To nezvládnu.
Píšu seminárku o prokrastinaci. Asi tak rok jsem nic odbornýho, nóbl ani kvazivědeckýho nepsala.
Protože mi nic takhle nejde, píšu právě o tom.
Nezvádnu to, nezvládám. Pozítří to mám odevzdat a mám pár řádek, který ještě ke všemu zní jako z časopisu pro teenagery. "Kdejaký lenivý student se ohání tímto vznešeně znějícím psychologickým pojmem, který přece znamená, že za své odkládání povinností tak úplně nemůže." Ach jo.
Panika vzrůstá, má-li ještě kam. Mohla jsem s tou pitomou prací začít už dávno. Vím o ní od října a píšu jí dva dny před deadlinem. Uá! A to ještě nemám žádný zkoušky hotový...!
Je mi ze sebe stydno. Pořád bych jedla, abych ten pocit zajedla.
Měla bych si vážit toho, že studuju tam, kde jsem nejvíc chtěla. Tam, kde nejvíc chtělo desítky dalších, ale já měla to štěstí, že jsem se tam dostala. Studuju, abych pak pomáhala. Chvályhodné.
Přitom sama si pomoci nedokážu. Četla jsem tolik krásnejch knížek o prokrastinaci, ale nejsem schopná si z nich něco odnést.
Tak co zkoušky, kolik ti toho ještě chybí? - Všechno.
Soucitnej úsměv a rozpaky.
Ach můj Bože! Pomoz mi prosím.
