s obrovským batohem na zádech... potom spát kdesi venku, a vůbec ty noci... moje nespavost, a tak...
A nakonec to bylo úplně úžasný. Můj strach byl zbytečnej.
Když se na to koukám takhle zpětně, dochází mi, jak úžasně mi tam vlastně bylo.
Život v takovém sepětí s přírodou je najednou tak prostej... krásnej... prostě krásnej. :-)
Když řešíš, kam bys večer složil hlavu svou, kde umyješ svůj ešus a sebe, odkud si nabereš vodu...
Jasně, že to nebylo furt tak idylický - často už jsem fakt nemohla, funěla zpoceně do kopce s pocitem, že každou chvíli umřu. Zvlášť, když mě trápil nepříjemnej puchýř na pravý noze, kterou mám mimochodem doteďka nějak podivně nateklou a bolavou. Ale snažila jsem se co nejmíň fňukat, a nějak to šlo.
Některý momenty byly fakt docela krizový. Třeba noc, kdy se rozpršelo, a my byli nuceni si co nejrychleji sbalit věci, a běžet se schovat pod stříšku. A ty některý kopce... a tolik otravujícího hmyzu, kterýho ten repelent snad víc vábí než odpuzuje!
...a byly i chvíle, kdy se mi fakt chtělo smutkem brečet.
Ale! Jiný střípky zážitků: když je v dohlednu ukazatel, u kterého pak jíme rozmlácený horalky, pijeme z jedný flašky, hrajeme Bang, čteme si knihu Hrdý Budžes, usínáme za svitu hvězd, na mechu, v opravdovým lese, s trochou adrenalinovýho strachu, že nás z něj někdo vyhodí (přece jenom jsme byli v CHKO... jestli to tu můžu takhle přiznat). Kluci nám holkám pomáhají nandat batohy... krájím na ešusu česnek... slunce zapadá.. aby nás pak zase přirozeně a pozvolna probudilo, když vychází zpoza smrků... A to vaření! Veliká poklona naší Marušce, která to měla všechno tak krásně vymyšlený! Kafe z ešusu... mytí se u ledový studánky... a čištění zubů, bosý nohy na jehličkách...
Během toho všeho chození jsem měla vlastně čas na svoje myšlenky, ale zároveň jsem nic díky svojí únavě nehrotila tolik jako obvykle. Věci se mi ukázaly v trochu jiném světle, a já možná došla k něčemu jako ke smíření! Smíření se sebou, to hlavně, částečně i s realitou, smíření se samotou a světem... Myslím, že těch několik desítek kiláků, který jsme ušli (Kiki? Kolik jsme celkem vlastně ušli? :D) na mě zapůsobilo velmi antidepresivně.
Měli jsme putovat až do zítřka, ale nakonec jsme se rozhodli to dneska rozpustit, kvůli tomu, že jsme přece jenom už byli docela vyčerpaný, a taky už jsme v podstatě neměli tak úplně kam jít. Ale snad něco ještě zítra společně podnikneme.
Mám pocit zadostiučinění. Nadšení. Já žiju!
Tohle bych si ráda dopřála častěji.
Vypadnout kamsi, putovat, být a žít v náruči lesů a luk....
Zatím nejlepší prázdinovej zážitek.
Děkuju.
úterý 6. července 2010
pátek 2. července 2010
No, prázdniny
Dochází mi to až teď, protože všechno mi nějak dochází později.
Asi jsem jako rybář Sepp z Krysaře.
Vysvědčení. 7 dvojek, 1 trojka (matika...), ale hlavně - jednička z češtiny a zsv! Paní třídní mi splnila sen.
Jsou prázdniny! 2 měsíce bez Masarykova gymnázia.
To je vlastně všechno skvělý.
Je léto!
Les, mouchy a komáři, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe...
Svítí slunce a je mi dobře.
... a pořád cítím jakési dobré vibrace, díky nimž je svět barevnější.
Teď zrovna jsem v radosti. Příjemné vzpomínky...
Prázdniny.
Čeká mě vandr se spolčem, asi někde na Chodsku, křesťanskej tábor Jump, výlet k babičce a k dědovi, brigáda, při které se octnu v roli uklízečky a pár spontánních plánů, v které doufám... setkávání se s přáteli, hodně mlácení do kytary, ochočování nové potkaní kamarádky Sáry, no... snad se taky naučím radovat... a plést náramky přátelství.
...ale koukám, že asi nepíšu úplně to, co chci. Co chci?
Těším se.
Můžu vám dát radu?
Řekněte dneska někomu "Mám Tě rád."
Tuze to zbarevní den...
Asi jsem jako rybář Sepp z Krysaře.
Vysvědčení. 7 dvojek, 1 trojka (matika...), ale hlavně - jednička z češtiny a zsv! Paní třídní mi splnila sen.
Jsou prázdniny! 2 měsíce bez Masarykova gymnázia.
To je vlastně všechno skvělý.
Je léto!
Les, mouchy a komáři, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe...
Svítí slunce a je mi dobře.
... a pořád cítím jakési dobré vibrace, díky nimž je svět barevnější.
Teď zrovna jsem v radosti. Příjemné vzpomínky...
Prázdniny.
Čeká mě vandr se spolčem, asi někde na Chodsku, křesťanskej tábor Jump, výlet k babičce a k dědovi, brigáda, při které se octnu v roli uklízečky a pár spontánních plánů, v které doufám... setkávání se s přáteli, hodně mlácení do kytary, ochočování nové potkaní kamarádky Sáry, no... snad se taky naučím radovat... a plést náramky přátelství.
...ale koukám, že asi nepíšu úplně to, co chci. Co chci?
Těším se.
Můžu vám dát radu?
Řekněte dneska někomu "Mám Tě rád."
Tuze to zbarevní den...
úterý 29. června 2010
Citát
Možná čekáte na "lepší článek", možná spíše nečekáte vůbec nic... jen mě tak napadlo se s vámi o něco podělit.
Není to tak dávno, co jsme se Zuzkou kecali na icq, ani jedna z nás nebyla příliš šťastně naladěna, a tak nás napadlo posílat si citáty, který nás nějak zaujal. Nejvíce se mi líbil ten, kterej mi poslala Zuzka:
„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ (Erich Maria Remarque)
Není to tak dávno, co jsme se Zuzkou kecali na icq, ani jedna z nás nebyla příliš šťastně naladěna, a tak nás napadlo posílat si citáty, který nás nějak zaujal. Nejvíce se mi líbil ten, kterej mi poslala Zuzka:
„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ (Erich Maria Remarque)
úterý 22. června 2010
Vztek?
Utápím se v sebelítosti.
Nikoho nedojímá moje laskavost. Pořád po mně někdo šlape.
Dávám lidem soucit, pochopení, naslouchání... a nikdo mi ho nevrací zpátky.
Zvráceně zvracet, svět je jenom pitomá díra.
Tupě zírat do stropu a nudit se, z toho mi fakt hrabe.
Lhostejnost všech a lidi, co musí mít vždycky pravdu.
Nejsem ale vzteklá na svět, ale na sebe, že to tak špatně snáším.
Neumím žít.
Přestávám věřit tomu, že někoho by mohlo zajímat, co říkám.
Dneska se aspoň přejím čokoládou a půjdu brzo spát, jo, to přesně udělám.
Vím, co mi pomáhá, když jsem zoufalá, ale nemám na to nárok.
Dneska mi z toho nějak slzí voči.
Když přecházím silnici, tak auto ještě zrychlí, aby mě srazilo.
Psi pořád agresivně štěkaj.
Když jsem fascinována světem, setřeš mě úšklebkem: Co to zase meleš?
Determinace prostředí, snad,
když se nikdo netváří jako kamarád.
Jo, mám zase depku, tohle místo není dobrý pro milý tváře.
Snad za tou oponou, snad tam na konci konce jednou najdu lepší svět...
Nikoho nedojímá moje laskavost. Pořád po mně někdo šlape.
Dávám lidem soucit, pochopení, naslouchání... a nikdo mi ho nevrací zpátky.
Zvráceně zvracet, svět je jenom pitomá díra.
Tupě zírat do stropu a nudit se, z toho mi fakt hrabe.
Lhostejnost všech a lidi, co musí mít vždycky pravdu.
Nejsem ale vzteklá na svět, ale na sebe, že to tak špatně snáším.
Neumím žít.
Přestávám věřit tomu, že někoho by mohlo zajímat, co říkám.
Dneska se aspoň přejím čokoládou a půjdu brzo spát, jo, to přesně udělám.
Vím, co mi pomáhá, když jsem zoufalá, ale nemám na to nárok.
Dneska mi z toho nějak slzí voči.
Když přecházím silnici, tak auto ještě zrychlí, aby mě srazilo.
Psi pořád agresivně štěkaj.
Když jsem fascinována světem, setřeš mě úšklebkem: Co to zase meleš?
Determinace prostředí, snad,
když se nikdo netváří jako kamarád.
Jo, mám zase depku, tohle místo není dobrý pro milý tváře.
Snad za tou oponou, snad tam na konci konce jednou najdu lepší svět...
úterý 15. června 2010
Komunikace
Neumím komunikovat s ostatními. Zvlášť poslední dobou.
Jsem asi moc zaujatá svými myšlenkami, hluboko se jimi zabývám, a pak jaksi nezvládám s někým mluvit.
Mluvit... normálně, spontánně, přirozeně.
Příčina mého strachu z lidí... nebo důsledek?
Nevím, co říct. Nemám co říct.
Bývám křečovitá. Melu kraviny. A tak jsem teď radši zticha - na tom se nedá co zkazit.
Poslední dobou jsem tedy spíš samotářka. Introvert.
Ve škole poslouchám hudbu, čtu si, píšu... prostě mi moc nejde se nějak bavit s druhými.
Ale říkám si - copak to vadí mlčet?
Objevuji cenu a význam ticha - ticha, které je uklidňující, svobodné, všeříkající.
Ticha, které není trapné, ani neukazuje na to: "Péťo! Ty jsi tak trapná a nudná, když nic neříkáš!"
Zakazuju mu říkat to.
Protože se učím.
Někdo mě učí.
Jsem asi moc zaujatá svými myšlenkami, hluboko se jimi zabývám, a pak jaksi nezvládám s někým mluvit.
Mluvit... normálně, spontánně, přirozeně.
Příčina mého strachu z lidí... nebo důsledek?
Nevím, co říct. Nemám co říct.
Bývám křečovitá. Melu kraviny. A tak jsem teď radši zticha - na tom se nedá co zkazit.
Poslední dobou jsem tedy spíš samotářka. Introvert.
Ve škole poslouchám hudbu, čtu si, píšu... prostě mi moc nejde se nějak bavit s druhými.
Ale říkám si - copak to vadí mlčet?
Objevuji cenu a význam ticha - ticha, které je uklidňující, svobodné, všeříkající.
Ticha, které není trapné, ani neukazuje na to: "Péťo! Ty jsi tak trapná a nudná, když nic neříkáš!"
Zakazuju mu říkat to.
Protože se učím.
Někdo mě učí.
čtvrtek 10. června 2010
Volný proud myšlenek
Vůbec to neberte vážně. Je to blbost. Jen to ze mě už nějak všechno přetejká...
Intenzivní slunce... ledová káva v ruce... touha po lásce... smutek ze samoty... touha být sama (se) sebou... nebo ne?... chuť osvobodit své emoce... nebo osvobodit se od nich?... nevybitost... bytost... bytostné přání beze jména, nebo se jménem, které si nezaslouží být publikováno... tupost, snad je to tím sluníčkem... dva přejetí ptáčci na silnici... rozesmutněli mě? nebo jsem zase někdo jinej... vlastní líná neschopnost... zaujetí sebou... no jo, no... otevřené dveře autobusu za jízdy, a nikdo, kdo by chápal, že mi to udělalo radost... zamilovanost, kterou vůbec nikdo nechápe, a která nutí lidi chovat se směšně... kniha Směšné lásky od Kundery... láska... láska, která je všude kolem nás, která je směrníkem všeho, a kterou lidé často tak přehlíží... zmrzlina, chlad, sprcha, pravda, probuzení... flákání se... tóny, písně, kytara, plavky.. jen spát... (na tom není co zvorat...) únava...
Chceme být chytří, ale nechceme se učit.
Chceme dělat něco smysluplného, ale nechceme být přetíženi,
Chceme se flákat a odpočívat, ale nechceme se nudit.
Chceme pomáhat, ale máme pocit, že nemáme co nabídnout,
chceme pochopení, ale straníme se ostatních
Chceme se ovládat, ale chceme být uvolněně sami sebou.
Chceme být milováni, ale nechceme ubližovat.
Chceme milovat, ale nechceme bolest...
Co to meleš?
Intenzivní slunce... ledová káva v ruce... touha po lásce... smutek ze samoty... touha být sama (se) sebou... nebo ne?... chuť osvobodit své emoce... nebo osvobodit se od nich?... nevybitost... bytost... bytostné přání beze jména, nebo se jménem, které si nezaslouží být publikováno... tupost, snad je to tím sluníčkem... dva přejetí ptáčci na silnici... rozesmutněli mě? nebo jsem zase někdo jinej... vlastní líná neschopnost... zaujetí sebou... no jo, no... otevřené dveře autobusu za jízdy, a nikdo, kdo by chápal, že mi to udělalo radost... zamilovanost, kterou vůbec nikdo nechápe, a která nutí lidi chovat se směšně... kniha Směšné lásky od Kundery... láska... láska, která je všude kolem nás, která je směrníkem všeho, a kterou lidé často tak přehlíží... zmrzlina, chlad, sprcha, pravda, probuzení... flákání se... tóny, písně, kytara, plavky.. jen spát... (na tom není co zvorat...) únava...
Chceme být chytří, ale nechceme se učit.
Chceme dělat něco smysluplného, ale nechceme být přetíženi,
Chceme se flákat a odpočívat, ale nechceme se nudit.
Chceme pomáhat, ale máme pocit, že nemáme co nabídnout,
chceme pochopení, ale straníme se ostatních
Chceme se ovládat, ale chceme být uvolněně sami sebou.
Chceme být milováni, ale nechceme ubližovat.
Chceme milovat, ale nechceme bolest...
Co to meleš?
pondělí 7. června 2010
Fascinace
Byla tenkrát středa. Pršelo. Nespěchala jsem.
Devět hodin večer. Ještě bylo světlo.
Vracela jsem se ze spolča. Sama. Radostně. Jako obvykle.
Po mokré asfaltce, kterou z obou stran lemoval vlhký a zelený les, se ploužily hlemýždi. Respektive páskovky, takoví ti menší hlemýždi s hnědými malebnými proužky na ulitě.
Jako by se snažily přejít silnici.
Zastavila jsem se.
Fascinovaly mě.
Vypadaly spokojeně.
Nejvíc se mi líbil jeden šneček, jedoucí trochu stranou od ostatních.
Zvedla jsem ho za ulitu a prohlížela si ho ještě víc zblízka.
Počítala jsem jeho proužky. Pozorovala jsem jeho slizkou nohu a černé oko, které bylo vlastně jen tmavou tečičkou, jezdící po průsvitném tykadle. Zdálo se mi, jako by to oko hloubavě zkoumalo, kde se to octlo. Pak možná zkoumalo i mě... Obdivovala jsem ten jeho pohled, stejně tak, jako jeho celého.
Napadlo mě, že kdyby existovalo povolání pozorovatel, asi by se mi ho líbilo dělat...
...a divila jsem se půvabné a přirozené rozmanitosti světa, krajiny, tohoto místa...
Ale jak jsem se tak rozplývala nad krásou té páskovky v ruce, uslyšela jsem křupnutí...
... mezi tou vší fascinací jsem zašlápla jinou páskovku. Jinou, co si taky tak jela svou dráhou... a už nikdy se nikam nedoplouží.
Já jí zabila.
Nikdo to nemohl zastavit... nebo ano?
Býváme někým tak hluboce zaujatí, že možná, možná ani neslyšíme to křupnutí.
Třeba i nevědomky ubližujeme.
A dennodenně zabíjíme..
...nebo umíráme?
Devět hodin večer. Ještě bylo světlo.
Vracela jsem se ze spolča. Sama. Radostně. Jako obvykle.
Po mokré asfaltce, kterou z obou stran lemoval vlhký a zelený les, se ploužily hlemýždi. Respektive páskovky, takoví ti menší hlemýždi s hnědými malebnými proužky na ulitě.
Jako by se snažily přejít silnici.
Zastavila jsem se.
Fascinovaly mě.
Vypadaly spokojeně.
Nejvíc se mi líbil jeden šneček, jedoucí trochu stranou od ostatních.
Zvedla jsem ho za ulitu a prohlížela si ho ještě víc zblízka.
Počítala jsem jeho proužky. Pozorovala jsem jeho slizkou nohu a černé oko, které bylo vlastně jen tmavou tečičkou, jezdící po průsvitném tykadle. Zdálo se mi, jako by to oko hloubavě zkoumalo, kde se to octlo. Pak možná zkoumalo i mě... Obdivovala jsem ten jeho pohled, stejně tak, jako jeho celého.
Napadlo mě, že kdyby existovalo povolání pozorovatel, asi by se mi ho líbilo dělat...
...a divila jsem se půvabné a přirozené rozmanitosti světa, krajiny, tohoto místa...
Ale jak jsem se tak rozplývala nad krásou té páskovky v ruce, uslyšela jsem křupnutí...
... mezi tou vší fascinací jsem zašlápla jinou páskovku. Jinou, co si taky tak jela svou dráhou... a už nikdy se nikam nedoplouží.
Já jí zabila.
Nikdo to nemohl zastavit... nebo ano?
Býváme někým tak hluboce zaujatí, že možná, možná ani neslyšíme to křupnutí.
Třeba i nevědomky ubližujeme.
A dennodenně zabíjíme..
...nebo umíráme?
čtvrtek 3. června 2010
Déšť a šedá (45.)
Píšu si deník.
Zjistila jsem, že je to lepší.
Můžu se v něm přestat hlídat, přestat řešit, co je moc sebeodhalující, a co ne, nemusím v něm provádět žádnou cenzuru, protože vím, že si ho nikdo nikdy nebude číst. (I kdyby snad chtěl, po mně by to asi nepřečetl.)
Takže jsem nějak neměla potřebu sem psát.
Stejně se zrovna plácám v něčem, co lze jen těžko popsat slovy.
Jsem mimo. Zmatená. Nejde mi moc dobře žít, komunikovat... Ale snad, snad to patří k nějakému vývoji.
Jen mě tak napadlo... jak je červen, a přitom to tak vůbec nevypadá...
Že asi prší proto, abychom si vážili slunce.
Je šedivo, abychom si vážili barev.
Jsme smutní, abychom si vážili radosti...
Zjistila jsem, že je to lepší.
Můžu se v něm přestat hlídat, přestat řešit, co je moc sebeodhalující, a co ne, nemusím v něm provádět žádnou cenzuru, protože vím, že si ho nikdo nikdy nebude číst. (I kdyby snad chtěl, po mně by to asi nepřečetl.)
Takže jsem nějak neměla potřebu sem psát.
Stejně se zrovna plácám v něčem, co lze jen těžko popsat slovy.
Jsem mimo. Zmatená. Nejde mi moc dobře žít, komunikovat... Ale snad, snad to patří k nějakému vývoji.
Jen mě tak napadlo... jak je červen, a přitom to tak vůbec nevypadá...
Že asi prší proto, abychom si vážili slunce.
Je šedivo, abychom si vážili barev.
Jsme smutní, abychom si vážili radosti...
neděle 30. května 2010
"Moudro"
Občas mám v hlavně tolik myšlenek, že mám potřebu si je vypisovat.
Když zrovna nemám po ruce papír a své milované plnící pero, píšu si poznámky do mobilu.
Dneska jsem si je po dlouhé době přečetla... a nestačila jsem se divit, co jsem si tam asi před měsícem zaznamenala.
Na světě vlastně nejsou nejdůležitější slova. Ani pocity, ani nálady. Ani výkony.
Nejdůležitějším životním principem je harmonie mezi lidmi, taky smíření se sebou samým, vztahy plné přijetí.
Láska...
Pořád si to myslím.
Když zrovna nemám po ruce papír a své milované plnící pero, píšu si poznámky do mobilu.
Dneska jsem si je po dlouhé době přečetla... a nestačila jsem se divit, co jsem si tam asi před měsícem zaznamenala.
Na světě vlastně nejsou nejdůležitější slova. Ani pocity, ani nálady. Ani výkony.
Nejdůležitějším životním principem je harmonie mezi lidmi, taky smíření se sebou samým, vztahy plné přijetí.
Láska...
Pořád si to myslím.
úterý 25. května 2010
Most přes dálnici
Když jdu na autobus do Lhoty, čeká mě bezmála tříkilometrová cesta po lesní silničce. Docela příjemná procházka.
Nejvíc jsem si na ní však oblíbila most přes dálnici, který se nachází hned na kraji "naší" vsi.
Vždycky přelezu svodidla a koukám se přes zábradlí dolů.
Vím, zní to trochu přehnaně... ale pokud mnou zrovna cloumá nějaká divně špatná nálada, hledám důvody, proč neskočit dolů.
Vždycky, vždycky najdu nějakej takovej důvod. Většinou jich je víc... počítám je na prstech.
Vždycky existují věci, za které můžu (nebo dokonce mám) být vděčná.
To je důvod, proč jsem tady.
Balzámem na duši se mi stalo mávání na vozidla. Úžasně povzbuzující a skvěle fungující činnost.
Zvlášť náklaďáci jsou na to nejlepší... Máváš, máváš, co můžeš... a on ti blikne světly, zatroubí, zamává zpátky... pokaždý něco. Ještě se mi nestalo, aby se mi pozdrav nevrátil zpátky.
To je důvod, proč jsem tady.
Mávání na auta dává člověku pocit, že svět není až tak smrdutě lhostejný, chladný a nevlídný, jak se občas zdá. Popírá v lidském srdci samotu a nepochopení...
Hodně to pro mě znamená... jedno mávnutí od cizího člověka.
Chci šířit lásku.
...to je důvod, proč jsem tady.
Nejvíc jsem si na ní však oblíbila most přes dálnici, který se nachází hned na kraji "naší" vsi.
Vždycky přelezu svodidla a koukám se přes zábradlí dolů.
Vím, zní to trochu přehnaně... ale pokud mnou zrovna cloumá nějaká divně špatná nálada, hledám důvody, proč neskočit dolů.
Vždycky, vždycky najdu nějakej takovej důvod. Většinou jich je víc... počítám je na prstech.
Vždycky existují věci, za které můžu (nebo dokonce mám) být vděčná.
To je důvod, proč jsem tady.
Balzámem na duši se mi stalo mávání na vozidla. Úžasně povzbuzující a skvěle fungující činnost.
Zvlášť náklaďáci jsou na to nejlepší... Máváš, máváš, co můžeš... a on ti blikne světly, zatroubí, zamává zpátky... pokaždý něco. Ještě se mi nestalo, aby se mi pozdrav nevrátil zpátky.
To je důvod, proč jsem tady.
Mávání na auta dává člověku pocit, že svět není až tak smrdutě lhostejný, chladný a nevlídný, jak se občas zdá. Popírá v lidském srdci samotu a nepochopení...
Hodně to pro mě znamená... jedno mávnutí od cizího člověka.
Chci šířit lásku.
...to je důvod, proč jsem tady.
neděle 23. května 2010
Masarykovo gymnázium Plzeň
je jméno školy, kterou navštěvuji už šestým rokem.
V podstatě po celou dobu studia mě pronásledují choutky tu školu změnit.
Jít na Církevní gymnázium, "církváč", tu svobodomyslnou školu, kde mají pomalované třídy, kterou navštěvují už od pohledu atlernativní jedinci a spousta mých kamarádů, na křesťana se tam nekouká jako na exota, nepřezouvá se tam a občas tam někdo hraje na chodbě na kytaru. Prej.
Student je osobností, a ne jen dvacet trojkou ve třídním výkazu.
Proč jsem na ten církváč tenkrát nešla? Nebo proč jsem na něj kdykoliv nepřešla?
Jenže co je na naší škole vlastně tak hroznýho?
Nikdy jsem to nedokázala popsat... ale často jsem měla pocit, že je tam tak nějak nepříjemně.
Možná mi vadil ten přístup učitelů - individuální přístup měli (nebo pořád mají?) jen k jedincům, jež si to dokážou dominantně prosadit.
Teď už to tak moc neprožívám... jsme prostě normální gympl.
Buď jsem si už tak zvykla, nebo se prostě nic neděje a nikdy nedělo, a problém nebyl ve škole, ale pouze v mojí hlavě.
Myslím, že naše třída má štěstí na učitele.
Nemáme nikoho zákeřného, kdo by nás mučil, nebo po nás chtěl nemožné. Naopak - když se nad tím tak zamyslím, myslím, že všechno se dá s trochou snahy zvládnout.
Proto mám já s tou opravdu malou "trochou snahy" dvojky, trojky.
Z chemie mám dvojku, a přitom ani neumím vyčíslit rovnici, nebo napsat hydrolýzu nějakýho nitrilu.
Matematiku nechápu vůbec, ty siny cosiny jdou úplně mimo mně... a mám dva až tři.
Asi mám štěstí i já konkrétně, že mě mají učitelé asi celkem rádi.
Ale je to divný... často mi přijde, že si ty známky nezasloužím, že jsem ve skutečnosti daleko méně vzdělaná.
A taky si říkám, jak často málo souvisí dobré známky s chytrostí... Vím toho například ve všech oblastech o mnoho méně než můj brácha... kterej má se známkama problémy.
Zvláštní, jak moc záleží na učitelích.
Celkem vzato:
Na naší škole miluju barevné nástěnky s výkresy a automat na kafe (ten vlevo, kterej nepřetejká), mám ráda i většinu vyučujících (zvlášť některé svobodomyslné), oddechové hodiny, velká okna, ze kterých se můžu koukat, miluju to, že nejsme nikterak mamutí budova, a že máme jenom dvě matematiky týdně (plus jedno cvičení), mám radost, že se rozjíždí cosi jako filmový a cestovatelský klub, že se konají filmové noci Masarykova gymnázia, že se u nás dá dělat Sprachdiplom.
Naopak mi chybí organizovaná fronta na oběd a do bufetu (my submisivní jedinci se nikdy nedostaneme spravedlivě na řadu), více kontaktu s praxí, výuka třetího jazyka (vždyť jsme zaměření živé jazyky!), více společenskovědních hodin (jedna ZSV týdně mi prostě nestačí), občas mi schází individuální přístup (ale snad je to příprava na vš, potažmo na život) a taky více příležitostí k hledání svého budoucího povolání - všichni chtějí vědět, z čeho budu maturovat, co budu dělat... ale co když nemám ani tušení?
Ale tak co bych chtěla. Je to prostě škola. A nemám si vlastně na co stěžovat.
Masarykovo gymnázium jsem nikdy neopustila, a asi už ani neopustím. (Tedy myslím do doby, než odmaturuju.) Snad to má nějaký smysl...
V podstatě po celou dobu studia mě pronásledují choutky tu školu změnit.
Jít na Církevní gymnázium, "církváč", tu svobodomyslnou školu, kde mají pomalované třídy, kterou navštěvují už od pohledu atlernativní jedinci a spousta mých kamarádů, na křesťana se tam nekouká jako na exota, nepřezouvá se tam a občas tam někdo hraje na chodbě na kytaru. Prej.
Student je osobností, a ne jen dvacet trojkou ve třídním výkazu.
Proč jsem na ten církváč tenkrát nešla? Nebo proč jsem na něj kdykoliv nepřešla?
Jenže co je na naší škole vlastně tak hroznýho?
Nikdy jsem to nedokázala popsat... ale často jsem měla pocit, že je tam tak nějak nepříjemně.
Možná mi vadil ten přístup učitelů - individuální přístup měli (nebo pořád mají?) jen k jedincům, jež si to dokážou dominantně prosadit.
Teď už to tak moc neprožívám... jsme prostě normální gympl.
Buď jsem si už tak zvykla, nebo se prostě nic neděje a nikdy nedělo, a problém nebyl ve škole, ale pouze v mojí hlavě.
Myslím, že naše třída má štěstí na učitele.
Nemáme nikoho zákeřného, kdo by nás mučil, nebo po nás chtěl nemožné. Naopak - když se nad tím tak zamyslím, myslím, že všechno se dá s trochou snahy zvládnout.
Proto mám já s tou opravdu malou "trochou snahy" dvojky, trojky.
Z chemie mám dvojku, a přitom ani neumím vyčíslit rovnici, nebo napsat hydrolýzu nějakýho nitrilu.
Matematiku nechápu vůbec, ty siny cosiny jdou úplně mimo mně... a mám dva až tři.
Asi mám štěstí i já konkrétně, že mě mají učitelé asi celkem rádi.
Ale je to divný... často mi přijde, že si ty známky nezasloužím, že jsem ve skutečnosti daleko méně vzdělaná.
A taky si říkám, jak často málo souvisí dobré známky s chytrostí... Vím toho například ve všech oblastech o mnoho méně než můj brácha... kterej má se známkama problémy.
Zvláštní, jak moc záleží na učitelích.
Celkem vzato:
Na naší škole miluju barevné nástěnky s výkresy a automat na kafe (ten vlevo, kterej nepřetejká), mám ráda i většinu vyučujících (zvlášť některé svobodomyslné), oddechové hodiny, velká okna, ze kterých se můžu koukat, miluju to, že nejsme nikterak mamutí budova, a že máme jenom dvě matematiky týdně (plus jedno cvičení), mám radost, že se rozjíždí cosi jako filmový a cestovatelský klub, že se konají filmové noci Masarykova gymnázia, že se u nás dá dělat Sprachdiplom.
Naopak mi chybí organizovaná fronta na oběd a do bufetu (my submisivní jedinci se nikdy nedostaneme spravedlivě na řadu), více kontaktu s praxí, výuka třetího jazyka (vždyť jsme zaměření živé jazyky!), více společenskovědních hodin (jedna ZSV týdně mi prostě nestačí), občas mi schází individuální přístup (ale snad je to příprava na vš, potažmo na život) a taky více příležitostí k hledání svého budoucího povolání - všichni chtějí vědět, z čeho budu maturovat, co budu dělat... ale co když nemám ani tušení?
Ale tak co bych chtěla. Je to prostě škola. A nemám si vlastně na co stěžovat.
Masarykovo gymnázium jsem nikdy neopustila, a asi už ani neopustím. (Tedy myslím do doby, než odmaturuju.) Snad to má nějaký smysl...
středa 19. května 2010
.
TEĎ, dnes, cítím tu sílu lásky, sílu všude okolo, sílu, jež mě nabíjí...
Nestačím žasnout nad dobrotou všech lidí, které okolo sebe mám...
všechno to štěstí, které ke mně proudí skrze milé lidi...
Ze všech stran se sypou dary, slova, radost...
... svět jako by byl dnes dokonalý...
... jsem šťastná. A vděčná.
Děkuju!
Nestačím žasnout nad dobrotou všech lidí, které okolo sebe mám...
všechno to štěstí, které ke mně proudí skrze milé lidi...
Ze všech stran se sypou dary, slova, radost...
... svět jako by byl dnes dokonalý...
... jsem šťastná. A vděčná.
Děkuju!
čtvrtek 13. května 2010
Podčarová poznámka
Poslední dobou se to nějak zvrhlo.
Nepíšu si sem deník, ani žádné svoje zážitky...
... ale zabývám se tu svými rozporuplnými, jen těžko popsatelnými a nepochopitelnými pocity a myšlenkami.
Najednou nevím, jestli pokračovat.
Není to nějak nebezpečné? Špatné?
"Slova jsou pramenem nedorozumění", píše se v Malém Princi.
Co když plýtvám slovy?
Nepíšu si sem deník, ani žádné svoje zážitky...
... ale zabývám se tu svými rozporuplnými, jen těžko popsatelnými a nepochopitelnými pocity a myšlenkami.
Najednou nevím, jestli pokračovat.
Není to nějak nebezpečné? Špatné?
"Slova jsou pramenem nedorozumění", píše se v Malém Princi.
Co když plýtvám slovy?
středa 12. května 2010
Na mezi
Kde je hranice mezi kýčem a uměním?
Mezi přátelstvím a něčím jiným?
Mezi důvěrou a naivitou?
Mezi zájmem a vtíráním se?
Mezi povinností a touhou?
Mezi světlem a tmou?
Mezi rozumem a citem?
Mezi studem a předvádivostí?
Mezi strachem a odvahou?
Mezi radostí a smutkem?
Mezi dobrým a špatným?
Mezi bezmezným obdivem a vzorem?
Mezi smíchem a pláčem?
Mezi rezignací a zoufalstvím?
Mezi závislostí a věrností?
Mezi spokojeností a žalem?
Mezi poznáváním se a sebestředností?
Mezi prožíváním a lhostejností?
Mezi pýchou a sebenenávistí?
Mezi Bohem a mnou?
Na mezi... tam někde mezi tím vším jsem já... a nevím, kam pokračovat.
Mezi přátelstvím a něčím jiným?
Mezi důvěrou a naivitou?
Mezi zájmem a vtíráním se?
Mezi povinností a touhou?
Mezi světlem a tmou?
Mezi rozumem a citem?
Mezi studem a předvádivostí?
Mezi strachem a odvahou?
Mezi radostí a smutkem?
Mezi dobrým a špatným?
Mezi bezmezným obdivem a vzorem?
Mezi smíchem a pláčem?
Mezi rezignací a zoufalstvím?
Mezi závislostí a věrností?
Mezi spokojeností a žalem?
Mezi poznáváním se a sebestředností?
Mezi prožíváním a lhostejností?
Mezi pýchou a sebenenávistí?
Mezi Bohem a mnou?
Na mezi... tam někde mezi tím vším jsem já... a nevím, kam pokračovat.
pondělí 10. května 2010
Pocit krásna
Nějak se to ve mně poslední dny drží.. jakási roztěkaná radost... Nebudu sem psát, odkud přišla, snad je to moc osobní, snad se ostýchám a mám dojem, že to opravdu patří jen a jen do mého šuplíku a do mého srdce...
Každopádně jsem začala před nedávnem číst učebnici Úvod do filozofie, ve které hledám různé odpovědi... Jsem pořád na začátku, někde na 38. stránce z 300... A musím upřímně přiznat, že mi to moc nejde, a že ta knížka je na mně dost těžká a nerozumím jí... Ale právě ve chvíli, kdy jsem si říkala: To nemá smysl, to asi ještě intelektuálně nezvládám, mě do oka udeřil tenhle článeček... Byl sice v kapitole o umění a autor mluví spíš o radosti z pískovcového sloupořadí (jestli to dobře chápu), naopak já myslím, že prožívám větší příčiny pro radování se.
Jinak ale jako by mi pan Grillparzer viděl do nitra.
"Pocit krásna je nekonečný, a proto k jeho charakteristickým znakům patří, že při něm účinek daleko přesahuje příčinu, která jej vyvolala. Co je v materiální skutečnosti, či dokonce ve vztazích dobře uspořádaného sloupořadí, že rázem pozdvihne celou tvou bytost, přitahuje tě, poutá, uchvacuje až k slzám, mávnutím kouzelného proutku vyvolá všechno, co velkého a nádherného jsi viděl, četl, slyšel, cítil, takže to proudí ve vlahých vlnách tvými rozšířenými tepnami? Proč jsi lepší, laskavější, dobrotivější v okamžiku, kdy se díváš, a krátce poté, dokud se onen dojem ještě vzdouvá v tvém nitru? ... Můžeš v tomto stavu nenávidět, hněvat se, závidět, intrikovat? Nezdá se, že v tomto okamžiku zmizel rozpor mezi mravní a smyslovou přirozeností, mezi vůlí a povinností? Je pro tebe Bůh ještě nepochopitelný a vesmír záhadný? Necítíš svou příbuznost s bytostmi nad sebou a s čímsi nad sebou? Není tomu tak, jako by se z tvého nitra napínala neviditelná vlákna a spojovala celý svět netušenými vztahy? A to že způsobila řada sloupů z tvrdého pískovce, uspořádaná v tom či onom poměru? Nevyvolává tento účinek spíše pocit celistvosti, momentálního zrušení vší roztříštěnosti, do níž vrhá život naši bytost, pocit jednoty všeho konečného s nekonečným?"
Každopádně jsem začala před nedávnem číst učebnici Úvod do filozofie, ve které hledám různé odpovědi... Jsem pořád na začátku, někde na 38. stránce z 300... A musím upřímně přiznat, že mi to moc nejde, a že ta knížka je na mně dost těžká a nerozumím jí... Ale právě ve chvíli, kdy jsem si říkala: To nemá smysl, to asi ještě intelektuálně nezvládám, mě do oka udeřil tenhle článeček... Byl sice v kapitole o umění a autor mluví spíš o radosti z pískovcového sloupořadí (jestli to dobře chápu), naopak já myslím, že prožívám větší příčiny pro radování se.
Jinak ale jako by mi pan Grillparzer viděl do nitra.
"Pocit krásna je nekonečný, a proto k jeho charakteristickým znakům patří, že při něm účinek daleko přesahuje příčinu, která jej vyvolala. Co je v materiální skutečnosti, či dokonce ve vztazích dobře uspořádaného sloupořadí, že rázem pozdvihne celou tvou bytost, přitahuje tě, poutá, uchvacuje až k slzám, mávnutím kouzelného proutku vyvolá všechno, co velkého a nádherného jsi viděl, četl, slyšel, cítil, takže to proudí ve vlahých vlnách tvými rozšířenými tepnami? Proč jsi lepší, laskavější, dobrotivější v okamžiku, kdy se díváš, a krátce poté, dokud se onen dojem ještě vzdouvá v tvém nitru? ... Můžeš v tomto stavu nenávidět, hněvat se, závidět, intrikovat? Nezdá se, že v tomto okamžiku zmizel rozpor mezi mravní a smyslovou přirozeností, mezi vůlí a povinností? Je pro tebe Bůh ještě nepochopitelný a vesmír záhadný? Necítíš svou příbuznost s bytostmi nad sebou a s čímsi nad sebou? Není tomu tak, jako by se z tvého nitra napínala neviditelná vlákna a spojovala celý svět netušenými vztahy? A to že způsobila řada sloupů z tvrdého pískovce, uspořádaná v tom či onom poměru? Nevyvolává tento účinek spíše pocit celistvosti, momentálního zrušení vší roztříštěnosti, do níž vrhá život naši bytost, pocit jednoty všeho konečného s nekonečným?"
pátek 30. dubna 2010
Emo?
"Nechci se namočit, ale chci se koupat... chci jíst ten pomeranč, ale nechci ho loupat... Já chci být vidět, ale chci se schovat... Nechci se opakovat,ale chci to znova a znova....Vůbec tě nechci ,ale chci o tebe stát... Já chci být hravá ,ale nechci si hrát...Chci se na to vykašlat,ale nechci to vzdát....Chtěla bych tam jít,ale chci tady stát... Chci abys mě utěšoval,ale chci zůstat smutná... Nechci to jíst,ale znát jak to chutná... Chci s tebou mluvit,ale nechci si povídat... Já to chci vidět,ale nechci se tam podívat... Nechci tě najít,ale chci tě hledat... Chtěla bych vstát,ale nechci se zvedat... Já tě chci pohladit ,ale nechci se tě dotýkat... Já to chci jíst,ale nechci to polykat... Chci tě mít napořád ,ale nechci si tě nechat... Chci přijít načas,ale nemínim spěchat... Já chci být hodná,ale hrozně tě ranit... Všechno ti dovolit,ale pořád ti bránit... Nechci říkat díky,ale ještě bych ti chtěla poděkovat... Chci aby ses nezměnil,ale chci tě převychovat!!"
Text mojí momentálně beznadějně nejoblíbenější písně od pražské alternativní skupiny Vobezdud, které moc fandím.
Poslouchám to furt dokola.
Jako by ta písnička byla o mně...
Taky nevím, kdo jsem, co dělám na světě tuším jen díky svému vyznání a nemám tušení, co chci, jsem často tak zmatená...
Ta píseň se jmenuje EMO. (Tady je na ní odkaz.)
Tak mě to přivedlo na logickou myšlenku... jestli náhodou... jestli nejsem tak trochu emo.
Nemyslím z toho povrchního módního hlediska, že bych nosila upnutý kalhoty, psala "TiIiMhLe sTrAsHnYyYm pIiIsMeM xD *KiSs*", měla zmalovaný oči, černý vlasy s patkou a žiletku.
(I když teda takový ty kecky... ty nosím.)
Když jsem si o této subkultuře prostudovala i článek na wikipedii, nestačila jsem se divit, kolik jsem našla společných vlastností se sebou:
Teenagerská přecitlivělost, melancholie, romantika, ublíženost, depresivní nálady, řešení pocitů, touha po pozornosti...
důraz na vlastní prožitky...
... atd.
Někdy kolem let 2006/2007, docela krátce před tím, co se emo styl stal masově "in", jsem si taky psala blog.
O svých smutcích, nešťastných láskách, nesplnitelných přáních...
Jenže bylo mi tak trapně, když jsem si to všechno po sobě pak četla...
...a tak jsem to smazala.
Teď je mi to docela líto, bylo to hodně emotivní... a mohlo to být velmi zajímavé přečíst si, jak jsem v nějakých těch čtrnácti (ne)žila.
Docela psycho, když o tom tak přemýšlím.
Vlastně mě to napadá docela často... co se týče takovýchto "zaškatulkovávacích" skupin se nejvíce hledám a nacházím mezi nějakými těmi novodobými "hippies" - lidmi, preferujících přírodní životní styl, nakupují v sekáčích, kladou důraz na mír a lásku, vlasy a kytky...
Kromě toho jsem taky křesťanka, samozřejmě.
Ale v duši jsem asi zařaditelná spíše mezi emouše.
Často mi to tak připadá.
Jsem emo?
Není to jedno?
Jsem já.
Ať to už znamená cokoliv.
To stačí...
Text mojí momentálně beznadějně nejoblíbenější písně od pražské alternativní skupiny Vobezdud, které moc fandím.
Poslouchám to furt dokola.
Jako by ta písnička byla o mně...
Taky nevím, kdo jsem, co dělám na světě tuším jen díky svému vyznání a nemám tušení, co chci, jsem často tak zmatená...
Ta píseň se jmenuje EMO. (Tady je na ní odkaz.)
Tak mě to přivedlo na logickou myšlenku... jestli náhodou... jestli nejsem tak trochu emo.
Nemyslím z toho povrchního módního hlediska, že bych nosila upnutý kalhoty, psala "TiIiMhLe sTrAsHnYyYm pIiIsMeM xD *KiSs*", měla zmalovaný oči, černý vlasy s patkou a žiletku.
(I když teda takový ty kecky... ty nosím.)
Když jsem si o této subkultuře prostudovala i článek na wikipedii, nestačila jsem se divit, kolik jsem našla společných vlastností se sebou:
Teenagerská přecitlivělost, melancholie, romantika, ublíženost, depresivní nálady, řešení pocitů, touha po pozornosti...
důraz na vlastní prožitky...
... atd.
Někdy kolem let 2006/2007, docela krátce před tím, co se emo styl stal masově "in", jsem si taky psala blog.
O svých smutcích, nešťastných láskách, nesplnitelných přáních...
Jenže bylo mi tak trapně, když jsem si to všechno po sobě pak četla...
...a tak jsem to smazala.
Teď je mi to docela líto, bylo to hodně emotivní... a mohlo to být velmi zajímavé přečíst si, jak jsem v nějakých těch čtrnácti (ne)žila.
Docela psycho, když o tom tak přemýšlím.
Vlastně mě to napadá docela často... co se týče takovýchto "zaškatulkovávacích" skupin se nejvíce hledám a nacházím mezi nějakými těmi novodobými "hippies" - lidmi, preferujících přírodní životní styl, nakupují v sekáčích, kladou důraz na mír a lásku, vlasy a kytky...
Kromě toho jsem taky křesťanka, samozřejmě.
Ale v duši jsem asi zařaditelná spíše mezi emouše.
Často mi to tak připadá.
Jsem emo?
Není to jedno?
Jsem já.
Ať to už znamená cokoliv.
To stačí...
středa 28. dubna 2010
Svetr
"Hele, vidíš toho kluka? Tamtoho, s tou bradkou! Všimla sis, že furt nosí ten rozepínací černej svetr?
Říjen, 3. patro, pravá strana schodiště. Jdu s všímavou Jarkou nahoru na další hodinu.
"Ne..."
Nějak jsem se zasnila, když jsem si Tě poprvé prohlížela. Černé kalhoty, triko, taška přes rameno a ten svetr. K vrcholu elegance Ti chyběla snad jen kravata.
Umělec s kamenným výrazem. S bradkou a kotletami. A s černým svetrem.
Začal ses mi líbit. Tím vším. Tak celkově.
Nevím proč.
Vytvořila jsem si z Tebe idola, cosi barevného pro zpříjemnění šedých, nudných, stresuplných školních dní. Přemýšlela jsem o Tobě... co třeba zrovna děláš? Když jsem šla kolem rozvrhů, koukla jsem, copak máš zrovna za hodinu? Představovala jsem si, jaké máš asi názory, hlas... Jak vypadá Tvůj pokoj...
Sleduju Tě už asi půl roku. A říkám Ti Svetr.
Shodou všemožných náhodně-záměrných činností jsem zjistila, jak se jmenuješ. Do jaké chodíš třídy. Letos maturuješ, tak jsem si říkala, že bych Tě mohla zkusit oslovit, že už beztak nemám co ztratit, když letos končíš (nevypadáš jako typ, který by mohl propadnout). Určitě budeš dál studovat nějakou vysokou (velkou dávkou fantazie a jakéhosi iracionálního odhadu Tě vidím kdesi na Filozofické fakultě). A pravděpodobně už se nikdy neuvidíme.
Pokud se ovšem nestaneš slavným.
Natočils film, rád fotíš, možná i píšeš (četla jsem nějaký Tvůj článek ve vašich půlnočních novinách).
Pracuješ jako uvaděč v divadle. Skvěle se to hodí k Tvé eleganci a uměleckému vzezření.
Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem se s Tebou dát do řeči. Chtěla jsem se zeptat třeba právě na brigádu v divadle, jak jsi k ní přišel a tak... nebo Tě poprosit, zda bys mi přinesl ten svůj film.
Pak mě to všechno nějak přešlo. Už mi nebuší srdce, když Tě vidím na lavičce, ani už nemívám zasněné poznámky typu: "Von tam něco jí!"
Došlo mi, že jsem jen nechtěla být pozadu mezi svými kamarádkami, které mají všechny nějakého toho kluka. Tak jsem použila Tebe, nebohého oktávána, jako svůj předmět uctívání a jako odpověď na dotěrnou všudypřítomnou otázku: "Tak co kluci?"
Každopádně... včera jsem s Tebou mluvila. Seděl jsi sám na obědě, tak jsem využila příležitosti...
"Ahoj... já Tě nechci rušit od jídla... ale slyšela jsem, že jsi natočil nějakej film..."
"Hmm..."
"Tak.. by mě to docela zajímalo. Mohl bys mi ho někdy přinést?"
"Kdy, kde?"
"Tak třeba... zítra?"
"Jo. Tak já Ti ho nechám na vrátnici."
To mě trochu vyklepalo. Ještě že tam byla Jarka. Zareagovala velmi duchapřítomně.
J: "To je takový blbý nechávat to na vrátnici... My si Tě nějak najdem zítra o velký."
"Hmm..."
Připadalo mi, jako že se mnou vůbec nechceš mluvit... že dolejzám, cítila jsem se tak poníženě...
A dneska jsem se stavěla o velké přestávce u Tebe ve třídě. Stálo mi to dost odvahy tam vlézt-
"Ahoj... máš pro mě ten film?"
"Já jsem zapomněl... ale nechám ti ho někdy na vrátnici."
"Tak jo... tak... ahoj."
Objektivní pravda mě zase prudce praštila do zad. Nejsem náhodou vlezlá? Trapka?
Jsi blbej ty? Nebo já?
Dolejzám za klukem, na kterýho "nemám"?
A zase přeháním, když o tomhle všem přemýšlím, že jo?
Dospěla jsem ke dvěma zjištěním: Nejsi takový, jakého jsem si Tě představovala. (Jak bys taky mohl být! Jak naivní jsem to zase byla!)
A máš nádherně modré oči...
Říjen, 3. patro, pravá strana schodiště. Jdu s všímavou Jarkou nahoru na další hodinu.
"Ne..."
Nějak jsem se zasnila, když jsem si Tě poprvé prohlížela. Černé kalhoty, triko, taška přes rameno a ten svetr. K vrcholu elegance Ti chyběla snad jen kravata.
Umělec s kamenným výrazem. S bradkou a kotletami. A s černým svetrem.
Začal ses mi líbit. Tím vším. Tak celkově.
Nevím proč.
Vytvořila jsem si z Tebe idola, cosi barevného pro zpříjemnění šedých, nudných, stresuplných školních dní. Přemýšlela jsem o Tobě... co třeba zrovna děláš? Když jsem šla kolem rozvrhů, koukla jsem, copak máš zrovna za hodinu? Představovala jsem si, jaké máš asi názory, hlas... Jak vypadá Tvůj pokoj...
Sleduju Tě už asi půl roku. A říkám Ti Svetr.
Shodou všemožných náhodně-záměrných činností jsem zjistila, jak se jmenuješ. Do jaké chodíš třídy. Letos maturuješ, tak jsem si říkala, že bych Tě mohla zkusit oslovit, že už beztak nemám co ztratit, když letos končíš (nevypadáš jako typ, který by mohl propadnout). Určitě budeš dál studovat nějakou vysokou (velkou dávkou fantazie a jakéhosi iracionálního odhadu Tě vidím kdesi na Filozofické fakultě). A pravděpodobně už se nikdy neuvidíme.
Pokud se ovšem nestaneš slavným.
Natočils film, rád fotíš, možná i píšeš (četla jsem nějaký Tvůj článek ve vašich půlnočních novinách).
Pracuješ jako uvaděč v divadle. Skvěle se to hodí k Tvé eleganci a uměleckému vzezření.
Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem se s Tebou dát do řeči. Chtěla jsem se zeptat třeba právě na brigádu v divadle, jak jsi k ní přišel a tak... nebo Tě poprosit, zda bys mi přinesl ten svůj film.
Pak mě to všechno nějak přešlo. Už mi nebuší srdce, když Tě vidím na lavičce, ani už nemívám zasněné poznámky typu: "Von tam něco jí!"
Došlo mi, že jsem jen nechtěla být pozadu mezi svými kamarádkami, které mají všechny nějakého toho kluka. Tak jsem použila Tebe, nebohého oktávána, jako svůj předmět uctívání a jako odpověď na dotěrnou všudypřítomnou otázku: "Tak co kluci?"
Každopádně... včera jsem s Tebou mluvila. Seděl jsi sám na obědě, tak jsem využila příležitosti...
"Ahoj... já Tě nechci rušit od jídla... ale slyšela jsem, že jsi natočil nějakej film..."
"Hmm..."
"Tak.. by mě to docela zajímalo. Mohl bys mi ho někdy přinést?"
"Kdy, kde?"
"Tak třeba... zítra?"
"Jo. Tak já Ti ho nechám na vrátnici."
To mě trochu vyklepalo. Ještě že tam byla Jarka. Zareagovala velmi duchapřítomně.
J: "To je takový blbý nechávat to na vrátnici... My si Tě nějak najdem zítra o velký."
"Hmm..."
Připadalo mi, jako že se mnou vůbec nechceš mluvit... že dolejzám, cítila jsem se tak poníženě...
A dneska jsem se stavěla o velké přestávce u Tebe ve třídě. Stálo mi to dost odvahy tam vlézt-
"Ahoj... máš pro mě ten film?"
"Já jsem zapomněl... ale nechám ti ho někdy na vrátnici."
"Tak jo... tak... ahoj."
Objektivní pravda mě zase prudce praštila do zad. Nejsem náhodou vlezlá? Trapka?
Jsi blbej ty? Nebo já?
Dolejzám za klukem, na kterýho "nemám"?
A zase přeháním, když o tomhle všem přemýšlím, že jo?
Dospěla jsem ke dvěma zjištěním: Nejsi takový, jakého jsem si Tě představovala. (Jak bys taky mohl být! Jak naivní jsem to zase byla!)
A máš nádherně modré oči...
čtvrtek 15. dubna 2010
sobota 10. dubna 2010
Noční probuzení (44.)
Před chvílí jsem sem chtěla psát něco o svém dnešním pocitu číslo milion pět set devadesát osm. O tom, jaká je dnes moje nálada, jak se dnes cítím tak nějak směšně, avšak trochu bezohledně radostná, otupená počítačem a televizí... něco jako "život je bezva, chachacha, ale seru na vás, nechte mě taky chvíli na tom mráčku snů, radosti a blbostí..." a já nevím, co ještě.
Ale má to vůbec cenu psát?
Jsou moje pocity opravdu tak důležité nebo přínosné?
Svůj život beru strašně vážně.
Všechno, co se v něm děje, všechny ty situace, lidi, místa... beru tak nezdravě, chronicky vážně.
Před ještě menší chvílí mi to napověděla jedna moudrá osoba (od které bych to vlastně ani nečekala)... a má pravdu.
Chci konečně udělat změnu.
Změnu, kterou teď alespoň umím pojmenovat.
Připadám si jako spisovatel, jež najednou přišel na to, že by měl vyzrát do jiného uměleckého směru. Něco jako když se Jaroslav Seifert přestal zaměřovat na proletářskou poezii a začal tvořit v období poetismu.
Nechci být pořád zahleděná sama do sebe a do všech těch svých pocitů, dojmů a myšlenek.
Chci žít.
Chci žít a taky tu být pro druhé.
Rozdávat jim radost a ukazovat jim to, co třeba oni nevidí.
Teď jen kde začít... a jak.
Ale má to vůbec cenu psát?
Jsou moje pocity opravdu tak důležité nebo přínosné?
Svůj život beru strašně vážně.
Všechno, co se v něm děje, všechny ty situace, lidi, místa... beru tak nezdravě, chronicky vážně.
Před ještě menší chvílí mi to napověděla jedna moudrá osoba (od které bych to vlastně ani nečekala)... a má pravdu.
Chci konečně udělat změnu.
Změnu, kterou teď alespoň umím pojmenovat.
Připadám si jako spisovatel, jež najednou přišel na to, že by měl vyzrát do jiného uměleckého směru. Něco jako když se Jaroslav Seifert přestal zaměřovat na proletářskou poezii a začal tvořit v období poetismu.
Nechci být pořád zahleděná sama do sebe a do všech těch svých pocitů, dojmů a myšlenek.
Chci žít.
Chci žít a taky tu být pro druhé.
Rozdávat jim radost a ukazovat jim to, co třeba oni nevidí.
Teď jen kde začít... a jak.
pátek 9. dubna 2010
Tělák
Letos máme dvouhodinovku tělocviku v pátek. Poslední hodiny.
Zdá se mi to docela nepraktické a tu a tam dokonce tělák "zapeču", protože musím třeba někam odjet a to, že máme až do půl třetí, se mi nehodí do krámu.
Ale zase je fajn, že se člověk může na konec toho náročného školního týdne tak nějak tělesně pročistit a provzdušnit. Pokud mu na to tedy ještě zbyde nějaká síla.
No nic. Chtěla jsem tu však psát spíše o svém vztahu k tomuto předmětu.
Tělesná výchova pro mně vždycky byla, je a bude výchovou ponížení.
Jasně, moc si to beru.
O nic přece nejde... tak holt neumím skákat přes kozu, neudělám kotoul dozadu ani přemet stranou, nevyšplhám se nikam (dokonce se ani neumím držet tyče, aniž bych nesjížděla dolů, ale šplh vlastně naštěstí moc neděláme), nepřehodím síť, neběhám rychle, nezvládnu nic chytit, ani se trefit pálkou do míče.
Teď už to docela jde... Prostě tak nějak beru, že to s mým sportovním nadáním tak je.
Ale stejně ve mně občas vyvstanou určité zbytečky pocitů, jež ve mně zbyly z předešlých, už dávno minulých hodin.
Jak na mně učitelka v primě řvala, že jsem troska a já se před celou třídou rozbrečela. (A nestalo se to jen jednou.)
Plavání na základce. Kapitola sama pro sebe...
Jak ze mně dostala zase jiná učitelka (ale úplně stejná "žíněnka") na lyžáku hysterický záchvat a nazvala mě retardovanou osobou, která, proč teda na ten lyžák jezdí, když nic neumí?? (Doteď se tý ženský docela bojím.)
Jak se mi navíc povedlo na lyžařském výcviku shodit všechny hůlky ostatních, zabodnuté na svahu do úhledné řady, jež se po mém útoku skutálely ze sjezdovky. Učitel tehdy křičel něco ve smyslu: Zabiju tě!!
Po těchto zkušenostech, po těch ustrašených nocích a poplakaných penzionových polštářích jsem 2. lyžařský výcvik v kvintě mileráda oželela.
Jak jsem při kolektivních hrách nikdy neměla nic na práci, protože nikdo nebyl ochotný mi svěřit míč. (To vlastně platí dodnes.)
Jak jsem vždycky zbyla při vybírání hráčů na vybíjenou jako poslední. (Ještě že už nehrajem vybiku.)
Jak jsem se pokoušela o stojku a spadly mi při tom tepláky.
Jak se vždycky všichni uchichtávali a divně či zoufale se dívali, když jsem třeba měla přehodit síť (a nepřehodila jsem).
Vybavují se mi všechny ty bolestivé rozhovory, všechny s podobným scénářem...
Šplh: já: "To nedám..."
Spolužačka: "Já taky ne! Vůbec to neumím!!!"
Výsledek: Spolužačka vyšplhala až nahoru, já dostaĺa pětku.
Já vím, že toho nadělám... Je to přece normální, že nešikovné jedince tělocvikáři, ani ostatní zkrátka neberou. Že je to asi normální, a že každý jiný člověk se tomu usměje a jde dál.
Někdo si zanadává, tříská s věcmi, křičí na ostatní, nebo naopak umí jednat nějak asertivně a rozumně... ale já ne.
Jsem děsně přecitlivělá.
Takovým tím způsobem, že když se mi něco nedaří, ani tak neztratím kontrolu nad sebou, ale furt to v sobě tak nějak dusím.. a dusím... a pak pláču na záchodech.
Vlastně to všechno asi nebylo ve skutečnosti tak strašný... spolužáci se mi nikdy úplně nesmáli, učitelky taky nebavilo na mně pořád řvát. Vždycky jsem si to v hlavě trochu zhoršila svou chronickou domýšlivostí.
Každopádně... několik let jsem z tohohle všeho byla tak jetá, že jsem si vůči tělocviku vytvořila slušnou averzi.
O sportovních dnech jsem bývala nemocná. I těláku jsem se snažila vyhnout... ale to dost dobře nešlo. A tak vždy před dnem, kdy jsme měli tělák, jsem nemohla zabrat, bála jsem se. Strašně mi to sráželo sebevědomí. Nikdy jsem nic nedokázala... a z toho jsem si odvodila jednoduchou formuli: že nikdy nic nedokážu ani jinde.
Mluvím o tom všem v minulém čísle... ale ono to ještě tak úplně za mnou není.
Teď máme dobrou paní učitelku. Oceňuje mou snahu, ale přece jenom je k mým výkonům dost skeptická. Ale jednáme k sobě tak nějak v míru.
Jenže pořád mi nikdo nepřihrává. Pořád mě nikdo nechce do týmu, když se rozdělujeme. A asi tomu nikdy nebude jinak.
Trochu mám strach z příštího školního roku, protože nás čeká tělocvik ve formě bloků, čili cvičení určitého sportu i s jinými třídami, ročníky, zkrátka s jinými lidmi, včetně těch opačného pohlaví...
Jak já bych taky chtěla umět sportovat! Být šikovná, ohebná, silná, rychlá! Mít fyzičku!
Zkoušela jsem se nějak vylepšit. Chodit cvičit, dělat nějaký sport... Jenže výsledek byl vždy takřka nulový, a tak jsem ztratila veškerou motivaci.
Zkrátka mi to není dáno. Nezbývá, než to přijmout, nezabývat se tím a nedělat si z toho těžkou hlavu.
Teď se mi to už většinou daří a tělesná výchova již rozhodně nepatří mezi moje úhlavní problémy.
Jenže když to teď tak píšu, napadá mě, že jde o jeden z kořenů, jež ve mně vyvolaly (a možná stále vyvolávají?) prameny prazvláštních pocitů.
Zdá se mi to docela nepraktické a tu a tam dokonce tělák "zapeču", protože musím třeba někam odjet a to, že máme až do půl třetí, se mi nehodí do krámu.
Ale zase je fajn, že se člověk může na konec toho náročného školního týdne tak nějak tělesně pročistit a provzdušnit. Pokud mu na to tedy ještě zbyde nějaká síla.
No nic. Chtěla jsem tu však psát spíše o svém vztahu k tomuto předmětu.
Tělesná výchova pro mně vždycky byla, je a bude výchovou ponížení.
Jasně, moc si to beru.
O nic přece nejde... tak holt neumím skákat přes kozu, neudělám kotoul dozadu ani přemet stranou, nevyšplhám se nikam (dokonce se ani neumím držet tyče, aniž bych nesjížděla dolů, ale šplh vlastně naštěstí moc neděláme), nepřehodím síť, neběhám rychle, nezvládnu nic chytit, ani se trefit pálkou do míče.
Teď už to docela jde... Prostě tak nějak beru, že to s mým sportovním nadáním tak je.
Ale stejně ve mně občas vyvstanou určité zbytečky pocitů, jež ve mně zbyly z předešlých, už dávno minulých hodin.
Jak na mně učitelka v primě řvala, že jsem troska a já se před celou třídou rozbrečela. (A nestalo se to jen jednou.)
Plavání na základce. Kapitola sama pro sebe...
Jak ze mně dostala zase jiná učitelka (ale úplně stejná "žíněnka") na lyžáku hysterický záchvat a nazvala mě retardovanou osobou, která, proč teda na ten lyžák jezdí, když nic neumí?? (Doteď se tý ženský docela bojím.)
Jak se mi navíc povedlo na lyžařském výcviku shodit všechny hůlky ostatních, zabodnuté na svahu do úhledné řady, jež se po mém útoku skutálely ze sjezdovky. Učitel tehdy křičel něco ve smyslu: Zabiju tě!!
Po těchto zkušenostech, po těch ustrašených nocích a poplakaných penzionových polštářích jsem 2. lyžařský výcvik v kvintě mileráda oželela.
Jak jsem při kolektivních hrách nikdy neměla nic na práci, protože nikdo nebyl ochotný mi svěřit míč. (To vlastně platí dodnes.)
Jak jsem vždycky zbyla při vybírání hráčů na vybíjenou jako poslední. (Ještě že už nehrajem vybiku.)
Jak jsem se pokoušela o stojku a spadly mi při tom tepláky.
Jak se vždycky všichni uchichtávali a divně či zoufale se dívali, když jsem třeba měla přehodit síť (a nepřehodila jsem).
Vybavují se mi všechny ty bolestivé rozhovory, všechny s podobným scénářem...
Šplh: já: "To nedám..."
Spolužačka: "Já taky ne! Vůbec to neumím!!!"
Výsledek: Spolužačka vyšplhala až nahoru, já dostaĺa pětku.
Já vím, že toho nadělám... Je to přece normální, že nešikovné jedince tělocvikáři, ani ostatní zkrátka neberou. Že je to asi normální, a že každý jiný člověk se tomu usměje a jde dál.
Někdo si zanadává, tříská s věcmi, křičí na ostatní, nebo naopak umí jednat nějak asertivně a rozumně... ale já ne.
Jsem děsně přecitlivělá.
Takovým tím způsobem, že když se mi něco nedaří, ani tak neztratím kontrolu nad sebou, ale furt to v sobě tak nějak dusím.. a dusím... a pak pláču na záchodech.
Vlastně to všechno asi nebylo ve skutečnosti tak strašný... spolužáci se mi nikdy úplně nesmáli, učitelky taky nebavilo na mně pořád řvát. Vždycky jsem si to v hlavě trochu zhoršila svou chronickou domýšlivostí.
Každopádně... několik let jsem z tohohle všeho byla tak jetá, že jsem si vůči tělocviku vytvořila slušnou averzi.
O sportovních dnech jsem bývala nemocná. I těláku jsem se snažila vyhnout... ale to dost dobře nešlo. A tak vždy před dnem, kdy jsme měli tělák, jsem nemohla zabrat, bála jsem se. Strašně mi to sráželo sebevědomí. Nikdy jsem nic nedokázala... a z toho jsem si odvodila jednoduchou formuli: že nikdy nic nedokážu ani jinde.
Mluvím o tom všem v minulém čísle... ale ono to ještě tak úplně za mnou není.
Teď máme dobrou paní učitelku. Oceňuje mou snahu, ale přece jenom je k mým výkonům dost skeptická. Ale jednáme k sobě tak nějak v míru.
Jenže pořád mi nikdo nepřihrává. Pořád mě nikdo nechce do týmu, když se rozdělujeme. A asi tomu nikdy nebude jinak.
Trochu mám strach z příštího školního roku, protože nás čeká tělocvik ve formě bloků, čili cvičení určitého sportu i s jinými třídami, ročníky, zkrátka s jinými lidmi, včetně těch opačného pohlaví...
Jak já bych taky chtěla umět sportovat! Být šikovná, ohebná, silná, rychlá! Mít fyzičku!
Zkoušela jsem se nějak vylepšit. Chodit cvičit, dělat nějaký sport... Jenže výsledek byl vždy takřka nulový, a tak jsem ztratila veškerou motivaci.
Zkrátka mi to není dáno. Nezbývá, než to přijmout, nezabývat se tím a nedělat si z toho těžkou hlavu.
Teď se mi to už většinou daří a tělesná výchova již rozhodně nepatří mezi moje úhlavní problémy.
Jenže když to teď tak píšu, napadá mě, že jde o jeden z kořenů, jež ve mně vyvolaly (a možná stále vyvolávají?) prameny prazvláštních pocitů.
středa 7. dubna 2010
Den prozářený radostí... (43.)
7. 4. 2010, 10:21
Mám radost!Radost, překypující všechno okolo.
Středeční vyučování je nejkratší - máme jen od osmi do půl jedné, což mi připomíná stará, (ne však dobrá) léta na základce.
A to se ještě učíme takové celkem zajímavé a přežitelné předměty - dvě hodiny informatiky, biologie, dějepis a němčina.
Mám úsměv na tváři a připadám si jakýmsi veselím (jež se do mně vkradlo tiše a postupně jako myška do kuchyně, strategicky hledající sýr) omámena.
Svět je krásný!
Tyhle slova jsou krásná!
Žluté školní lavice jsou krásné!
Povídání o Napoleonských válkách už není tak krásné...
... Ale nemusím si přece psát poznámky!
Radši budu psát tohle.
Lidé kolem mě jsou krásní!
A taky se všichni usmívají. Sice netuším, proč, ale mám z toho radost.
Dnes mně zajisté čeká skvělý den! Dostala jsem milou zprávu, mám umyté vlasy a Beatles triko.
Děkuju!
Slunce svítí! Hřeje mě už jen pohledem přes okna.
Má duše lítá jako duše umělce, jež políbil svou múzu a našel v tajné skrýši poklad svého ztraceného sebevědomí...
Dnes odpoledne se můžu válet na zahradě, hladit sousedovic kocoura Ducáka, mlátit do kytary, řvát a poslouchat Vobezdud.
Pak si můžu psát nějaká svá moudra. Něco mi říká, že to dnes půjde dobře...
Od pěti máme spolčo. Jak já se těším! Sice budeme uklízet, jako už každoročně, hřbitov na Roudné, ale zkrátka se těším, až uvidím ty svoje poněkud alternativní věřící kamarády, jež mají pro mojí komplikovanou duši pochopení.
Ach! Jak dobře jest všechno promyšleno!
Co na tom, že jednou, možná za chviličku, za pět minut, možná za pár hodin, dnů, týdnů, mi bude zase hrozně!
Teď je mi skvěle. Moje obvyklé kvantum myšlenek, strachů a složitých pocitů je poněkud příjemně omezeno. Nic neřeším.
Nechávám se unášet tímto světlým světem.
Čím je prosvícen?
Nevím.
Bůh ví...
7. 4. 2010, 22:04
Ještě je potřeba napsat, že jsem dneska opravdu nic nehulila.
Ve škole se mi sice krutě nepovedl test z němčiny na téma Německo, ale to mi náladu vůbec nezkazilo.
Když jsem jela domů, svítilo mi k tomu vysmáté sluníčko. Není to krásný?
Šla jsem po škole na oběd s tátou a zvolili jsme nakonec pro svoje nasycení pizzerii. Bylo to skvělý. Jak jídlo, tak pokec s tátou.
Nakonec jsem se ani neválela po zahradě, ani si nepsala (z důvodu nedostatku času), ani jsem si nepohladila Ducáka (nebyl k zastižení). Ale alespoň jsem poslouchala Vobezdud, hrála na kytaru a křičela u toho. Ááááá...
Dnešek byl fakt úžasnej.
Spolčo se myslím povedlo, sice jsme opravdu jen uklízeli hřbitov (tentokrát jsme nenašli žádnou kost, na rozdíl od loňska), ale byla tam úžasně příjemná atmosféra.
Pak mi ujely dva autobusy... ale to přece vůbec nevadí!
A potom mě čekalo ještě jedno skvělé překvapení - vzali mně na JUMP! Byla jsem vylosována!
Sice mi to vše trochu potvrzuje to, nad čím už dlouho přemýšlím a sice, že asi trpím maniodepresemi (jak mi našeptává rozum) - ještě včera jsem byla úplně totálně v háji. (Což jsem velmi, nebo spíš až moc barvitě popsala v článečku, který jsem odtud nakonec radši smazala, jak byl šílenej.) Není to totiž zdaleka poprvé, co se mi nálada takhle úplně obrátila...
Ale tak... není třeba se bát.
"Večer se uhostí pláč
a ráno všechno plesá." (Žl 30, 6)
Děkuju!
Středeční vyučování je nejkratší - máme jen od osmi do půl jedné, což mi připomíná stará, (ne však dobrá) léta na základce.
A to se ještě učíme takové celkem zajímavé a přežitelné předměty - dvě hodiny informatiky, biologie, dějepis a němčina.
Mám úsměv na tváři a připadám si jakýmsi veselím (jež se do mně vkradlo tiše a postupně jako myška do kuchyně, strategicky hledající sýr) omámena.
Svět je krásný!
Tyhle slova jsou krásná!
Žluté školní lavice jsou krásné!
Povídání o Napoleonských válkách už není tak krásné...
... Ale nemusím si přece psát poznámky!
Radši budu psát tohle.
Lidé kolem mě jsou krásní!
A taky se všichni usmívají. Sice netuším, proč, ale mám z toho radost.
Dnes mně zajisté čeká skvělý den! Dostala jsem milou zprávu, mám umyté vlasy a Beatles triko.
Děkuju!
Slunce svítí! Hřeje mě už jen pohledem přes okna.
Má duše lítá jako duše umělce, jež políbil svou múzu a našel v tajné skrýši poklad svého ztraceného sebevědomí...
Dnes odpoledne se můžu válet na zahradě, hladit sousedovic kocoura Ducáka, mlátit do kytary, řvát a poslouchat Vobezdud.
Pak si můžu psát nějaká svá moudra. Něco mi říká, že to dnes půjde dobře...
Od pěti máme spolčo. Jak já se těším! Sice budeme uklízet, jako už každoročně, hřbitov na Roudné, ale zkrátka se těším, až uvidím ty svoje poněkud alternativní věřící kamarády, jež mají pro mojí komplikovanou duši pochopení.
Ach! Jak dobře jest všechno promyšleno!
Co na tom, že jednou, možná za chviličku, za pět minut, možná za pár hodin, dnů, týdnů, mi bude zase hrozně!
Teď je mi skvěle. Moje obvyklé kvantum myšlenek, strachů a složitých pocitů je poněkud příjemně omezeno. Nic neřeším.
Nechávám se unášet tímto světlým světem.
Čím je prosvícen?
Nevím.
Bůh ví...
7. 4. 2010, 22:04
Ještě je potřeba napsat, že jsem dneska opravdu nic nehulila.
Ve škole se mi sice krutě nepovedl test z němčiny na téma Německo, ale to mi náladu vůbec nezkazilo.
Když jsem jela domů, svítilo mi k tomu vysmáté sluníčko. Není to krásný?
Šla jsem po škole na oběd s tátou a zvolili jsme nakonec pro svoje nasycení pizzerii. Bylo to skvělý. Jak jídlo, tak pokec s tátou.
Nakonec jsem se ani neválela po zahradě, ani si nepsala (z důvodu nedostatku času), ani jsem si nepohladila Ducáka (nebyl k zastižení). Ale alespoň jsem poslouchala Vobezdud, hrála na kytaru a křičela u toho. Ááááá...
Dnešek byl fakt úžasnej.
Spolčo se myslím povedlo, sice jsme opravdu jen uklízeli hřbitov (tentokrát jsme nenašli žádnou kost, na rozdíl od loňska), ale byla tam úžasně příjemná atmosféra.
Pak mi ujely dva autobusy... ale to přece vůbec nevadí!
A potom mě čekalo ještě jedno skvělé překvapení - vzali mně na JUMP! Byla jsem vylosována!
Sice mi to vše trochu potvrzuje to, nad čím už dlouho přemýšlím a sice, že asi trpím maniodepresemi (jak mi našeptává rozum) - ještě včera jsem byla úplně totálně v háji. (Což jsem velmi, nebo spíš až moc barvitě popsala v článečku, který jsem odtud nakonec radši smazala, jak byl šílenej.) Není to totiž zdaleka poprvé, co se mi nálada takhle úplně obrátila...
Ale tak... není třeba se bát.
"Večer se uhostí pláč
a ráno všechno plesá." (Žl 30, 6)
Děkuju!
úterý 6. dubna 2010
O Facebooku
Jelikož mě nadmíru rozněžnila velká reakce na minulý článek o Facebooku, rozhodla jsem se pokračovat a ještě něco o téhle hrůze napsat. Navíc je to teď docela aktuální, protože ač teprve předevčírem skončil můj zákaz chození na Facebook, jsem na něm zase nejmíň dvakrát denně... Achjo.
Děkuju, že mně čtete!
20:30. Zapínám počítač. Internet. Tak už se načti... www.facebook.com. Jasně, že se chci přihlásit!
Tak se koukneme, co je tu nového.
Ty jo, tomuhle internetu to trvá... zlatý Pilsfree. Reklamy po pravici na mně zatím křičí: "Udržujte svůj pas v teple", "ŠPERKY - Sleva!"
Čekají mě tu jen 2 novinky... ještě takový nemastný neslaný. To je docela chabý...
A on nenapsal!
Můj profil. Hmmm... napíšu si status.
Nějakej hezky znějící, výstižný, umělecky dokonale vybroušený status, abych působila klidným, vyrovnaným a inteligentním dojmem.
(o 5 minut později) Napadá mě napsat jiný status. Nový... nebo vylepším ten starý? Stejně na něj nikdo zatím nereagoval. Jako většinou.
Tak, co je nového u přátel. Klikám, klikám... Bára má nový fotky, Lucka napsala zase jinej status, brácha se přidal do skupiny: "Načo je baba pekná, keď neumí derivovať". Kiki měla předevčírem blbou náladu.
Nesmím bejt pozadu... přidám si aspoň novou fotku... pak spustím přiblblou aplikaci "Jak dlouho jsi na fb"...To už uplynulo 410 dní od mé registrace? Tyjo...
Pak zase brouzdám po přátelích... bohužel všech 140 přátel si asi nestihnu prohlídnout...
Jsou to vlastně všechno moji "Přátelé"?
Jistě že ne. Je tam pár takových těch lidí, kteří jsou spíše galantně řečeno známí. Ani náhodou přátelé.
Pak takoví ti, které jsem už léta neviděla... a ani mi vlastně nechybí. Ale mám je v přátelích.
Co kdyby náhodou.
Alespoň mám víc přátel... čímž si připadám tak nějak oblíbenější.
Alespoň vidím, jak od té základky mí spolužáci vyrostli. Jak se mají. Jak žijí.
Zajímá mě to vůbec?
Asi drobet jo, když jsem tady.
Klikám, klikám, klikám...
A hele! Jdu sledovat právě probíhající konverzaci o tom, jak jedna kamarádka změnila svůj stav z nezadané na zadanou. Před 3 sekundami! To je teda čerstvý! Sice se mě to ani v nejmenším netýká, ale tak, proč se tam nemrknout.
Zase si udělám nějakej ten test. Nebo rovnou dva. Jen tak pro pobavení.
Vždyť je to paráda, nechat se otupovat těmi hloupými nesmyslnými žvásty... nad ničím alespoň na chvíli nepřemýšlet...
Ach jo, ale proč mi pořád nepíše ten, od kterýho bych chtěla dostat zprávu?
Znovu kliknu na "Profil".
Co kdyby náhodou....
...nic.
Ani moje mnohoznačná poznámka: Petra už není "nezadaná" nikoho nezaujala.
(Jen jsem si vymazala stav nezadaná, aby se neobjevoval)
Měla bych už to vypnout... kolik je? 22:49... no, a to to mam zapnutý tak od půl devátý.
Ty bláho. Zase jsem tu ztratila tolik času. Tolik času.. nad ničím.
Proč nemám silnější vůli? Vždyť jsou to všechno takový kraviny.
Nechci bejt závislá.
Nutně potřebuju další půst.
Třeba trvalej.
Toužím žít svobodně...
Děkuju, že mně čtete!
20:30. Zapínám počítač. Internet. Tak už se načti... www.facebook.com. Jasně, že se chci přihlásit!
Tak se koukneme, co je tu nového.
Ty jo, tomuhle internetu to trvá... zlatý Pilsfree. Reklamy po pravici na mně zatím křičí: "Udržujte svůj pas v teple", "ŠPERKY - Sleva!"
Čekají mě tu jen 2 novinky... ještě takový nemastný neslaný. To je docela chabý...
A on nenapsal!
Můj profil. Hmmm... napíšu si status.
Nějakej hezky znějící, výstižný, umělecky dokonale vybroušený status, abych působila klidným, vyrovnaným a inteligentním dojmem.
(o 5 minut později) Napadá mě napsat jiný status. Nový... nebo vylepším ten starý? Stejně na něj nikdo zatím nereagoval. Jako většinou.
Tak, co je nového u přátel. Klikám, klikám... Bára má nový fotky, Lucka napsala zase jinej status, brácha se přidal do skupiny: "Načo je baba pekná, keď neumí derivovať". Kiki měla předevčírem blbou náladu.
Nesmím bejt pozadu... přidám si aspoň novou fotku... pak spustím přiblblou aplikaci "Jak dlouho jsi na fb"...To už uplynulo 410 dní od mé registrace? Tyjo...
Pak zase brouzdám po přátelích... bohužel všech 140 přátel si asi nestihnu prohlídnout...
Jsou to vlastně všechno moji "Přátelé"?
Jistě že ne. Je tam pár takových těch lidí, kteří jsou spíše galantně řečeno známí. Ani náhodou přátelé.
Pak takoví ti, které jsem už léta neviděla... a ani mi vlastně nechybí. Ale mám je v přátelích.
Co kdyby náhodou.
Alespoň mám víc přátel... čímž si připadám tak nějak oblíbenější.
Alespoň vidím, jak od té základky mí spolužáci vyrostli. Jak se mají. Jak žijí.
Zajímá mě to vůbec?
Asi drobet jo, když jsem tady.
Klikám, klikám, klikám...
A hele! Jdu sledovat právě probíhající konverzaci o tom, jak jedna kamarádka změnila svůj stav z nezadané na zadanou. Před 3 sekundami! To je teda čerstvý! Sice se mě to ani v nejmenším netýká, ale tak, proč se tam nemrknout.
Zase si udělám nějakej ten test. Nebo rovnou dva. Jen tak pro pobavení.
Vždyť je to paráda, nechat se otupovat těmi hloupými nesmyslnými žvásty... nad ničím alespoň na chvíli nepřemýšlet...
Ach jo, ale proč mi pořád nepíše ten, od kterýho bych chtěla dostat zprávu?
Znovu kliknu na "Profil".
Co kdyby náhodou....
...nic.
Ani moje mnohoznačná poznámka: Petra už není "nezadaná" nikoho nezaujala.
(Jen jsem si vymazala stav nezadaná, aby se neobjevoval)
Měla bych už to vypnout... kolik je? 22:49... no, a to to mam zapnutý tak od půl devátý.
Ty bláho. Zase jsem tu ztratila tolik času. Tolik času.. nad ničím.
Proč nemám silnější vůli? Vždyť jsou to všechno takový kraviny.
Nechci bejt závislá.
Nutně potřebuju další půst.
Třeba trvalej.
Toužím žít svobodně...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)