Emo?

"Nechci se namočit, ale chci se koupat... chci jíst ten pomeranč, ale nechci ho loupat... Já chci být vidět, ale chci se schovat... Nechci se opakovat,ale chci to znova a znova....Vůbec tě nechci ,ale chci o tebe stát... Já chci být hravá ,ale nechci si hrát...Chci se na to vykašlat,ale nechci to vzdát....Chtěla bych tam jít,ale chci tady stát... Chci abys mě utěšoval,ale chci zůstat smutná... Nechci to jíst,ale znát jak to chutná... Chci s tebou mluvit,ale nechci si povídat... Já to chci vidět,ale nechci se tam podívat... Nechci tě najít,ale chci tě hledat... Chtěla bych vstát,ale nechci se zvedat... Já tě chci pohladit ,ale nechci se tě dotýkat... Já to chci jíst,ale nechci to polykat... Chci tě mít napořád ,ale nechci si tě nechat... Chci přijít načas,ale nemínim spěchat... Já chci být hodná,ale hrozně tě ranit... Všechno ti dovolit,ale pořád ti bránit... Nechci říkat díky,ale ještě bych ti chtěla poděkovat... Chci aby ses nezměnil,ale chci tě převychovat!!"

Text mojí momentálně beznadějně nejoblíbenější písně od pražské alternativní skupiny Vobezdud, které moc fandím.
Poslouchám to furt dokola.
Jako by ta písnička byla o mně...
Taky nevím, kdo jsem, co dělám na světě tuším jen díky svému vyznání a nemám tušení, co chci, jsem často tak zmatená...

Ta píseň se jmenuje EMO. (Tady je na ní odkaz.)
Tak mě to přivedlo na logickou myšlenku... jestli náhodou... jestli nejsem tak trochu emo.
Nemyslím z toho povrchního módního hlediska, že bych nosila upnutý kalhoty, psala "TiIiMhLe sTrAsHnYyYm pIiIsMeM xD *KiSs*", měla zmalovaný oči, černý vlasy s patkou a žiletku.
(I když teda takový ty kecky... ty nosím.)

Když jsem si o této subkultuře prostudovala i článek na wikipedii, nestačila jsem se divit, kolik jsem našla společných vlastností se sebou:
Teenagerská přecitlivělost, melancholie, romantika, ublíženost, depresivní nálady, řešení pocitů, touha po pozornosti...
důraz na vlastní prožitky...
... atd.

Někdy kolem let 2006/2007, docela krátce před tím, co se emo styl stal masově "in", jsem si taky psala blog.
O svých smutcích, nešťastných láskách, nesplnitelných přáních...
Jenže bylo mi tak trapně, když jsem si to všechno po sobě pak četla...
...a tak jsem to smazala.
Teď je mi to docela líto, bylo to hodně emotivní... a mohlo to být velmi zajímavé přečíst si, jak jsem v nějakých těch čtrnácti (ne)žila.
Docela psycho, když o tom tak přemýšlím.

Vlastně mě to napadá docela často... co se týče takovýchto "zaškatulkovávacích" skupin se nejvíce hledám a nacházím mezi nějakými těmi novodobými "hippies" - lidmi, preferujících přírodní životní styl, nakupují v sekáčích, kladou důraz na mír a lásku, vlasy a kytky...
Kromě toho jsem taky křesťanka, samozřejmě.
Ale v duši jsem asi zařaditelná spíše mezi emouše.
Často mi to tak připadá.

Jsem emo?

Není to jedno?
Jsem já.
Ať to už znamená cokoliv.
To stačí...