Au pair strasti

Někde jsem se dočetla, že hlavní věcí ohledně toho být au pair je vlastní dospělost, vyzrálost. Něco na tom jistě bude.
Dnes jsem chtěla jet s dětmi na nákup. Kromě zjištění, že dětem trvá všechno 3x déle než bych čekala (snídaně, čůrání, oblékání), jsem opět jaksi narazila na své hranice.
Když jsem děti konečně přivedla k autu, nastal problém. Nešel mi zapnout pás u sedačky starší holčičky. Zápasila jsem s tím dvacet minut. Mezitím mladší chlapeček zuřivě plakal, nespokojen, připoután již do sedačky své. Smutně se díval na své holínky, které chtěl sundat. Já se však dál věnovala zlomyslnému zapínátku na sedačce.
Čím déle se mi to nedařilo, tím více jsem začínala být nervózní. Za chvíli bude potřebovat auto tatínek a musíme stihnout nakoupit... Tatínek spal vevnitř. Samozřejmě jsem celou dobu přemýšlela, že by asi nejdospělejší bylo ho normálně vzbudit a zeptat se, jak se to dělá.
To se nakonec stalo. Poprvé jsem stydlivě vešla do ložnice a řekla jeho jméno. Opatrně. Pochrupkával však dál. Bylo mi hloupé se ho dotýkat, a tak jsem se poslušně vrátila k neposedné holčičce, řvoucímu chlapečkovi a zlobivé sedačce. Zkoušela jsem dalších deset minut záhadu vyřešit než jsem se opět odhodlala k akci vzbudit tatínka. Opět jsem stydlivě vlezla do ložnice a řekla jeho jméno o něco hlasitěji. Pak mi došlo, že má v uších špunty. Jemně (příliš jemně) jsem s ním zatřásla. Když se nic nestalo, nezmohla jsem se na nic lepšího než se opět hloupě vrátit zpátky a opět nekonečně zápasit s neuzavřitelnou sponou.
Poté jsem se rozhodla využít holčičku, aby si tatínka vzbudila sama. Udělala to. Tatínek laskavě pomohl, celé sedadlo bylo podivně zaseklé. Byl celý rozespalý, bylo mi ho líto a provinile jsem špitla, i'm sorry. No problem, řekl on, jako obvykle.
Pak jsme konečně vyjely.
Cestou děti vřeštily vzadu, že chtějí to, či ono. Poslouchat dětské písničky, hrát si s autíčkem, pít džus, čůrat... Zachovala jsem pokojné ticho a snažila se věnovat bezpečnému řízení vozidla v dešti, notně rozechvělá nedostatkem času...
Maminka mi den před tím popisovala, kde onen Lidl naleznu. Avšak nebyla bych to já, kdyby se mi to podařilo napoprvé. Nejdřív jsem omylem skončila u jakéhosi zahradnictví. Protože mi maminka radila jet stále směrem Helsinky než obchod po levé straně uvidím, učinila jsem tak. Když jsem ale viděla exit na letiště, říkala jsem si, že už jsme asi příliš daleko, a že je něco špatně. Vyjela jsem exitem letišťovým a ve snaze se otočit a jet na dálnici obráceným směrem zpátky jsem ve vší nervozitě opět vjela exitem stejným směrem Helsinky. To už chlapeček vřeštěl více a holčička se mě ptala, kam to, u všech Svatých, jedu.
Po půlhodině bloudění jsme již parkovali u Lidla. Protože jsem věděla, že se to jinak nestihne, s provinilým pocitem jsem zanechala děti v autě a oznámila jim, že jsem cobydub zpátky, a že pinesu zmrzlinu.
Běhala jsem po obchodě jako blázen a nahlas si předříkávala pin od kreditní karty, která mi byla svěřená, abych ho nezapomněla. Pospíchala jsem sem a tam, s bušícím srdcem, s nervozitou, aby se děti v autě neudusily, nepřizabily, nepokakaly... a pobrala aspoň to málo, co jsem měla v úmyslu koupit.
Zmrzlina děti dostala do dobré nálady, stejně tak puštěné cédéčko dětských písní. Na cestě zpět jsem se již cítila klidnější, dokud chlapečkovi nespadla zmrzlina na zem. Vřeštil nad tou ztrátou, dožadoval se očištění svých špinavých rukou. Snažila jsem se co nejklidněji vysvětlit, že brzy budeme doma, a že teď musím řídit.
Sotva jsme dojely domů a já odpoutala děti ze sedaček, rozběhly se po zahradě, snad aby se dostatečně protáhly. Naháněla jsem je dovnitř, neboť již byl čas ohřát oběd. Potřetí za sebou špagety, kterých maminka uvařila tolik. Já nestihla nic připravit - jen jsem hodila na pánev baby karotky. A za chvíli už jsme jedly. Oběd přerušilo chlapečkovo přání čůrat a neustálé pípání čehosi. Když jsem konečně našla zdroj zvuku a vypnula ho, nastalo asi na půl vteřiny ticho než si holčička začala hrát s kusem chleba, který si nazvala psím chlebem, nebo chlebím psem, podle toho, jak se to vezme. Bylo čtvrt na dvanáct, Finové obědvají brzy. Stihly jsme dorazit včas. Ještě mě čekají dvě hodiny hlídání.
Modlila jsem se takto: Pane Bože, prosím, dej mi trpělivost s dětmi i se sebou samou!

Ztracená

Myslím, že každý z nás se potýkáme s nějakou vlastní slabostí. Tou mou je mimo jiné mimořádná nenadanost v oblasti orientace v prostoru.
Už odmala jsem prostě "taková ta, co se vždycky ztratí". Ztratila jsem se už v první třídě v nové škole, v níž jsem nemohla najít záchody. Ztratila jsem se na lyžařském výcviku v sekundě. Ztratila jsem se v Holostřevech - jednou dokonce tak, že byla vyslána četa, aby mě hledala po sudetských lesích, podruhé tak, že mě k faře přivezl pán s traktorem. Ztratila jsem se v Mnichově, když jsme tam byli s gymplem na výměnném pobytu.
Dokonce i má nynější finská rodina mě přivítala slovy: "jo, a ty jsi ta, která se vždycky všude ztratila, viď?
Vlastně se mi lépe vybavují výlety a pochůzky, při nichž se mi povedlo se neztratit. Ráda bych nějak zapracovala na tom, abych se zlepšovala a nebloudila, ale nevím, jak. *
A tak jsem se zkrátka ocitla ztracená i dneska, v autě, v Helsinkách. Loni se mi to stávalo pravidelně. Na cestu kamkoliv jsem si schválně nechávala dvojnásobný čas, který stejně nestačil. Dvakrát se mi stalo, že jsem nestihla ani konec mše, neboť jsem bloudila finskými ulicemi tak dlouho, až byla hodina pryč.
Myslela jsem si, že do katolického kostela, který jsem loni dvakrát navštívila, trefím. Připravila jsem se - procházela si na google mapách všechny odbočky. Jo, jasně, tam, říkala jsem si - na ten Ring 1 a pak nějak na tu tlustou ulici Mannerheimintie... Přibalila jsem si do tašky pro jistotu mapu se všemi ulicemi hlavního města Finska. A vyjela směle do metropole - s tajemným úsměvem po roce nasedla do auta, jehož sympaticky hlučný dieselový motor a rychlý odpich jsem okamžitě poznala.
Vynechme příhodu, v níž jsem málem narazila do garáže a pak při couvání najela do okrasných kamenů podél cesty, protože takové věci by patřily do dalšího článku o mé neschopnosti normálně parkovat.
Jela jsem po "Ringu 1" tak dlouho, až jsem se octla v sousedním městě Espoo, kde se narodil Kimi Räikkönen. Bohužel jsem tam neměla namířeno. Patrně jsem čekala, že z dálnice se náhle stane ta helsinská ulice, kterou potřebuji. Takže jsem se poslušně otočila a jela zpět.
Nemá cenu popisovat, kde všude jsem bloudila. Často jsem prostě zastavila na autobusové zastávce, koukla se, v jaké jsem ulici, našla tu ulici na mapě a...ač jsem byla schopná se takto lokalizovat, neuměla jsem přijít na to, jakým směrem mám jet, abych se dostala, kam potřebuji. To bylo hrozné.
Když jsem se konečně domotala do kostela a našla jediné volné místo k parkování (s chvěním, že tam třeba mohou stát jen obyvatelé domu, před nímž se parkoviště nacházelo), doběhla jsem do kostela Panny Marie zrovna ve chvíli proměňování. Kostel byl plný. Samí cizinci, především Asiaté. Mši sloužil kněz, který měl dlouhé tmavé vlasy stažené v culíku a vypadal jako indián.
Došlo mi, dojatě, že ta Eucharistie - že Pán Ježíš je tu i pro mě zmatenou, bloudící, pro mě, telátko v prostoru, které se ve světě ztrácí i s mapou v ruce.
Takže to je vlastně krásné.
Jen bych si přála, aby mi sudičky přeci jen daly do vínku alespoň nějakou tu špetku orientačního smyslu...anebo aby mi někdo poslal dží pí esku.
Terveiset kaunis Suomessa!
* kdybyste někdo měl nějaký tip, jak zlepšovat orientační smysl, budu ráda!

První dny

Předevčírem v noci jsem seděla v letadle. Včera v 0:40 místního času dorazila.
Teď jsem tady. V Tuusule. Ve Finsku. Zase.
Budu stručná a výstižná. Možná pod vlivem skandinávské kultury.
Cítím, jak je mi Finsko blízké. Nedokážu to popsat, ale někdy mám pocit, že sem patřím.
Včera jsem jen odpočívala, dneska už pracovala. Pomáhala jsem s úklidem v domě, s vařením a s pečením. Zítra tu totiž budeme mít oslavu.
Je mi dobře, zdá se mi, že jsem tu správně. Že jsem přijatá. Že jsem milovaná. Že je mi dopřáno prožívat práci a kontemplaci - a to vše v úctyhodné vzdálenosti od svého doma.
Děkuji za tento čas. Opravdu tady žiju a chci - aspoň ty dva měsíce.
(Taky fotívám - svým novým přístrojem :) Kompletní album je tady.)