Devítkou domů

Vlastně mě hrozně baví dojíždět domů.
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.

Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.

Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)