Moje Vánoce

První, co jsem teď udělala, bylo přečtení si loňského článku.
Utvrdila jsem se v tom, co si myslím.

Jsem progresivní! Rostoucí, zdá se!
Sice nevím, k čemu, ale...
Už nepíšu všude tahle srdíčka (<3), ani smajlíky.
Už si nečísluju články, stejně to bylo k ničemu, asi ty čísla vymažu.

Už to celý neumím vnímat tak dětsky, kouzelně... už moc neřeším dárky...
...
Pořád často říkám "...ale to je asi blbost".

Moje Vánoce byly výborný. Hlavně díky tomu, že žiju ve výborný rodině.
Kdybych měla popsat svoje svátky vánoční pomocí klíčových slov, udělala bych to asi takhle:

Bůh.
Láska.
Rodina.
Přijetí.
Vděčnost.
Pokoj. (Kterému ovšem předcházel stres, úklid a všeobecná panika.)
Odpočinek. (Ani LDN letos nebyla. Aneb zvláštní zákazy.)
Bezradnost. (Co se vlastně dělá, na Štědrý den? Na sváteční den? Aby to bylo dost speciální, dost neobyčejný, vánoční? Žehlení, třeba...? A co s....?)
Návštěvy. (Babi. Děda. Strejda. Chlebíčky. Obývák. Povídání, občas na hranici s drbáním. Teplo. Kotel hoří a topí.)
Přejídání. (Pořád. Cukroví, sladkosti, veliký porce, obžerství.)
Červené víno. (A následná vášeň.)
Televize. (Bohužel. Po třech hodinách vám to vymyje mozek.)
Vůně jehličí. Milá přáníčka. Pes. Dům. Sníh.
S... (...)

První Vánoce v domě!

Už odpoledne jsme jeli s tatínkem do Plzně, do domečku, pro Betlémské světlo. Cestou jsme si povídali, v několika fázích - jako dcera s otcem, jako žena s mužem, jako psycholog s pacientem... přišlo mi to krásný. Vyluxovala jsem auto.

Ozdobila jsem stromeček. Byla jsem s tím spokojená. Jen škoda, že den poté podlehla tradiční černá borovice své labilitě, svalila se na zem, a já ji musela zdobit znova. Už se mi to tolik nepovedlo.



Na večeři jsem se společensky oblékla. Výjimečně jsem se učesala a dokonce i nalíčila. Bylo mi v tom tak nějak správně svátečně. A žensky. A trochu pipkovsky. (O čemž svědčí ta fotka.)
Kapr byl výbornej, jako každej rok, jsem se přejedla. Aspoň, že jsem se nezabila nějakou kůstkou.
Roste má láska k vínu. Bílé mi snad chutná chuťově víc, ale doma mají zase radši červený. Na tom mi jen vadí, že od něj mám vždycky obarvený rty a zuby a jazyk, z čehož bývám pak trochu nervózní.
Ke štědrovečernímu pokrmu míváme nějaký zvlášť dobrý. Letos to, který dostal táta k narozeninám od šéfový. Zar Simeon, 2009. Reserved, Bulgaria. Něco takovýho píšou na láhvi. Nevyznám se v tom, ale bylo skvělý.



Zvyky byly dojemný. Po večeři jsme si pouštěli lodičky. Moje, zelená, hořela nejméně. Asi proto, že měla nejkratší knot.
Lití voskem. Vyšlo mi z toho krásný lidský embrio. Ale to říkáš každej rok, setřel mě brácha.
Jablíčko s hvězdičkou uprostřed. Jablíčko z naší zahrádky. Vnímám, s udivenou vděčností, že to vůbec není samozřejmost, že tu žijeme... že je to další z mnoha zázraků, který se mi dějou... že je to celý splněnej sen a jsem za to strašně ráda.

"Péťo. Až budeš bloudit světem, vzpomeň si na toto jablko. Vzpomeň si, že tady je tvoje doma, a že dveře sem máš vždycky otevřený."

Řekl tatínek, jako každej rok, a podal mi kousek jablka. Letos jsem se nerozbrečela.

A zvoneček!



A dárky! Velikej hrníček na čaj, klasická, ale velice potěšující pětistovka od strejdy, a taky diář, kterej vůbec neměl být pro mě, pepřovej sprej (ale jeden už jsem dostala od Didaka, a tak tenhle daruju sestřence), pořadač do šatní skříně, taky jsem si pod stromkem rozbalila krásnej černej čaj, od Lintušky... Brácha mě dojal. Daroval mi Tibetskou vlajku. Můžu si jí i pověsit. Na balkóně mám stojánek na vlajku. (Často přemýšlím, kde se tam vzal, a napadá mě spousta věcí.)
Táta mě taky překvapil. Dostala jsem od něj stříbrnej křízek sv. Benedikta, na krk. Obrana proti zlým duchům. Je to celý hrozně zajímavý. (odkaz)

Děkuju. +
Prostě to bylo krásný. Nějak už to moc rozmazávám.
(Jako ty fotky. :-))