Masarykovo gymnázium Plzeň

je jméno školy, kterou navštěvuji už šestým rokem.

V podstatě po celou dobu studia mě pronásledují choutky tu školu změnit.
Jít na Církevní gymnázium, "církváč", tu svobodomyslnou školu, kde mají pomalované třídy, kterou navštěvují už od pohledu atlernativní jedinci a spousta mých kamarádů, na křesťana se tam nekouká jako na exota, nepřezouvá se tam a občas tam někdo hraje na chodbě na kytaru. Prej.
Student je osobností, a ne jen dvacet trojkou ve třídním výkazu.
Proč jsem na ten církváč tenkrát nešla? Nebo proč jsem na něj kdykoliv nepřešla?

Jenže co je na naší škole vlastně tak hroznýho?
Nikdy jsem to nedokázala popsat... ale často jsem měla pocit, že je tam tak nějak nepříjemně.
Možná mi vadil ten přístup učitelů - individuální přístup měli (nebo pořád mají?) jen k jedincům, jež si to dokážou dominantně prosadit.
Teď už to tak moc neprožívám... jsme prostě normální gympl.
Buď jsem si už tak zvykla, nebo se prostě nic neděje a nikdy nedělo, a problém nebyl ve škole, ale pouze v mojí hlavě.

Myslím, že naše třída má štěstí na učitele.
Nemáme nikoho zákeřného, kdo by nás mučil, nebo po nás chtěl nemožné. Naopak - když se nad tím tak zamyslím, myslím, že všechno se dá s trochou snahy zvládnout.
Proto mám já s tou opravdu malou "trochou snahy" dvojky, trojky.
Z chemie mám dvojku, a přitom ani neumím vyčíslit rovnici, nebo napsat hydrolýzu nějakýho nitrilu.
Matematiku nechápu vůbec, ty siny cosiny jdou úplně mimo mně... a mám dva až tři.
Asi mám štěstí i já konkrétně, že mě mají učitelé asi celkem rádi.
Ale je to divný... často mi přijde, že si ty známky nezasloužím, že jsem ve skutečnosti daleko méně vzdělaná.
A taky si říkám, jak často málo souvisí dobré známky s chytrostí... Vím toho například ve všech oblastech o mnoho méně než můj brácha... kterej má se známkama problémy.
Zvláštní, jak moc záleží na učitelích.

Celkem vzato:
Na naší škole miluju barevné nástěnky s výkresy a automat na kafe (ten vlevo, kterej nepřetejká), mám ráda i většinu vyučujících (zvlášť některé svobodomyslné), oddechové hodiny, velká okna, ze kterých se můžu koukat, miluju to, že nejsme nikterak mamutí budova, a že máme jenom dvě matematiky týdně (plus jedno cvičení), mám radost, že se rozjíždí cosi jako filmový a cestovatelský klub, že se konají filmové noci Masarykova gymnázia, že se u nás dá dělat Sprachdiplom.

Naopak mi chybí organizovaná fronta na oběd a do bufetu (my submisivní jedinci se nikdy nedostaneme spravedlivě na řadu), více kontaktu s praxí, výuka třetího jazyka (vždyť jsme zaměření živé jazyky!), více společenskovědních hodin (jedna ZSV týdně mi prostě nestačí), občas mi schází individuální přístup (ale snad je to příprava na vš, potažmo na život) a taky více příležitostí k hledání svého budoucího povolání - všichni chtějí vědět, z čeho budu maturovat, co budu dělat... ale co když nemám ani tušení?

Ale tak co bych chtěla. Je to prostě škola. A nemám si vlastně na co stěžovat.
Masarykovo gymnázium jsem nikdy neopustila, a asi už ani neopustím. (Tedy myslím do doby, než odmaturuju.) Snad to má nějaký smysl...