Tělák

Letos máme dvouhodinovku tělocviku v pátek. Poslední hodiny.
Zdá se mi to docela nepraktické a tu a tam dokonce tělák "zapeču", protože musím třeba někam odjet a to, že máme až do půl třetí, se mi nehodí do krámu.
Ale zase je fajn, že se člověk může na konec toho náročného školního týdne tak nějak tělesně pročistit a provzdušnit. Pokud mu na to tedy ještě zbyde nějaká síla.
No nic. Chtěla jsem tu však psát spíše o svém vztahu k tomuto předmětu.
Tělesná výchova pro mně vždycky byla, je a bude výchovou ponížení.
Jasně, moc si to beru.
O nic přece nejde... tak holt neumím skákat přes kozu, neudělám kotoul dozadu ani přemet stranou, nevyšplhám se nikam (dokonce se ani neumím držet tyče, aniž bych nesjížděla dolů, ale šplh vlastně naštěstí moc neděláme), nepřehodím síť, neběhám rychle, nezvládnu nic chytit, ani se trefit pálkou do míče.
Teď už to docela jde... Prostě tak nějak beru, že to s mým sportovním nadáním tak je.
Ale stejně ve mně občas vyvstanou určité zbytečky pocitů, jež ve mně zbyly z předešlých, už dávno minulých hodin.
Jak na mně učitelka v primě řvala, že jsem troska a já se před celou třídou rozbrečela. (A nestalo se to jen jednou.)
Plavání na základce. Kapitola sama pro sebe...
Jak ze mně dostala zase jiná učitelka (ale úplně stejná "žíněnka") na lyžáku hysterický záchvat a nazvala mě retardovanou osobou, která, proč teda na ten lyžák jezdí, když nic neumí?? (Doteď se tý ženský docela bojím.)
Jak se mi navíc povedlo na lyžařském výcviku shodit všechny hůlky ostatních, zabodnuté na svahu do úhledné řady, jež se po mém útoku skutálely ze sjezdovky. Učitel tehdy křičel něco ve smyslu: Zabiju tě!!
Po těchto zkušenostech, po těch ustrašených nocích a poplakaných penzionových polštářích jsem 2. lyžařský výcvik v kvintě mileráda oželela.
Jak jsem při kolektivních hrách nikdy neměla nic na práci, protože nikdo nebyl ochotný mi svěřit míč. (To vlastně platí dodnes.)
Jak jsem vždycky zbyla při vybírání hráčů na vybíjenou jako poslední. (Ještě že už nehrajem vybiku.)
Jak jsem se pokoušela o stojku a spadly mi při tom tepláky.
Jak se vždycky všichni uchichtávali a divně či zoufale se dívali, když jsem třeba měla přehodit síť (a nepřehodila jsem).
Vybavují se mi všechny ty bolestivé rozhovory, všechny s podobným scénářem...
Šplh: já: "To nedám..."
Spolužačka: "Já taky ne! Vůbec to neumím!!!"
Výsledek: Spolužačka vyšplhala až nahoru, já dostaĺa pětku.

Já vím, že toho nadělám... Je to přece normální, že nešikovné jedince tělocvikáři, ani ostatní zkrátka neberou. Že je to asi normální, a že každý jiný člověk se tomu usměje a jde dál.
Někdo si zanadává, tříská s věcmi, křičí na ostatní, nebo naopak umí jednat nějak asertivně a rozumně... ale já ne.
Jsem děsně přecitlivělá.
Takovým tím způsobem, že když se mi něco nedaří, ani tak neztratím kontrolu nad sebou, ale furt to v sobě tak nějak dusím.. a dusím... a pak pláču na záchodech.
Vlastně to všechno asi nebylo ve skutečnosti tak strašný... spolužáci se mi nikdy úplně nesmáli, učitelky taky nebavilo na mně pořád řvát. Vždycky jsem si to v hlavě trochu zhoršila svou chronickou domýšlivostí.
Každopádně... několik let jsem z tohohle všeho byla tak jetá, že jsem si vůči tělocviku vytvořila slušnou averzi.
O sportovních dnech jsem bývala nemocná. I těláku jsem se snažila vyhnout... ale to dost dobře nešlo. A tak vždy před dnem, kdy jsme měli tělák, jsem nemohla zabrat, bála jsem se. Strašně mi to sráželo sebevědomí. Nikdy jsem nic nedokázala... a z toho jsem si odvodila jednoduchou formuli: že nikdy nic nedokážu ani jinde.
Mluvím o tom všem v minulém čísle... ale ono to ještě tak úplně za mnou není.
Teď máme dobrou paní učitelku. Oceňuje mou snahu, ale přece jenom je k mým výkonům dost skeptická. Ale jednáme k sobě tak nějak v míru.
Jenže pořád mi nikdo nepřihrává. Pořád mě nikdo nechce do týmu, když se rozdělujeme. A asi tomu nikdy nebude jinak.
Trochu mám strach z příštího školního roku, protože nás čeká tělocvik ve formě bloků, čili cvičení určitého sportu i s jinými třídami, ročníky, zkrátka s jinými lidmi, včetně těch opačného pohlaví...
Jak já bych taky chtěla umět sportovat! Být šikovná, ohebná, silná, rychlá! Mít fyzičku!
Zkoušela jsem se nějak vylepšit. Chodit cvičit, dělat nějaký sport... Jenže výsledek byl vždy takřka nulový, a tak jsem ztratila veškerou motivaci.
Zkrátka mi to není dáno. Nezbývá, než to přijmout, nezabývat se tím a nedělat si z toho těžkou hlavu.
Teď se mi to už většinou daří a tělesná výchova již rozhodně nepatří mezi moje úhlavní problémy.
Jenže když to teď tak píšu, napadá mě, že jde o jeden z kořenů, jež ve mně vyvolaly (a možná stále vyvolávají?) prameny prazvláštních pocitů.