Zasně(že)ná

Vnímám za důležitý zaznamenat si tuhle chvíli.

Plná radost. Vděčnost. Úžas. Láska...!

Pochopení. Bytí se sebou samou. Rozechvělá spokojenost. Až nezodpovědná rozvernost.
 Ne-zodpovědná, snad.

Ano! Jsem tak nedokonalá. Prázdná. Vyždímaná. Bezeslovná. Omezená.
 Ale milovaná, Jím...

Jsem vděčná za přijetí. Jsem vděčná za milá slova. (Dostávám tolik, nezaslouženě!)

Jsem vděčná za svoje sněhule, díky kterým se můžu brodit naplno sněhem.

Dojímá mě sníh.
Je krásnej. Něžnej. Svobodomyslnej. Volnej. Všesláskoupřekrývající... Ve spojení s přírodou - vždyť on je její nedílnou součástí! A klidně, jakoby nic, si jen tak padá dolů, na nás. Uvolněně s sebou nechá zmítat větrem. Zaplétá se (mi) do vlasů a taje na řasách. Mění krajinu k lepšímu. Mile se válí po smrkových větvích, oblékajíc je do nových čistých šatů...

Může za nejednu dopravní nehodu. Komplikuje. Přicházíváme kvůli němu pozdě a bývá nám zima... a když je bouře, mrazivé jehličky štípají do tváří. A omezuje. Musíme jet, jít pomaleji... hrozí nám, že uklouzneme a spadneme. Kola se na něm točí naprázdno, aniž by jela dál. Činí nás bezradnými. Někdy prostě vyděsí natolik, že nemůžeme vyjít ven...

Když se vracívám domů, naši lesní cestou, obdivuju ji a mám pocit, že kráčím po jakémsi zimním království... Jenže dneska to bylo zvláště vidět - jak si zároveň uvědomuju nebezpečnost toho.

Když jsme jeli domů, řídící tatínek řekl radostně: "To je paráda. Takovouhle zimu mám nejradši. Silnice suchá a bezpečná, museli tu bejt nějaký silničáři... a ta krajina kolem zasněžená."

A já byla zasněná. To miluju. A přesně tak to bylo. Je.

A cítím to tak, teď (kdo ví, jak to zase bude za chvíli?), že vím, jak to všechno je, a že mi to nevadí...
...ale naopak mě to dokonce těší.
Přijímá(m). Objímá(m).

Dobrá nálada. Dobrá naladěnost.
Jsem venku. Jsem zasně(že)ná.
Jsem žena.

Děkuju. Z celýho srdce.