Paní Št. nám jednou po semináři popřála "pěkný den v tomto divném světě" nebo tak něco, ta poznámka o divnosti mě zaujala, a dneska jsem si na to vzpomněla.
Původně měl můj dnešní Zelený čtvrtek vypadat jinak. Alespoň trochu svátečně.
Ráno jsem šla kondičně cvičit. Bylo to dobré. Myslela jsem, že vypustím duši, a tak to má být.
Pak jsem se naobědvala špenátu a popíjela k tomu zelený čaj - což jsem považovala za barevně trefné.
Poté jsem pokračovala na konzultaci ohledně bakalářské práci. Šlo o podnětnou schůzku s vedoucí mé práce. Až na to, že jsem ji neuměla včas říci, že už musím odejít, jinak mi ujede autobus. Nepodařilo se mi skočit jí do řeči, nějak jí zkrátka vysvětlit, že spěchám.
Takže jsem pak zoufale běžěla na metro. S těžkým batohem na zádech a ještě těžší kytarou na rameni. Měla jsem pocit, že svým velkým hudebním nástrojem zanedlouho ve svém shonu shodím k zemi nějakého turistu nebo nevinného pražáckého civilistu.
Znáte to - máte nějaké metro, kterým ještě víte, že to stihnete. Takové mi přesně ujelo před nosem.
Zoufale jsem se snažila přijít na to, co dál. Věděla jsem, že autobus nestihnu. Rezervace už nešla zrušit. Svou submisivní nesmělostí jsem zbytečně ztratila šedesát korun, což je cena malého presa ve Starbucksu. Bylo mi k vzteku. V nápadu, že podniknu něco, abych tuto divnosituaci zvrátila, jsem si ze své členské kartičky Student Agency opsala číslo na dispečink. Prý se tam dá zavolat a prosit, aby na vás autobus pár minut počkal.
Neudělala jsem to. Dlouze jsem se koukala na displej telefonu. Neodvážila jsem se však stisknout zelené tlačítko a číslo vytočit. Co by tomu řekli ostatní cestující? Proč by se kvůli mě měl někdo zdržovat? A jak vůbec zavolám, když jsem v metru? Musela bych celou situaci vysvětlit v době, kdy vlak stojí ve stanici... Ne, prostě ne
To způsobilo, že jsem nestihla plzeňské zelenočtvrteční obřady. V době, kdy už jsem měla být v katedrále sv. Bartoloměje a užívat si sváteční mši, jsem se ještě motala bezcílně a zoufale v obchodním centru Metropole Zličín a vyčkávala na svůj ohodinuapůlpozdější spoj.
Putovala jsem obchody. V jednom z nich jsem si koupila milé tričko. Ovšem prodavačka mi dovedně vnutila i dvoje náušnice, přičemž jsem si je vůbec koupit nechtěla.
"Nechcete si k tomu vybrat ještě nějaké náušničky? ... Vy nosíte hodně zelenou, viďte? ... Co třeba tyhle...nebo tyhle? Dnes je na ně 20% sleva! (která nakonec nebyla)... Zkrátka jsem ji neuměla vzdorovat. Bylo to nepříjemné, byla nepříjemná. Ale nejvíc nepříjemná jsem si byla sama sobě, že jsem ji neuměla jasně říct, že nic nechci.
Teď jsem dorazila do Plzně. Později, budu dnes bez Těla Páně, zoufalá, osamělá a s trapným pocitem své vlastní slabosti.
Sněží, teď! Druhého dubna. Opravdu divný svět, paní Š. má pravdu.
Za chvíli mě čeká Sederová hostina. To bude dobré, snad. Pekla jsem včera macesy a trochu do toho plakala - ano, až tak divně se cítívám.
Vláčím kytaru. Doufám, že si na ni zahraju.
Doufám, že dnes nevypiju moc vína a nebudu (moc) kouřit.
A zítra, Pane, posilni mě prosím, abych dokázala prožít s Tebou den Tvého utrpení - abych z lásky k Tobě snášela půst, a také, a hlavně, sebe sama - se všemi svými vnitřními obsahy.
Amen.
