Introspekce

Někdy, když jdu z přednášky večerní setmělou Prahou, svírá mě samota. Kéž by šel někdo po mém boku - jemně se mě dotýkal a pevně objímal.
Nevím, jestli je vhodná chvíle na blogování. Jsem rozštěpená a mám sklony k podivínství.
Konvice dovařila, zalévám si čaj.
Napadá mě v hlavě tolik věcí, že ani jedinou z nich neumím popsat nebo využít.
Jako bych se už od puberty točila v tomtéž kruhu.
Tak třeba dnešní referát o nezaměstnanosti. Připravila jsem se vskutku briliantně. Záleželo mi na tom.
"Dejte mi práci, ale já mám strašně těžký blues, povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý blues..." začala jsem prezentaci přednesem Hutkovy písně Plynojem, tolikrát hraná E. v Holostřevech, tolikrát padnoucí na tělo jako šaty ultrakrásné B. z ročníku. Stáhlo se mi hrdlo a náhle se mi chtělo plakat, na mém hlasu to zřejmě bylo patrné - představa nezaměstnaného člověka mě obklíčila, tolik smutku na světě a my si tu něco žvaníme o našich akademických grafech.
Referovaly jsme s milovanou a okouzlující K., která to s lidmi umí. Stála jsem u tabule celá rudá a rozechvělá, s každou vyslovenou větou, v níž bylo nápadné množství slov jako "jelikož" a "pakliže", jsem si zoufala, jak mi nejde říci to, co bych chtěla, nebo jak... a prožívala svou plachost - totiž že bych daleko raději vyprávěla o tématu někomu z očí v oči, jen. A tolik mi záleželo na tom, aby to bylo dobrý.
Přivedly jsme hosta, pana Slávka, prodejce Nového Prostoru. Chtělo se mi smát, ani nevím proč - takovej ten pláčosmích spíš, jak se tento muž se svým drobným tělem a drobnými handicapy prodírá světem a k dispozici má jen rozumbradskou povahu, vyřídilku a komunikativní charakter, a hlavně veliké srdce. Mám k němu obdiv a k lidem jako je on.
Cítím, jak je celý svět rozlítaný a já v něm - jak je třeba těžké číst tato slova, jimiž se snažím cosi vyjádřit - soustředit se na ně, nekontrolovat u četby facebook, maily a esemesky; nepotřebovat pro přežití dne aspoň horkou čokoládu z automatu a hovor se spřízněnou duší.
Toužím být pochopena, ale nejsem si tím jistá. Baví mě, že vidím věci jinak.
Vůně kávy patří do mýho všednodenna - a přitom je to tak vzácná věc. Stejně tak občasné obědy v restauracích a návštěvy kavárniček...jako by ztratily něco ze svého lesku. Jako bych už neuměla slavit.
Proč si pořád tak vzdychám? Že věcem nerozumím dost, že nedělám dost to či ono, že se bojím věcí, které stejně nemohu ovlivnit? Proč mi Pán Bůh nedal šťastnější povahu?
Miluju lidi. Všichni jsme dobří. Z podstaty.
Teď: opřená o mokrou oranžovou osušku, v bytě, v Praze, v pokoji, v pokoji.
Na Míráku jsem poslouchala pána, co tam hrává v podchodu na kytaru. Dala jsem mu nějaké drobné. Díky, šéfová, řekl mi laskavě, ač mě to oslovení nesedělo. Pěkně hrajete...řekla jsem k němu, ale nikdo to neslyšel.
Vyjevují se lidé a vztahy a prožitky a pocítky - a já je neposílám pryč. Nebo se taky nic neděje.
Večerní přednáška pana docenta B., metaforicky laděná, mě přesvědčila, že někde je svět ještě v pořádku. Či spíše - že jsou kanály, kterým rozumím.
A pak jsem zase šla večerní setmělou Prahou a...

Milostná

Pár mužů se již stačilo dotknout mého srdce
tak moc že jsem řvala jak blázen a mlátila do kytary
až mi tekla krev z prstů
že jsem básnila a šílela

ale dnes se mi chce, Pane, napsat milostnou báseň Tobě,
který si je všechny stvořil,
který tvoříš každou chvíli
každýho z nás

chci být s Tebou pořád

a je to na hranici s šílenstvím protože teď
hrávám písně jen Tobě
mám radost protože se mě dotýkáš
a nejde to napsat bez strachu že ostatní myslí že
jsou to fráze

děkuju za každej den
za každej z těch dní kdy se třeba trochu vztekám
bloudím hledám netuším svíjím zívám směju jdu

děkuju za to že s Tebou jde všechno líp
že mě přijímáš takovou jaká jsem
že jsem a můžu být Tvá
že jsi a že šílím z toho jak jsi milosrdnej

miluju Tě
toužím Tě milovat

Nedělní poezie

Dostala jsem od maminky
vývar z kostí s játrovými knedlíčky
známý všelék těla i duše
dala mi ho do sklenice
kterou pořádně zavřela

Můj zadek je veliký
a stále se zvětšuje.

Občas chci plakat
a nejde to.

Sklenice od polévky se občas rozbíjí
uvnitř batohu se čtyřmi vypůjčenými knížkami.

Mám se hezky děkuju a ty?
nejradši se zavrtat do postele a nikam nechodit.

Přetíženo, jsou lidé, kterým se neozývám
a lidé, kteří se neozývají mne.

Zoufale utírám od polévky batoh sešity (poznámky plnicím perem psané
se při kontaktu s tekutinou ztratí)
modlím se aby mi fungoval notebook
a přemýšlím jak seženu časopis který mám půjčený od přednášejícího
asi by nechtěl ten svůj s rohama směšně zvlhčenýma
maminčiným vývarem,
z něhož zbyly jen suché
nudle a knedlíčky

Semestr začal. Panika vzrůstá.
Vím, že nic nevím. Zase. Nic se nezměnilo.

Je toho tolik tolik tolik
co dělám a přitom
jsem v tom nešťastná
Moc pracuju málo odpočívám

Nečekám miminko
to je jen nafouklý břicho.

Chybí mi kontemplace.

Mošt z našich jablek dnes namoštoval
starší pán v červených montérkách.
Přijďte zas, řekl ke mně.

Byly volby. Volila jsem doma a
mám výhrady k diskutování výsledků na ohláškách po mši
(patří politika do církve - a obráceně?)
a členství ve volební komisi domova důchodců
je balzám na duši ale taky to vysává.

Máme pořád spousta jablek
nechcete?

Pane Bože, co mi tím chceš říct?

Polévka rozmočila také všechny dopisy.

Potřebuji obejmout.