"Moudro"

Občas mám v hlavně tolik myšlenek, že mám potřebu si je vypisovat.
Když zrovna nemám po ruce papír a své milované plnící pero, píšu si poznámky do mobilu.
Dneska jsem si je po dlouhé době přečetla... a nestačila jsem se divit, co jsem si tam asi před měsícem zaznamenala.

Na světě vlastně nejsou nejdůležitější slova. Ani pocity, ani nálady. Ani výkony.
Nejdůležitějším životním principem je harmonie mezi lidmi, taky smíření se sebou samým, vztahy plné přijetí.
Láska...

Pořád si to myslím.

Most přes dálnici

Když jdu na autobus do Lhoty, čeká mě bezmála tříkilometrová cesta po lesní silničce. Docela příjemná procházka.
Nejvíc jsem si na ní však oblíbila most přes dálnici, který se nachází hned na kraji "naší" vsi.
Vždycky přelezu svodidla a koukám se přes zábradlí dolů.

Vím, zní to trochu přehnaně... ale pokud mnou zrovna cloumá nějaká divně špatná nálada, hledám důvody, proč neskočit dolů.
Vždycky, vždycky najdu nějakej takovej důvod. Většinou jich je víc... počítám je na prstech.
Vždycky existují věci, za které můžu (nebo dokonce mám) být vděčná.

To je důvod, proč jsem tady.

Balzámem na duši se mi stalo mávání na vozidla. Úžasně povzbuzující a skvěle fungující činnost.
Zvlášť náklaďáci jsou na to nejlepší... Máváš, máváš, co můžeš... a on ti blikne světly, zatroubí, zamává zpátky... pokaždý něco. Ještě se mi nestalo, aby se mi pozdrav nevrátil zpátky.

To je důvod, proč jsem tady.

Mávání na auta dává člověku pocit, že svět není až tak smrdutě lhostejný, chladný a nevlídný, jak se občas zdá. Popírá v lidském srdci samotu a nepochopení...
Hodně to pro mě znamená... jedno mávnutí od cizího člověka.
Chci šířit lásku.

...to je důvod, proč jsem tady.

Masarykovo gymnázium Plzeň

je jméno školy, kterou navštěvuji už šestým rokem.

V podstatě po celou dobu studia mě pronásledují choutky tu školu změnit.
Jít na Církevní gymnázium, "církváč", tu svobodomyslnou školu, kde mají pomalované třídy, kterou navštěvují už od pohledu atlernativní jedinci a spousta mých kamarádů, na křesťana se tam nekouká jako na exota, nepřezouvá se tam a občas tam někdo hraje na chodbě na kytaru. Prej.
Student je osobností, a ne jen dvacet trojkou ve třídním výkazu.
Proč jsem na ten církváč tenkrát nešla? Nebo proč jsem na něj kdykoliv nepřešla?

Jenže co je na naší škole vlastně tak hroznýho?
Nikdy jsem to nedokázala popsat... ale často jsem měla pocit, že je tam tak nějak nepříjemně.
Možná mi vadil ten přístup učitelů - individuální přístup měli (nebo pořád mají?) jen k jedincům, jež si to dokážou dominantně prosadit.
Teď už to tak moc neprožívám... jsme prostě normální gympl.
Buď jsem si už tak zvykla, nebo se prostě nic neděje a nikdy nedělo, a problém nebyl ve škole, ale pouze v mojí hlavě.

Myslím, že naše třída má štěstí na učitele.
Nemáme nikoho zákeřného, kdo by nás mučil, nebo po nás chtěl nemožné. Naopak - když se nad tím tak zamyslím, myslím, že všechno se dá s trochou snahy zvládnout.
Proto mám já s tou opravdu malou "trochou snahy" dvojky, trojky.
Z chemie mám dvojku, a přitom ani neumím vyčíslit rovnici, nebo napsat hydrolýzu nějakýho nitrilu.
Matematiku nechápu vůbec, ty siny cosiny jdou úplně mimo mně... a mám dva až tři.
Asi mám štěstí i já konkrétně, že mě mají učitelé asi celkem rádi.
Ale je to divný... často mi přijde, že si ty známky nezasloužím, že jsem ve skutečnosti daleko méně vzdělaná.
A taky si říkám, jak často málo souvisí dobré známky s chytrostí... Vím toho například ve všech oblastech o mnoho méně než můj brácha... kterej má se známkama problémy.
Zvláštní, jak moc záleží na učitelích.

Celkem vzato:
Na naší škole miluju barevné nástěnky s výkresy a automat na kafe (ten vlevo, kterej nepřetejká), mám ráda i většinu vyučujících (zvlášť některé svobodomyslné), oddechové hodiny, velká okna, ze kterých se můžu koukat, miluju to, že nejsme nikterak mamutí budova, a že máme jenom dvě matematiky týdně (plus jedno cvičení), mám radost, že se rozjíždí cosi jako filmový a cestovatelský klub, že se konají filmové noci Masarykova gymnázia, že se u nás dá dělat Sprachdiplom.

Naopak mi chybí organizovaná fronta na oběd a do bufetu (my submisivní jedinci se nikdy nedostaneme spravedlivě na řadu), více kontaktu s praxí, výuka třetího jazyka (vždyť jsme zaměření živé jazyky!), více společenskovědních hodin (jedna ZSV týdně mi prostě nestačí), občas mi schází individuální přístup (ale snad je to příprava na vš, potažmo na život) a taky více příležitostí k hledání svého budoucího povolání - všichni chtějí vědět, z čeho budu maturovat, co budu dělat... ale co když nemám ani tušení?

Ale tak co bych chtěla. Je to prostě škola. A nemám si vlastně na co stěžovat.
Masarykovo gymnázium jsem nikdy neopustila, a asi už ani neopustím. (Tedy myslím do doby, než odmaturuju.) Snad to má nějaký smysl...

.

TEĎ, dnes, cítím tu sílu lásky, sílu všude okolo, sílu, jež mě nabíjí...
Nestačím žasnout nad dobrotou všech lidí, které okolo sebe mám...
všechno to štěstí, které ke mně proudí skrze milé lidi...
Ze všech stran se sypou dary, slova, radost...
... svět jako by byl dnes dokonalý...
... jsem šťastná. A vděčná.
Děkuju!

Podčarová poznámka

Poslední dobou se to nějak zvrhlo.
Nepíšu si sem deník, ani žádné svoje zážitky...
... ale zabývám se tu svými rozporuplnými, jen těžko popsatelnými a nepochopitelnými pocity a myšlenkami.
Najednou nevím, jestli pokračovat.
Není to nějak nebezpečné? Špatné?
"Slova jsou pramenem nedorozumění", píše se v Malém Princi.
Co když plýtvám slovy?

Na mezi

Kde je hranice mezi kýčem a uměním?
Mezi přátelstvím a něčím jiným?
Mezi důvěrou a naivitou?
Mezi zájmem a vtíráním se?
Mezi povinností a touhou?
Mezi světlem a tmou?
Mezi rozumem a citem?
Mezi studem a předvádivostí?
Mezi strachem a odvahou?
Mezi radostí a smutkem?
Mezi dobrým a špatným?
Mezi bezmezným obdivem a vzorem?
Mezi smíchem a pláčem?
Mezi rezignací a zoufalstvím?
Mezi závislostí a věrností?
Mezi spokojeností a žalem?
Mezi poznáváním se a sebestředností?
Mezi prožíváním a lhostejností?
Mezi pýchou a sebenenávistí?

Mezi Bohem a mnou?


Na mezi... tam někde mezi tím vším jsem já... a nevím, kam pokračovat.

Pocit krásna

Nějak se to ve mně poslední dny drží.. jakási roztěkaná radost... Nebudu sem psát, odkud přišla, snad je to moc osobní, snad se ostýchám a mám dojem, že to opravdu patří jen a jen do mého šuplíku a do mého srdce...
Každopádně jsem začala před nedávnem číst učebnici Úvod do filozofie, ve které hledám různé odpovědi... Jsem pořád na začátku, někde na 38. stránce z 300... A musím upřímně přiznat, že mi to moc nejde, a že ta knížka je na mně dost těžká a nerozumím jí... Ale právě ve chvíli, kdy jsem si říkala: To nemá smysl, to asi ještě intelektuálně nezvládám, mě do oka udeřil tenhle článeček... Byl sice v kapitole o umění a autor mluví spíš o radosti z pískovcového sloupořadí (jestli to dobře chápu), naopak já myslím, že prožívám větší příčiny pro radování se.
Jinak ale jako by mi pan Grillparzer viděl do nitra.


"Pocit krásna je nekonečný, a proto k jeho charakteristickým znakům patří, že při něm účinek daleko přesahuje příčinu, která jej vyvolala. Co je v materiální skutečnosti, či dokonce ve vztazích dobře uspořádaného sloupořadí, že rázem pozdvihne celou tvou bytost, přitahuje tě, poutá, uchvacuje až k slzám, mávnutím kouzelného proutku vyvolá všechno, co velkého a nádherného jsi viděl, četl, slyšel, cítil, takže to proudí ve vlahých vlnách tvými rozšířenými tepnami? Proč jsi lepší, laskavější, dobrotivější v okamžiku, kdy se díváš, a krátce poté, dokud se onen dojem ještě vzdouvá v tvém nitru? ... Můžeš v tomto stavu nenávidět, hněvat se, závidět, intrikovat? Nezdá se, že v tomto okamžiku zmizel rozpor mezi mravní a smyslovou přirozeností, mezi vůlí a povinností? Je pro tebe Bůh ještě nepochopitelný a vesmír záhadný? Necítíš svou příbuznost s bytostmi nad sebou a s čímsi nad sebou? Není tomu tak, jako by se z tvého nitra napínala neviditelná vlákna a spojovala celý svět netušenými vztahy? A to že způsobila řada sloupů z tvrdého pískovce, uspořádaná v tom či onom poměru? Nevyvolává tento účinek spíše pocit celistvosti, momentálního zrušení vší roztříštěnosti, do níž vrhá život naši bytost, pocit jednoty všeho konečného s nekonečným?"