Vztek?

Utápím se v sebelítosti.

Nikoho nedojímá moje laskavost. Pořád po mně někdo šlape.
Dávám lidem soucit, pochopení, naslouchání... a nikdo mi ho nevrací zpátky.

Zvráceně zvracet, svět je jenom pitomá díra.
Tupě zírat do stropu a nudit se, z toho mi fakt hrabe.
Lhostejnost všech a lidi, co musí mít vždycky pravdu.

Nejsem ale vzteklá na svět, ale na sebe, že to tak špatně snáším.
Neumím žít.

Přestávám věřit tomu, že někoho by mohlo zajímat, co říkám.
Dneska se aspoň přejím čokoládou a půjdu brzo spát, jo, to přesně udělám.

Vím, co mi pomáhá, když jsem zoufalá, ale nemám na to nárok.
Dneska mi z toho nějak slzí voči.

Když přecházím silnici, tak auto ještě zrychlí, aby mě srazilo.
Psi pořád agresivně štěkaj.
Když jsem fascinována světem, setřeš mě úšklebkem: Co to zase meleš?

Determinace prostředí, snad,
když se nikdo netváří jako kamarád.

Jo, mám zase depku, tohle místo není dobrý pro milý tváře.
Snad za tou oponou, snad tam na konci konce jednou najdu lepší svět...