Svetr

"Hele, vidíš toho kluka? Tamtoho, s tou bradkou! Všimla sis, že furt nosí ten rozepínací černej svetr?
Říjen, 3. patro, pravá strana schodiště. Jdu s všímavou Jarkou nahoru na další hodinu.
"Ne..."
Nějak jsem se zasnila, když jsem si Tě poprvé prohlížela. Černé kalhoty, triko, taška přes rameno a ten svetr. K vrcholu elegance Ti chyběla snad jen kravata.
Umělec s kamenným výrazem. S bradkou a kotletami. A s černým svetrem.
Začal ses mi líbit. Tím vším. Tak celkově.
Nevím proč.
Vytvořila jsem si z Tebe idola, cosi barevného pro zpříjemnění šedých, nudných, stresuplných školních dní. Přemýšlela jsem o Tobě... co třeba zrovna děláš? Když jsem šla kolem rozvrhů, koukla jsem, copak máš zrovna za hodinu? Představovala jsem si, jaké máš asi názory, hlas... Jak vypadá Tvůj pokoj...
Sleduju Tě už asi půl roku. A říkám Ti Svetr.
Shodou všemožných náhodně-záměrných činností jsem zjistila, jak se jmenuješ. Do jaké chodíš třídy. Letos maturuješ, tak jsem si říkala, že bych Tě mohla zkusit oslovit, že už beztak nemám co ztratit, když letos končíš (nevypadáš jako typ, který by mohl propadnout). Určitě budeš dál studovat nějakou vysokou (velkou dávkou fantazie a jakéhosi iracionálního odhadu Tě vidím kdesi na Filozofické fakultě). A pravděpodobně už se nikdy neuvidíme.
Pokud se ovšem nestaneš slavným.
Natočils film, rád fotíš, možná i píšeš (četla jsem nějaký Tvůj článek ve vašich půlnočních novinách).
Pracuješ jako uvaděč v divadle. Skvěle se to hodí k Tvé eleganci a uměleckému vzezření.
Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem se s Tebou dát do řeči. Chtěla jsem se zeptat třeba právě na brigádu v divadle, jak jsi k ní přišel a tak... nebo Tě poprosit, zda bys mi přinesl ten svůj film.
Pak mě to všechno nějak přešlo. Už mi nebuší srdce, když Tě vidím na lavičce, ani už nemívám zasněné poznámky typu: "Von tam něco jí!"
Došlo mi, že jsem jen nechtěla být pozadu mezi svými kamarádkami, které mají všechny nějakého toho kluka. Tak jsem použila Tebe, nebohého oktávána, jako svůj předmět uctívání a jako odpověď na dotěrnou všudypřítomnou otázku: "Tak co kluci?"
Každopádně... včera jsem s Tebou mluvila. Seděl jsi sám na obědě, tak jsem využila příležitosti...

"Ahoj... já Tě nechci rušit od jídla... ale slyšela jsem, že jsi natočil nějakej film..."
"Hmm..."
"Tak.. by mě to docela zajímalo. Mohl bys mi ho někdy přinést?"
"Kdy, kde?"
"Tak třeba... zítra?"
"Jo. Tak já Ti ho nechám na vrátnici."
To mě trochu vyklepalo. Ještě že tam byla Jarka. Zareagovala velmi duchapřítomně.
J: "To je takový blbý nechávat to na vrátnici... My si Tě nějak najdem zítra o velký."
"Hmm..."
Připadalo mi, jako že se mnou vůbec nechceš mluvit... že dolejzám, cítila jsem se tak poníženě...

A dneska jsem se stavěla o velké přestávce u Tebe ve třídě. Stálo mi to dost odvahy tam vlézt-

"Ahoj... máš pro mě ten film?"
"Já jsem zapomněl... ale nechám ti ho někdy na vrátnici."
"Tak jo... tak... ahoj."

Objektivní pravda mě zase prudce praštila do zad. Nejsem náhodou vlezlá? Trapka?
 Jsi blbej ty? Nebo já?
Dolejzám za klukem, na kterýho "nemám"?
A zase přeháním, když o tomhle všem přemýšlím, že jo?

Dospěla jsem ke dvěma zjištěním: Nejsi takový, jakého jsem si Tě představovala. (Jak bys taky mohl být! Jak naivní jsem to zase byla!)
A máš nádherně modré oči...