Nechuť

možná zase zanesenej duševní filtr...tak ho vymejvam do světa

Nevěřím že si zasloužím
nemám chuť

nechuť se učit
nechuť mluvit
nechuť se připravit
nechuť jít dál
nechuť se modlit
nechuť chodit do školy
nechuť vysvětlovat
nechuť se scházet
nechuť chystat potřebnosti
nechuť vyřizovat
nechuť se usmívat
nechuť plakat (bohužel)
nechuť vařit, žehlit a prát
nechuť poslouchat hudbu
nechuť hrát na kytaru
nechuť si stěžovat
nechuť se litovat
nechuť už ke všemu
nechuť bejt

...

na balkóně cigareta
tu seminárku už dneska neudělam
a obecku ani otv se nenaučim
nejde nic chybíš mi
úzkost pocit viny nezvládnu
Bože
mami posloucháš mě vůbec?
hlavně že ten losos byl dobrej
čaj při nervovém vypětí

pořád pořád to samý dokola

záchvaty

Když se koukám zpět, je mi to nepochopitelný, ale občas přijdou z ničeho nic chvíle, kdy je mi strašně.
Kdy najednou nic nemá cenu, kdy si chci ublížit, kdy nechci bejt, nedokážu o tom ani mluvit, vlastně nedokážu mluvit vůbec. Nevydám ze sebe ani hlásku, stojím nehnutě, s očima, mrtvě zabodnutýma na některém bodu před sebou. Tělo se chvěje podivným napětím a vevnitř pláče, skučí, volá o pomoc - přitom vnějšně to projevit nedokáže.
Jsem nic! Všechno je prázdný! Nic nedokážu! Nic nepomůže! Všechno zastřený mlhou.
Nevím, proč to je, ani, z čeho to je.
Trvá nějakou chvíli, než to odezní, každou vteřinou si přeju, aby už to skončilo, modlím se, abych to vůbec přežila. Naštěstí se dřív nebo později vložím do nějaké aktivity, která mě rozptýlí, potkám někoho, od koho vyškemrám cigáro (ne že by k něčemu bylo) a nezbývá mi než trpělivě snášet akutní bolest, od který mi nikdo nedokáže pomoct.
Naštěstí to trvává jen chvíli, několik hodin, a pak je klid.
Nevím, proč to je, ani z čeho to je.
Snad, abych dokázala rozumět bolesti...