Krev

Dnes jsem poprvé v životě byla darovat krev.
Zažila jsem tím skoro až rituál plný zážitků a silných chvil.

Vlastně jsem docela počítala s tím, že moje krev není dost dobrá.
Že v ní bude něco scházet či přebývat, že bude vadit tetování, cokoliv...
A ukázalo se, že můj krevní obraz je krásný, jak to nazvala paní doktorka.

Odběry byly celkem nepříjemné, hlavně proto, že jsem se dost bála, že jsem nevěděla do čeho jdu, a že se mi ke konci zvedl žaludek. Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

Mám podivnou radost, vevnitř až jásavou, protože když se teď podívám na ten malej stroupek na paži, dojde mi, že odtamtud byla odčerpána moje krev, která někomu poslouží.
Když byl nedávno můj nevlastní děda na operaci s kyčlí, taky dostal krevní infuzi. Vypadala úplně stejně jako ta, kterou jsem dneska naplnila - dokonce stejná skupina, A+.

Ať čelím jakýmkoliv dílčím starostem či starůstkám, zkouškám ve škole i jiným, smutkům, radostem i únavám, je ve mně život neustále a nepopiratelně přítomen, krev proudí, aniž bych se nějak snažila, že okysličuje tělo.

Potěšilo mě taky, jaký měli v plzeňské Transfúzní stanici ke každému přátelský, osobní a(ž) úcty-plný přístup. Že když se mi udělalo špatně, okamžitě mi personál pomohl. Že v čekárně bylo plno, že lidé nejsou lhostejní k potřebným a jsou schopni odstoupit ze své komfortní zóny.

Velmi vřele všem doporučuju - pojďte darovat krev! Příště můžeme jít třeba spolu :-)

Můj světonázor 2.

Zase nějak hodně přemýšlívám o našem panu prezidentovi a o tom, co si vlastně myslím o dnešní společnosti a o světě.
Snažím se své názory probírat s ostatními a diskutovat. Musím říct, že jsem zjistila důležité, ač jednoduché věci.

1.) Žádný názor není špatný. (Nemyslím si, že jde mít v postoji pravdu nebo nepravdu a jsem ráda, že mám kol sebe blízké, kteří se mnou umějí diskutovat, aniž by mi vnucovali svůj postoj).

2.) Láska a postoj/názor na věc spolu příliš nesouvisejí. Mohu mít někoho ráda, aniž bych sdílela jeho názor a on může mít rád mne, i když se mnou nesouhlasí.

3.) Je nutné ověřovat zdroje svých informací a pečlivě je prozkoumávat. Sice to stojí čas, úsilí a koncentraci, ale považuji to za nutné.

4.) I když často zdůrazňuji, že vnímám ve společnosti masu lidí, která nepřemýšlí a jedná agresivně, musím se přiznat, že neznám nikoho, kdo je agresivní, aniž by si to uměl obhájit.

5.) Spravedlivý hněv je na místě a nevylučuje se s láskou. Pán Ježíš se taky naštval na směnárníky, a přesto je miloval. (snad byli napomenuti právě z lásky - vždyť nejhorší pro vztahy je lhostejnost).

6.) Je milé děkovat za každou konfrontaci s druhým člověkem - děkovat mu za poodhalení jeho postoje. Kéž bychom spolu všichni uměli diskutovat, aniž bychom se zraňovali.

7.) Ve všem, co si myslím o světě, hraje nemalou roli mé vlastní ego. Nevědomky se možná snažím ukázat druhým, že jsem přemýšlivá, aktivní a hluboká. Musím si toho všímat, vědět o tom a umět se nad tím pousmát. Je třeba si přiznat, že toho ještě hodně nevím, neznám a nechápu.

...a ještě konkrétně: včerejší debata s E. mi pomohla vidět věci v trochu jiném úhlu. Je možné, že se vymezuji a bojuji vůči něčemu imaginárnímu. Že mívám strach ze setkání s člověkem odlišného postoje, že se bojím odmítnutí, a že mívám obavy, že když se mnou někdo nesouhlasí, přestává mě mít rád.
Vadí mi, že Zeman popřel násilí při Sametové revoluci (ač poté řekl, že děkuje všem, kteří se přišli 17.11. nechat zmlátit; že zásah byl násilný, ale nebyl masakrem - viz zde).
Vadí mi agresivní nálada, kterou neumím úplně dokázat - od Zemana k novinářům i obráceně.
Vadí mi, že Zeman v Číně uznal její celistvost - i když se musím přiznat, že celé problematice Tibetu nejspíš zatím málo rozumím (toužím po tom, aby se tam obyčejní lidé měli šťastně - což bych intuitivně řekla, že by se stalo jeho osamostatněním).

Děkuji opět, že můžu hledat svůj světonázor ve svobodné a demokratické zemi, protože to ve světě bohužel stále není samozřejmé.

O čokoládové polevě a návratu domů

Už nějakou dobu jsem v Česku.

Protože jsem na hodinách interkulturní výchovy výjimečně dávala pozor, celkem jsem očekávala kulturní šok.

Přišel. Hned na letišti. Smradlavý záchody, žádnej toaleťák. Ve výstupní chodbě všude plakáty "pozor na neoficiální taxikáře" a obrovské nápisy REKLAMACE ZAVAZADEL ZDE. Čekání na kufry trvalo snad půl hodiny. Hluk, všude hluk. Mluvíme tady o dost víc nahlas, nebo co.

Ale to bylo na konci srpna. Vlastně jsem měla a mám radost, že už jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.

Do Finska se příští léto vrátím. Možná tam budu studovat, na nějakou dobu, příští rok. Zdá se, že ta zem mi nějak přirostla k srdci – a ty dvě rodiny, v nichž jsem žila.

--

Teď je půlka září. Trávím čas především v Praze. Škola zatím nezačala, ještě mám dva týdny prázdnin. Raduju se z nového bytu a nových spolubydlících, hodně pracuju v knihovně, což mě taky těší, a hlavně, zakouším Boží přítomnost, nějak srdcem. Velmi si toho vážím a toužím to napsat i sem, abych na to třeba za čas nezapomněla. Opravdu si mě zalíbil!

Toulávám se Prahou a obdivuju všechno, jako bych to viděla poprvé. Včera jsem si udělala procházku po centru. Byla už tma a památky svítily. Dnes jsem se vydala do kostela svaté Ludmily, kolem něhož vždy jezdím do centra. Je krásný. Ludmila byla jistě krásná žena – lidu milá. Dnes slaví svátek.

Co jsem se vrátila z Finska, mám opravdu pocit totálního přehlcení. Jako bych žila nějak umocněně. Často se mi zdá, že emoce ze mě úplně vytékají – hlavně ty radostné a nadšené, ale občas taky ty druhé. Nevím si s nimi rady. A okolí na to občas neumí reagovat. Také myšlenek se mi v hlavě rodí až příliš. Občas je to k nevydržení – mám pocit tlaku v hlavě z toho všeho, co mě napadá. Jsem celá rozlítaná, je pro mě teď těžký se zastavit a uklidnit. Ale zkouším to.

Došla mi taková věc. Možná už ve Finsku. A sice, že je naprosto legální posílat některé myšlenky pryč, nebrat je vážně a říci jim, promiň, ale teď nemám čas nebo chuť se tebou zabývat. Vím, nebo alespoň to tak vnímám, že tohle je vlastně jádro kontemplace. Všímat si svých dojmů, myšlenek, pocitů, ale jen všímat a nezabřednout do nich. Teď jako by to pro mě byla zase novinka.

Taky nemusím brát zas tak vážně emoce. Jsem pořád tímž člověkem – ať prožívám jásavou radost nebo tíživě plíživý smutek. Jsem pořád ta stejná Péťa, pořád stejně Bohem milovaná.

A taky. S citovými projevy si někdy až neumím poradit. Už dlouho volívám pro popis něčeho velká slova typu zbožňuji, mám k smrti ráda, miluji, jsem posedlá...ale okolí to právem často hodnotí negativně, nebo jak to říct, žádný člověk není schopen zcela pochopit. Každý jsme v něčem sám. Respektive s Bohem, pozveme-li ho do svého života.

Napadl mě takový příměr – jako by všechno to moje vnitřní, přeplněné, byla čokoládová dortová poleva. Taková ta klasická, tekutá, jak se natře na dort a pak se nechá ztvrdnout. Mám teď niterní polevy přebytek a často se křečovitě snažím pomazat celý dort, a pak ještě jednou, a další vrstvu, a pak ještě přelít – tím myslím dávání okolí všechny ty emoce, slova, myšlenky, sdílet, mluvit, vyprávět, psát... a hnědá tekutina přesyceně teče z dortu, jak už se tam nevejde, teče po podnose, na němž je dort postaven, následně i po stole, na kterém leží podnos, a kape také na zem, na níž se nachází stůl... Usiluji proto o změnu. Pomažu dort přiměřeně a jen s množstvím polevy, která mu přísluší. Zbytek polevy si nechám v misce. A odnesu ji Pánu Bohu. Protože nevím, co s ni, nemám ji kam dát a nikdo o ni nestojí, nevyžaduje, nepotřebuje. Tak ji dám Jemu, protože si s tím umí poradit.

Miluju Tě, Bože.

(A tolik bych si přála, aby i lidé okolo zakusili Jeho lásku!)

((A děsím se své nové role "nadšené křesťanky" – to totiž není všechno.))

Tělo, cvičení, sebepřijetí

Tohle bych snad možná neměla vytahovat z šuplíku...

Vždycky jsem bejvala hubená, nikdy mě nenapadlo řešit váhu. Během dospívání se to trochu změnilo. Rychle jsem dostala ženský tvary.

Nikdy jsem nedělala žádnej sport, tělocvik pro mě byl vždycky úděs až psychosomatickej - bolesti hlavy a průjmy a neuvěřitelnej strach z toho dne, kdy je tělák. Jedno z mých nejobrovitějších pubertálních témat bylo, jak to udělat, abych nemusela na tělocvik chodit. Pohyb mě vždycky zesměšňoval, zděšoval, zvlášť nějakej organizovanej, měla jsem pocit, že jsem největší nemehlo na světě.

Už rok a půl chodím pravidelně sama cvičit. Dvakrát až třikrát za tejden, fakt se snažím. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to dobře - bejt v kontaktu se svým tělem, pustit ven všechny pocity, vzteky, frustrace. Taky se pokouším nepřejídat a stravovat se zdravě. Hodně ovoce, zeleniny, vody, ale i bílkovin, správnejch tuků, sacharidů – ve správným poměru. Pravidelnost a žádný hladovění. Tomu mě naučili v Contours – tak se jmenuje mý fitness centrum. Mám to tam moc ráda. Cvičí se tam kruhovej trénink, chodí tam jen ženy, jsou tam pořád trenérky, který hlídají tepovou frekvenci a koukají, jestli cvičíme správně.

Chodím do posilovny i tady ve Finsku. Do takový tý opravdický, zasmraděný, kam chodí i svalnatí muži, křičící a úpějící při zvedání závaží, hubeňounký baletky, který hodinu jen protahujou svoje dokonalý tělo, a prostě všichni. Miluju ten pocit, když ze mě teče pot a vím, že jedu naplno. Jsem hrdá, že vím, co a jak - je tam všechno možný nářadí a stroje.

A taky boxovací pytel. Posledně jsem se odhodlala si zkusit boxovat. Bylo to směšný tak, že i Fin se smál, takže mi pak bylo ještě víc vztekle než před tím.

Bojím se, že tohle moje cvičení a sportování vyrůstá z bludnýho kořene. Už nějakej ten rok mám dojem, že potřebuju zhubnout. Možná to vzniklo babičkou (ty už máš pořádnej zadek!), rozchody (víš, přestala jsi mě přitahovat), srovnáváním s ostatními, nebo prostě pohledem do zrcadla s konfrontací nekompromisního diktátu soudobý módy. Každopádně neustále bojuju s pocity hnusu ze sebe, s vystoupým břichem a tlustejma stehnama, s panikou, že nejsem hezká, a že je všechno špatně. A přejídám se. Sice jím dobře, ale často to ujede a neznám míru. A tak pořád dokola.

Ač cvičím a všechno je v pořádku – tepovka, zátěže, všechno pravidelně kontrolováno, nedochází k žádnýmu pokroku. Moje váha a míry jsou stále tytéž. Jsem z toho smutná a zoufalá.

Často se modlím k Pánu Bohu, aby mě těchhle divnejch myšlenek zbavil. Aby mi dal poznat, že mě takovou stvořil. Moje BMI je v normě. Mám velikost 38, M, většinou. Jsem normální, medium. Všechno je ok.

Ale pořád toužím po větší dokonalosti...narvat se do eska a třicet šestky, tak jako dřív... a jsem vzteklá na lidi – ženy, který furt pozoruju, a který jsou hubenější než já (T, P, B, N, A, D, P, B, K...), a když směšně poskakuju u boxovacího pytle nebo zdlouhavě tohle všechno řeším a věnuju tomu tolik času a pozornosti, jsem vzteklá na sebe. Strach, že jsem tím moc posedlá, že propadám kultu těla, že bych měla dělat něco lepšího... A tak pořád dokola.

Snažím se to nějak komplexně řešit a čelit tomu. A nepřipouštět si, že pocity jsou celá realita. Dost se za tyhle emoce stydím – že to vůbec řešim, takovou povrchní blbost. Prý to tak má s tělem vlastně skoro každá žena. Mám strach, že tohle píšu proto, aby mě zasypaly komentáře typu "jsi krásná", z kterých bych zároveň byla rozpačitá.

Přála bych si to psát proto, abych dodala všem ženám odvahu a podpořila sebe i všechny k lásce a sebepřijetí.

O dopisech

Psát dopisy je o dost jiný než psát esemesky či maily.
Stojí to čas a úsilí.
Sehnat obálku, známku, pěknej papír (já většinou maluju akrylkama obrázky a vytvářím si svůj dopisní papír), adresu příjemce a poštovní schránku. Tolik věcí oproti kliknutí na tlačítko "odeslat"!
Dopisy člověka učí trpělivosti, protože na odpověď čeká několik dní až týdnů, anebo se ji taky vůbec nedočká.
Ráda zkoumám písma cizích lidí, a baví mě i v tomhle digitálním světě používat ten svůj pravý rukopis.
Vždycky si se vším dám práci - vymýšlím vhodné oslovení příjemci, vybírám barvu obálky a známku (tady ve Finsku mají snad patnáct různých designů poštovních známek!), namaluju papír, případně ještě přiložím do obálky nějakou drobnost. Poslala jsem z Finska už možná dvacet třicet dopisů či pohledů. Pohledy jsou taky fajn, jen takový trochu víc stísněný.
Jsem moc ráda, že se mi podařilo napsat lidem, jimž jsem se chtěla ozvat, ale nějak jsem se ostýchala.

- Napsala jsem pozdravení čtyřicetiletému kamarádovi P., který pracuje jako hlídač v supermarketu.
- Napsala jsem dědečkovi, co k němu cítím - totiž, že ho tak strašně obdivuju, mám ho ráda a často ho toužím obejmout - ač, nebo spíš právě proto, že vím, že o citech nerad mluví a je mu z toho rozpačito. Když dopis dorazil do jeho vesnického domečku, do poštovní schrány, kterou vyrobil z bílé válečkovité silniční odrazky, napsal mi smsku: "Tak to přišlo dík taky tě mam rád zdar děda".
- Napsala jsem do svého knihovnového pracoviště, kde jsem moc šťastná. (Bohužel se pohled asi vytratil někde v rámci bohémské FF UK.)
- Napsala jsem (skoro) všem mužům, které jsem kdy milovala (jednoho jsem vynechala, protože by to nepochopil a neměl by z toho radost.)
- Napsala jsem k narozeninám devětaosmdesátiletýmu knězi, kterej mě před osmnácti lety pokřtil. A, on mi dokonce odpověděl, v ruce, krásně, dojemně.
- Napsala jsem do fitness centra, kam chodím, že jsem vděčná, že mě místní trenérky naučily lásce k pohybu.
- Napsala jsem mámě a tátovi a všem, kteří jsou mi důležitý (i když jsem si vědomá, že v tom případě bych ještě potřebovala spousta dopisů poslat).
- Napsala jsem naší farnosti, že ji miluji a postrádám. A napsala jsem i jiné farnosti, že ji obdivuji a fandím.
- Napsala jsem pozdrav z Finska paní profesorce H., která je už dávno penzistka, a která nás učila na gymplu zeměpisu.

Ty dopisy jsou fakt skvělý. Mnohdy se odvážím napsat něco, co bych normálně nebyla schopna říct, jindy zase píšu úplně, jako bych s tím člověkem mluvila. Je to strašně fajn a dojímavý, kolika lidem musí psaníčko projít rukama než se dostane do cíle.

Myslím, že moje oblíbená část dne bývá teď okolo druhé odpolední, kdy přijíždí pošta a já běžím (většinou v gumovkách značky Nokia, které jsou vždy přede dveřmi) do nedaleké schránky, zdalipak se v ní ukrývá něco pro mě... A když ano, hned si povyskočím radostí.

Pišme dopisy! Zdá se mi to silný.

O slzách

Právě pláču, když tohle píšu.
Slzy jsou důležitý a správný.
Voda očišťuje vnějšek, slza zevnitř, říká se tady ve Finsku.

Brečím tu často, poslední dobou.
Možná je to ženským cyklem, steskem po domově,
nahromaděním emocí nebo vším dohromady.

Občas se stydím, ale hlavně jsem ráda,
že cítím, a že ty emoce se odplavujou ven.

Můj světonázor 1.

Na úvod musím říct, že mě články tohohle typu vždycky štvaly. A vůbec tak rozechvěle klikám na oranžový tlačítko "publikovat".

O tom, jak se mě dotklo, když mí přátelé nazvali mého bratra ruským agentem, o tom, že nemiluju Karla Schwarzenberga a říkám otevřeně, že nevím, jak je to teď s tou Ukrajinou, o tom, proč bych se nikdy nepřidala do skupiny "stydím se za svého prezidenta", a že pořád nejsem přesvědčená o tom, že chápu, proč existuje EU.

Po plodné a dlouhé diskusi s místním finským tatínkem o politice a o Ukrajině jsem se konečně rozhodla odtajnit své myšlenky.

Už nějaký ten pátek se snažím sledovat, co se ve světě děje, a taky se v tom nějak normálně orientovat, tak, abych rozuměla. Asi ho hodně začalo na gymplu mediálním seminářem, kdy nás pan učitel AK (asi ten nejsprávnější vyučující, kterého jsem kdy zažila) burcoval ke zvídavosti, k tvoření si vlastního světonázoru a k pozornýmu sledování toho, co a jak nám vlastně ta média říkají.

Hodně silné pro mě byly prezidentské volby, moje asi první opravdu prožívaná politická událost. Přes počáteční rozčarování až rozpaky z jeho vizáže jsem nakonec hrdě volila Vladimíra Franze. A zjistila, že v naší společnosti možná existuje určitej "fenomén jedné pravdy" – tak jsem si to nazvala pracovně. (Jestli Vám to zní moc schizofrenně nebo autisticky, přestaňte číst – bude to ještě horší :))

Určitě už jsem to leckde psala nebo říkala. Možná jsem nějaká extracitlivá, ale po 1. kole přímé volby prezidenta jsem měla pocit, že celá naše země se rozdělila na dva striktně rozdělený tábory. Jakoby Slávisti a Sparťané. Vzájemná averze až osobního charakteru a téměř bezmezná oddanost svému týmu. Fanouškovství buď ke Karlovi, nebo k Milošovi. V těch dnech mi nebývalo dobře. Nedovedla jsem se zorientovat. Většina mých dobrých přátel, autorit a lidí, jichž si považuji, stála v týmu "Karel". Jakmile jsem jen naznačila nejistotu nad volbou v 2. kole, cítila jsem z jejich strany tlak, nepochopení až násilí. "Jak Tě vůbec může přijít na mysl, volit Zemana??" - "Když se prezidentem stane Miloš, emigruju." atd. Z televizních diskusí mi upřímně řečeno líp vycházel Zeman. Ale, aha, a to je to jádro pudla, stydím se to sem vůbec napsat, protože se bojím, opravdu dost, ošklivých negativních reakcí z Karlova týmu. Ještě teď, téměř dva roky po volbách. Pan Schwarzenberg se mi zdál jakoby nemocný, unavený, a špatně jsem rozuměla jeho projevu. Snažila jsem se pochopit, proč ho mají všichni tak rádi. A nakonec jsem ho taky volila, ale vlastně si nejsem jistá, jestli pro podlehnutí tlaku ze strany přátel, nebo z vlastního přesvědčení.

A ono se to pořád opakuje, ta idea, kterou se tu tak krkolomně snažím přivést na světlo.

Teď se děje Ukrajina. Hodně to prožívám.
Co vím: Rusko obsadilo Krym. Evropská unie za to teď uvalila na Rusko sankce. Historie Ukrajiny je složitá. Viz tady. http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/strucna-historie-ukrajiny-vadatech/

Východní Ukrajinci příchod Ruska vítají. Těm se (asi) říká separatisté. Rusko teď posílá na Ukrajinu pohanku a jinou humanitární pomoc.

Co nevím: kolik je separatistů, a jestli jsou zlí. Jestli opravdu shodili to letadlo. Nevím, jestli je Rusko zlý, a jestli lze srovnat okupaci Krymu s okupací ČS v roce 1968. A, úplně z jiného soudku: nevím, jestli jsou všechny muslimové špatní a myslím si, že spíš ne.

Bojím se, že až si tento text přečte pár mnou vytipovaných přátel, odpoví mi důrazným varováním, že věci chápu špatně, případně, že jsem ruská agentka. Tak byl nazván před nedávnem můj bratr za to, že se (taky) snaží o věcech nezaujatě přemýšlet, a já to skoro oplakala.

Jo. Snažím se o věcech nezaujatě přemýšlet. Často mi to sice moc nejde, ale pořád se mi zdají lepší nějaký pokusy než jezení předžvýkaných informací a papouškování moderního mainstreemovského názoru (Karel na Hrad, Rusko je zlý a Evropská Unie je dobrá a způsobuje mír.). Snažím se si informace prověřovat a číst si novinky z více zdrojů.

Často se cítím jako na hranicích nějakýho státu, kdy jednou nohou stojím někde, a druhou jinde. Vadí mi, že existují dva hermeticky uzavřené světy lidí, kteří se nemají rádi. Pořád ti prožívám, že žiju a motám se mezi Karlovci a Milošovci. A zoufale nevím, kam patřím, a vlastně nechci patřit nikam.

I když je to pravděpodobně cool a pro spoustu lidí "morálně správné", nepřidala bych se do skupiny, která se jmenuje "Stydím se za svého prezidenta", stejně jako se neptám na poště, jestli mají jinou známku než se Zemanem. Zvolila si ho naše většina. Popravdě (a teď se hodně klepu, když to píšu) s ním žádnej problém nemám. A havlovský "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" chápu tak, že člověk nemá rozsévat nenávist, pokud si není jistý svou pravdou. A to se mi zdá, že si často lidé z tý stydící skupiny nejsou, resp. nemají svoje názory dost podložený.

Ale ani já vlastně teď nemám, přiznávám, ach ach. Pravděpodobně jsou ty dva týmy Sparťanů a Slávistů jen v mý hlavě.

Nedokážu popsat, jak moc jsem citově zaangažovaná do dění ve světě, a jak mě trápí, že pořád ničemu nerozumím. Cejtím se fakt zodpovědná. A mám vždycky radost, když si s někým můžu normálně o světě popovídat, aniž bych měla po rozhovoru pocit, že jsem dutá nebo zavržená. Tak kdybyste měli něco k tomu, budu moc ráda.

Děkuju za dočtení až sem, věřím, že to dalo zabrat. Osobně bych asi takhle dlouhej článek (a ještě tak zmatečně napsanej) nezvládla přečíst.

Svému muži

Můj milý!

Zatím jsme se pořád nepotkali, ale snažím se věřit, že se to jednou stane.

Za svůj poměrně krátký život jsem kromě silných platonických lásek měla už dva milé před Tebou. Vždycky jsem si o každém z nich myslela, že je to ten Pravý, tedy že jsi to ty, a každý z nich mi nakonec ublížil, i přes to (nebo právě proto?), že mě mé laskavé okolí varovalo, že se tak stane.
Věřím, že jednou najdu Tebe, se kterým to neskončí v slzách, ale třeba před oltářem.

Možná Ti píšu zrovna teď proto, že jsem se dnes byla podívat na finské svatbě. Po týdnu střídavého ležení a zmírání v nemoci jsem zkusila vstát a vydat se do kostela. Věděla jsem, že se tam oddává. Přišlo mi silné být tomu přítomna - jak hrají varhany, přicházejí milovaní, sobě zaslíbení, nevěsta oděná v bílé roucho a v nejkrásnější podobě, ženich s chvěním uvnitř, že dnes dostane k sobě ženu, tak jako Adam Evu. Nezastavitelně mě rozplakal akt, kdy tatínek přivedl ženu/dceru k oltáři, zanechal ji muži a zůstal sám. A vůbec jsem hodně plakala, až mě to překvapilo. Cizím jazykem, kterému málo rozumím, řečené ony důležité věty, které během chvíle změní zbytek života. Zdálo se mi to jako magický zážitek, čistá mystika - snad právě proto, že má finská slovní zásoba je omezena na číslice, potraviny a dětské fráze typu pojď si hrát, chce se ti čůrat?, maminka přijde brzy, a podobně.

Mám naději, že na mě někde čekáš tak, jako já čekám na Tebe. Že za mě snad také prosíš, že mě vyhlížíš. Často ale propadám zoufalství, že neexistuješ, že není na světě žádný muž, který by mě mohl mít doopravdy věčně rád, kterému bych připadala přitažlivá a nejkrásnější. V takových chvílích prosím Pána Boha o sílu a vytrvalost.

Je to zvláštní, ale znám mnoho krásných, mladých a laskavých lidí, kteří stále nemají s kým chodit, i když by si to hodně přáli. Jsem za to někdy vzteklá. Čím déle člověk čeká, tím víc je nervózní, že je něco špatně. Jako když stojíš před nemocničním výtahem - a dlouho nic. Předlouho. Začínáš si myslet, že eskalátor má poruchu, že Tvůj život má poruchu.

Možná se mým milým stane Pán Ježíš. Pro nekřesťana to zní možná fanaticky až šokujícně, ale možnost zasvěceného života v řádu nebo v komunitě nechci vylučovat. Žádné výraznější volání neslyším, ale zůstávám otevřená.

Kéž bys byl, přála bych si teď, když sedím v dalekém Finsku na kraji své postele, trochu mě bolí hlava, žmoulám si vlasy a často je mi tolik osamělo.

Amen.

Bílá sobota

To je v prdeli. Ukřižovali ho. Je mrtvej.

Za kým jsme teda celou dobu šli, koho jsme to následovali?

Kdo to vlastně byl? Buřič lidu? Blázen? Provokatér?

Prorok?

Mesiáš…?

Co teď máme dělat? On leží v hrobě. On, který i Lazara probudil z mrtvých. Je konec. Jsme v háji. Bez naděje.

Takhle asi nějak se cítili učedníci. Neměli zatím ani tušení, že přijde Pánovo Vzkříšení.

Podobně i já často prožívám pocit, že jsem beznadějně v háji. Ale nejsem. To jen nevím, že Pán už vstal z mrtvých.

Dneska celej svět mlčí a Pán odpočívá v hrobě. My křesťané už dychtivě čekáme na Ježíšovo vítězství nad smrtí, které zítra přijde. Zároveň je celý Ježíšův příběh mysteriem, jemuž nikdy nelze beze zbytku rozumět. Proč musel umřít? Za mě? Proč to nešlo udělat nějak jinak, jednodušeji, abychom všichni došli spásy? Proč se Pán tak ponížil?

Proč musel trpět?

Proč musíme trpět my?

Velikým tajemstvím mi zůstává otázka utrpení. Když je mi úzko, vzpomenu si na Ježíše, který snášel z podivuhodné lásky všechny rány, přetěžký kříž, bolestnou smrt. Až do konce miloval.

Pane, pomoz mi prosím se Ti alespoň trochu přiblížit ve Tvé obětavé lásce.

Amen.

multitasking

Sedím na přednášce sociologie.
Na lavici mi leží otevřenej sešit, knížka, dojezenej jogurt,
pití. A hlavně počítač, otevřenej, na němž vyřizuju milion věcí.
Pět otevřenejch panelů a tři programy.

Už dlouho se mi děje, že se neumím soustředit na jedinou věc.

Je to k zbláznění.

I když cvičím, poslouchám při tom hudbu, stejně tak povětšinou,
když někam jdu... při jídle se milionkrát podívám na mobil a na mail,
a nejen při něm, ale vlastně pořád... v knihovnový práce si užívám kafe při půjčování,
pořád něco hledám, štrachám, vypisuju, přemýšlím...

Žijeme ve světě, kterej je přeplněnej vjemy.
Tím se trochu vymlouvam, že za svoje roztěkaný jednání nemůžu...
...ale můžu.

Chci zpomalit. Zaměřit se.

To je pro mě kontemplace.

Dělat jen jednu jedinou věc... jako by byla nejdůležitější na světě.
Myslím, že k tomu nás vybízí/vybízela i postní doba.
Ztišit se a připravit se na největší Veliko-noční svátky.

Zavření studentského klubu K4

Vážený pane rektore,

Píši Vám v reakci na dnešní panelovou diskusi, která se konala na Filozofické fakultě.

Nejprve chci vyjádřit své nadšení, že se vůbec taková setkání uskutečňují. Domnívám se, že jde o plodnou příležitost, jak si rozšířit své obzory, jak slyšet cizí názory, jak se vůbec poznat s představiteli naší univerzity, a jak si prostě vzájemně popovídat o tom, co se nás zrovna dotýká.

Ráda bych upozornila na fakt, že propagace této panelové diskuse se mi nezdála dostatečná. I já jakožto studentka jsem se o ní dozvěděla víceméně náhodou. Nevím přesně, kdo měl reklamu na starost, ale zdá se mi důležité, aby byla rozšířena, neboť, jak jste zmínil, nejen učitelé, ale také někteří studenti neměli o akci ponětí. Pokud o ní měli dát vědět ostatní studenti, pak se domnívám, že by měli být také více podpořeni vedením.

Můj stěžejní dotaz na Vás se týkal nedávno zavřeného klubu K4. Bylo mi jasné, že v diskusi s názvem „Student a jeho místo“ nebude úplně na toto téma prostor, ale i přesto mě Vaše reakce neuspokojila a ráda bych se ještě na pár věcí doptala. Zmínil jste, že se touto problematikou hlouběji zabýval akademický senát. Tuto skutečnost jsem bohužel vůbec netušila a opět nevím, proč nebo v čem je chyba. Možná existuje přece nějaká absence v pouhé informovanosti studentů. Ale o tom teď nechci psát. Doufám rozechvěle, že se mi vše podaří srozumitelně vyjádřit.

Vysvětlil jste mi průběh, kterým došlo k zavření klubu. Studentská unie měla prostory ve sklepení Celetné pronajaté na určitou dobu. Bylo tedy vypsáno výběrové řízení na nového poskytovatele. Po určitých peripetiích, kdy soutěž vyhrál „Hotel Styl“, který byl již v té době v exekuci, se konalo druhé výběrové řízení. Zmínil jste, že Studentská unie se k němu přihlásila o dvacet minut později. Chápu, že musí existovat férové podmínky, a že kdo se přihlásí pozdě, nemůže se již soutěže zúčastnit. Podle mých informací byla ovšem zpráva o novém konkurzu oznámena Studentské unii pouhé čtyři dny před uzávěrkou, což je krátká doba pro sehnání veškerých náležitostí.

Nakonec byl prostor svěřen „Kolejím a menzám UK“, což považuji jistě za lepší řešení než poskytnout klub krachujícímu hotelu. Nebo i nekrachujícímu – vždyť kde jinde než ve studentském klubu by se měli mladí zvídaví lidé navzájem setkávat, diskutovat, ale také obyčejně bavit? Dovedete si představit, jaké by mělo následky, kdyby prostor školy obýval komerční hotel, který by jistě přinesl dramatické zvýšení cen, ale také zcela odlišný koncept podniku, jenž by místo studentů lákal movité turisty? Ale toto je pouze můj osobní postoj, navíc vím, že jste zdůrazňoval, že jste zřizovatelům zadal určité podmínky, a proto nepochybuji, že i Hotel Styl je nějakým způsobem naplňoval. Podmínkou pro nového provozovatele bylo také to, aby co nejvíce investoval do kulturních akcí. Nejsem žádný ekonom ani právník, ale pochopila jsem to tak, že prostor získá ten, „kdo dá víc“. Myslím si, že už to staví Studentské unii nerovnou startovní pozici, neboť si nedovedu představit, kde by přišla k několika stovkám tisíců.

Každopádně všechna tato fakta ohledně předání klubu jsem již měla nastudována, tudíž jsem od Vás čekala spíše odpověď na jinou otázku. Proč se logicky nenabídl prostor primárně studentům? Na dnešní diskusi se mluvilo o identitě studenta - že by měl být člověkem aktivním, zvídavým a svobodomyslným. Není právě například existence ryze studentského klubu důkazem, že tomu tak i v praxi může být?

Považuji stávající řešení za poněkud nešťastné, a bohužel nejsem sama. Je sice veskrze pozitivní, že jste pověřil studentstvo tvorbou programu a kulturní náplně, obávám se však, že v nepodnětném vnějším prostředí bude celá idea klubu tak trochu „drhnout“. Koleje a menzy poskytují jistou oficiální základnu pro praktické zázemí studentů. Ale K4, která měla již bezmála pětiletou tradici, charakterizoval jistý až undergroundový háv, který nás studenty přitahoval. Také přátelská obsluha, která byla ochotná a pozorná i v naprostých detailech jako například zvolení si druhu kávy, možnost odnést si nápoj na přednášku, nabídka sójového mléka (například pro vegany, bez jakéhokoliv příplatku), různé druhy jídel, cenou i druhem naprosto vhodných pro studenty (toasty, kuskus, domácí pomazánky), piva z místních pivovarů, domácí buchty a nakládané hermelíny… a především onen přátelský duch, který se tak špatně definuje. Bohužel, plastové ubrusy a umělé květiny, stejně jako uniformní nábytek, žádný svobodomyslný koncept nerozvíjí, ba jde naopak proti němu. Zmínil jste však, že na designu klubu se bude nějak dál pracovat, pokud jsem Vás správně pochopila – tuto změnu bych jistě neuvítala jen já.

Hodně se mi vryla do paměti Vaše ostrá věta: „Vždyť je to normální bar!“ Domnívám se právě, že tomu tak úplně není. K4 aktivně spolupracovala se studentskými spolky a podporovala kulturní dění fakulty. Byla místem, které jsem hrdě ukazovala svým kamarádům, když mě přijeli navštívit. Ztělesňovala svobodnou, kreativní, nenucenou a uvolněnou náladu, kterou by Filozofická fakulta měla disponovat. Studenti se do ní chodívali učit, neoficiálně debatovat, ale také odpočívat a pobavit se. Měli tak k dispozici úžasné místo, přímo ve školní budově. Navíc bylo fascinující, že sami studenti zvládli tento podnik obsluhovat a starat se o něj. Nyní se z tohoto prostoru stala sterilní jídelna, do které bych neměla chuť a motivaci zavítat. Ráda bych také upozornila na fakt, že nyní prakticky neexistuje svébytný autonomní studentský prostor.

Jaký byl tedy důvod k tomu, aby byli studenti o svůj klub připraveni? A existuje nějaká šance, že by jim mohl být klub opět navrácen?

Vyjadřoval jste se na debatě k tomu, že „aktivitě studentů se meze nekladou“, a že jste připraven a ochoten podpořit studentské spolky a klubové akce. Mám ovšem obavu, že teď se nemají kde scházet. Naznačil jste, že máte určitý koncept vytvoření „studentského domu“, kde by bylo všechno – klub, zázemí pro spolky atd. – centralizováno do jedné budovy. Mohu se zeptat, proč by to mělo být právě takhle vše pod jednou střechou?

Trápí mě, že nevím, jestli jsem popsala dostatečně přesně, oč mi jde. Možná jsem příliš smělá, že píši přímo Vám. Věřím ale, že i přes Vaši vytíženost tuto zprávu dočtete až do konce, a že Vám nebude lhostejná.

S přátelským pozdravem

...

Postní doba

Tentokráte zkusíme něco z jiného soudku... (jako bych to ani nepsala já :))
(Mělo to bejt obsáhlejší a hezčí... no, co se dá dělat.)

Často se mě lidé ptají, proč se postím. Co to pro mě znamená.
Jde o jakousi jarní očistu? Čištění těla?
Sebemrskání, askeze?

Samozřejmě se nepostím tak, že bych nic nejedla, to bych nedala.
Ani nejsem nikterak ortodoxní.
Jen se snažím připomenout si postní dobu i tím, že se snažím nemlsat,
nechlastat, nekouřit. A nepít kávu a nechodit na facebook.

Jenže k čemu to je? Proč je dobré čtyřicet dní v roce, před Velikonoci,
dělat něco omezujícího, skromného?

Myslím, že je úžasné si uvědomit, bez kolika věcí se člověk úplně bez problémů obejde.
Uvědomit si, kolik toho mám, a vůbec bych mít nemusela.
Vážit si všeho, čeho se mi dostává, a vědět, že všechno je od Boha.
Zkusit svému Otci, Bohu, který je původcem všeho, obětovat alespoň nějakou kravinu
ze svého pestrého života.

A pak si těch věcí o to více užívat, nebo spíš, moci je více prožívat.

Najít si víc času ke ztišení a k modlitbě.

Tak tak.

nezáleží

Neděle je dar od Boha.
Jsem schopná lásky

Mám (ráda) přátele
a svoje milovaný lidi

Žiju, žijeme, v relativním zdraví
máme co jíst dokonce i mlsat
pohybujeme se v rozkošný přírodě
máme uši k slyšení
oči k vidění
a nohy k pohybu

Slunce dneska ještě nezapadlo
prsty hladím kytaru
pak spím jako tatínek

A nejsem jen to tělo
který si někdy zoufá
a má smutnou náladu
jsem víc

Jsem schopná lásky
jako všichni

Na ničem jiným nezáleží

Něco zvláštního

Napadlo tě někdy, jak je zvláštní, že noc co noc si leháme na měkký kvádry?
Že lidský vlasy vždycky přijmou a vtáhnou do sebe vůni prostředí?
Že srdce buši, jen tak, jako perpetum mobile?
Že vevnitř kalkulačky je možná skřítek?
Že když včely nakrmíme vodou s cukrem, tak že to pak mají v bříšku?
Že jsme všichni byli nejdřív zygota a morula a blastula?
Že jsme se narodili v lidským těle, a proto že nejsme třeba zebra nebo kopretina?
Že oheň nelze uchopit?
Jak je zvláštní, že i když už člověk ví všechno možný, ještě nepřišel na to, jak efektivně utišit bolest v srdci (aniž by z toho třeba vznikla ještě větší bolest)?
Že každá knížka byla nejdříve v mozku, a že každej sešit byl dřív stromem?
Že je to všechno na světě tak divně roztříděný - každý den vstupujeme právě do tý školy/práce, do který patříme?
Jak je fascinující, že obloha nikdy nevybledne, že noc co noc podstupujeme stav podobný kómatu, že v 0.00 začíná úplně novej den, že umíme vidět i zavřít oči (a pak vidět nic), že
jedna část světa nemá co jíst a dennodenně bojuje o holý přežití a ta druhá část má úplně všechno a zároveň přesto kňourá?

(Kňour)

Čau

Nejde mi nic psát a nepíšu o tom.
Je noc... není to moc?

Sotva dokouřím, jdu se vyčůrat nočně v borském parku.
Odvážné... nebo spíš šílené?
Koukám se přitom do jediného rozsvíceného okna na protější straně silnice. Koukám se do něj upřeně, abych se nebála.
Jak asi fungují ty asociace, když vtom, náhle a úpěnlivě, myslím na Tebe a Tvoje čau.

Nemám ráda ten pozdrav. Vždycky mi přišel takovej odbytej, odfláklej, krátkej, suchej.
Připomíná mi slez hoperek, které se zmalovaně setkají ráno před svou školou a tak nějak nijak na sebe v hloučku halekají "čaaaau", jako aby se neřeklo, že nic neřekli.

Tys všechno změnil.

Tys dal tomu slovíčku novej význam.
Jako mnohýmu dalšímu...
Když řekneš procítěně, potichu a něžně "čau" a potom mě pevně obejmeš.
Vím a věřím, že to není ani odfláklý, ani odbytý, ani suchý.
Kéž by to trvalo věčně.

Půst

Doba postní trvá od 9. března. Čtyřicet dní.
Chtěla jsem o tom něco napsat, ale asi nemám vhodná (žádná) slova. Snad jen, že je to pro mě důležitej čas.
Čas, kdy se pokouším trochu uklidnit a usadit a hledat Boha a naslouchat Jeho hlasu a zkusit najít, co mi chce sdělit. Připravit se tím na největší křesťanskou kalbu - zmrtvýchvstání Krista.
Krása, se na chvíli něčeho vzdát, třeba proto, aby pak (p)o Velikonocích zase bylo znatelněji a nádherně vidět, jaký dary máme.
Je taky milý, a úsměvný srovnat si to s loňskem...-
Musím přiznat, že letos se mi to vlastně moc nepovedlo. A to vůbec radši nemluvím o tom uklidnění a usazení...-
Dala jsem si předsevzetí:
Nepít kafe, nepít alkohol, nejíst Nutellu, nepřejídat se, omezit poslouchání hudby a nebýt na Facebooku (stejně jako vloni *).
Ten Facebook, třeba - to mě letos tak osvobodilo!
I když mi nutkavě chyběly a chybí kontakty s některýma krásnýma lidma, doba off-line mě vyvedla ze závislosti.
Dneska jsem do toho virtuálního světa s modrou lištou blesku-rychle nakoukla, po třiceti devíti dnech. Kvůli své oslavě prvních dospěláckejch narozenin, kterou už plánuju, a která bude pravdě-podobně přesně za měsíc. A úplný zjištění, který se mi letos den ode dne prohlubovalo - jak už to pro mě není nic, bez čeho bych nevydržela, nemohla bejt, jak už ty stránky pozbyly na dřívější naléhavé důležitosti... a kolik hodin (většinou) bezcílnýho vysedávání u počítače jsem tím ušetřila! Najít hranice, míru, naučit se správně používat.... Za to jsem vděčná, moc.
Nutella se mi taky po-vedla. Na to jsem hrdá, protože ji fakt zbožňuju a jsem zvyklá si ji dopřávat pomalu každý ráno.
Alkohol jsem nezvládla... mohla bych říct třeba, že jsem na to zapomněla, ale lhala bych.
Omezení poslouchání hudby se dostavilo nějak samovolně. Ale je hezký zaposlouchat se někdy do ticha. Slyšet jen svoje kroky nebo se místo Avril Lavigne pomodlit růženec.
Jíst míň jsem dokázala docela snadno, protože mám poslední dobou poněkud bizarní žaludek.
Nepít kafe... měla jsem jich během postu pět. Ach jo. Ale aspoň jsem to omezila.
Vím, že to celý může asi znít nějak přiblbe asketicky, ale věřím, že to má hlubokej smysl, obětovat, alespoň něco, takřka směšnýho, Pánu Bohu...
Děkuju za ten čas. Čas, kterej vlastně už končí. Vstupujeme do Velikonoc. A těším se i na všechno před námi - zítra Zelený čtvrtek, pak Velký pátek a vigílie... ach!
(A jsem si jistá, že i kafe mi teď bude daleko víc chutnat a vonět...)
Díky Tobě, Pane.

Jaro a...

Marně hledám pro ty věci slova.

Jaro a můj dědeček. Šedivé vlasy mu o dost povyrostly a vypadá teď jako zestárlý vesnický umělecký člověk, malíř krajin, třeba. Běhá nadšeně a nabitě po své chaotické zahradě, celý září, ve svých modrých monterkách, které má ještě ze škodovky, a říká své obvyklé: "Kdopa se na to nevysere..."

Jaro a naše zahrada. Malé a po krajích stydlivě zrůžovělé květy sedmikrásné se vyklubávají na svět. Zatím jen zdrženlivě čekají, až přijde jejich chvíle... (jako hrdě se tvářící a uvnitř nešťastné - nebo naopak? - slečny, na plese postávající u dveří, (ne)trpělivě čekající, jestli je někdo vyzve k tanci, a...) Je tam i pár symbolických sněženek. Klasika. Krásná. Vděčnost, protože to-hle bych v paneláku nezažila. Kvetení. Z krátkého udusaného trávníku se brzy stane louka. Těším se.

Jaro a všeobecní lidé. Taková je nálada ve vzduchu. Všichni jsme odhodili zimní kabáty, nastavili se Slunci a po-odhalili zase víc, tak trochu, své duše. Probouzení ze zimního spánku. Líné protahování... a prostá chuť jít ven. Postupné zvyšování koncentrace komunikace a vlídnosti... nebo se mi to jen zdá? Péťo, nešla bys na pivo, teď, s náma? Oslovil mě v pátek spolu-žák T.K., který asi ani neví, jak mě tím dojal.

Jaro a potkan(k)i. Koušou do mříží, chtějí (taky) ven... ale to ony vlastně pořád.

Jaro a máma. Zítra narozeniny slavící. Jí po ránu potěšujou slavíci. Taky. Postupně přestává nosit trička s dlouhým rukávem, víc se směje a je ještě výrazněji poťouchlá, v dobrém slova smyslu. Hledá semínka, která by pěstovala na zahradě a přemýšlíme spolu, kam zasadíme lichořeřešnici, ke které mám zvláštní a krásný a úctyplný a důležitý vztah.

Jaro a táta. Pomalu si zvyká na to, že přijdou doby, kdy nebude muset topit... začíná to přijímat, se skrytou vděčností, ale kotel dneska vyčistil. Do-poledně sobotní rituál. Pije trochu víc piva a postupně se rozevírá jako rozrůstající kvítek.

Jaro a já. Cítím ho, všude... i když dneska se navenek tvářilo velmi nenápadně. Skrývalo se celodenně bílosivou oblohou. Kamennou tváří. Ale já stejně vím, že je. Mluvit s každým až moc holkózně, bláznivě se smát, nebo aspoň usmívat, nosit sukně rozličných délek, cítit se jako žena, a strašně si to užívat, směšně, nesmyslně, cítit smyslnost a důmyslnost svého těla... neustále neodbytná chuť, kterou vlastně ani nechci odbý(/í)t...: Běhat po namokralé louce, pod namodralým nebem, bez bot, jen tak! Pak v ní ležet, s Tebou... a dát si do pusy stéblo s ohybatelným kolínkem, jen tak! Vlnit se uvolněně na koncertě, vnímat všemi smysly...
- Možná na dveře ostýchavě zaklepala Radost, ale nehodilo by se to zakřiknout... cítit uvnitř něco úžasně voňavýho (nejsi to Ty?)... a chtít (Ti) o tom napsat...jenže...

...marně hledat pro ty věci slova...

Docházka

Život? - Tady!

Rodina? - Tady!
Domov? - Tady!
Přátelé? - Tady!

Tělíčko? - Tady!!

Pokoj? - Zde!
Literatura? - Tady!
Slunce? - Tady.

Povinnosti? - Tady!
Lenost? - Tady!
Touha? - Tady?

Slova? - Chybí!
...

Radost? - Radost??

- Chybí!

Co je s Radostí?

- Nevím, asi je nemocná...

(...)


Mám a znám Boha...
...mám rodiče, přátele, víru, mír, střechu nad hlavou, splněný sny, jídlo, kytaru...

Znám tolik krásných lidí... a nikdo a nic mi neubližuje!

Mám nejlepší pokoj v domě... a přes-to nejsem šťastná.

...

A přes to nejsem šťastná.

Láska. - Lásko?

Hluboký cosi.

Jenom hrstka činností, který jsem schopná udělat... prázdno, všude prázdno... a nic...-

Nevděk? Koncentrovaný fňukání, pohodlnost a lenost?

Mám chuť se poslat někam pryč.

Kristinčiny kapustové karbanátky II

Ach jo. Mně to nedá. Měla bych už dávno spát nebo se učit nebo se modlit nebo si uklidit... ale musím psát. Dopsat. Sdělit. Omlouvám se. Štvu se.

To byl pátek. Ráno jsem venčila psa v drobném dešti a hned mě napadla spousta věcí.
(Těšení, utěšit, těžko... jsou slova příbuzná? Težko, těžko,...)

Po škole (ani moc nevím, co se tam dělo) skvělý kafe (výjimečně latté, ač se postím od kávy, no jo...), se skvělou slečnou D., která mě nemálo povzbudila (nejen) v cestě na psychologii...

A potom jsem jela vyzvednout Kristinku, abych ji doprovodila domů.
Kristinka je skvělá. Zasvětila mě do navštěvování starých lidí v LDN, za což jsem jí moc vděčná.
Dobrý srdce, neoblomná starost o ostatní, hluboký (v)cítění (do) všeho a taky jakýsi suchý, příjemně ironický vědění o tom, jak se věci mají. Ryzí, prostej způsob života. Sluníčko. Štědrost a skromnost, totální nesobeckost, nenáročnost, převtělená do osoby. Hipísácký tlustý svetry, pletený ponča a batikovaný sukně. Domácky vyrobený mýdla, v bytě dva osmáci a vegetariánství.
Když je léto, dáváme si kytky do vlasů. Je mi velikým vzorem, silnou inspirací, milující kamarádkou. Obdivuju.
Strašně jí obdivuju, třeba za to, jak to všechno zvládá...

Kristinka je vozíčkářka, která se dorozumívá pomocí tabulky, protože nemůže mluvit.
Vlastně si nejsem vůbec jistá, jestli by byla ráda, že o ní takhle píšu... Možná, asi by se (mi) smála... (mám vždycky velikou, nepopsatelnou radost, z jejího smíchu!)

Už v první chvíli, kdy(ž) jsem odemkla dveře jejího bytu, praštilo mě cosi do nosu, ucítila jsem něco zvláštního, těžko identifikovatelnýho, co mi mělo být objasněno až za chvíli...

Než jsem odešla, nabídla mi moje milá K. na cestu své kapustové karbanátky. S vděčností a s vášnivou náklonností k jídlu a jezení jsem si tedy jeden karbanátek rituálně zabalila do bílého papírového ubrousku a se spokojeným úsměvem odkráčela na autobus. Hned cestou jsem začala dlabat... a strašně mi to chutnalo.

Už ve chvílích, kdy se červený autobus číslo čtyřicet jedna přibližoval k zastávce, mi bylo jasné, že něco není úplně v pořádku. Výraz pana řidiče, zkoumající v krátkých časových intervalech, mě, následně mou levou ruku s ubrouskem a karbanátkem, říkal jasně: to se mi moc nelíbí. Slečinko, copak ty nevidíš na dveřích ten přeškrtnkutej piktogram zmrzlinky, kterej říká, že ve vozidle se nejí?
Tak jako často, předstírala jsem tedy, že toho chápu méně než chápu a s hranou nevědomostí nastoupila dovniř.
 (Jde vlastně nastoupit ven?)

Cítila jsem kapustu. Olej. Česnek. Nejvíc v puse... ale za-nedlouho taky v celém autobusovém interiéru. Nevím, možná jsem vztahovačná, ale zdálo se mi, že všichni spolu-cestující začali postupně pozorovat, odkud ta vůně pochází, následně, na čem že si to tak pochutnávám, a co že tolik změnilo jejich obyčejně bezaromatické vzdušné prostředí.

Korunu tomu všemu nasadil M.T., který nastoupil na přespříští zastávce. Jakmile mě viděl, řekl, ahój!, a hned na to: co to tu tak smrdí?
Autobusoví lidé (mimochodem, často myslím na to, co asi dělají, na co zrovna myslí?) se otočili za hlasem vyřčené otázky. Čekali.

"To bude asi ten můj karbanátek."

M. se překvapeně, snad, dokonce?, trochu zhnuseně, podíval. No, to asi jo, odpověděl.
(Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že mě nemá moc rád.)
Lid sklopil hlavu. Aha. Záhada objasněna. Zpátky k činnostem typu: dívat se z okna a dělat, že něco dělám.

Tyjo, říkala jsem si, možná, že to fakt smrdí, ale kdyby to ti ostatní ochutnali! Kdyby si každej z mých spolucestujících kousnul... třeba by mi pak dal za pravdu, proč...

Napadlo mě podobenství. Že je to přesně jako víra.
Víra v našeho Boha, třeba...
Cosi zvláštního, jinýho...
Navenek něco nevábnýho, podezřelýho, divnýho, otravujícího...
...něco, čeho se lidé tak trochu opodstatněně bojí.
...jenže, když se zakousneš!
Stojí to za to.

Myslím si, a trochu úsměvně se obávám... že (můj) život bude z nemalé části o tom, že budu dávat lidem ochutnat Kristinčiny kapustové karbanátky.

O spánku

Fajn, řekla jsem si, teď, teď to udělám. Už dlouho se chystám napsat článek o spánku, o tom, jak ho vnímám, co si o něm myslím a co mě k němu napadá... a jaký zvláštně citlivý a citový vztah s ním mám.
Jsem totiž zrovna v obýváku, na "starém" počítači (tisíceré díky, milá Jarko!) - nic jinýho mi vlastně ani nezbývá, když jsem si zavirovala svůj počítač, a ten teď buď pořád dělá jako že něco dělá anebo se na něm spontánně objevují psychedelické barevné motivy. (Nejsem já náhodou ...zavirovanej počítač?)
Takže, ano, jsem zrovna v obýváku... poklidný pondělní večer, jak z obrázku - maminka čte noviny, já se snažím počítat domácí úkol z matiky, na pravděpodobnosti (no fakt!)... a tatínek usnul.
A teď spí - natažený na gauči, ve tváři pokoj, pomalu oddechuje. Jsem moc ráda, že odpočívá.
Takže jsem si řekla - čtvrtinu úkolu už mám po hodině hotovou, tak zalomím tu matiku, na chvíli, tak jako to zalomil tatínek.

Už odmala mám problémy s usínáním. Zvlášť, když jsme jezdili někam na návštěvu, svírala mi žaludek představa, že tam zůstaneme přes noc. Možná mě děsila ta samotná noc, plná malých světýlek, neznáma a tmy... i když, tmy se asi moc nebojím, do tý se naopak docela ráda utíkám. * Možná mě spíš zaměstnávaly myšlenky... který mě doma (tolik) nenapadaly, a které ani neumím popsat. Zjevují se totiž jen v noci, bývají strašně zvláštní.

Dneska nespavost obvykle řeším tím, že se modlím, zkouším něco dělat, dokud se neunavím, piju před spaním bylinkový čaje, nebo prostě nedělám vůbec nic a čekám, až to přejde. V krajním případě, třeba když je půl čtvrtý ráno, a já fakt nemůžu, spím se Stilnoxem, kterej ovšem funguje spíš jako jakási železná trubka, kterou se člověk praští do hlavy, když už to fakt jinak nejde. Nebo... se jdu podívat ven, z okna... když je teplo, dokonce vylezu na balkon... a pozoruju hvězdy a měsíc a oblohu, která je věčná, a která tady bude pořád, ať bdím nebo spím, tý je to jedno. Navždycky se na mne trpělivě dívá...

Ukončování programů na počítači je jako čekání na spánek - usínání, když ikony začínají mizet... a pak šumy najednou utichnou. A obrazovka se zhasne a pak už je počítači všechno jedno.
Jenže ne každý se právě umí(me) takhle lehce "vypnout".

Možná... možná mě nejvíc děsilo, děsí!, usínat v přítomnosti spícího člověka. Ano, musím přiznat, že dodnes je mi podivně úzko a zároveň dojatě, když se nacházím v blízkosti někoho, kdo spí. Přijde mi to takový... intimní, osobní...

... když spíme, jsme nejvíce zranitelní. Najednou nevíme o sobě, ani o světě kolem, neboť kroužíme úplně jinými světy, stavy, vjemy, které si v tu chvíli třeba ani neuvědomujeme. Je to tak podivu-hodný! Odpočinek na svojí nejhlubší vlně - tak blízko bezvědomí! Mdlobě! Smrti!

Když spíme, jako bychom byli z velký části vypnutí. Zhluboka a trochu jinak dýcháme, životní funkce se zpomalí a když se nám něco zdá, můžeme při tom mít tiky. A o ničem nevíme. Napadlo vás někdy, jakým velikým darem spánek je? Jak je to úžasný a blahodárný a svobodudávající, chvíli si dovolit, nic o sobě nevědět? Nevidět, neslyšet, necítit...?

Jediné, co nás opět "zapne", je maličká, pokorná chvíle, kdy nás něco, nebo v daleko lepším případě někdo, probudí. Připadá mi to strašně důležitý a krásný - být někým probuzen! Navrácen k životu, povolán k žití, mile vyzván k aktivitě!

Když se ocitnu v situaci, kdy mám možnost někoho vzbudit, dělám to citlivě a opatrně a jemně. S jakou něhou pozoruju, když se někdo probouzí, pozvolna se protahuje, vrací se ke mně...

Pořád mám k usínání a spánku a probouzení hlubokou úctu... a vážím si chvíle, kdy můžu usnout, spát a být prob(o)uzena...

...anebo chvíle, když náhodou můžu s někým usnout, spát, být probuzena...
(...to bych si přála.)