Proč bloguju?

Dneska mně napadla skoro až filozofická otázka na úvahu.
Proč si vlastně ten blog píšu?
Jak už jsem zde někdy dříve uvedla, zčásti je to proto, že chci mít trochu větší přehled o tom, co vlastně dělám.
Třeba je to taky proto, že se chci alespoň trochu věnovat něčemu jako je tvůrčí psaní, a toto je zkrátka pro mně přijatelný způsob.
Taky se mi zdá potom hezké, že člověk může zpětně vzpomínat na různé situace svého života, na které by třeba jinak pozapomněl.
Nebo je to dáno mírou jakési mojí egocentričnosti. (Tak by to určitě zdůvodnila moje angličtinářka. Když jsme si jednou v hodině povídali o tom, zda si píšeme deník, a já odpověděla, že si píšu dokonce ten internetový "blog", koukala se na mně dost zvláštně a ještě dodala: "A to ti jako nevadí, že to můžou číst úplně cizí lidi?" )
Možná se prostě "opičím" po Zuzce, nebo po její mamce, která už bloguje dlouho.
Asi si někdo řeknete, že je trochu zbytečné zapisovat si takřka vše, co dělám, a to i zcela běžné a nezajímavé každodenní záležitosti.
A máte pravdu. Alespoň z části.
Jenže... Každopádně mě to baví.
Zatím. =)

28.10. a 29.10. - den u Zuzky (17)

Ahoj! Nebudete mi to věřit, ale teprve teď jsem vstala. =D
Nicméně, táta mě pustil na počítač, a tak nastává chvíle k blogování.
Podzimní prázdniny si zatím moc hezky užívám. Sice dopadnou nejspíš úplně jinak než jak byly původně naplánovány, ale tak nevadí.
Předevčírem jsem jela s rodinou a strejdou do Stříbra na hřbitov, kde mám pohřbené dvě prababičky a pradědečka. Takže to bylo takový... smutný. Zbytek dne už jsem se jenom tak flákala, četla si Alenku v říši divů (je to fakt děsně ulítlý, ale zatím se mi to celkem líbí =D) a hrála něco na počítači.
Včera to bylo bezva. Velice spontánně jsem jela k Zuzce, protože mě pozvala. Myslím, že ani nečekala, že odpovím kladně, a budu moct (i když těžko říct, co se honí Zuzce hlavou - můžete to studovat na jejím blogu), každpodně jsem tedy někdy kolem čtvrt na čtyři vyjela za ní.
(Nechápu, co jsem dělala celou tu dobu před tím - paradoxní je, že právě z důvodu toho, abych měla větší přehled o svém čase jsem začala blogovat, a stejně mi uniká mezi prsty.)
V jejich vesničce nedaleko od Plzně se mi to moc líbí. To městečko pro mně vyzařuje cosi klidného a pokojného. A atmosféra je tam vždy přátelská. Zuzka má moc milou mamku, která se hlasitě směje (to je myšleno samozřejmě v tom dobrém slova smyslu =) ), a je taková srdečná.
Zuzká má taky 3 roztomilé sourozence, kteří jsou strašně hodní - nejstaršího Dádu (5 let? omlouvám se, ale na věky mám špatnou paměť i odhad...), prostřední Klárku, která si i přes svůj handicap dokáže úžasně vychutnávat života, a která je na svůj věk (jsou jí 3, to jediné vím jistě, protože jsem byla dokonce na její oslavě narozenin =) ) úžasně chytrá (umí všechny barvičky, čísla snad až do desíti a zvířátka), duševně vyspělá a řekla bych i taková...empatická. A nejmladšího Káju, kterej je hroozně sladkej =D Má takový hezký tvářičky a rošťácký oči. Ale když se zlobí, dupe nožičkama. =D
Přála bych si taky jednou mít tak milý děti. Asi nejvíc mně včera dojalo, když nás Klárka prosila, abychom byli potichu protože její miminko už šlo spinkat.
Taky jsme potom hráli ručně vyrobenou hru, kterou vymysleli kreativci Zuzka s Dádou, přičemž Kája se pořád snažil zapojit do hry, a tak svou figurkou ťapal někudy úplně jinudy než my a brumlal si "či, čtyři, pět".
Večer pro mně ochotně přijel taťka, takže i dopravu jsem měla dokonale zajištěnou.
Den jsme si zkrátka užili a bylo to moc fajn...
Děkuju!

Včerejší Kiki a Zuzky taneční & dnešek... (16)

Opět se nelegálně ulejvám z informatiky, na které musím tvrdnout až do 4.
Nicméně, aspoň mám čas tohoto využít a poreferovat sem o včerejšku a dnešku.
Včera jsem se po vyučování toulala po sekáčích v domnění, že si seženu nějaké fajn šaty, ve kterých si budu připadat alespoň trochu normálně. Moje snahy se naplnily, takže jsem si pořídila takové dlouhé duhové šaty. Ať žijí hippies! =)
A to všechno kvůli tom, že jsem se podívala večer na Kiki hodinu tanečních. Akorát jsem odpoledne vůbec nic nestíhala - musela jsem nějak poslepit a stvořit dadaistickou báseň, sesmolit článek do projektu MF Dnes na téma "Naše vzory a idoly", nebo tak něco, ještě se nějak přiměřeně připravit do školy a našlechtit se na ty taneční. K mé velké radosti jsem uvedenou poslední položku nestihla zrealizovat. Přesto jsem si ten večer užila s nádechem přátelství, nostalgie, dojetí, lehkého smutku i smíchu.
Bylo to krásné. Moc mně potěšilo, že na kurzu byla i Zuzka, takže jsme se po poměrně dlouhé době sešli všechny tři.
A holky úžasně tancovaly! Jako úplný profesionálky. Jsou strašně šikovný.
Na tanečních jsem se potkala i se svou sestřenkou Marky, takže to bylo taky fajn. Jen na mně padla lehká deprese z toho, že mi to nestuší (já vím, trochu pipkovské starosti), ale hlavně že už mám své taneční za sebou, a že jsem je neprožila tak, jak jsem úplně chtěla...

Fotka z mé závěrečné. Vlastně to nebylo tak strašné, ale...

Ale to je jedno. Rozhodla jsem se, že možná půjdu na taneční znovu ještě příští podzim.
A dnešek? Ráno jsem si myla vlasy, a máma mi kupodivu nevynadala jako obvykle, a učinila jsem pokus, kterého si stejně asi nikdo (kromě mě a bráchy, který si neodpustil poznámku, že vypadám jako pipka) moc nevšiml - oblékla jsem se trochu jinak než obvykle. Minisukně, podpadky, elegance.
No, takže si připadám lehce neobvykle.
Taky jsem šla o polední pauze na oběd do Biga, kde jsem si dala své milované smažené žampiony.. Ale to není až tak důležitý jako to, že jsem tam šla s Jarkou, a moc hezky jsme si popovídali.
Pošmourný den, nebe je šedé a od rána pořád stejné.
Ale začínají podzimní prázdniny!! =)
Užijte si je. <3

Mediální seminář... (15.)

... je svět sám pro sebe.
Sedím v počítačové učebně a čekám, až zazní zvonění ve 14:20.
(Ale není to až tak špatné, jak to vypadá.)

1. Víkend na kurzu animátorů (14)

Jak jste si mohli povšimnout, v pátek jsem chvátala až tak, že jsem sem nestihla nic napsat.

Nuže, do toho. Nevím, jestli se mi to chce až tak nějak rozmazávat, ale když už mám ten blog, tak sem něco o tomto víkendu napíšu.

Zúčastnila jsem se 1. víkendu kurzu animátorů. (Pokud nevíte, kdo je to animátor, klikněte na smajlíka =D.)

Pořádá ho plzeňské DCM (Diecézní Centum Mládeže), v jehož budově jsem se tento víkend ocitla poprvé.

Přiznávám, že jsem z toho byla trochu nervózní. Co tam bude za lidi? Dokážu se vůbec seznamovat s neznámými lidmi? Zvládnu to? Naštěstí mi byla dost velkou oporou moje vysoká Kiki.

Když jsme tedy spolu dorazili v pátek v 19:00 do "décéemka", a s lehkými obtížemi našli ostatní, byla jsem z toho všeho ještě trochu vydřená. Setkání začalo Mší Svatou, na kterou dorazil i zástupce biskupa, a která obsahovala hlavně povídání o církvi a o Adamovi a Evě. Potom jsme měli večeři, na které jsme se začali navzájem seznamovat.

V sobotu jsme jeli na plzeňské biskupství, abychom se účastnili kurzu pro akolyty. Bylo to pěkné, leč možná dost rozstáhlé. Ke konci už jsem se vůbec nedokázala soustředit. Všechno se jevilo velmi hezky. Až na malý zádrhel, ze kterého jsem byla až fanaticky nervózní...

Překvapení.

Překvapení, které nás mělo vzápětí čekat, a kterého jsem se bála už od doby, kdy jsem si přečetla v mailu, že něco takového bude. Poslední dobou mi tak nějak překvapení lezou dost na nervy..

Představovala jsem si, že to bude nějaký výsadek, že nás zkrátka někam odvezou autem, a my budeme muset dojít zpátky za pomoci našeho orientačního smyslu. To bude moje smrt, myslela jsem si, protože mám abnormální tendence se naprosto všude ztratit... Dokonce k tomu směřovaly i poznámky Petra ("No, nejsi moc teple oblečená.") a Kryštofa ("No, to jsem teda zvědav, kdo to překvapení zvládne."). Začala jsem být v nitru pomalu až hysterická...

Když jsme vyjeli z biskupství, a drželi se pořád ve směru ku Praze, myslela jsem si, že ten "orienťák" proběhne někde v jádru našeho hlavního města. Ano, často mám zbytečně velkou fantazii.

Nakonec se stalo to nejlepší, co se mohlo stát. Překvapením totiž byl křesťanský hudební festival VOX, na který jsem vždycky chtěla jít. Opravdu jsem si ho užila, obzvlášť mně chytla za srdce poslední emo/indie německá kapela Waiting For Steve...

No, a dnes nás čekala, kromě mše, snídaně, balení a oblíbeného závěrečného úklidu, i keramika. pravdu jsem si to užila - sice nedisponuji výtvarnou šikovností, ale šlo o to, že člověk si tím úžasně pročistí hlavu. Vyrobila jsem... no, to bych sem vlastně neměla psát, je to překvapení. =))

Víkend byl opravdu povedený, a jsem moc ráda, že jsem mohla poznat tak fajn lidi jako jsou Kryštof, Petr, Pavlínky; Lída, Míša, Terka, Aničky, Verča a Eliška.

Děkuju jim všem.
Děkuju, Kiki, že ses o mně tak starala, a byla jsi micelý víkend oporou.
A za to vše hlavně děkuji Jemu...

Chvátám... (13)

Včera jsem byla za Didakem.
Bylo to fajn.
A teď mám čajovnicovou schůzku s Aničkou.
Bude to fajn.
Kéž bych měla čas chodit do nekonečna se svými přáteli ven...
Ale ještě mně čeká učení. Fyzika, chemie, matika, literatura.
Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid...

Kafe s Maru + Exkurze do Prahy + prázdnej den (12)

Letohrádek Hvězda. Foto z webu www.mista.unas.cz



Ahoj milí čtenáři! (Zdravím hlavně pravidelné čtenáře, a to Zuzku, Kiki a svého bratra, i když toho bych počítala asi radši za půlku pravidelného čtenáře, protože to tu čte tak jednou za 2 týdny.)
Předevčírem, tedy v pondělí, se nic moc zajímavého nedělo... Akorát jsem byla s Maruškou Linků v Serafovi. Dala jsem si čokoládu "Dávný poklad Inků", nebo něco takovýho.Obsahovala nějaký smetanový biolikér a moc mi chutnala. Maruška si po dlouhém  rozmýšlení objednala kávu, kterou prý pěstují nějací indiáni. Ale o to tady vůbec nejde... Zkrátka jsme si hezky povídali. I když se samozřejmě tu a tam vyskytly takové ty malé chvíle ticha, kdy jsme ani jedna nevěděli, co sdělit té druhé. Ale i tak to bylo příjemné setkání.
No.. A včera jsme měli se školou dějepisnou exkurzi do Prahy. Kromě otravné cesty vlakem (No chápete to? Jet do Prahy 2 hodiny? =D) to bylo celkem dobré. Jeli jsme metrem, navštívili Pražský Hrad, Letohrádek Hvězda a pak jsme asi hodinu bloudili na Bílé Hoře, kde jsme hledali památník z tamnější proslulé bitvy.
Nakonec jsme ho našli.

(www.hrady.cz)

Byl to "starý obyčejný kámen s číslovkou 1620 uprostřed zoraného pole", jak se vyjádřila Jarka. Souhlasím. Navíc to na téhle fotce vypadá daleko větší, než je to ve skutečnosti.
Ale přinejmenším jsme si odpočinuli od učení a strategicky se vyhli dlouhému úterý.
Jenže... stejně tam na mně padla taková divná nálada. Taková ta nálada typu: nudím se, připadá mi, že kolem sebe zrovna nemám žádnou spřízněnou duši, cítím se prázdná uvnitř a nerozumím svému životu.
Tu náladu mám mimochodem doteď.
Dneska se ve škole taky nedělo vůbec nic zajímavého, měli jsme jen 5 hodin, ale stejně mě to trochu přivádělo k šílenství... Pak jsem se flákala po Plaze a sekáčích, vůbec nic jsem si nekoupila a zvláštní náladu jsem nesetřásla.
Třeba to zlepší Didak, se kterým mám za chvíli schůzku.
A pak spolčo...

P.S.- Možná bych měla nezasvěceným vysvětlit, kdo je to Didak. =D

Slátanina o svobodě

Psala jsem to už asi v horečkách, jinak si tu kravinu nedovedu vysvětlit.
Bojím se toho, co mi za to učitelka asi tak dá za známku, lituju Kiki, že se u toho musela potit to celý odpoledne vedle mně a poslouchat moje nářky a víc než pochybuju, že tohle někdo pošle do novin...
A... chudák Míra =D

Jsem svobodná?
Ano.
Alespoň mám takový stav zaznamenaný v občanském průkazu.
Žiju dokonce i ve zcela svobodném, demokratickém státě.
Stalo se to přesně před dvaceti lety. Minulý režim byl přerušen zvoněním klíčů při Sametové revoluci. Skončil komunismus.
Při vyřčení názvu tohoto rozporuplného politického systému si rodiče vzpomenou na frontu na banány, šílené reklamy, uzavřené panem Vajíčkem, které jsme si pouštěli ve škole, oslovení „soudruh“, nemožnost cestovat za hranice jiných států a na spartakiádu.
Nic z toho jsem však nezažila na vlastní kůži.
Každopádně by se to dalo shrnout jedním slovem – nesvoboda.
Napadá mě spousta dalších věcí, které si představuji pod pojmem nesvoboda.
Vězení. Nejen to domácí. Pronásledování. Cenzura. Otroctví. Klec pro křečka.
Nepříjemný pocit nevolnosti, když chci jít při hodině na záchod, ale paní profesorka mě nepustí.
Ale co vlastně skrývá pojem svoboda?
Nevím.
„Svoboda znamená možnost činit vše, co neškodí druhému.“, píše se v americké ústavě. Každopádně teď bych se například cítila svobodněji, kdybych nebyla nucená pokoušet se vytvořit nějaký článek.
Jenže i svoboda má své hranice. Smíme dokonce určovat hranici mezi životem a smrtí. Jakožto těhotná žena se například mohu rozhodnout pro interrupci. Mohu určit, zda dítě bude žít, či ne. Je tohle svoboda? Právo na volbu?
Alespoň podle mě. Myslím si, že svoboda každého člověka končí právě tam, kde začíná právo toho druhého. Bohužel na to dost lidí nebere ohled a domnělá svoboda se mění v sobectví, prospěchářství, honbu za vlastními tužbami na úkor jiných. Lidé si dělají, co chtějí, říkají, co chtějí, řídí se, čím jen sami chtějí. Přechází to třeba až v anarchii.
A co vy? Chápete svobodu? Dokážete si ji vážit?
Za sebe říkám, že ne. Třeba by mi poradil můj kamarád – Míra Svoboda.

Všechno nejlepší k svátku, bro!

Luky, přeju ti všechno nejlepší k Tvýmu dnešnímu svátku.
Hodně štěstí, zdraví, přátel, a ať se Ti splní vše, po čem toužíš.
Přání posílám i všem ostatním Lukášům (ale hlavně bráchovi =D).

Nedělní přemýšlivý podvečer (11)

Chřipka už snad odchází.
Smrkot se ztišuje, teplota normalizuje.
Fajn.
Zítra mně opět čeká (úža)škola.
A kafe s Maruškou.
Alespoň se mám na co těšit.
Stejně mi pořád hrabe.
Asi nejsem zvyklá marodit a celý dva dny v kuse se válet.
(Jako jsem to dělala předevčírem a včera a zčásti vlastně i dneska.)
Taky nevím, jak vyřešit pár věcí.

Každopádně... dnes je celkem klidný den.
Dopoledne mše, kde jsem se viděla i se Zuzkou a Kiki, a taky s Aničkou,
což bylo krásné.
K obědu řízky a krokety.
Pak chvíli šlofík, kytara, uklízení, počítač, HIMYM, učení.
To mi připomíná, že ještě musím napsat na německou konverzaci něco o ochráncích přírody.
Ale stejně mám celken na prd náladu.
Takovou tu typu - jsem hroznej člověk, a ještě ke všemu nikomu nejsem k užitku.
Ale... večer udělám pro všechny palačinky.
Dám si je s borůvkovou marméládou. Do bleda opečené - přesně takové, jaké miluji...
Mňam.

Chřipka (10.)

Tak ne asi.
Ale určitě jsem nemocná.
Uvidíme, za jak dlouho to tu chřipku přestane bavit.
Zatím se mějte líp než já a buďte zdraví! =)



(Myslím, že jsem sem ani nemusela nic psát a šoupnout sem jen ten obrázek.
To by bylo efektivní!)
Obrázek pochází z webu http://home.karneval.cz.

Maniodeprese? Viróza? (9)...

Achjo. Asi jsem nemocná.
Už to tak nějak vypadá.. mám strašnou rýmu, škrábe mně v krku a je mi zima/vedro.
A nejhorší je, že už jsem měla tak dlouho naplánované, že pojedu na víkend do Tuchoměřic s komunitou Chemin Neuf, a ono to nakonec nepůjde... =(
Achjo. Svět je zlej.
Doufám, že alespoň zítra ani nepůjdu do školy. Píšeme chemii a navíc se opravdu necítím nejlíp...
Jinak... dnešek byl... řekla bych maniodepresivní.
Já touto psychickou poruchou asi vážně trpím. První polovina dne (no, asi do půl 11) jsem měla úplně skvělou náladu, bezprostředně jsem se bavila s lidmi ve škole a cítila se dobře.
Potom jsem byla poslední v takové té hře "Jméno, město, věc..." (měla jsem 140 bodů, zatímco ostatní lidi ve třídě měli nejmíň 185... a to jsem si ještě pět bodů přidala =D) a začala jsem být naštvaná. Dostala jsem depku z toho, že mi nic nejde, že jsem úplně blbá, že nevím, co se mnou bude dál a jaké to povolání asi budu moct s IQ 98 dělat, že jsem se zhoršila v jazycích a vlastně ve všem a že je zima.
Tento stav mi vydržel až do konce vyučování a doma se ještě umocnil tím, že jsem téměř celé odpoledne smolila článek o svobodě, který jsem potřebovala do školy... A vznikla z toho taková... slátanina. Vlastně jsem to tak nakonec i nazvala.
Ještě že u nás byla Kiki... to bylo jediné pozitivum. Jeli jsme pak společně do Copy Centra a vychutnali si pistáciovou čokoládu.
Tak dobrou noc, imaginární čtenáři! :)

Ozvěna dnešního dne (8)

Lehké zaspání.
Müsli k snídani.
Škola.
Zkoušení z dějáku.
Jednička.
Sníh!
Zima.
Nudlová polévka.
Rande. (?)
Upřímnost.
Spolčo.
Spokojenost.
Přátelství.
Sen.
Dlouhý kabát (možná).
Zima.
Běh v zimě.
Rozmrznutí.
Sendviče.
Facebook.
Únava.
Spánek.

Další dlouhé úterý... (7)

Sedím v modré počítačové učebně a trpím.
Proč existuje něco jako odpolední vyučování?
A proč trvá až do 4?
A proč je to zrovna informatika?
Jinak dneska mě ještě čeká... no, asi se zajdu podívat na JTV, sice už tam nechodím, ale měla bych tam vrátit jednu knížku. A pak mám domluvený kafete s Májou.
Bohužel mám zrovna takovou spavou, flákačskou a samotářskou náladu. (Jako obvykle.)
Tak uvidíme. :)


Obrázek pochází z webu www.babinec.cz.

Abych sem něco napsala... (6)

Dneska jsem byla ve škole (jak jinak), odpoledne se toulala po sekáčích a večer jsem navštívila na chvíli Kiki. Pak jsem hledala, na které vysoké škole bych chtěla po maturitě studovat, a... na nic až tak zásadního jsem nepřišla. Ale nejspíš to bude nějaký obor na plzeňské filozofické fakultě. No, uvidíme...
Můj sen se pomalu rozpadá a můj blog nikdo nečte.
Nedá se svítit, jak by řekla moje maminka.

Víkendík! (5)

Užívám si víkend.
Vařím.
Hraju na kytaru.
Sleduju How I Met Your Mother.
Občas se i učím (trochu).
Vážím si toho, že alespoň chvíli není škola.

Mandrinka (4)

Sním a smutním zároveň.
Připadám si jako malá vymačkaná mandarinka, která už je tak prázdná a otupělá, že jí nic nebolí. Všechno je jí fuk.
Avšak stejně musí pořád plnit tytéž úkoly - chodit na elitní gymnázium a pilně se vzdělávat, chodit na návštěvy do léčebny, psát blog, hrát na kytaru, nudit se a dělat si pitomý starosti.


Použitý obrázek pochází z webu www.mandarinka.navajo.cz .

Dlouhá škola, krásná přenáška (3)...

Ve škole mi každý úterek trochu hrabe.
Kdo by taky nešílel při devíti vyučovacích hodinách, bezostyšně a nekonečně se táhnoucí až do čtvrté hodiny odpolední?
Každopádně, odpoledne to vynahradilo. Byla jsem se podívat s rodinou na jednom hezkém místě (podstatná součást mého snu), a potom večer (to odpoledne je tak krátký, když až do 16h trčíte na vyučování!) jsem byla společně s bráchou, Zuzkou a Kiki v Pavilonku na úžasné přednášce "Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem". Fakt síla. Před tím ještě mluvily řeholní sestry o cestě do Paragwaie, což se mi taky moc líbilo.. Myslím, že není třeba to komentovat, zkrátka to bylo nepopsatelně krásné.


Použitý obrázek pochází z webu www.nod.roxy.cz .

Nad představu pacifistický den (2)...

Dnešek mě příjemně překvapil.
Byl pacifičtější než jsem si myslela.
Nicméně, uvidíme, co bude dál...
Každopádně, i ve škole to celkem rychle uteklo, dostala jsem jedničku ze zemáku. Odpoledne jsem měla v plánu sejít se s Aničkou, takže jsme se sešli a byli jsme chvíli u nás. Sledovali jsme How I met your mother a mluvili trochu o budoucnosti.
Pak jsem přepadla Kiki (když už jsem byla na konečné tramvaje číslo 4 - šla jsem Aničku doprovodit, a ctěná Kiki tam shodou okolností bydlí) a uklidňovala jsem jí před její 1. hodinou tanečních, že to nebude až tak zlý, jak to vypadá, a že její mamka, která jí běžela koupit silonky, které si Kiki nedopatřením roztrhla, tu bude co nevidět, a ona nepřijde pozdě. (Složitá věta, co? =D). A co jsem tak vypozorovala ze Zuzky blogu, tak ty taneční byly nakonec opravdu v pohodě.
Jo, a taky pořád sním. (Nebudu radši říkat, o čem, ale nic hambatýho to není.)

Neděle, začínám deníčkovat... (1)

Jednoduchá trojčíselná šifra datumu... a co všechno lze pod ni pojmout!
Dnešek je zatím... zajímavým dnem. Začalo to tím, že jsem opět společně se Zuzkou přespala u naší drahé dlouhonohé bezvadné a bezvadně blonďaté Kiki.
Večer byl veselý, ráno o něco méně. Vzhledem k tomu, že jsme s Kiki hráli na mši v 9 (a vlastně i v 11 hodin, ale to není pro souvislost příliš důležité a ANO, jsem opravdu věřící), museli jsme všechny tři vstávat pekelně brzo, asi kolem 7:15. Hraní za to však stálo. Kiki (h)ladila struny mé kytary, já do toho pískala na flétnu, Dáda vznešeně zpívala, Maruška hrála na klavír, Vojta bručel na baskytaru a Mišutka vše zkušeně korigovala. Trochu imfantilní popis, ale tak nevadí.
V poledne jsme se nadlábli hranolek a řízku - mňam - a teď odpoledne jsem se mořila úkolem na češtinu, který jsem jako obvykle nechala na poslední chvíli. Vzniklo z toho toto.

Den však zatím nekončí... a učení je ještě dost.
Opravdu se už nemůžu dočkat zítřejší školy.

Kočky

Nuže, je na čase odhalit svou první úchylku. Asi nemá cenu to protahovat... zkrátka a dobře:
Miluju kočky.
Lidé z mého okolí tvrdí, že až nezdravě. Kdykoliv se na nějakém místě objeví kočka, nebo ještě lépe malé roztomilé a zatím hloupé kotě, jsem k nezastavení...
Naposledy se tak stalo na letošních Prkulích (Prusinské Kulturní Léto - malý festival, pořádaný farností Plzeň Slovany), o kterých budu dozajista mluvit ještě v jiném článku.

Prusinské kotě.

Podobně (ne)milé setkání s kočkovitou šelmou, které bohužel nemám nijak zvěčněné, jsem zažila i o týden později, a to na setkání animátorů. (Někdy se určitě dostanu k tomu, že zde vysvětlím, kdo jsou animátoři, a co jsem tam vlastně dělala... ale všechno má svůj čas.)

A v neposlední řadě, ani o prázdninách jsem ve své kočkomanii nezahálela, například na naší prázdninové rodinné dovolené s úžasnými Šmídovými, v Krkonoších.

A to nejlepší nakonec - svou vlastní číču mám i doma. Bohužel už má svůj kotěcí věk za sebou, ale beze sporu imponuje jinými výhodami. K mé veliké radosti je úžasně jedinečná - buďto je nadprůměrně geniální nebo úplně blbá (Na výzkumu se pracuje.). Každopádně jí miluji a ona svým způsobem miluje i mně.

První pozdrav

Ahoj, tak jsem si založila blog, a musím se přiznat, že jsem se nechala značně inspirovat svým ctěným bratrem Lukášem, neboli fanatickým básníkem, a svou skvělou kamarádkou Zuzkou.
Zatím bohužel nevím, co zde budu rozebírat, publikovat, nebo hlásat, ale čas mi snad ukáže cestu...

Ukázka mého humoru.