Merta

Snažím se žít kulturně a baví mě to.
Včera jsme s tatínkem jeli na Rabí. Navštívit koncert Vladimíra Merty - v komunistické éře odvážně disidentského písničkáře. Znáte ho někdo?
Poměrně nedávno jsem se začala zaposlouchávat do jeho hlubokých textů, do podivně podmanivých vyhrávek kytary. Docela často nám doma hraje i jeho unikátně natočená kazeta z koncertu "Za mír" z roku 1984, na kterém byl táta osobně.
Přišlo mi, že ten muž musí být fakt geniální, podle těch krásných obrazů v jeho písničkách, podle jeho názorů na svět... Výzvy k hledání pravdy, k odvaze a k míru.
A tak jsem se na ten jeho koncert moc těšila. Myslela jsem, že když býval protirežimní, tak bude teď buďto spokojený s tím, že režim padl, nebo objektivně kritizující dnešní zvláštní dobu.
Byl úplně mimo.
Před tím, než vůbec začal hrát, se šel jaksi "duchovně nabít" k ovečkám, které se opodál pásly, potom přišel se skřeky a fujarou na pódium, což se mi vlastně líbilo - bylo v tom cosi alternativního, silně subjektivního...
A silná vlastně byla i celá první půlka koncertu, hlavně co se týče hraní.
Byla jsem zvědavá i na slova, která bude říkat mezi písničkami - čekala jsem myšlenky "moudrého starce", ale místo toho přišly podivné srandičky na účet Haliny Pawlovské, moderátora Krause, prázdné plácání, vyprávění jeho snů a opileckých historek...
...mimochodem, celou dobu koncertu se nalíval vínem (které měl uložené v té skříni :) ), naprosto beze studu, bez míry... takže hlavně proto se mi druhá polovina koncertu zdála už poněkud úpadková.
Nemůžu se zbavit pocitu, že Merta je naprosto vyhořelý člověk. Torzo přemýšlivého folkaře.
Vlastně se úplně nedivím. Bojoval proti komunismu, který sice padl. ale dnešní doba taky není úplně ideální, řekla bych, nebo jak to vyjádřit... prostě si myslím, že musí cítit deziluzi z dnešní divný doby. Poznala jsem z něj to zklamání... to, jak je nešťastnej a zapíjí to vínem, jak uniká do jakýchsi podivných okultisticky přírodních duchovních směrů...
Ale! Nebylo to vůbec tak zlý, jak to asi zní. Některé momenty fakt za těch 78 kilometrů cesty stály. Třeba jeho písně o cikánce se slepenými vlasy (netuším, jak se to jmenuje), Píseň k pětadvaceti... a úplně nejvíc se mi líbila "Pravda je omamná květina", která mi připomněla, že tenhle pán je snad i ten samej člověk jako ten, který kdysi v těch osmdesátých letech zpíval Nebuď nikdy sám...
Koncert se navíc konal v úžasných prostorech v Rabí. Jak říkal táta, k dokonalosti tam chyběly fakt snad jen hvězdy na obloze. Posluchačů tam bylo tak padesát, ale samí ryze přátelští lidé, už od pohledu souznění s Mertou.
Celkově mám prostě rozporuplný pocity. Bylo to zajímavý... možná až divný. Ale spíš zajímavý, vlastně - líbilo se mi, jak bylo Mertovi jedno, co si třeba ostatní pomyslí, jak se choval naprosto přirozeně a uvolněně... Připomnělo mi to hippie dobu a občas jsem se tak nějak plně zasnila... A možná, možná jsem si to zklamání zavinila taky sama, a to svým tradičním velkým očekáváním. Prostě jsem čekala, že Merta je někdo jinej.