První odstavec je (zvlášť) nudnej

...z podzimu je zase zima. Měla jsem velkou radost, když jsem v pátek viděla první minivločky sněhu. Jako bílej prášek ze suchýho šamponu padal sníh s velkou majestátností dolů, na nás všechny, bez rozdílu...
Ale vlastně ani nevím, jestli o tomhle chci psát. Vlastně ani nevím, jestli chci psát... Jen jsem si tak říkala, že by bylo fajn sem něco napsat, poslední listopadovej den. V neděli nám začal advent. Doba předvánoční, doba ku ztišení, doba nových začátků...bohužel mi moc nejde to vnímat. Ale vnímám, že se mi něco děje. Že se nějak vnitřně měním. Když si čtu svoje starší deníčkové zápisky, chytám se za hlavu a říkám si - no jo! Tohle jsem prožívala, někdy, kdysi! A tak nějak mě těší, že velká část divných nesmyslných smutků odešla. Je mi vděčno a svobodně...

Nevím moc, co si o čem mám myslet. V hlavě visí spoustu otázek, vykřičníků, výkřiků, bez odpovědi.

Facebook? Kytara? Cigarety? Vánoce? Vina? Povolání? Politika? Svět? Čas? Vzdělání? Život?

Když se tak dívám do deníku, jsem opravdu vděčná, za ty záznamy... střípky, chvíle, který bych možná zapomněla...

Spousta věcí mi vychází, aniž bych k tomu měla racionální vysvětlení. - Je mi vděčno a svobodně.

Když vozím ke kotli kolečko se dřevem na zatopení, obvykle si ho pořádně naložím. Ale vždycky ho uvezu...

Ten sníh, u nás v lese... taková nádhera, jak jsou větve stromů obsypaný, bíle přikrytý! - Jenže padají. Dneska jsme se málem nedostali do města, protože na naší cestě se náhle objevil zákaz vjezdu.

No jo, každá mince má dvě strany, nebo tak něco.

A rozechvělej smutek se střídá s rozechvělou radostí.

Včera jsem byla v LDNce. Čistej pocit, že jsem tam správně, že jsem tam tak nějak povolaná...

Nejsem teď výjimečně na spolču. Obří nastydlost za to (taky) může.

Nejde mi dneska psát. Až moc velikej rozpor v tom, co sem můžu "odhalit", a co ne.

Je mi divně, z tohohle článku. Aby měl alespoň nějakej smysl, přeju:

Krásnej, požehnanej, klidnej, lásky-plnej advent. Tobě, kdo tohle čteš.