Volné pondělí

Proč to vlastně píšu? Chtěla bych, aby někdo věděl, jakej jsem měla den...?
Nemám to komu říct, tak to píšu? Achjo, to je tak hloupý, jsem tak hloupá... a každou chvíli mám chuť přestat psát.


Dneska jsem výjimečně dělala nic.

Ve škole jsme měli tak nějak volno, protože naše třída chodila po škole převlečená za čerty, Mikuláše a anděly. Já byla anděl, jedinej bez křídel, a ještě ke všemu žlutej, protože nic bílýho nemám. Byla jsem z toho trochu nervózní.

Hned po škole jsem jela domů. Poprosili mě o to naši, prý, abych v domě zatopila.
Musím říct, že to byl divnej pocit, pro mne, jet tak brzy domů.

Volný odpoledne přede mnou, říkala jsem si - to můžu dohnat všechno možný, do školy, třeba, co nestíhám...

Když jsem přijížděla domů (můj oblíbenej pan autobusák mě vyhodil až u domu), strašně mě vyděsilo, že na naší cestě lesní cestě se objevilo jakési nákladní vozidlo... a vezlo kmeny stromů, pryč. Kmeny našich stromů!! Stromů, které najednou zmizely, podél silnice. Mám je moc ráda, takže mě to strašně rozesmutnělo. Nějak šíleně, a s divným bezmocným vzlykem jsem zakřičela: "Co to je??"

Vystoupila jsem, naštvaně a zoufale, pustila jsem Béďu z kotce, ať si taky trochu zaběhá po zasněžený zahradě... a pak jsem šla zatopit.

Fascinuje mě rozdělávat oheň. Je to tak... podstatový, životodárný, potřebný, prostý...
Takže jsem poslušně naházela do kotle kolečka novin, chystajíc se na ně naskládat oplocenky a rozdělat tak oheň, svým obvyklým neefektivním způsobem. Zrovna, když jsem měla ruku hluboko ve chřtánu kotle, noviny začaly nečekaně hořet. Asi vzplanuly o žhavé uhlíky, nebo co. Strašně jsem se lekla. Ale včas ucukla.
Po mém úžasně praktickém vhození oplocenek začal kotel připomínat komín. Oheň udusaně zhasl a celý náš sklep začal být zamořován hustým bílým smrdícím dýmem. Začala jsem se dusit. Trvalo to docela dlouho. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem při vědomí nebo ne. Podařilo se mi nakonec otevřít malé okýnko na druhé straně sklepa, jediný přísun čerstvýho vzduchu. K oknu přiběhl Béďa, kterej vrčel, lízal mi obličej a mně přišlo (nebo spíš jsem si to tak domýšlela), že mě chce zachránit.
V naštvanosti na sebe jsem vyběhla nahoru ze sklepa a zařvala na celej prázdnej dům "Do prdele!!"

Zděsila jsem se nad představou, že takhle to asi vypadá vevnitř kuřákových plic. Taky jsem si vzpomněla na písničku od Trabandů, "Pálíš, doutnáš, nehoříš", která je pro mne silná, a kterou bych asi tak shrnula svůj dnešní den...
Po chvíli jsem se vrátila ke kotli. Všude to pořád hrozně smrdělo a čadilo, a já, zakrývajíc si pusu načichlým šátkem, už trochu smířená s tím, že to celý budu muset rozhořet znova, jsem rezignovaně otevřela dvířka kotle... a hle - oheň! Tolik mi to potěšilo! Nakrmila jsem ho trochou dalšího dřeva a došlo mi, že dým se dostavil proto, že jsem zapomněla vytáhnout páčku, která nasává kouř nahoru do komína.
A napadlo mi, hned, že muži by celý tohle trvalo minutu, kdežto mně to zabralo hodinu.

Pak jsem se nějak zasekla na počítači. Nechala jsem si ukradnout čas od Facebooku, Youtube, mailů... a nevím čeho. Zjišťuju, jak je pro mě těžký nějak zacházet s časem...

Pak jsem si skoro hodinu volala se Zuzkou. To bylo krásný. Ona je krásná!
Válela jsem se při tom v obýváku, na gauči, a na mém břiše ležela naše mourovatá kočička Angie. Předla a mně to přišlo dojemný...

Pořád nevím, jak je to s těma našima stromama!
Pořád nevím...

- Jsem tak silně smutná, ze sebe!
 Jsem tak sobecká!
Líná! Nic jsem neudělala... a teď píšu na blog, místo abych něco dělala.

... je sedm a já nic neudělala.
Je advent a já ho (Ho) nevnímám.
Blíží se Vánoce, a já nemám žádnej dárek. Ani vymyšlenej.
Jsem žena... a je mi to na hovno.