Béďa

Je velmi významný den.
John Lennon by dnes oslavil svoje 70. narozeniny. Zdravím ho tímto do nebe a přeju mu všechno nejlepší.

Ale! U nás v rodině se stalo něco.
Máme psa! Chodskýho! Úžasnýho!
Dnes jsme si pro něj jeli, až daleko za Prahu.

Je to ještě štěník. Trochu vylekanej, trochu kňučící, hodně mazlivej.
Až vyroste, měl by nás všechny hlídat a uhlídat. Náš dům, nás, sekačku, kůlny, a tak.
Ale co tomu předcházelo.

Naši pořád nebyli rozhodnutí, jestli bychom měli na pejska dostatek času a peněz. Nakonec to ale nějak vyšlo. Zázračně..

Děje se mi teď mimochodem tolik zázraků, že je bohužel ani nestačím všechny pečlivě sledovat.

Potom včera. Problém. Nemáme zateplenou boudu! A štěníkovi bude zima! Nakonec se to tak nějak smetlo pod stůl, radši, s tím, že boudu, která je vlastně docela fajn, někdy kdyžtak předěláme, pokud třeba nastanou ty slíbený krutý zimy.

A dneska, na cestě tam. Tatínek, vymýšlející svůj obvykle katastrofický scénář: "No jo. Ale co když se nám ten pes nějak nebude zdát? Co řekneme? A kdo se o něj bude starat? Měl by mít nějakýho alfa samce, někoho hlavního, kdo by ho cvičil."
Máma: "To on si prej vybere sám, koho z nás bude mít nejradši."

Hned jak jsme dorazili k paní chovatelce, zahlédli jsme v její malé ohrádce dvě štěňátka. Skákala jako o závod, načež paní jedno chňapla do rukou s tím, že tohle je náš Béďa.
Méďa Béďa, napadlo mě. Roztomilej malej medvídek s kraťoučkým kmitajícím ocasem.
Stáli jsme tam v němém úžasu. Já, brácha, máma, táta.

A on si vybral mě!!

 Přišel ke mně, jako k první, položil si packy na moje kolena a ducnul do mě hlavou. "No jo, chlap..." procedil táta mezi zuby. "Kdyby to byla fena, tak si vybere mně." Začala jsem ho hladit a hladila jsem ho celou cestu až domů. Má mě rád.. a já jeho.

Krása stvoření, napadlo mě k tomu. Je nádhernej...

Cesta autem byla nadmíru klidná. Béďa sice zvracel, ale když jsem mu nastavila igelitovou tašku, moudře do ní vrazil celej čumák a mydlinkovitý zvratky vrhl do ní. Bude asi chytrej.
A taky kliďas, zdá se. Kňučel jen trochu, hlavně na začátku, kdy lítostivě koukal dozadu, jak za ním cesta ubíhá, a jak je jeho chovatelka dál a dál.
Pospával,v krabici od banánů, a dýchal s vypláznutým jazykem. Vypadal jako by se usmíval.
Myslím, že je hodnej. Takovej dobrák od kosti.

Zkoušela jsem ho venčit na vodítku. Docela mu to jde, ale po chvíli ho to štve, kouše do vodítka a škrábe se na obojku. Taky by mě vlastně nebavilo chodit si jenom na vzdálenost nějakýho špagátu. Těším se moc, až ho budu moci venčit bez něj.

Nevím ale, jestli bude hlídat. Asi se to teď ještě nedá určit, ale je jistý, že sousedovic kocour, motající se u nás na zahradě, ho vůbec nerozhodil. Vlastně si ho náš Béďa ani nevšiml.

Teď je u sebe v kotci a já ho budu muset jít nakrmit.
Jsem strašně ráda! Ještě mi to asi plně nedošlo, že je fakt náš Béďa.
Těším se. Těším se na procházky po lese, těším se, jak bude růst a jak ho budu cvičit.

A děkuju. Za něj, i za ty ostatní svoje zázraky... Děkuju Tomu, který je stvořitelem všeho...

Brácha nám Béďu krásně vyfotil. Vypadá asi takhle: