Ledovec

"Skleněná křídla opilých labutí
na prach a na střepy
se o hráz rozletí..." Nebylo nás pět, Naposled, Ledovec

Pořád se ztrácím, i v životě, i na cestách.
A dneska, silná chvíle. Běhat na běžícím pásu, s hudbou v uších, tak jako vždycky.
Mám pořád v přehrávači tytéž písně, asi čtyři sta padesát kusů skladeb,
které poslouchám od teenegerovství.
A dneska...nějak mě vzalo, že mi tam naskočilo tohle, Nebylo.
To mám fakt hodně ráda.

Vzpomínka na jednu nedávnou lásku, která tam není, která snad ani nebyla...
...ale která teď do mě nějak patří, Bohu-žel, snad proto, že je poslední.

(Jmenujou se ty myši jako Tvoje holky?)

Strávila jsem na běžícím pásu tři čtvrtě hodiny a stříkal ze mě pot a slzy a bylo mi fuk, že už nemůžu.
Snažila jsem se myslet na Pána Ježíše, ale vlastně jsem spíš myslela na Tebe.

Není k tomu co dodat. K ničemu není co dodat. Jak se učit, jak nebejt egocentrická,
jak nekontrolovat milionkrát denně všechny internetový komunikační zdroje,
jak nedoufat po reakcích a nezoufat, když žádný nejsou,
jak nechtít pořád víc, jak se uklidnit,
jak odpustit, jak se vrátit, jak studovat, jak jíst, jak se modlit, jak milovat.

Vím, že to skončí, že jednou na Tebe nebudu myslet. Všechno jednou skončí.
Chmurně mě to napadalo i v tý posilovně - ze stropu trčel drát ve tvaru šibenice.
A mě napadalo, jaký písničky bych chtěla na pohřbu.
Nebylo nás pět by tam jistě měly bejt slyšet. Růže a zvony a hrající Címa.

Radši si pustím Byl jednou jeden život, kapitolu o mozku,
červení paňáčci s vysokejma hlasama a bublinkama na zádech podivně uklidňujou, zašlý vzpomínky na dětství, fakt kvalitní příprava na zkoušku z neurofyziologie.
To je tak na mý inteligenční úrovni, ne žádný afektivní neurovědy, geny a amygdala,
promiň, ale mě toho vlastně moc nezajímá.

Heřmánkovej čaj v hrnku od Marimekko se z toho nevzrušuje.
Bude i, až na Tebe přestanu myslet, až všechno skončí.

Tělo, cvičení, sebepřijetí

Tohle bych snad možná neměla vytahovat z šuplíku...

Vždycky jsem bejvala hubená, nikdy mě nenapadlo řešit váhu. Během dospívání se to trochu změnilo. Rychle jsem dostala ženský tvary.

Nikdy jsem nedělala žádnej sport, tělocvik pro mě byl vždycky úděs až psychosomatickej - bolesti hlavy a průjmy a neuvěřitelnej strach z toho dne, kdy je tělák. Jedno z mých nejobrovitějších pubertálních témat bylo, jak to udělat, abych nemusela na tělocvik chodit. Pohyb mě vždycky zesměšňoval, zděšoval, zvlášť nějakej organizovanej, měla jsem pocit, že jsem největší nemehlo na světě.

Už rok a půl chodím pravidelně sama cvičit. Dvakrát až třikrát za tejden, fakt se snažím. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to dobře - bejt v kontaktu se svým tělem, pustit ven všechny pocity, vzteky, frustrace. Taky se pokouším nepřejídat a stravovat se zdravě. Hodně ovoce, zeleniny, vody, ale i bílkovin, správnejch tuků, sacharidů – ve správným poměru. Pravidelnost a žádný hladovění. Tomu mě naučili v Contours – tak se jmenuje mý fitness centrum. Mám to tam moc ráda. Cvičí se tam kruhovej trénink, chodí tam jen ženy, jsou tam pořád trenérky, který hlídají tepovou frekvenci a koukají, jestli cvičíme správně.

Chodím do posilovny i tady ve Finsku. Do takový tý opravdický, zasmraděný, kam chodí i svalnatí muži, křičící a úpějící při zvedání závaží, hubeňounký baletky, který hodinu jen protahujou svoje dokonalý tělo, a prostě všichni. Miluju ten pocit, když ze mě teče pot a vím, že jedu naplno. Jsem hrdá, že vím, co a jak - je tam všechno možný nářadí a stroje.

A taky boxovací pytel. Posledně jsem se odhodlala si zkusit boxovat. Bylo to směšný tak, že i Fin se smál, takže mi pak bylo ještě víc vztekle než před tím.

Bojím se, že tohle moje cvičení a sportování vyrůstá z bludnýho kořene. Už nějakej ten rok mám dojem, že potřebuju zhubnout. Možná to vzniklo babičkou (ty už máš pořádnej zadek!), rozchody (víš, přestala jsi mě přitahovat), srovnáváním s ostatními, nebo prostě pohledem do zrcadla s konfrontací nekompromisního diktátu soudobý módy. Každopádně neustále bojuju s pocity hnusu ze sebe, s vystoupým břichem a tlustejma stehnama, s panikou, že nejsem hezká, a že je všechno špatně. A přejídám se. Sice jím dobře, ale často to ujede a neznám míru. A tak pořád dokola.

Ač cvičím a všechno je v pořádku – tepovka, zátěže, všechno pravidelně kontrolováno, nedochází k žádnýmu pokroku. Moje váha a míry jsou stále tytéž. Jsem z toho smutná a zoufalá.

Často se modlím k Pánu Bohu, aby mě těchhle divnejch myšlenek zbavil. Aby mi dal poznat, že mě takovou stvořil. Moje BMI je v normě. Mám velikost 38, M, většinou. Jsem normální, medium. Všechno je ok.

Ale pořád toužím po větší dokonalosti...narvat se do eska a třicet šestky, tak jako dřív... a jsem vzteklá na lidi – ženy, který furt pozoruju, a který jsou hubenější než já (T, P, B, N, A, D, P, B, K...), a když směšně poskakuju u boxovacího pytle nebo zdlouhavě tohle všechno řeším a věnuju tomu tolik času a pozornosti, jsem vzteklá na sebe. Strach, že jsem tím moc posedlá, že propadám kultu těla, že bych měla dělat něco lepšího... A tak pořád dokola.

Snažím se to nějak komplexně řešit a čelit tomu. A nepřipouštět si, že pocity jsou celá realita. Dost se za tyhle emoce stydím – že to vůbec řešim, takovou povrchní blbost. Prý to tak má s tělem vlastně skoro každá žena. Mám strach, že tohle píšu proto, aby mě zasypaly komentáře typu "jsi krásná", z kterých bych zároveň byla rozpačitá.

Přála bych si to psát proto, abych dodala všem ženám odvahu a podpořila sebe i všechny k lásce a sebepřijetí.

O dopisech

Psát dopisy je o dost jiný než psát esemesky či maily.
Stojí to čas a úsilí.
Sehnat obálku, známku, pěknej papír (já většinou maluju akrylkama obrázky a vytvářím si svůj dopisní papír), adresu příjemce a poštovní schránku. Tolik věcí oproti kliknutí na tlačítko "odeslat"!
Dopisy člověka učí trpělivosti, protože na odpověď čeká několik dní až týdnů, anebo se ji taky vůbec nedočká.
Ráda zkoumám písma cizích lidí, a baví mě i v tomhle digitálním světě používat ten svůj pravý rukopis.
Vždycky si se vším dám práci - vymýšlím vhodné oslovení příjemci, vybírám barvu obálky a známku (tady ve Finsku mají snad patnáct různých designů poštovních známek!), namaluju papír, případně ještě přiložím do obálky nějakou drobnost. Poslala jsem z Finska už možná dvacet třicet dopisů či pohledů. Pohledy jsou taky fajn, jen takový trochu víc stísněný.
Jsem moc ráda, že se mi podařilo napsat lidem, jimž jsem se chtěla ozvat, ale nějak jsem se ostýchala.

- Napsala jsem pozdravení čtyřicetiletému kamarádovi P., který pracuje jako hlídač v supermarketu.
- Napsala jsem dědečkovi, co k němu cítím - totiž, že ho tak strašně obdivuju, mám ho ráda a často ho toužím obejmout - ač, nebo spíš právě proto, že vím, že o citech nerad mluví a je mu z toho rozpačito. Když dopis dorazil do jeho vesnického domečku, do poštovní schrány, kterou vyrobil z bílé válečkovité silniční odrazky, napsal mi smsku: "Tak to přišlo dík taky tě mam rád zdar děda".
- Napsala jsem do svého knihovnového pracoviště, kde jsem moc šťastná. (Bohužel se pohled asi vytratil někde v rámci bohémské FF UK.)
- Napsala jsem (skoro) všem mužům, které jsem kdy milovala (jednoho jsem vynechala, protože by to nepochopil a neměl by z toho radost.)
- Napsala jsem k narozeninám devětaosmdesátiletýmu knězi, kterej mě před osmnácti lety pokřtil. A, on mi dokonce odpověděl, v ruce, krásně, dojemně.
- Napsala jsem do fitness centra, kam chodím, že jsem vděčná, že mě místní trenérky naučily lásce k pohybu.
- Napsala jsem mámě a tátovi a všem, kteří jsou mi důležitý (i když jsem si vědomá, že v tom případě bych ještě potřebovala spousta dopisů poslat).
- Napsala jsem naší farnosti, že ji miluji a postrádám. A napsala jsem i jiné farnosti, že ji obdivuji a fandím.
- Napsala jsem pozdrav z Finska paní profesorce H., která je už dávno penzistka, a která nás učila na gymplu zeměpisu.

Ty dopisy jsou fakt skvělý. Mnohdy se odvážím napsat něco, co bych normálně nebyla schopna říct, jindy zase píšu úplně, jako bych s tím člověkem mluvila. Je to strašně fajn a dojímavý, kolika lidem musí psaníčko projít rukama než se dostane do cíle.

Myslím, že moje oblíbená část dne bývá teď okolo druhé odpolední, kdy přijíždí pošta a já běžím (většinou v gumovkách značky Nokia, které jsou vždy přede dveřmi) do nedaleké schránky, zdalipak se v ní ukrývá něco pro mě... A když ano, hned si povyskočím radostí.

Pišme dopisy! Zdá se mi to silný.

Malé postřehy 3.

- Finské pokladní a prodavačky nosívají rukavice. Prostě proto, že je to hygienický.

- Karjalanpiirakat = místní severofinské časté pečivo, koláčky s rýží uvnitř, podávané obvykle s vajíčkovou pomazánkou, velká mňamka. Bylo mi řečeno, že když do Finska přišla z Asie rýže, finské ženy nevěděli, co s ní, tak ji rozvařily a upekly. (Ale možná si ze mě má finská rodina dělala s touhle historkou srandu, neumím určit.) Návod, jak to upéct najdete třeba tady. 

www.cookingfinland.blogspot.com

- Docela normálně se obědvá třeba v jedenáct.

- Skoro v každém obchodě/bance/poště se potkáte s takovým tím přístrojem, jak zmáčknete tlačítko, vyjede Vám číslo a čekáte.

- Z historických důvodů Finové moc nemají rádi Rusko a Rusy.

- Ve Finsku platí "právo člověka na sběr" - to znamená, že kdokoliv může kdokoliv sbírat borůvky (kterých je tu požehnaně), maliny, brusinky, prostě cokoliv. Jen sto nebo dvě stě metrů od cizího pozemku se musí nechat majiteli.
- Stejně tak se může kdekoliv stanovat. Teda, ještě líp, stanovat se dá oficiálně kdekoliv. Tedy opravdu i na číkoliv zahradě, teoreticky. (Finy by totiž něco takovýho ve snu nenapadlo.)
- Je tu normální mít jemný řídký vlasy! Ohó!
- Finové platí hodně kartou. I třeba jen kafe.

- Trochu mi přijde, že snad každá finská domácnost má na zahradě tentýž věšák na prádlo - otočnej, s hodně šňůrama, jako tohle třeba:

- Když dáte do "google translatoru" přeložit "I feel" do finštiny, vyjede zase "I feel", protože Finové nic takovýho neříkají. (Když chtějí vyjádřit pocit, řeknou prostě, jsem smutný, naštvaný, unavený...)

- Fakt pěkně tu fungují lékárny a lékaři, ale o tom asi napíšu zvlášť.

- Svátek sv. Valentýna je tu slaven jako "den přátelství".

- Ve Finsku se o Švédech říká, že je to "people's home". Čímž Finové ironicky vyjadřují, že spousta věcí je tam dotaženejch k opravdový dokonalosti, narozdíl od Finska (co?). A prý je tam ještě dražší žití. (Což už si vůbec nedovedu představit.)

- Poštovní známka po Finsku a po Evropě stojí stejně - pokud neužijete po Finsku nějakou levnější 2. třídu posílání.

- V obchodních domech jsou často k vidění hrací automaty. Normálně, veřejně. To mi připadá jako jedna z mála smutnejch finskejch věcí.

- Finové jedí hrozně zmrzliny. Mají ji rádi. Což je docela ironický, vzhledem k tomu, jakou tu mají zimu.

- Rovaniemi, kde zrovna jsem, je rozlohou největší město Evropy. Ale moc lidí tu nebydlí. Finové jsou jen zvyklí mít pro sebe hodně místa (mají rádi, když sousedi nebydlí moc blízko).

- Když se jde do divadla, v mezipřestávce vždycky podávají "coffee and buns". Vždycky.

- V zimě tady v severním Finsku můžeme vídat "polární záři". Japonci věří, že vidět polární světla přináší štěstí a plodnost, tak sem jezdí. Existuje laponská legenda, která říká, že polární světlo je barevný ocas lišek.

- Každá finská maminka dostane po narození dítěte balíček se základními věcmi - pár plenek, nějaký oblečení dokonce atd. Tomu říkám vlídnej sociální systém a prorodinná politika!

- Xylitol, již několikrát vzpomínaná místní geniálnost na zuby, se vyrábí z břízy! A je v pastilkách, žvýkačkách, zubních pastách.

O slzách

Právě pláču, když tohle píšu.
Slzy jsou důležitý a správný.
Voda očišťuje vnějšek, slza zevnitř, říká se tady ve Finsku.

Brečím tu často, poslední dobou.
Možná je to ženským cyklem, steskem po domově,
nahromaděním emocí nebo vším dohromady.

Občas se stydím, ale hlavně jsem ráda,
že cítím, a že ty emoce se odplavujou ven.

Můj světonázor 1.

Na úvod musím říct, že mě články tohohle typu vždycky štvaly. A vůbec tak rozechvěle klikám na oranžový tlačítko "publikovat".

O tom, jak se mě dotklo, když mí přátelé nazvali mého bratra ruským agentem, o tom, že nemiluju Karla Schwarzenberga a říkám otevřeně, že nevím, jak je to teď s tou Ukrajinou, o tom, proč bych se nikdy nepřidala do skupiny "stydím se za svého prezidenta", a že pořád nejsem přesvědčená o tom, že chápu, proč existuje EU.

Po plodné a dlouhé diskusi s místním finským tatínkem o politice a o Ukrajině jsem se konečně rozhodla odtajnit své myšlenky.

Už nějaký ten pátek se snažím sledovat, co se ve světě děje, a taky se v tom nějak normálně orientovat, tak, abych rozuměla. Asi ho hodně začalo na gymplu mediálním seminářem, kdy nás pan učitel AK (asi ten nejsprávnější vyučující, kterého jsem kdy zažila) burcoval ke zvídavosti, k tvoření si vlastního světonázoru a k pozornýmu sledování toho, co a jak nám vlastně ta média říkají.

Hodně silné pro mě byly prezidentské volby, moje asi první opravdu prožívaná politická událost. Přes počáteční rozčarování až rozpaky z jeho vizáže jsem nakonec hrdě volila Vladimíra Franze. A zjistila, že v naší společnosti možná existuje určitej "fenomén jedné pravdy" – tak jsem si to nazvala pracovně. (Jestli Vám to zní moc schizofrenně nebo autisticky, přestaňte číst – bude to ještě horší :))

Určitě už jsem to leckde psala nebo říkala. Možná jsem nějaká extracitlivá, ale po 1. kole přímé volby prezidenta jsem měla pocit, že celá naše země se rozdělila na dva striktně rozdělený tábory. Jakoby Slávisti a Sparťané. Vzájemná averze až osobního charakteru a téměř bezmezná oddanost svému týmu. Fanouškovství buď ke Karlovi, nebo k Milošovi. V těch dnech mi nebývalo dobře. Nedovedla jsem se zorientovat. Většina mých dobrých přátel, autorit a lidí, jichž si považuji, stála v týmu "Karel". Jakmile jsem jen naznačila nejistotu nad volbou v 2. kole, cítila jsem z jejich strany tlak, nepochopení až násilí. "Jak Tě vůbec může přijít na mysl, volit Zemana??" - "Když se prezidentem stane Miloš, emigruju." atd. Z televizních diskusí mi upřímně řečeno líp vycházel Zeman. Ale, aha, a to je to jádro pudla, stydím se to sem vůbec napsat, protože se bojím, opravdu dost, ošklivých negativních reakcí z Karlova týmu. Ještě teď, téměř dva roky po volbách. Pan Schwarzenberg se mi zdál jakoby nemocný, unavený, a špatně jsem rozuměla jeho projevu. Snažila jsem se pochopit, proč ho mají všichni tak rádi. A nakonec jsem ho taky volila, ale vlastně si nejsem jistá, jestli pro podlehnutí tlaku ze strany přátel, nebo z vlastního přesvědčení.

A ono se to pořád opakuje, ta idea, kterou se tu tak krkolomně snažím přivést na světlo.

Teď se děje Ukrajina. Hodně to prožívám.
Co vím: Rusko obsadilo Krym. Evropská unie za to teď uvalila na Rusko sankce. Historie Ukrajiny je složitá. Viz tady. http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/strucna-historie-ukrajiny-vadatech/

Východní Ukrajinci příchod Ruska vítají. Těm se (asi) říká separatisté. Rusko teď posílá na Ukrajinu pohanku a jinou humanitární pomoc.

Co nevím: kolik je separatistů, a jestli jsou zlí. Jestli opravdu shodili to letadlo. Nevím, jestli je Rusko zlý, a jestli lze srovnat okupaci Krymu s okupací ČS v roce 1968. A, úplně z jiného soudku: nevím, jestli jsou všechny muslimové špatní a myslím si, že spíš ne.

Bojím se, že až si tento text přečte pár mnou vytipovaných přátel, odpoví mi důrazným varováním, že věci chápu špatně, případně, že jsem ruská agentka. Tak byl nazván před nedávnem můj bratr za to, že se (taky) snaží o věcech nezaujatě přemýšlet, a já to skoro oplakala.

Jo. Snažím se o věcech nezaujatě přemýšlet. Často mi to sice moc nejde, ale pořád se mi zdají lepší nějaký pokusy než jezení předžvýkaných informací a papouškování moderního mainstreemovského názoru (Karel na Hrad, Rusko je zlý a Evropská Unie je dobrá a způsobuje mír.). Snažím se si informace prověřovat a číst si novinky z více zdrojů.

Často se cítím jako na hranicích nějakýho státu, kdy jednou nohou stojím někde, a druhou jinde. Vadí mi, že existují dva hermeticky uzavřené světy lidí, kteří se nemají rádi. Pořád ti prožívám, že žiju a motám se mezi Karlovci a Milošovci. A zoufale nevím, kam patřím, a vlastně nechci patřit nikam.

I když je to pravděpodobně cool a pro spoustu lidí "morálně správné", nepřidala bych se do skupiny, která se jmenuje "Stydím se za svého prezidenta", stejně jako se neptám na poště, jestli mají jinou známku než se Zemanem. Zvolila si ho naše většina. Popravdě (a teď se hodně klepu, když to píšu) s ním žádnej problém nemám. A havlovský "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" chápu tak, že člověk nemá rozsévat nenávist, pokud si není jistý svou pravdou. A to se mi zdá, že si často lidé z tý stydící skupiny nejsou, resp. nemají svoje názory dost podložený.

Ale ani já vlastně teď nemám, přiznávám, ach ach. Pravděpodobně jsou ty dva týmy Sparťanů a Slávistů jen v mý hlavě.

Nedokážu popsat, jak moc jsem citově zaangažovaná do dění ve světě, a jak mě trápí, že pořád ničemu nerozumím. Cejtím se fakt zodpovědná. A mám vždycky radost, když si s někým můžu normálně o světě popovídat, aniž bych měla po rozhovoru pocit, že jsem dutá nebo zavržená. Tak kdybyste měli něco k tomu, budu moc ráda.

Děkuju za dočtení až sem, věřím, že to dalo zabrat. Osobně bych asi takhle dlouhej článek (a ještě tak zmatečně napsanej) nezvládla přečíst.

Ano! Tobě.

Takhle to začalo:

četla jsem nahlas svý básničky protože jsi zorganizoval nějakou sešlost

aniž bych tušila že

jednou za chvíli budu číst nahlas podobně praštěný verše

o Tobě

To bych si nikdy ne(vy)myslela

nikdy nikdy nikdy

Poslední dobou se vynořuješ

z dříve dost dobře zametenejch koutů

mluvíš překážíš bolíš i hladíš

a moc nevím co s tím

Přes čtyři měsíce jsem tě neviděla

neslyšela Tvůj hlas

a nevím jestli je to dobře asi jo

ani zelený vlasy nezaženou tyhle myšlenky

Uráží mě že nevíš cos mi říkal psal

a vůbec žes mě opustil

i když nebo možná právě proto že se to

dalo čekat

Dopis už jsem poslala

to je tak jediný co můžu

je mi strašná zima

a ty

už mě nikdy nezahřeješ

Psaní prací a studentské sebevědomí

...aneb článek "Seminární práce 2", ukňouraně navazující na toto únorové vzdychání.

Tak tedy konečně. Po několikaměsíčním odkládání mi stejnak nic jinýho nezbývá. Něco málo už mám a dneska jsem to po dlouhý době odhodlala pokračovat. Otevření souboru "klauzura" jako by připomínalo otevření šatní skříně, z níž okamžitě a neúprosně začnou padat ven neúhledně složené věci. Tyjo! Jak to mám napsat, dopsat, udělat! Co sepsat na dvacet stran o emocích?

Milionkrát raději bych psala o Psychologických náznacích finské kultury v díle Tove Janssonové (myšleno o tom, kolik toho skrytě Mumínci říkají o Finech), ale bohužel musím něco stvořit o citech. Ach, zdá se mi to takřka nemožné.

Psát o citech je jako mluvit o hudbě. Mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře.

(Ale Peťko, nemusíš to celý svádět na blbý téma.)

No ale... co když jsem měla studovat Finská studia, tedy. Nebo etymologii, neb mě bavilo hodinu řešit historii slova "emoce" a bádat nad různými pojetími.

Je to absurdní. Fakt jsem nervózní jen z toho, že píšu. Absurdní. Za oknem je Finsko a já tady se zdřevěnělejma nohama dřepím u notebooku a potím ze sebe každý slovo.

Po historce na zkoušce z FP trpím ještě chroničtějším nervem z psaní seminárních prací. Totální fail sebedůvěry. Mám pocit, že to nedokážu, neumím, nikdy to nemůže bejt dokonalý, nedává to smysl, buď píšu jakoby odborně, ale pořádně svýmu textu nerozumím, anebo to zní jako by to psal ne prvák, ale prvňák. Viz věta "Emoce tvoří poměrně podstatnou a významnou část naší psychiky a není lehké je zkoumat a vymezit." No jo, to všichni víme, a co jako??
Jsem z toho rozčílená, nevím, jak začít, protože nemalou dobu o každý větě přemýšlím, jestli opravdu celá dává smysl, jestli se hodí do kontextu a zda-li je nezbytná. Jde to ztuha. Co chvíli mám chuť všechen text smazat. Nebo to vzdát. Možná vzdát i školu a stát se sběračkou borůvek ve Finsku. Nebo si otevřít kavárnu.

Protože stejně nechápu, jestli do toho akademickýho světa patřím. Přečtení článku z odbornýho časopisu je pro mě mnohonásobně těžší než vylézt na Sněžku. Po půlce ápětkový stránky už zívám a stejně nerozumím tomu, co se mi vážený pan odborník snaží sofistikovaně sdělit.
Tento scénář se stále dokola opakuje při psaní jakékoliv takové seminárky nebo Bůh-ví-čeho. Ono by bylo prostě lehčí o tom tak nedumat a nějak to sesmolit, žejo. Ach jo.

Pane Bože, prosím, pomoz mi s touhle zapeklitostí. Amen.

9. 8. (pyyhkimään)

pořád trapně sleduju jestli mi ještě odpovíš
to celý nedává smysl

nechci tě vidět

často tady vzpomínám jak jsi mi řek

že je fajn dát si před tím než jdeš spát sprchu

že to pomáhá usínání

to se mi líbilo taky jak jsi to říkal si vybavuju

to je pravda zjistila jsem

ale jinak se radši snažím nevzpomínat

jako by ze mě tekla slova mám pocit

skoro každej večer

že mi tečou i z uší a že to všem musím všechno říct

a geniálně napsat na blog

a mít co nejvíc lajků komentářů fanoušků

protože tak si zajišťuju identitu

pyyhkimään křičí finské dítě když potřebuje utřít zadek

pořád dokola to řve než někdo přijde

to slovo se zařezává do hlavy

víc nahlas už to nejde nesnáším to

Co nechci zapomenout

Včera to byly dva měsíce ode dne, kdy jsem přiletěla do Finska.
Zdá se mi to jako nepopsatelnej čas - nejsem schopná říct, jestli jsem tu dlouho nebo chvíli.
Pořád se mi vynořujou všeliký poznámky, drobnůstky, které mě tu dojímají, a které si chci tak trochu přivézt domů. Pár z nich sem zkusím napsat, zbytek si určitě ještě někam poznamenám, abych nezapomněla.

- Chodit do sauny je nádherný. A pomáhá to lepšímu usínání. Musím si pořídit permanentku aspoň do veřejný sauny, i když bych nejradši vzala život do vlastních rukou a předělala naši zakoupelnovou komoru na dokonalou finskou saunu, obloženou dřevem.

- Nemusím se bát zvláštních jídlových kombinací. Nemyslím si, že by Finové byli nějak kreativní kuchaři, ale líbí se mi, jak podivně ležérně stolování prožívají. Ke snídani, oběd či večeři se prostě vytáhne, co je v lednici a špajzce k dispozici. Polévka + rýže, cottage + oříšky, vajíčková pomazánka + brambory, salátová okurka + řapíkatý celer, zeleninový kuskus + smetanová kuřecí omáčka... proč ne, vlastně!

- Dopravovat se všude na kole je skvělý, levný, rychlý a milý. Není nic lepšího než šlapat po městě a cítit vítr ve vlasech.

- Ono se taky nic nezblázní, když tohle dnes nestihnu. Dodělám to zítra.

- Většina oblečení se dá k uschnutí pověsit i bez kolíků. Ušetří to čas.

- Není nutné vždy všechno doprovázet emocemi. Nebo slovy.

- Je báječné podporovat svou zemi koupí zboží vyrobeného v tuzemsku. Aneb vzpomínka na napomenutí za koupení ne-finského ledového salátu.

- Zevrubné uklízení domu způsobuje jeho útulnost, čistotu a příjemnost. I když, doma asi nebudu mít trpělivost luxovat, vytírat a prát denně. Ale těším se domů na vyklízení nepořádných míst a vyhazování nepotřebného.

- Posílat pohledy a dopisy je prima. Má to svý specifický kouzlo. A máloco mě potěší víc než dopis pro mě, nalezený ve schránce.

- Musím si pořídit alespoň některou z těchto finských vychytávek: "Minigrip" (všudypřítomné malé zavírací pytlíčky na všelijaké drobné věci), kráječ na sýr (už dříve zmiňovaná geniálnost), Chifonet (švantuchy do kuchyně, které nepáchnou a dají se prát),...

- Spousty takových věcí mi bude chybět, ale pokusím se je nahradit něčím i doma. Kermaviili, velký blok sýra, balení jogurtu v mlékové krabici, pití obrovského množství mléka, praktické a designově úžasné výrobky Marimekko a Petnik, ruisleipö, riisipuuro, xylitol (vyrábí se z břízy!), kulaté bramborové laponské placky, sobi.

Rakastan!

Katolická mše Rovaniemi

Nikdy mě nenapadlo, jakej je to vlastně underground, být ve Finsku katolíkem. V něčem je to možná ještě těžší než bytí věřící v Čechách. Když tu totiž řeknu "minä olen katolinen", je to něco, jako kdybych v Česku prohlásila, že jsem adventista – myslím, co se týče věřící populace. A celkově tu jsou katolíci dost exotické zboží, zdá se mi.

Je tu hodně bratrů protestantů, což je skvělé. Ale zároveň to s sebou přináší různá úskalí, která mi brání v jakési vnitřní ekumeně. Dlouho jsem řešila, jak je to se Svatým přijímáním. Prožívá se to u lutheránů taky jako Eucharistie? Můžu tam přijít? A tak podobně. Rozdíly mezi protestanty a katolíky by mi ale daly větší práci sepsat a moc se mi teď do toho nechce.

Celkově jsem samozřejmě ráda a nesmírně vděčná, že tady v Rovaniemi funguje poměrně lidnatá lutheránská církev. Se svou rodinou taky chodívám v neděli na bohoslužby, ale svátosti mi chybí a večeře Páně bohužel není totéž co Eucharistie. A bohoslužba není mše svatá. Zní to tvrdě, já vím, samotnou mě mrzívá, jak málo jsem vevnitř vlastně ekumenická. Těžko se to vyjadřuje a popisuje.

O to více jsem vděčná, zvlášť tady v Rovaniemi, že jedenkrát za měsíc se tu koná dokonce mše katolická. V malém sálku na faře místní ortodoxní církve. Připomíná mi to náš Lochotínský pavilonek. Minule bylo na mši osm lidí, především asiaté. Bylo mi smutno, že katolická obec je tu opravdu tak malá. Dnes bylo lidí více, asi kvůli tomu, že skončily prázdniny – sešlo se nás okolo pětatřiceti. Ale taky hlavně asiati, to mě hodně překvapilo - nečekala bych, že obyvatelé Asie budou katolíci.

Strašně mě baví, jak je ta naše liturgie stejná na celém světě. Jak se ve všech jazycích říkají a modlí ty stejné věty. Jsem ráda, když se mi podaří neztratit a vědět, co se teď říká a jak na to odpovědět, Pán s Vámi – i s Tebou, a podobně. Legrační je, že na rozdíl od lidu finského odpovídám a modlím se česky. Potichu, s pocitem blaženosti, že jsme všichni v církvi jedno tělo, že naše učení je naprosto totožné, a že si rozumíme, i když ne jazykově. Právě v tom je podle mě bohatství církve. Jsem vždycky zasažená, že se čte totéž čtení jako doma, dnes třeba o Ježíši, který přišel po moři za učedníky a můj oblíbenec a patron Petr si zase troufl o něco víc než ostatní učedníci. Pane, dovol, aťmohu přijít po vodě za Tebou. Tak pojď, říká Pán Ježíš.

Zdá se mi zajímavý, že finský slovo "poika" znamená zároveň kluk a syn. Takže když se říká Jumalan poika, Boží syn, tak nějak si vždycky představím, že Ježíš je i Boží kluk. A zdá se mi to konejšivě roztomilý.

Dnešní den jsem hodně prospala. Ale večer jsem se vydala na tuhle katolickou mši. Udělalo mi velikou radost, že tam dnes bylo víc lidí, že jsem věděla, co se čte za čtení (respektive to jsem si našla už přede mší, ale spíš fakt, že se opravdu četlo to, co jsem očekávala!), že se dokonce i křtilo děťátko... Celý mě to nějak vzalo. A říkám si, že až přijedu domů, budu si hodně vážit liturgie v mateřském jazyce. A kázání v mateřštině!

Po zoufalých zklamáních z toho, že neumím dost dobře finsky na to, abych rozuměla plamenným slovům knězova kázání jsem si vytvořila tento mód – snažit se pochytit jednu větu, které rozumím, a místo rozpačitě smutného pasivního sezení na kázání v cizí hatmatilce prostě jen rozjímat o nějaké té prostinké větě. Dneska to bylo "Hän on toivo, Hän rakastaa." On nás miluje, on je naděje. No ano, je to tak!

Dojal mě závěr. Celkově je katolická mše v Rovaniemi dost prostá, zpívávají se písně bez doprovodu jakéhokoliv nástroje, respektive to většinou dopadá tak, že zpívá jen kněz a jedna paní, protože ostatní se nechytají. Dnes se na konci zazpívalo Salve Regina. V latině. Ten klasický nápěv, který znám i já. Byla jsem z toho tak zasažená, že jsem asi zpívala hodně nahlas, rozbušilo se mi srdce pomyšlením, že je to opravdu tatáž píseň, kterou zpívávají naši milí bratři františkáni denně ve své kapličce v Domečku, když se domodlí nešpory. Propadla jsem z toho zvláštní euforii a při cestě domů na kole jsem si při pelášení z kopečka vyřvávala nahlas zpívanej Otče náš. A měla jsem radost, že jsem pokřtěná, biřmovaná, a že se znám s Pánem Bohem, a že je tu aspoň těch pár katolíků a tolik křesťanů.

Měla bych jít spát, už je noc a já ani nevím, jaký mě zítra čeká den, ale nějak se mi chce dál malovat, psát, psát dopisy a podobně. Možná mi jednou bude líto, že jsem tu žila tak...tolik moc ve svejch zápiscích a dopisech a ne dost tady.

Svému muži

Můj milý!

Zatím jsme se pořád nepotkali, ale snažím se věřit, že se to jednou stane.

Za svůj poměrně krátký život jsem kromě silných platonických lásek měla už dva milé před Tebou. Vždycky jsem si o každém z nich myslela, že je to ten Pravý, tedy že jsi to ty, a každý z nich mi nakonec ublížil, i přes to (nebo právě proto?), že mě mé laskavé okolí varovalo, že se tak stane.
Věřím, že jednou najdu Tebe, se kterým to neskončí v slzách, ale třeba před oltářem.

Možná Ti píšu zrovna teď proto, že jsem se dnes byla podívat na finské svatbě. Po týdnu střídavého ležení a zmírání v nemoci jsem zkusila vstát a vydat se do kostela. Věděla jsem, že se tam oddává. Přišlo mi silné být tomu přítomna - jak hrají varhany, přicházejí milovaní, sobě zaslíbení, nevěsta oděná v bílé roucho a v nejkrásnější podobě, ženich s chvěním uvnitř, že dnes dostane k sobě ženu, tak jako Adam Evu. Nezastavitelně mě rozplakal akt, kdy tatínek přivedl ženu/dceru k oltáři, zanechal ji muži a zůstal sám. A vůbec jsem hodně plakala, až mě to překvapilo. Cizím jazykem, kterému málo rozumím, řečené ony důležité věty, které během chvíle změní zbytek života. Zdálo se mi to jako magický zážitek, čistá mystika - snad právě proto, že má finská slovní zásoba je omezena na číslice, potraviny a dětské fráze typu pojď si hrát, chce se ti čůrat?, maminka přijde brzy, a podobně.

Mám naději, že na mě někde čekáš tak, jako já čekám na Tebe. Že za mě snad také prosíš, že mě vyhlížíš. Často ale propadám zoufalství, že neexistuješ, že není na světě žádný muž, který by mě mohl mít doopravdy věčně rád, kterému bych připadala přitažlivá a nejkrásnější. V takových chvílích prosím Pána Boha o sílu a vytrvalost.

Je to zvláštní, ale znám mnoho krásných, mladých a laskavých lidí, kteří stále nemají s kým chodit, i když by si to hodně přáli. Jsem za to někdy vzteklá. Čím déle člověk čeká, tím víc je nervózní, že je něco špatně. Jako když stojíš před nemocničním výtahem - a dlouho nic. Předlouho. Začínáš si myslet, že eskalátor má poruchu, že Tvůj život má poruchu.

Možná se mým milým stane Pán Ježíš. Pro nekřesťana to zní možná fanaticky až šokujícně, ale možnost zasvěceného života v řádu nebo v komunitě nechci vylučovat. Žádné výraznější volání neslyším, ale zůstávám otevřená.

Kéž bys byl, přála bych si teď, když sedím v dalekém Finsku na kraji své postele, trochu mě bolí hlava, žmoulám si vlasy a často je mi tolik osamělo.

Amen.

Malé postřehy 2.

Mám dlouhou noc. A posbírala jsem mnoho střípků. Snad dočtete až do konce, stojí to za to. :-)

- Finové jí k obědu kromě normálně teplýho jídla třeba i plátek chleba s máslem.
- Není tu prohibice na alkohol. Ale komukoliv je méně než 30, je kontrolován při nákupu chlastu ve velkých obchodních řetězcích. Musí se osvědčit svým ID, což je jako naše občanka. A alkohol se dá prý koupit jen mezi devátou ranní a devátou večerní.
- Skoro všechny finské domy mají žebříky na střechu. Kvůli kominíkům a vymetání sněhu, prý. Někdy ale žehřík vede z okna pokoje v patře. Nevím proč, možná po něm někdy Finové slézají dolů jako Mumínek.
- Doktoři jsou tu striktně dělení na soukromé a státní. Ke státním chodí ti, co nemají zdravotní pojištění. A normální lidi, říkají v Rovaniemi, a socky, říkají v Helsinkách. Soukromí bývají často hrazení zaměstnavatelem a jsou prý kvalitnější.
- Angry Birds pochází z Finska. A kapela Lordi přímo z města Rovaniemi.
- Všichni si tu bezmezně důvěřují. Dokonce až tak, že před naším domem stojí odemčené auto s klíčemi uvnitř. Domovní vrata bývají otevřena dokořán. A na zahradě stojí pět krásných jízdních kol. Menzy mají jídlo typu švédské stoly, můžete si vzít čeho kolik chcete (a nikdo si tu kapsy chlebem nenacpává).
- Všude jsou časové limity na parkování, takže v každém finském autě najdete modrou krabičku s hodinama, na které nastavíte, kdy jste přijeli.
- Kousek od Rovaniemi je Polární kruh. Tam bydlí pravý (!) Santa Claus. Už jsem s ním mluvila. Čeká se na něj fronta a dovedou Vás za ním skřítci. Bohužel umí říct česky jen "ahoj" a je trochu rozpačitej, ale nevadí.
- Xylitol je finskej vynález na zuby. Mají tu xylitolové pastilky, žvýkačky, pasty na zuby. Je to prý nějaká zázračnost. Taky ji teď používám.
- Všichni tu milují lékořici. Lakritsi. Zmrzlinu, bonbony, pendreky... fuj. Nevím, jestli jsem jediná, ale mně to připadá odporný.
- Zvlášť tady na severu jsou nesmírně ceněná česká auta. Škoda je značka, kterou tu vídím zdaleka nejčastěji.
- Prý tu neznají, co je telefonní budka! A vysavač na benzíně jsem taky zatím neviděla.
- Neplatí se tu jedno- a dvojcentama. Proč taky, když nejlevnější věc tu stojí tak centů padesát, že jo.
- To asi není moc zajímavé, ale je tu fakt strašně komárů. Každá finská rodina je vyzbrojena repelenty a síťkami a moskytiérami.
- Děti chodí do školy až od sedmi let. Ale musí se zapsat do školy dostatečně s předstihem. Někde nesmějí jezdit první dva roky do školy na kole, kvůli bezpečnosti.
- Kromě prvňáků a druháků tu zřejmě úplně každej jezdí na kole.
- Každá neděle je fakt svátek. Obchody jsou otevřené jen kratince.
- Neznají tu, co je to panelák. I šestipatrová budova je pro Finy velice diskutabilní. Každopádně z morálních důvodů nesmí být nic vyšší než věž kostela.
- Autoškolu tu mohou v podstatě provozovat rodiče budoucích řidičů. Stačí jim jen získat nějaké potřebné oprávnění. Pak mohou rodiče legálně učit své děti jízdě, pokud mají dvoupedálové auto a označené obřím trojúhelníkem (mají to tak daleko častěji než autoškolu, je to prý lacinější). Jen na závěr jdou na zkoušky k odborníkovi. A musí před tím najezdit určitý počet jízd. (A kdo to pak kontroluje? zeptala jsem se rýpavě. Babička hostitelské rodiny zdvihla obočí a zeptala se, proč by to měl někdo kontrolovat.)
- Znají tu české pivo. Kozel, Pilsner, Krušovice, to se běžně prodává. A pije a cení.
- Mumínci jsou tu všude. Finové mají s nimi hrnečky, ručníky, prostěradla. Milují je víc a hrději než my krtečka.
- Je tu hodně populární orientační běh. Dělá se všude a účastní se ho úplné davy. Všechny věkové skupiny, od dětiček až po důchodce.
- Finové jsou hodně designově vkusní, řekla bych. Ani obchod s dárky není plný samých kýčů. Ale jsou trochu uniformí - všichni nakupují bytové doplňky v Marimekko, keramiku a nádobí v Petnik a nábytek v Ikee. Aspoň, co jsem zatím v domácnostech viděla.
- Je běžné číst, studovat, koukat se na filmy v angličtině. Náš jazyk je fajn, ale nemůže být nikdy světoví, říkají Finové.
- Operační systém Linux vymyslel finský chlápek.
- Stahování filmů nebo hudby je tu pro břídily. A na úrovni krádeže.
- Krom finštiny je úředním jazykem i švédština. Každý nápis je tu tedy i švédsky a každý Fin se ve škole aspoň dva roky se švédštinou potkává.
- Auta tu taky musí mít pořád rozsvícená světla. Už od roku 1982.

Světlá noc

Nevím, jestli jsou ty světlý noci k závidění. Těžko se mi tu spí.
Možná jsem si zvykla...nebo jsou teď trochu tmavší, opravdu?
Bílá obloha v noci. Vlastně už si po dvou měsících nedokážu vybavit opravdickou noc.
A hvězdy, jů! Ty tady mají prý jen na podzim.

Co asi děláš, ty, jehož oči jsem zkoumala před půl rokem?
Mlčím k Tobě zarytě a přitom s Tebou trochu tajně mluvím.
Asi máš další holku, svoje pitomě rozcuchaný vlasy a pořád dlouho spíš a blbě jíš.
Stejně jsi mi nějak přirostl k srdci, k mojí smůle.

Co asi dělají moji učitelé, napadlo mě při písni Trabandů? Ti základkoví, gymploví, vysokoškolští?
A vůbec, zajímalo by mě, co dělá spousta mě milých lidí.

Odepsala mi paní Spisovatelka Š., které si velice vážím. Jaké to dojemné dojímavé překvapení!
Chvíli mi trvalo, než jsem mail vůbec byla schopná otevřít, jak jsem byla rozechvělá.

Mám jít zejtra k tomu doktoru, jak mi říkají rodiče?
Zvlášť, když už jsem schopná takhle všechno vyblogovávat světu?

Až přijedu za tři tejdny domů, budu taková ta obtížně vydejchatelná osoba, co za každou větou říká "Jóóó, to ve Finsku...". Měla bych napsat další příspěvek o drobnostech, které mě tu dojímají.

nejím nespím hoří mi tváře
kloktám vodu se solí
toužím po kráse a nalézám jen
pohrdání k sobě
...

Nemoc či ne?

Zrovna, když jsem se chystala napsat něco smutnýho a sebelitujícího na blog, vlezl do mého pokoje potichu sedmiletý T. Ole hyvä, Petra! =Tady máš, Petro! Řekl a vrazil mi do ruky nádhernou kytici větviček borůvkového keře i s maličkými borůvkami. Ooo, kiitos! Se on ihana!, odpověděla jsem skřehotavě nachlazeným hlasem a ještě chvíli po tom, co odešel, ten krásnej dar držela mlčky v rukou.

Už třetí den jsem jakoby nemocná. Jakoby, protože nějak nechápu, že to může bejt pravda. Nemarodívám, poslední roky. Občas mě sice bolívá hlava nebo břicho nebo jsem unavená, ale vždycky to nějak přejdu. Teď to ale nějak nešlo.

V pátek večer jsem se koukala na film Zamrzlá země. Byl to strašně silnej finskej film. Samý umírání lidí, katastrofy, lidský osudy, příběhy z šedý zóny a tak. Dost mě to vzalo. V noci mě probudila zimnice a ostrá bolest hlavy. Běžela jsem si nahoru pro brufen a pak se vrátila zpět do postele. Nebylo tak lehký usnout, protože mi bylo blbě, ale nakonec se to nějak podařilo. Ráno mi ovšem nebylo o nic líp. Dokonce jsem neměla ani chuť k jídlu, což, jak by Vám řekla většina mých přátel, je opravdu podezřelý. Vyplazila jsem se do kuchyně pro čaj a oznámila stručně tatínkovi rodiny, že mi není dobře. Pak jsem sebou plácla zpět do postele. Trochu jsem přemýšlela, jestli za to může ten pitomej film, ale vlastně mi to bylo spíš jedno.

Celou sobotu jsem pospávala. Vlastně dopoledne jsem si zajela na kole pro džusy a zázvor s citrónem - svou zaručenou medicínu. Bylo mi hloupý o to někoho prosit, ač cyklocesta mi byla docela náročná. Ale jinak jsem zbytek dne jen ležela, jak říkával můj zesnulý strejda, ve vodorovné poloze. Připadala jsem si jako miminko. Když jsem se probudila, jen jsem se napila, občas něco pojedla (ale čistě proto, že se mi to zdálo jako dobrý nápad, chuť jíst jsem fakt neměla), a zase spala dál. A taky jsem někdy uvařila pro všechny, zapečený těstoviny, nevím, jak. Večer mi bylo dost malátně, rozlámaně, unaveně a přemýšlela jsem, jestli je to z toho celodenního válení nebo jestli jsem fakt nemocná, což by vlastně bylo pravděpodobný, protože holčička L. byla před časem silně nachlazená a já ji tak stokrát denně pomáhala vysmrkat se. Byla jsem ze sebe zhnusená, že jsem nic neudělala, že jsem se tak bezuzdně flákala. A že je mi tak divně. Navíc se mi chtělo jít v neděli na pravoslavnou mši, neboť jsem už byla předdomluvená s místním farářem, že dostanu výjimečný povolení zúčastnit se Eucharistie - katolické mše jsou v Rovaniemi sotva jednou za měsíc a místní katolická obec čítá celých osm členů.

V noci mi bylo zase blbě. Při cestě pro další prášek jsem popadla i teploměr. Ač jsem hledala spíše paracethamol, nic jsem nenašla, jen v lednici nějakej dětskej sirup Panadol a čípky, do nichž jsem se nechtěla pouštět, odmala z nich mám hrůzu. Tak jsem se smířila s dalším brufenem. Zimnice, hledání druhý deky, pocit na blití a všeobjímající rozpaky, že přeháním, že to není možný. 37,8, říkal teploměr.

V neděli jsem se fakt vydala na ortodoxní mši, ač to možná nebylo rozumný. Zjistila jsem, že eucharistický půst pravoslavných je daleko přísnější - ortodoxní věřící před Eucharistií přijímanou ráno nemají povoleno nic jíst ani pít. Pití nedám, věděla jsem, ale nejíst zkusím. Tak jsem nejedla. Mše byla od deseti. Všichni celou dobu stáli. Byla jsem u přijímání. Bylo to silný. Zbytek výrazných dojmů snad budu mít sílu popsat příště. Možná jsem tam neměla chodit. Bylo mi zase blbě, byla jsem ráda, že jsem vydržela, aspoň tu hodinu a tři čtvrtě do přijímání. Po přijímání jsem vyjela na kole hledat obchod s džusy, protože jsem své už vypila. K mému neradostnému zjištění v jedenáct čtyřicet pět v neděli nebyl K-supermarket otevřen. Musela jsem se proto smířit s protějším kioskem ala Žabka, kde bylo vše o půlku dražší a jedinej džus, kterej tam měli, měl v sobě asi víc cukru než čehokoliv jinýho, ale stejně jsem si ho koupila, prostě pro ten pocit. A pak jsem zase jen spala, ležela, občas něco na notebooku sledovala, a tak pořád dokola. Bolest hlavy a škrábání v krku. Už mě to nebavilo. Byla jsem nervózní. Potřebovala jsem něco dělat. Aspoň jsem tedy vyprala. A řekla jsem si, že si vyperu povlečení a oblečení, co mám na sobě, a že se osprchuju a budu zdravá. To byl plán.

V noci na dnešek mi bylo asi nejvíc blbě. Poraženecky jsem našla v prádelně škopek a přistavila si ho k posteli, pro případ zvratků. Ostrá bolest hlavy a bolest v krku tak, že se mi ani nechtělo polykat. Bylo to už tak zlý, že jsem přemýšlela v zmanipulování někoho k odvezení na pohotovost, ale stud zvítězil. Ráno jsem zas nebyla schopná normálně vstát. Vyprání povlečení nefungovalo. Asi musím ještě odpočívat. Proležela jsem třetí den. Když jsem zrovna nepospávala, četla jsem si kraviny na internetu. Teda, ne úplně kraviny, ale myslím tím ne úplně důležitý a náročný věci. Šťastný blog, který mě nadchává, bored panda, všechno z facebooku, video z Holostoku a tak.

Je mi už líp, ale pořád dost blbě z toho, že nic nedělám. Stydím se a mám výčitky. Pobolívá mě hlava a v krku, ale dá se to. Když se podívám do zrcadla, je mi fakt rozpačitě. Vytahaný tričko s Lisou Simpsnovou, dlouho oblíbené, už bych fakt neměla nosit do školy, ale jen na doma. Vypadám blbě. Megastehna a přeležený vlasy. Rozlámaný tělo. Jak budu zase běhat, jezdit na kole, chodit cvičit? Snad se nějak chytnu. Snad už bude zítra normální pracovní den.