O alkoholu

Včera jsem byla večer venku. Nebo jak se to říká... na kalbě?
Brácha měl sraz svých přátel z facebooku, nakonec jsme se teda sešli jenom čtyři - já, brácha, Zuzka a Tonda.
Celkově vzato se mi včerejší večer velmi líbil.
V první hospodě po mně teda chtěla paní hospodská občanku, jestli mi jako bylo osmnáct.
Je mi 17.
Přijde mi to jako hrozná křeč, když mi do plnoletosti schází jen 9 měsíců... a prostě nemůžu pít.
Tak jsem ji místo jakési výmluvy svou občanku drze podstrčila, s naivním doufáním, že si to špatně spočítá a nechá přede mnou tu jedenáctku ležet.
Bohužel se tak nestalo.
Paní mi nasraně vzala sklenici s pivem a zamumlala: "Takže vám ještě ne..."
Tak jsem si dala kolu (ani kofolu tam neměli!), a byla z toho nějaká rozhozená a smutná.
Zároveň mě to přimělo k přemýšlení, kdo se to ze mně za jistou dobu stal!
Dříve, možná před nějakými dvěma lety, jsem silně pohrdala nezletilými pijany, kteří si hrajou na drsný, když se uboze opíjejí, a kteří se vlastně bez chlastu neumí pořádně bavit. Plamenně jsem takové lidi parodovala, a připadali mi fakt směšný.
Teď patřím mezi ně.
Asi mě to naučili spolužáci, když jsem s nimi občas vyrazila ven, s nadějí, že konečně nějak zapadnu do kolektivu. Čímž to na ně nechci svádět - myslím, že kdybych se nechtěla "naučit pít" a měla silnější vůli, tak bych možná stále zůstala abstinentkou.
Prostě mě to jen trochu vyděsilo, včera, jak hrozně mi to zhoršilo náladu, když jsem místo vysněného piva popíjela kolu.
Zanedlouho, ještě vlastně po hodině hraní bowlingu, jsme zamířili do jiné hospody. Tam už mi nalili. Byla jsem ve šťastně rozverné náladě, už po jednom pivě. Potom jsme zašli ještě do Hifáče, kde jsme potkali pár sympatických známých, tam jsem si dala druhé pivo... a víc už jsem jich nestihla jen proto, že už jsme museli jet domů.
Vypadá to, že alkohol mi dělá dobře. Jsem zvrhlá. Mám ráda stav lehké opilosti. Pomáhá mi se spontánněji a uvolněněji bavit, osvobozuje mě od mých sociálních strachů, a snad mi i přidává sebevědomí...
... nevím, možná o tom všem prostě moc přemýšlím.
Je to děsivé... nebo normální?