18. 4. 2015

Jen takovej obraz, ve mně... až děsivě spontánní a psaný Tobě...

Večerní pozdně jarní večer.
Je třeba zrovna 18. dubna roku 2015.
Neurčitý město, ne úplně nutně Plzeň. (No jo, v tom roce už, zrovna, město kultury.)

Nosím kostkovanou košili. Dobře vnímám sebe.
Je mi jednadvacet. Stojím na pódiu, kdesi na terase nějakého klubu.
Mám delší vlasy a větší prsa než teď.

Ladím si kytaru. Jako vždycky několikrát nervózně brnknu do vysokýho éčka a pořád ho vytahuju a natahuju a mám zavřený oči a dělám, že to umím.
Jsem trochu přiopilá a na pódiu se mnou je ještě moje kapela. (Ne)určité postavy, bicí, basa, elektrická kytara...

Třeba zrovna součástí kapely je A. Chodím s ním. Asi ho mám ráda... ale pořád si nejsem jistá. Hm. Proto se taky opíjím, abych chvíli nemusela přemýšlet.
 - Miluju ho? Nebo jen touha nebejt sama?
Maj to takhle všichni? Jsem prázdná nebo plná? Co tu dělám?

A pak, zrovna, když tak dolaďuju tu kytaru (třeba mám pořád tu samou, tmavomodrou, s nálepkou rybičky a s dřevěnejma samolepkama z dětskýho oddělení v papírnictví...)... pak, se tam prostě objeví. B.
Dlouho, dlouho jsem ho neviděla! Trochu zaskočená, divoce potěšená!
 Vždyť ty písničky, co hraju... nepsala jsem je, tenkrát, náhodou pro něj?
A jeho oči září, a moje teď taky, jak se náš pohled setkal...
... a já mám chuť se s ním zase obejmout, jako tenkrát... ach, B umí stejně objímat nejkrásnějš na světě.
a...

A je menší než B.
Ale B, zdá se, nepatří do (mých) reálých čísel...