Fascinace

Byla tenkrát středa. Pršelo. Nespěchala jsem.
 Devět hodin večer. Ještě bylo světlo.
Vracela jsem se ze spolča. Sama. Radostně. Jako obvykle.

Po mokré asfaltce, kterou z obou stran lemoval vlhký a zelený les, se ploužily hlemýždi. Respektive páskovky, takoví ti menší hlemýždi s hnědými malebnými proužky na ulitě.
Jako by se snažily přejít silnici.

Zastavila jsem se.
Fascinovaly mě.
Vypadaly spokojeně.

Nejvíc se mi líbil jeden šneček, jedoucí trochu stranou od ostatních.
Zvedla jsem ho za ulitu a prohlížela si ho ještě víc zblízka.
Počítala jsem jeho proužky. Pozorovala jsem jeho slizkou nohu a černé oko, které bylo vlastně jen tmavou tečičkou, jezdící po průsvitném tykadle. Zdálo se mi, jako by to oko hloubavě zkoumalo, kde se to octlo. Pak možná zkoumalo i mě... Obdivovala jsem ten jeho pohled, stejně tak, jako jeho celého.

Napadlo mě, že kdyby existovalo povolání pozorovatel, asi by se mi ho líbilo dělat...
...a divila jsem se půvabné a přirozené rozmanitosti světa, krajiny, tohoto místa...

Ale jak jsem se tak rozplývala nad krásou té páskovky v ruce, uslyšela jsem křupnutí...
... mezi tou vší fascinací jsem zašlápla jinou páskovku. Jinou, co si taky tak jela svou dráhou... a už nikdy se nikam nedoplouží.
Já jí zabila.
Nikdo to nemohl zastavit... nebo ano?

Býváme někým tak hluboce zaujatí, že možná, možná ani neslyšíme to křupnutí.
Třeba i nevědomky ubližujeme.
A dennodenně zabíjíme..
...nebo umíráme?