Ledovec

"Skleněná křídla opilých labutí
na prach a na střepy
se o hráz rozletí..." Nebylo nás pět, Naposled, Ledovec

Pořád se ztrácím, i v životě, i na cestách.
A dneska, silná chvíle. Běhat na běžícím pásu, s hudbou v uších, tak jako vždycky.
Mám pořád v přehrávači tytéž písně, asi čtyři sta padesát kusů skladeb,
které poslouchám od teenegerovství.
A dneska...nějak mě vzalo, že mi tam naskočilo tohle, Nebylo.
To mám fakt hodně ráda.

Vzpomínka na jednu nedávnou lásku, která tam není, která snad ani nebyla...
...ale která teď do mě nějak patří, Bohu-žel, snad proto, že je poslední.

(Jmenujou se ty myši jako Tvoje holky?)

Strávila jsem na běžícím pásu tři čtvrtě hodiny a stříkal ze mě pot a slzy a bylo mi fuk, že už nemůžu.
Snažila jsem se myslet na Pána Ježíše, ale vlastně jsem spíš myslela na Tebe.

Není k tomu co dodat. K ničemu není co dodat. Jak se učit, jak nebejt egocentrická,
jak nekontrolovat milionkrát denně všechny internetový komunikační zdroje,
jak nedoufat po reakcích a nezoufat, když žádný nejsou,
jak nechtít pořád víc, jak se uklidnit,
jak odpustit, jak se vrátit, jak studovat, jak jíst, jak se modlit, jak milovat.

Vím, že to skončí, že jednou na Tebe nebudu myslet. Všechno jednou skončí.
Chmurně mě to napadalo i v tý posilovně - ze stropu trčel drát ve tvaru šibenice.
A mě napadalo, jaký písničky bych chtěla na pohřbu.
Nebylo nás pět by tam jistě měly bejt slyšet. Růže a zvony a hrající Címa.

Radši si pustím Byl jednou jeden život, kapitolu o mozku,
červení paňáčci s vysokejma hlasama a bublinkama na zádech podivně uklidňujou, zašlý vzpomínky na dětství, fakt kvalitní příprava na zkoušku z neurofyziologie.
To je tak na mý inteligenční úrovni, ne žádný afektivní neurovědy, geny a amygdala,
promiň, ale mě toho vlastně moc nezajímá.

Heřmánkovej čaj v hrnku od Marimekko se z toho nevzrušuje.
Bude i, až na Tebe přestanu myslet, až všechno skončí.

Tělo, cvičení, sebepřijetí

Tohle bych snad možná neměla vytahovat z šuplíku...

Vždycky jsem bejvala hubená, nikdy mě nenapadlo řešit váhu. Během dospívání se to trochu změnilo. Rychle jsem dostala ženský tvary.

Nikdy jsem nedělala žádnej sport, tělocvik pro mě byl vždycky úděs až psychosomatickej - bolesti hlavy a průjmy a neuvěřitelnej strach z toho dne, kdy je tělák. Jedno z mých nejobrovitějších pubertálních témat bylo, jak to udělat, abych nemusela na tělocvik chodit. Pohyb mě vždycky zesměšňoval, zděšoval, zvlášť nějakej organizovanej, měla jsem pocit, že jsem největší nemehlo na světě.

Už rok a půl chodím pravidelně sama cvičit. Dvakrát až třikrát za tejden, fakt se snažím. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to dobře - bejt v kontaktu se svým tělem, pustit ven všechny pocity, vzteky, frustrace. Taky se pokouším nepřejídat a stravovat se zdravě. Hodně ovoce, zeleniny, vody, ale i bílkovin, správnejch tuků, sacharidů – ve správným poměru. Pravidelnost a žádný hladovění. Tomu mě naučili v Contours – tak se jmenuje mý fitness centrum. Mám to tam moc ráda. Cvičí se tam kruhovej trénink, chodí tam jen ženy, jsou tam pořád trenérky, který hlídají tepovou frekvenci a koukají, jestli cvičíme správně.

Chodím do posilovny i tady ve Finsku. Do takový tý opravdický, zasmraděný, kam chodí i svalnatí muži, křičící a úpějící při zvedání závaží, hubeňounký baletky, který hodinu jen protahujou svoje dokonalý tělo, a prostě všichni. Miluju ten pocit, když ze mě teče pot a vím, že jedu naplno. Jsem hrdá, že vím, co a jak - je tam všechno možný nářadí a stroje.

A taky boxovací pytel. Posledně jsem se odhodlala si zkusit boxovat. Bylo to směšný tak, že i Fin se smál, takže mi pak bylo ještě víc vztekle než před tím.

Bojím se, že tohle moje cvičení a sportování vyrůstá z bludnýho kořene. Už nějakej ten rok mám dojem, že potřebuju zhubnout. Možná to vzniklo babičkou (ty už máš pořádnej zadek!), rozchody (víš, přestala jsi mě přitahovat), srovnáváním s ostatními, nebo prostě pohledem do zrcadla s konfrontací nekompromisního diktátu soudobý módy. Každopádně neustále bojuju s pocity hnusu ze sebe, s vystoupým břichem a tlustejma stehnama, s panikou, že nejsem hezká, a že je všechno špatně. A přejídám se. Sice jím dobře, ale často to ujede a neznám míru. A tak pořád dokola.

Ač cvičím a všechno je v pořádku – tepovka, zátěže, všechno pravidelně kontrolováno, nedochází k žádnýmu pokroku. Moje váha a míry jsou stále tytéž. Jsem z toho smutná a zoufalá.

Často se modlím k Pánu Bohu, aby mě těchhle divnejch myšlenek zbavil. Aby mi dal poznat, že mě takovou stvořil. Moje BMI je v normě. Mám velikost 38, M, většinou. Jsem normální, medium. Všechno je ok.

Ale pořád toužím po větší dokonalosti...narvat se do eska a třicet šestky, tak jako dřív... a jsem vzteklá na lidi – ženy, který furt pozoruju, a který jsou hubenější než já (T, P, B, N, A, D, P, B, K...), a když směšně poskakuju u boxovacího pytle nebo zdlouhavě tohle všechno řeším a věnuju tomu tolik času a pozornosti, jsem vzteklá na sebe. Strach, že jsem tím moc posedlá, že propadám kultu těla, že bych měla dělat něco lepšího... A tak pořád dokola.

Snažím se to nějak komplexně řešit a čelit tomu. A nepřipouštět si, že pocity jsou celá realita. Dost se za tyhle emoce stydím – že to vůbec řešim, takovou povrchní blbost. Prý to tak má s tělem vlastně skoro každá žena. Mám strach, že tohle píšu proto, aby mě zasypaly komentáře typu "jsi krásná", z kterých bych zároveň byla rozpačitá.

Přála bych si to psát proto, abych dodala všem ženám odvahu a podpořila sebe i všechny k lásce a sebepřijetí.

O dopisech

Psát dopisy je o dost jiný než psát esemesky či maily.
Stojí to čas a úsilí.
Sehnat obálku, známku, pěknej papír (já většinou maluju akrylkama obrázky a vytvářím si svůj dopisní papír), adresu příjemce a poštovní schránku. Tolik věcí oproti kliknutí na tlačítko "odeslat"!
Dopisy člověka učí trpělivosti, protože na odpověď čeká několik dní až týdnů, anebo se ji taky vůbec nedočká.
Ráda zkoumám písma cizích lidí, a baví mě i v tomhle digitálním světě používat ten svůj pravý rukopis.
Vždycky si se vším dám práci - vymýšlím vhodné oslovení příjemci, vybírám barvu obálky a známku (tady ve Finsku mají snad patnáct různých designů poštovních známek!), namaluju papír, případně ještě přiložím do obálky nějakou drobnost. Poslala jsem z Finska už možná dvacet třicet dopisů či pohledů. Pohledy jsou taky fajn, jen takový trochu víc stísněný.
Jsem moc ráda, že se mi podařilo napsat lidem, jimž jsem se chtěla ozvat, ale nějak jsem se ostýchala.

- Napsala jsem pozdravení čtyřicetiletému kamarádovi P., který pracuje jako hlídač v supermarketu.
- Napsala jsem dědečkovi, co k němu cítím - totiž, že ho tak strašně obdivuju, mám ho ráda a často ho toužím obejmout - ač, nebo spíš právě proto, že vím, že o citech nerad mluví a je mu z toho rozpačito. Když dopis dorazil do jeho vesnického domečku, do poštovní schrány, kterou vyrobil z bílé válečkovité silniční odrazky, napsal mi smsku: "Tak to přišlo dík taky tě mam rád zdar děda".
- Napsala jsem do svého knihovnového pracoviště, kde jsem moc šťastná. (Bohužel se pohled asi vytratil někde v rámci bohémské FF UK.)
- Napsala jsem (skoro) všem mužům, které jsem kdy milovala (jednoho jsem vynechala, protože by to nepochopil a neměl by z toho radost.)
- Napsala jsem k narozeninám devětaosmdesátiletýmu knězi, kterej mě před osmnácti lety pokřtil. A, on mi dokonce odpověděl, v ruce, krásně, dojemně.
- Napsala jsem do fitness centra, kam chodím, že jsem vděčná, že mě místní trenérky naučily lásce k pohybu.
- Napsala jsem mámě a tátovi a všem, kteří jsou mi důležitý (i když jsem si vědomá, že v tom případě bych ještě potřebovala spousta dopisů poslat).
- Napsala jsem naší farnosti, že ji miluji a postrádám. A napsala jsem i jiné farnosti, že ji obdivuji a fandím.
- Napsala jsem pozdrav z Finska paní profesorce H., která je už dávno penzistka, a která nás učila na gymplu zeměpisu.

Ty dopisy jsou fakt skvělý. Mnohdy se odvážím napsat něco, co bych normálně nebyla schopna říct, jindy zase píšu úplně, jako bych s tím člověkem mluvila. Je to strašně fajn a dojímavý, kolika lidem musí psaníčko projít rukama než se dostane do cíle.

Myslím, že moje oblíbená část dne bývá teď okolo druhé odpolední, kdy přijíždí pošta a já běžím (většinou v gumovkách značky Nokia, které jsou vždy přede dveřmi) do nedaleké schránky, zdalipak se v ní ukrývá něco pro mě... A když ano, hned si povyskočím radostí.

Pišme dopisy! Zdá se mi to silný.

Malé postřehy 3.

- Finské pokladní a prodavačky nosívají rukavice. Prostě proto, že je to hygienický.

- Karjalanpiirakat = místní severofinské časté pečivo, koláčky s rýží uvnitř, podávané obvykle s vajíčkovou pomazánkou, velká mňamka. Bylo mi řečeno, že když do Finska přišla z Asie rýže, finské ženy nevěděli, co s ní, tak ji rozvařily a upekly. (Ale možná si ze mě má finská rodina dělala s touhle historkou srandu, neumím určit.) Návod, jak to upéct najdete třeba tady. 

www.cookingfinland.blogspot.com

- Docela normálně se obědvá třeba v jedenáct.

- Skoro v každém obchodě/bance/poště se potkáte s takovým tím přístrojem, jak zmáčknete tlačítko, vyjede Vám číslo a čekáte.

- Z historických důvodů Finové moc nemají rádi Rusko a Rusy.

- Ve Finsku platí "právo člověka na sběr" - to znamená, že kdokoliv může kdokoliv sbírat borůvky (kterých je tu požehnaně), maliny, brusinky, prostě cokoliv. Jen sto nebo dvě stě metrů od cizího pozemku se musí nechat majiteli.
- Stejně tak se může kdekoliv stanovat. Teda, ještě líp, stanovat se dá oficiálně kdekoliv. Tedy opravdu i na číkoliv zahradě, teoreticky. (Finy by totiž něco takovýho ve snu nenapadlo.)
- Je tu normální mít jemný řídký vlasy! Ohó!
- Finové platí hodně kartou. I třeba jen kafe.

- Trochu mi přijde, že snad každá finská domácnost má na zahradě tentýž věšák na prádlo - otočnej, s hodně šňůrama, jako tohle třeba:

- Když dáte do "google translatoru" přeložit "I feel" do finštiny, vyjede zase "I feel", protože Finové nic takovýho neříkají. (Když chtějí vyjádřit pocit, řeknou prostě, jsem smutný, naštvaný, unavený...)

- Fakt pěkně tu fungují lékárny a lékaři, ale o tom asi napíšu zvlášť.

- Svátek sv. Valentýna je tu slaven jako "den přátelství".

- Ve Finsku se o Švédech říká, že je to "people's home". Čímž Finové ironicky vyjadřují, že spousta věcí je tam dotaženejch k opravdový dokonalosti, narozdíl od Finska (co?). A prý je tam ještě dražší žití. (Což už si vůbec nedovedu představit.)

- Poštovní známka po Finsku a po Evropě stojí stejně - pokud neužijete po Finsku nějakou levnější 2. třídu posílání.

- V obchodních domech jsou často k vidění hrací automaty. Normálně, veřejně. To mi připadá jako jedna z mála smutnejch finskejch věcí.

- Finové jedí hrozně zmrzliny. Mají ji rádi. Což je docela ironický, vzhledem k tomu, jakou tu mají zimu.

- Rovaniemi, kde zrovna jsem, je rozlohou největší město Evropy. Ale moc lidí tu nebydlí. Finové jsou jen zvyklí mít pro sebe hodně místa (mají rádi, když sousedi nebydlí moc blízko).

- Když se jde do divadla, v mezipřestávce vždycky podávají "coffee and buns". Vždycky.

- V zimě tady v severním Finsku můžeme vídat "polární záři". Japonci věří, že vidět polární světla přináší štěstí a plodnost, tak sem jezdí. Existuje laponská legenda, která říká, že polární světlo je barevný ocas lišek.

- Každá finská maminka dostane po narození dítěte balíček se základními věcmi - pár plenek, nějaký oblečení dokonce atd. Tomu říkám vlídnej sociální systém a prorodinná politika!

- Xylitol, již několikrát vzpomínaná místní geniálnost na zuby, se vyrábí z břízy! A je v pastilkách, žvýkačkách, zubních pastách.

O slzách

Právě pláču, když tohle píšu.
Slzy jsou důležitý a správný.
Voda očišťuje vnějšek, slza zevnitř, říká se tady ve Finsku.

Brečím tu často, poslední dobou.
Možná je to ženským cyklem, steskem po domově,
nahromaděním emocí nebo vším dohromady.

Občas se stydím, ale hlavně jsem ráda,
že cítím, a že ty emoce se odplavujou ven.

Co nechci zapomenout

Včera to byly dva měsíce ode dne, kdy jsem přiletěla do Finska.
Zdá se mi to jako nepopsatelnej čas - nejsem schopná říct, jestli jsem tu dlouho nebo chvíli.
Pořád se mi vynořujou všeliký poznámky, drobnůstky, které mě tu dojímají, a které si chci tak trochu přivézt domů. Pár z nich sem zkusím napsat, zbytek si určitě ještě někam poznamenám, abych nezapomněla.

- Chodit do sauny je nádherný. A pomáhá to lepšímu usínání. Musím si pořídit permanentku aspoň do veřejný sauny, i když bych nejradši vzala život do vlastních rukou a předělala naši zakoupelnovou komoru na dokonalou finskou saunu, obloženou dřevem.

- Nemusím se bát zvláštních jídlových kombinací. Nemyslím si, že by Finové byli nějak kreativní kuchaři, ale líbí se mi, jak podivně ležérně stolování prožívají. Ke snídani, oběd či večeři se prostě vytáhne, co je v lednici a špajzce k dispozici. Polévka + rýže, cottage + oříšky, vajíčková pomazánka + brambory, salátová okurka + řapíkatý celer, zeleninový kuskus + smetanová kuřecí omáčka... proč ne, vlastně!

- Dopravovat se všude na kole je skvělý, levný, rychlý a milý. Není nic lepšího než šlapat po městě a cítit vítr ve vlasech.

- Ono se taky nic nezblázní, když tohle dnes nestihnu. Dodělám to zítra.

- Většina oblečení se dá k uschnutí pověsit i bez kolíků. Ušetří to čas.

- Není nutné vždy všechno doprovázet emocemi. Nebo slovy.

- Je báječné podporovat svou zemi koupí zboží vyrobeného v tuzemsku. Aneb vzpomínka na napomenutí za koupení ne-finského ledového salátu.

- Zevrubné uklízení domu způsobuje jeho útulnost, čistotu a příjemnost. I když, doma asi nebudu mít trpělivost luxovat, vytírat a prát denně. Ale těším se domů na vyklízení nepořádných míst a vyhazování nepotřebného.

- Posílat pohledy a dopisy je prima. Má to svý specifický kouzlo. A máloco mě potěší víc než dopis pro mě, nalezený ve schránce.

- Musím si pořídit alespoň některou z těchto finských vychytávek: "Minigrip" (všudypřítomné malé zavírací pytlíčky na všelijaké drobné věci), kráječ na sýr (už dříve zmiňovaná geniálnost), Chifonet (švantuchy do kuchyně, které nepáchnou a dají se prát),...

- Spousty takových věcí mi bude chybět, ale pokusím se je nahradit něčím i doma. Kermaviili, velký blok sýra, balení jogurtu v mlékové krabici, pití obrovského množství mléka, praktické a designově úžasné výrobky Marimekko a Petnik, ruisleipö, riisipuuro, xylitol (vyrábí se z břízy!), kulaté bramborové laponské placky, sobi.

Rakastan!

Katolická mše Rovaniemi

Nikdy mě nenapadlo, jakej je to vlastně underground, být ve Finsku katolíkem. V něčem je to možná ještě těžší než bytí věřící v Čechách. Když tu totiž řeknu "minä olen katolinen", je to něco, jako kdybych v Česku prohlásila, že jsem adventista – myslím, co se týče věřící populace. A celkově tu jsou katolíci dost exotické zboží, zdá se mi.

Je tu hodně bratrů protestantů, což je skvělé. Ale zároveň to s sebou přináší různá úskalí, která mi brání v jakési vnitřní ekumeně. Dlouho jsem řešila, jak je to se Svatým přijímáním. Prožívá se to u lutheránů taky jako Eucharistie? Můžu tam přijít? A tak podobně. Rozdíly mezi protestanty a katolíky by mi ale daly větší práci sepsat a moc se mi teď do toho nechce.

Celkově jsem samozřejmě ráda a nesmírně vděčná, že tady v Rovaniemi funguje poměrně lidnatá lutheránská církev. Se svou rodinou taky chodívám v neděli na bohoslužby, ale svátosti mi chybí a večeře Páně bohužel není totéž co Eucharistie. A bohoslužba není mše svatá. Zní to tvrdě, já vím, samotnou mě mrzívá, jak málo jsem vevnitř vlastně ekumenická. Těžko se to vyjadřuje a popisuje.

O to více jsem vděčná, zvlášť tady v Rovaniemi, že jedenkrát za měsíc se tu koná dokonce mše katolická. V malém sálku na faře místní ortodoxní církve. Připomíná mi to náš Lochotínský pavilonek. Minule bylo na mši osm lidí, především asiaté. Bylo mi smutno, že katolická obec je tu opravdu tak malá. Dnes bylo lidí více, asi kvůli tomu, že skončily prázdniny – sešlo se nás okolo pětatřiceti. Ale taky hlavně asiati, to mě hodně překvapilo - nečekala bych, že obyvatelé Asie budou katolíci.

Strašně mě baví, jak je ta naše liturgie stejná na celém světě. Jak se ve všech jazycích říkají a modlí ty stejné věty. Jsem ráda, když se mi podaří neztratit a vědět, co se teď říká a jak na to odpovědět, Pán s Vámi – i s Tebou, a podobně. Legrační je, že na rozdíl od lidu finského odpovídám a modlím se česky. Potichu, s pocitem blaženosti, že jsme všichni v církvi jedno tělo, že naše učení je naprosto totožné, a že si rozumíme, i když ne jazykově. Právě v tom je podle mě bohatství církve. Jsem vždycky zasažená, že se čte totéž čtení jako doma, dnes třeba o Ježíši, který přišel po moři za učedníky a můj oblíbenec a patron Petr si zase troufl o něco víc než ostatní učedníci. Pane, dovol, aťmohu přijít po vodě za Tebou. Tak pojď, říká Pán Ježíš.

Zdá se mi zajímavý, že finský slovo "poika" znamená zároveň kluk a syn. Takže když se říká Jumalan poika, Boží syn, tak nějak si vždycky představím, že Ježíš je i Boží kluk. A zdá se mi to konejšivě roztomilý.

Dnešní den jsem hodně prospala. Ale večer jsem se vydala na tuhle katolickou mši. Udělalo mi velikou radost, že tam dnes bylo víc lidí, že jsem věděla, co se čte za čtení (respektive to jsem si našla už přede mší, ale spíš fakt, že se opravdu četlo to, co jsem očekávala!), že se dokonce i křtilo děťátko... Celý mě to nějak vzalo. A říkám si, že až přijedu domů, budu si hodně vážit liturgie v mateřském jazyce. A kázání v mateřštině!

Po zoufalých zklamáních z toho, že neumím dost dobře finsky na to, abych rozuměla plamenným slovům knězova kázání jsem si vytvořila tento mód – snažit se pochytit jednu větu, které rozumím, a místo rozpačitě smutného pasivního sezení na kázání v cizí hatmatilce prostě jen rozjímat o nějaké té prostinké větě. Dneska to bylo "Hän on toivo, Hän rakastaa." On nás miluje, on je naděje. No ano, je to tak!

Dojal mě závěr. Celkově je katolická mše v Rovaniemi dost prostá, zpívávají se písně bez doprovodu jakéhokoliv nástroje, respektive to většinou dopadá tak, že zpívá jen kněz a jedna paní, protože ostatní se nechytají. Dnes se na konci zazpívalo Salve Regina. V latině. Ten klasický nápěv, který znám i já. Byla jsem z toho tak zasažená, že jsem asi zpívala hodně nahlas, rozbušilo se mi srdce pomyšlením, že je to opravdu tatáž píseň, kterou zpívávají naši milí bratři františkáni denně ve své kapličce v Domečku, když se domodlí nešpory. Propadla jsem z toho zvláštní euforii a při cestě domů na kole jsem si při pelášení z kopečka vyřvávala nahlas zpívanej Otče náš. A měla jsem radost, že jsem pokřtěná, biřmovaná, a že se znám s Pánem Bohem, a že je tu aspoň těch pár katolíků a tolik křesťanů.

Měla bych jít spát, už je noc a já ani nevím, jaký mě zítra čeká den, ale nějak se mi chce dál malovat, psát, psát dopisy a podobně. Možná mi jednou bude líto, že jsem tu žila tak...tolik moc ve svejch zápiscích a dopisech a ne dost tady.

Svému muži

Můj milý!

Zatím jsme se pořád nepotkali, ale snažím se věřit, že se to jednou stane.

Za svůj poměrně krátký život jsem kromě silných platonických lásek měla už dva milé před Tebou. Vždycky jsem si o každém z nich myslela, že je to ten Pravý, tedy že jsi to ty, a každý z nich mi nakonec ublížil, i přes to (nebo právě proto?), že mě mé laskavé okolí varovalo, že se tak stane.
Věřím, že jednou najdu Tebe, se kterým to neskončí v slzách, ale třeba před oltářem.

Možná Ti píšu zrovna teď proto, že jsem se dnes byla podívat na finské svatbě. Po týdnu střídavého ležení a zmírání v nemoci jsem zkusila vstát a vydat se do kostela. Věděla jsem, že se tam oddává. Přišlo mi silné být tomu přítomna - jak hrají varhany, přicházejí milovaní, sobě zaslíbení, nevěsta oděná v bílé roucho a v nejkrásnější podobě, ženich s chvěním uvnitř, že dnes dostane k sobě ženu, tak jako Adam Evu. Nezastavitelně mě rozplakal akt, kdy tatínek přivedl ženu/dceru k oltáři, zanechal ji muži a zůstal sám. A vůbec jsem hodně plakala, až mě to překvapilo. Cizím jazykem, kterému málo rozumím, řečené ony důležité věty, které během chvíle změní zbytek života. Zdálo se mi to jako magický zážitek, čistá mystika - snad právě proto, že má finská slovní zásoba je omezena na číslice, potraviny a dětské fráze typu pojď si hrát, chce se ti čůrat?, maminka přijde brzy, a podobně.

Mám naději, že na mě někde čekáš tak, jako já čekám na Tebe. Že za mě snad také prosíš, že mě vyhlížíš. Často ale propadám zoufalství, že neexistuješ, že není na světě žádný muž, který by mě mohl mít doopravdy věčně rád, kterému bych připadala přitažlivá a nejkrásnější. V takových chvílích prosím Pána Boha o sílu a vytrvalost.

Je to zvláštní, ale znám mnoho krásných, mladých a laskavých lidí, kteří stále nemají s kým chodit, i když by si to hodně přáli. Jsem za to někdy vzteklá. Čím déle člověk čeká, tím víc je nervózní, že je něco špatně. Jako když stojíš před nemocničním výtahem - a dlouho nic. Předlouho. Začínáš si myslet, že eskalátor má poruchu, že Tvůj život má poruchu.

Možná se mým milým stane Pán Ježíš. Pro nekřesťana to zní možná fanaticky až šokujícně, ale možnost zasvěceného života v řádu nebo v komunitě nechci vylučovat. Žádné výraznější volání neslyším, ale zůstávám otevřená.

Kéž bys byl, přála bych si teď, když sedím v dalekém Finsku na kraji své postele, trochu mě bolí hlava, žmoulám si vlasy a často je mi tolik osamělo.

Amen.

Malé postřehy 2.

Mám dlouhou noc. A posbírala jsem mnoho střípků. Snad dočtete až do konce, stojí to za to. :-)

- Finové jí k obědu kromě normálně teplýho jídla třeba i plátek chleba s máslem.
- Není tu prohibice na alkohol. Ale komukoliv je méně než 30, je kontrolován při nákupu chlastu ve velkých obchodních řetězcích. Musí se osvědčit svým ID, což je jako naše občanka. A alkohol se dá prý koupit jen mezi devátou ranní a devátou večerní.
- Skoro všechny finské domy mají žebříky na střechu. Kvůli kominíkům a vymetání sněhu, prý. Někdy ale žehřík vede z okna pokoje v patře. Nevím proč, možná po něm někdy Finové slézají dolů jako Mumínek.
- Doktoři jsou tu striktně dělení na soukromé a státní. Ke státním chodí ti, co nemají zdravotní pojištění. A normální lidi, říkají v Rovaniemi, a socky, říkají v Helsinkách. Soukromí bývají často hrazení zaměstnavatelem a jsou prý kvalitnější.
- Angry Birds pochází z Finska. A kapela Lordi přímo z města Rovaniemi.
- Všichni si tu bezmezně důvěřují. Dokonce až tak, že před naším domem stojí odemčené auto s klíčemi uvnitř. Domovní vrata bývají otevřena dokořán. A na zahradě stojí pět krásných jízdních kol. Menzy mají jídlo typu švédské stoly, můžete si vzít čeho kolik chcete (a nikdo si tu kapsy chlebem nenacpává).
- Všude jsou časové limity na parkování, takže v každém finském autě najdete modrou krabičku s hodinama, na které nastavíte, kdy jste přijeli.
- Kousek od Rovaniemi je Polární kruh. Tam bydlí pravý (!) Santa Claus. Už jsem s ním mluvila. Čeká se na něj fronta a dovedou Vás za ním skřítci. Bohužel umí říct česky jen "ahoj" a je trochu rozpačitej, ale nevadí.
- Xylitol je finskej vynález na zuby. Mají tu xylitolové pastilky, žvýkačky, pasty na zuby. Je to prý nějaká zázračnost. Taky ji teď používám.
- Všichni tu milují lékořici. Lakritsi. Zmrzlinu, bonbony, pendreky... fuj. Nevím, jestli jsem jediná, ale mně to připadá odporný.
- Zvlášť tady na severu jsou nesmírně ceněná česká auta. Škoda je značka, kterou tu vídím zdaleka nejčastěji.
- Prý tu neznají, co je telefonní budka! A vysavač na benzíně jsem taky zatím neviděla.
- Neplatí se tu jedno- a dvojcentama. Proč taky, když nejlevnější věc tu stojí tak centů padesát, že jo.
- To asi není moc zajímavé, ale je tu fakt strašně komárů. Každá finská rodina je vyzbrojena repelenty a síťkami a moskytiérami.
- Děti chodí do školy až od sedmi let. Ale musí se zapsat do školy dostatečně s předstihem. Někde nesmějí jezdit první dva roky do školy na kole, kvůli bezpečnosti.
- Kromě prvňáků a druháků tu zřejmě úplně každej jezdí na kole.
- Každá neděle je fakt svátek. Obchody jsou otevřené jen kratince.
- Neznají tu, co je to panelák. I šestipatrová budova je pro Finy velice diskutabilní. Každopádně z morálních důvodů nesmí být nic vyšší než věž kostela.
- Autoškolu tu mohou v podstatě provozovat rodiče budoucích řidičů. Stačí jim jen získat nějaké potřebné oprávnění. Pak mohou rodiče legálně učit své děti jízdě, pokud mají dvoupedálové auto a označené obřím trojúhelníkem (mají to tak daleko častěji než autoškolu, je to prý lacinější). Jen na závěr jdou na zkoušky k odborníkovi. A musí před tím najezdit určitý počet jízd. (A kdo to pak kontroluje? zeptala jsem se rýpavě. Babička hostitelské rodiny zdvihla obočí a zeptala se, proč by to měl někdo kontrolovat.)
- Znají tu české pivo. Kozel, Pilsner, Krušovice, to se běžně prodává. A pije a cení.
- Mumínci jsou tu všude. Finové mají s nimi hrnečky, ručníky, prostěradla. Milují je víc a hrději než my krtečka.
- Je tu hodně populární orientační běh. Dělá se všude a účastní se ho úplné davy. Všechny věkové skupiny, od dětiček až po důchodce.
- Finové jsou hodně designově vkusní, řekla bych. Ani obchod s dárky není plný samých kýčů. Ale jsou trochu uniformí - všichni nakupují bytové doplňky v Marimekko, keramiku a nádobí v Petnik a nábytek v Ikee. Aspoň, co jsem zatím v domácnostech viděla.
- Je běžné číst, studovat, koukat se na filmy v angličtině. Náš jazyk je fajn, ale nemůže být nikdy světoví, říkají Finové.
- Operační systém Linux vymyslel finský chlápek.
- Stahování filmů nebo hudby je tu pro břídily. A na úrovni krádeže.
- Krom finštiny je úředním jazykem i švédština. Každý nápis je tu tedy i švédsky a každý Fin se ve škole aspoň dva roky se švédštinou potkává.
- Auta tu taky musí mít pořád rozsvícená světla. Už od roku 1982.

Světlá noc

Nevím, jestli jsou ty světlý noci k závidění. Těžko se mi tu spí.
Možná jsem si zvykla...nebo jsou teď trochu tmavší, opravdu?
Bílá obloha v noci. Vlastně už si po dvou měsících nedokážu vybavit opravdickou noc.
A hvězdy, jů! Ty tady mají prý jen na podzim.

Co asi děláš, ty, jehož oči jsem zkoumala před půl rokem?
Mlčím k Tobě zarytě a přitom s Tebou trochu tajně mluvím.
Asi máš další holku, svoje pitomě rozcuchaný vlasy a pořád dlouho spíš a blbě jíš.
Stejně jsi mi nějak přirostl k srdci, k mojí smůle.

Co asi dělají moji učitelé, napadlo mě při písni Trabandů? Ti základkoví, gymploví, vysokoškolští?
A vůbec, zajímalo by mě, co dělá spousta mě milých lidí.

Odepsala mi paní Spisovatelka Š., které si velice vážím. Jaké to dojemné dojímavé překvapení!
Chvíli mi trvalo, než jsem mail vůbec byla schopná otevřít, jak jsem byla rozechvělá.

Mám jít zejtra k tomu doktoru, jak mi říkají rodiče?
Zvlášť, když už jsem schopná takhle všechno vyblogovávat světu?

Až přijedu za tři tejdny domů, budu taková ta obtížně vydejchatelná osoba, co za každou větou říká "Jóóó, to ve Finsku...". Měla bych napsat další příspěvek o drobnostech, které mě tu dojímají.

nejím nespím hoří mi tváře
kloktám vodu se solí
toužím po kráse a nalézám jen
pohrdání k sobě
...

Nemoc či ne?

Zrovna, když jsem se chystala napsat něco smutnýho a sebelitujícího na blog, vlezl do mého pokoje potichu sedmiletý T. Ole hyvä, Petra! =Tady máš, Petro! Řekl a vrazil mi do ruky nádhernou kytici větviček borůvkového keře i s maličkými borůvkami. Ooo, kiitos! Se on ihana!, odpověděla jsem skřehotavě nachlazeným hlasem a ještě chvíli po tom, co odešel, ten krásnej dar držela mlčky v rukou.

Už třetí den jsem jakoby nemocná. Jakoby, protože nějak nechápu, že to může bejt pravda. Nemarodívám, poslední roky. Občas mě sice bolívá hlava nebo břicho nebo jsem unavená, ale vždycky to nějak přejdu. Teď to ale nějak nešlo.

V pátek večer jsem se koukala na film Zamrzlá země. Byl to strašně silnej finskej film. Samý umírání lidí, katastrofy, lidský osudy, příběhy z šedý zóny a tak. Dost mě to vzalo. V noci mě probudila zimnice a ostrá bolest hlavy. Běžela jsem si nahoru pro brufen a pak se vrátila zpět do postele. Nebylo tak lehký usnout, protože mi bylo blbě, ale nakonec se to nějak podařilo. Ráno mi ovšem nebylo o nic líp. Dokonce jsem neměla ani chuť k jídlu, což, jak by Vám řekla většina mých přátel, je opravdu podezřelý. Vyplazila jsem se do kuchyně pro čaj a oznámila stručně tatínkovi rodiny, že mi není dobře. Pak jsem sebou plácla zpět do postele. Trochu jsem přemýšlela, jestli za to může ten pitomej film, ale vlastně mi to bylo spíš jedno.

Celou sobotu jsem pospávala. Vlastně dopoledne jsem si zajela na kole pro džusy a zázvor s citrónem - svou zaručenou medicínu. Bylo mi hloupý o to někoho prosit, ač cyklocesta mi byla docela náročná. Ale jinak jsem zbytek dne jen ležela, jak říkával můj zesnulý strejda, ve vodorovné poloze. Připadala jsem si jako miminko. Když jsem se probudila, jen jsem se napila, občas něco pojedla (ale čistě proto, že se mi to zdálo jako dobrý nápad, chuť jíst jsem fakt neměla), a zase spala dál. A taky jsem někdy uvařila pro všechny, zapečený těstoviny, nevím, jak. Večer mi bylo dost malátně, rozlámaně, unaveně a přemýšlela jsem, jestli je to z toho celodenního válení nebo jestli jsem fakt nemocná, což by vlastně bylo pravděpodobný, protože holčička L. byla před časem silně nachlazená a já ji tak stokrát denně pomáhala vysmrkat se. Byla jsem ze sebe zhnusená, že jsem nic neudělala, že jsem se tak bezuzdně flákala. A že je mi tak divně. Navíc se mi chtělo jít v neděli na pravoslavnou mši, neboť jsem už byla předdomluvená s místním farářem, že dostanu výjimečný povolení zúčastnit se Eucharistie - katolické mše jsou v Rovaniemi sotva jednou za měsíc a místní katolická obec čítá celých osm členů.

V noci mi bylo zase blbě. Při cestě pro další prášek jsem popadla i teploměr. Ač jsem hledala spíše paracethamol, nic jsem nenašla, jen v lednici nějakej dětskej sirup Panadol a čípky, do nichž jsem se nechtěla pouštět, odmala z nich mám hrůzu. Tak jsem se smířila s dalším brufenem. Zimnice, hledání druhý deky, pocit na blití a všeobjímající rozpaky, že přeháním, že to není možný. 37,8, říkal teploměr.

V neděli jsem se fakt vydala na ortodoxní mši, ač to možná nebylo rozumný. Zjistila jsem, že eucharistický půst pravoslavných je daleko přísnější - ortodoxní věřící před Eucharistií přijímanou ráno nemají povoleno nic jíst ani pít. Pití nedám, věděla jsem, ale nejíst zkusím. Tak jsem nejedla. Mše byla od deseti. Všichni celou dobu stáli. Byla jsem u přijímání. Bylo to silný. Zbytek výrazných dojmů snad budu mít sílu popsat příště. Možná jsem tam neměla chodit. Bylo mi zase blbě, byla jsem ráda, že jsem vydržela, aspoň tu hodinu a tři čtvrtě do přijímání. Po přijímání jsem vyjela na kole hledat obchod s džusy, protože jsem své už vypila. K mému neradostnému zjištění v jedenáct čtyřicet pět v neděli nebyl K-supermarket otevřen. Musela jsem se proto smířit s protějším kioskem ala Žabka, kde bylo vše o půlku dražší a jedinej džus, kterej tam měli, měl v sobě asi víc cukru než čehokoliv jinýho, ale stejně jsem si ho koupila, prostě pro ten pocit. A pak jsem zase jen spala, ležela, občas něco na notebooku sledovala, a tak pořád dokola. Bolest hlavy a škrábání v krku. Už mě to nebavilo. Byla jsem nervózní. Potřebovala jsem něco dělat. Aspoň jsem tedy vyprala. A řekla jsem si, že si vyperu povlečení a oblečení, co mám na sobě, a že se osprchuju a budu zdravá. To byl plán.

V noci na dnešek mi bylo asi nejvíc blbě. Poraženecky jsem našla v prádelně škopek a přistavila si ho k posteli, pro případ zvratků. Ostrá bolest hlavy a bolest v krku tak, že se mi ani nechtělo polykat. Bylo to už tak zlý, že jsem přemýšlela v zmanipulování někoho k odvezení na pohotovost, ale stud zvítězil. Ráno jsem zas nebyla schopná normálně vstát. Vyprání povlečení nefungovalo. Asi musím ještě odpočívat. Proležela jsem třetí den. Když jsem zrovna nepospávala, četla jsem si kraviny na internetu. Teda, ne úplně kraviny, ale myslím tím ne úplně důležitý a náročný věci. Šťastný blog, který mě nadchává, bored panda, všechno z facebooku, video z Holostoku a tak.

Je mi už líp, ale pořád dost blbě z toho, že nic nedělám. Stydím se a mám výčitky. Pobolívá mě hlava a v krku, ale dá se to. Když se podívám do zrcadla, je mi fakt rozpačitě. Vytahaný tričko s Lisou Simpsnovou, dlouho oblíbené, už bych fakt neměla nosit do školy, ale jen na doma. Vypadám blbě. Megastehna a přeležený vlasy. Rozlámaný tělo. Jak budu zase běhat, jezdit na kole, chodit cvičit? Snad se nějak chytnu. Snad už bude zítra normální pracovní den.

Siesta

Od posledního příspěvku se toho dost změnilo, hlavně místo, na němž pobývám. Severní Finsko, město Rovaniemi, brána do Laponska. Je tu krásně.
Ze začátku jsem trpěla stýskáním si po minulé rodině. Byli jsme si tak blízko! Chybí mi děti i jejich rodiče, Helsinki a kurz finštiny! Co teď, tady?
Teď, po čtrnácti dnech, se cítím příjemně usazeně a vím, co a jak. Ale začátky byly těžký.
Hlídám tři děti. Jsou moc hezký. Sedm, pět a tři roky. Kluk, holka, kluk.
Pořád bojuji s jazykovou bariérou. Chudáci děti mi často něco dlouze vypráví, já říkám nadšeně "no niin!" (aha), aniž bych věděla, o čem je řeč. Trapný coming out přijde, když se zeptají "Ymmärätkö?" Rozumíš? To pak většinou řeknu, promiň, ale ne...
Občas se nejmladší tříletý chlapeček O. rozpláče, zastaví, pokouší se mě napadnout, aniž bych chápala, proč. Po diskusi s jeho rodiči jsem však přišla na to, že ani oni neznají důvod těchto záškubů v jeho mysli.
Ráno chystám snídani, naplním pračku a odvádím děti do školky. Pak mě čeká dopoledne s nejstarším chlapcem T., jemuž je sedm. Moc spolu nemluvíme, ale mám pocit, že jsme parťáci. Jezdíme spolu na výlety nebo jen tak vegetíme doma, hrajeme hry a tak. Pak uvařím oběd a najíme se.
Potom, teď, mám zrovna takzvanou siestu, vždy po obědě je mi umožněno na chvíli vydechnout a mít přestávku od hlídání a teoreticky i od úklidu. Ale většinou to nevydržím a jezdím po domě se žlutým vysavačem nebo nadšeně věším prádlo nebo žehlím. Jaký to zázrak, tyhle práce!
Někdy v této přestávce taky píšu dopisy svým milým. Jsem tolik vděčná, že mi sem i několik psaní už přišlo! Mám pocit, že dopisy v sobě skrývají daleko více úsilí, lásky a snahy komunikovat s tím druhým. Je to kouzelná chvíle, když se v modré plastové schránce zjeví něco pro mě. - Měla bych siestu využívat ke studiu finštiny či psychologie (je mi špatně z pomyšlení, že v Praze čekají čtyři nehotové zkoušky), ale většinou to nedávám.
Odpoledne jsme se všemi třemi dětmi. Nejdřív vyzvednu mladší L. a O. ze školky, někdy nám pětiminutová cesta zabere přes půl hodiny, ale to nevadí. Pak se chodíme koupat (jezdíme autem k příjemné pláži, na cestě zpátky skoro vždycky zabloudím, ale děti mě dovedou zpět, a navíc, kdo by to byl řekl, že v Laponsku bude takovej hic!), jezdíme někam na kole (nejmladší O. se občas bezdůvodně zastaví a já zoufale opakuji, tulle!, pojď!), chodíme rybařit (děti se překvapivě disciplínovaně střídají o prut a já pak musím zabíjet jejich úlovky a vyndavat z nich vnitřnosti), navštěvujeme parky (hlídám, aby se nezabily na prolejzačkách a hrávám s nimi na babu, i když to nesnáším, neb běhám daleko pomaleji než oni).
Večer chodím sama do posilovny. Dávám si pořádně do těla. Není to tam moc hezký, taková normální posilovna, žádný dámský jemný design ala Contours. Potící se svalnatí muži i ženy. Ale líbí se mi to. Jezdím tam na kole a často jsem ráda, že se mi podaří dojet zpátky, takže je asi vše v pořádku. Občas taky vynechám, aby měly svaly kdy růst.
Moje dni běží v poklidném řádu a stereotypu, každý den vstávat a chodit spát ve stejnou dobu, mít jasně dáno, co a jak.
Je mi fajn.

Pondělí, Helsinki

fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/5_Finsko_Helsinki_1/

Zrovna, jak začínám psát, začnou hrát Let it be. Je mi dojímavě a občas samo.

Je finské ráno. Sedím v mekáči a naproti mě je "Hádanka – Pivnice Helsinki". Neuvěřitelný, fakt se to takhle jmenuje! Za výlohou vidím českou vlajku a znak plzeňskýho piva. Jsem v takovým záchvatu radosti, že vyběhnu z mekáče, abych si tu vlasteneckou krásu vyfotila. Notebook, kafe, batoh, mobil, všechno nechávám bezstarostně na místě, na stole, to mohu udělat jen ve Finsku.

Za chvíli budu muset jít, začíná mi intenzivní kurz finštiny. Bude ho asi třeba.

Zamilovala jsem se do Finska a do své "rodiny", avšak za pár týdnů budu muset vypadnuout směrem ještě více na sever, do rodiny jinačí. Tam se tolik nemluví anglicky, děti jsou starší a já se bojím. Spořádaná rodina, co mi důrazně říká, že v Rovaniemi není žádnej katolickej kostel.

Ale všechno bude dobré, věřím. Snažím se žít přítomností a mít radost. Mám. Děkuju za to.

Olavinlinna, Kerimäki

Fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/3_Finsko_vylet/

Udělala jsem si jednodenní výlet, jen já, batůžek a auto. Skvělé. Pustila jsem si nahlas AC/DC a vydala jsem se na docela dlouhou cestu.

Celkem jsem dnes ujela 250 kilometrů. Ve Finsku se opravdu řídí dobře. Vlastně úplně dokonale. Nepotkala jsem na silnici moc aut, všude jsou značky, takže člověk vždycky pozná, jak rychle může jet (často jsem, pravda, limity porušovala, na rozdíl od trpělivě poslušných Finů, a užívala si rychlosti zapůjčeného Forda Focuse, dieslového, též barvy, jakou má naše auto), cesty jsou hlaďounké. Jediné děsící se mi zdály značky podél cesty s nakresleným losem - pozor, losi. Nevím, co bych dělala, kdybych ho potkala.
Myslím, že kdyby moji rodiče věděli, že budu dnes celý den sama řídit auto, asi by se zbláznili strachy. Ale zvládla jsem to.

Měla jsem s sebou taky výbornou GPSku. Potěšilo mě, že tam byl i jazyk český, čili jsem se mohla nechat navigovat v mateřštině. Akorát při větě "po pěti stech metrech jeďte na trajekt" jsem si myslela, že se přístroj zblázil. A ono ne! Jela jsem trajektem, takovej zážitek, pro obyvatelku střední Evropy!

Navštívila jsem středověký hrad "Olavinlinna". Bylo tam krásně. Dokonce jsem se zúčastnila prohlídky v angličtině a mezi všemi těmi cizineckými páry a rodinami jsem si připadala jedinečně svobodná. Pak jsem koupila pohledy a psala je na lavičce v parku. Trochu pršelo a věty, plnicím perem psané, se tu a tam rozmazávaly. Tak jsem je obtahovala – nechtělo se mi užít propisky. Pak jsem pohledy hodila do schránky. Nepopsatelný pocit z toho, že kus papíru, který jsem před chvílí laskala, se cestami Bůh-ví-jakými ocitne u mých blízkých.

Pršelo a byla docela zima. Ale to se mi vlastně moc líbilo.

Dala jsem si kávu a pokračovala, toužila jsem spatřit největší dřevěný kostel na světě. Jela jsem tedy do "Kerimäki",což je městečko, kde nic krom toho kostela není. Byla jsem trochu zklamaná, že uvnitř bylo strašně moc lidí, takže mi příliš nešlo vychutnat si tu atmosféru. Ale bylo to krásné místo.

Potom jsem moc nevěděla, co dál. Neměla jsem žádný další plán a zároveň se mi ještě nechtělo vracet. Jezdila jsem tedy prostě jen tak, tu a tam jsem zastavila na autobusové zastávce (kterých je ve Finsku snad víc než saun) a jednoduše čuměla, fotila nebo se toulala lesem. Rádio jsem měla nahlas, AC/DC vystřídal finský metal. Zastavila jsem se ve městě Varkaus, abych zjistila, že kromě jednoho kostela tam nic zajímavého nenajdu. Pak jsem tam houževnatě hledala benzínku, kde by měli i vysavač. Chtěla jsem se totiž odvděčit rodině milým překvapením ve formě vyluxování auta. Ovšem, ač tam bylo snad pět čerpacích stanic, žádná z nich vysavač neměla. Možná to Finové nedělají.

A tak jsem jela zpátky, bylo už okolo sedmi hodin večer, ale to tady nikdo nepozná, ptáci zpívali, muzika duněla, nic mi nechybělo, auto se řídilo krajinou a mně se vůbec nechtělo, aby to skončilo. Bylo mi skvěle.

Měla bych takové věci dělat častěji.

Sauna

Nepopsatelné.

Nahé tělo, vysoká teplota v dřevěné boudě. Pot, vlhká kůže, těžký dech, rychlý tep. Mokrý vlasy, cejtíš svý tělo. Pak vyběhneš po cestičce k vodě, skáčeš od kamene ke kameni, až dojdeš k břehz jezera, opravdickému, finskému. Skočíš do něj, plaveš, ponoříš hlavu... všechno Tě brní, vevnitř teplo, zima, šok... A pak se zase vrátíš do dřevěné boudy. Čeká tam plechovka finského piva a další nahé ženy, které Ti ošlehají záda větvičkama. Polejváme žhavé kameny vodou, povídáme si o životě.

Miluju to.

To je Finsko.

Malé postřehy

I když tady ještě nejsem ani týden, už mi připadá, že tu bydlím odjakživa. Jsem nadšená.

Všímám si tu často věcí, který nejsou úplně podstatný, ale jsou tak nějak milý. Rozhodla jsem se, že tyto střípky, postřehy, zkusím sbírat.
Začnu něčím, co nikoho moc nepřekvapí. Saunou.
- Finové mají opravdu všichni doma saunu. Bez výjimky. Dokonce i v řadových domcích nebo v paneláku musí nějaká někde být. Zatím jsem neviděla jedinou domácnost bez sauny.
- Pije se tu hodně mléka. Pořád a ke všemu. V mé rodině třeba pijí odtučněné. Ale prodávají se tu kvanta různých druhů, třeba kupovat bezlaktózové mléko je naprosto normální, a i toho mají tři druhy.
- Nikdo se tu nezamyká. Ani dům se nezamyká, prostě se odjede a nechá se otevřenej, i na tý naší samotě. Ani auto se nezamyká...prostě fascinující.
- Skoro všude v restauraci dostanete po jídle kávu zdarma.
- Každej tu chodívá do knihovny. A stráví tam třeba několik hodin. A je to úplně normální.
- Nemají moc vesnic. Prostě bydlí buď ve větším městě nebo v lese, sami, další dům je třeba až za půl kilometru, a pak zase další...
- Finové jsou tolerantní. Preferují demokratický a na můj vkus někdy až dost liberální styl výchovy - alespoň v těch rodinách, které jsem zažila.
- Každej mluví anglicky. Někdo skoro, jako by se narodil někde v Británii. Bez výjimky, když jsem komukoliv řekla, že neumím finsky, rozuměli jsme si i tak.
- Finové řídí pomalu, bezpečně, klidně. I takovej nevyzpytatelnej řidič jako já si tu jezdí jako ryba ve vodě. Často, nevím proč, i na rovince, kde není nic okolo, stojí značka se šedesátkou. Každej to respektuje.
- Jí se tady chleba, kterej se prodává zabalen v sáčku, rozdělen na kusy a každej ten kus jakoby rozdělenej napůl na dva malé úzké plátky, specialitou je "rais leipä" - žitný chléb, zvláštní výrazné chutě, takovej slanej, celozrnnej, tvrdej. Už teď vím, že ho budu postrádat, až odjedu.
- Kupuje se tady sýr vcelku, kterej se krájí takovým speciálním "slicer", plátkovačem, kterej si nejvíc musím pořídit :)) Plátkovej sýr jsem v obchodě snad ještě nepotkala.
- Bio potraviny jsou tu běžné. Nerozlišují se od "obyčejných". A vůbec.

Tak to bychom měli. Mám pocit, že jsem už pak zabředla moc do jídla. Jdu spát a myslet na všechno, co mě ještě čeká, a kolik takových střípků asi ještě objevím.

Kauneus!

Mám se tu nádherně. Opravdu. Mrzí mě, jestli to tak nevyznělo.
Dřevěnej malej dům je skvělej, s dětičkama zatím vše bez větších problémů. Mám moc ráda P a T, za to, jak mě přijali a opravdu ze mě udělali člena rodiny.
Ten čas tady mě opravdu učí nejen větší samostatnosti, ale paradoxně taky svobodě. Není nutný si pořád dělat starosti, co se bude dít za chvíli, protože se prostě něco uděje. Jak mi řekl tatínek T., "The only thing you have to do is to keep the kids alive. The rest is an extra bonus." A děti se mnou vypadají dokonce i spokojeně.
Je to moje smůla, ale občas mě trápí, když mi malá Aino něco vypráví, že vlastně vůbec nevím, co. Ale hlavně, že to nevadí jí, můžu to tedy nechat plavat.
Koukali jsme se dnes s malým na českýho krtečka. Je jasný, že já si to užívala víc než on.
Tuusula je skvělá oblast. Těším se na zítra, máme v plánu výlet do Helsinek.
Musím si tam koupit kabel k foťáku, abych mohla sdílet i fotky.
Mám spousty minipostřehů, ale píšu tak s poloviční pozorností, to sotva, protože sleduju, jestli malej něco nejí, jak je jeho dobrým zvykem.
Všichni Finové mluví skvěle anglicky. To je super. Možná tedy, až na babičku M., která za chvíli přiveze malou. Je to vždycky mezi námi komunikace "rukama nohama". Ale teď jsem se rozhodla užít google překladač do finštiny, neboť ji musím cosi sdělit. Je to sranda. Je to super.
Vainö právě žmoulá v ruce kus voskovky. Doufám, že ten zbytek nezbaštil.
Prostě nemusím na nic myslet na nic svýho. Just keeping the kids alive.
Kauneus!

Sama doma

Jsem sama ve finském domě, zapnula jsem si finské rádio, abych slyšela ten spletitej jazyk.
Vedle v pokoji spí malý roční Vaino, vlastně se divím, že se mi podařilo ho uspat.
Co budu dělat, až se probudí, přesně nevím. Bolí ho ouško, má nějaký problémy s ním, cejtím se bezmocně snad ještě víc než když na mě mluví Aino a já naprosto netuším, co chce nebo potřebuje. Aino dorazí za necelé dvě hodinky. Budeme spolu s dětmi celé odpoledne. Zajímavý.
Mám pocit, že nejmíň se bojí ty rodiče dětí. Mně bohužel nejde předstírat sebejistotu. Nevadí.
V rádiu pořád jen mluví. Juhannus, juhannus, pořád to slovo opakujou. Zkusím si najít, co to znamená.
Svítí slunce, venku jsou cyklisti, zelená tráva, plevelovitý barevný kytky, silnice, občas projede auto, pár stromů, statických v bezvětří. Jinak nic.
Bolí mě břicho. Juhannus je letní slunovrat. Hodně to tu slavěj. Aha.

Finsko, cesta, den první

fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/1_Finsko__pri_let/

Děkuju všem, kteří na mě mysleli a myslí. Doletěla jsem v pořádku a je mi dobře.

Letiště. Bylo to tak zvláštní na něm čekat na letadlo. Poprvé a naposledy jsem letěla, když mi bylo šest. To jsme tenkrát společně s babičkou a s dědou navštívili Kypr. Nepamatovala jsem si z letu nic kromě zvracení při přistávání, toho, že před nástupem do letadla byly někde puštěné písničky od Abby, a že jsme letěli modrým Boeingem.
Tatínek mě na letiště doprovodil. Bylo zvláštní pozorovat všechny ty lidi s kufříkama na kolečkách, co cestují Bůh-ví-kam. Bála jsem se, jak to všechno zvládnu. Moje zavazadlo vážilo 19,7 kilo – a limit byl dvacet. A palubní zavazadlo jsem měla suverénně nadrozměrné, ale dělala jsem, že to nevím.
Když se na ceduli objevilo "gate otevřen", prostě jsem prošla. Zamávala tátovi a čaau.
Vlastně bych lhala, kdybych napsala, že to bylo takhle jednoduchý. Musela jsem vyndat voňavku (tekutinu) a dát ji do sáčku ke zvláštní kontrole. Stejně tak jsem musela ukázat notebook. To by ještě nebylo tak strašný jako když jsem prošla rámem a za ním mě začala osahávat nějaká ochranková paní. Opravdu osahávat! Naprosto všude! Bylo to tak nepříjemný. Musela jsem si sundat boty i ponožky, a pak mě stejně poslali na letadlo.
Letadlo. Norwegian. V tunelu do něj jsem chtěla utéct. To nezvládnu! Tak sama, ničemu nerozumím, dva měsíce, dva měsíce ve Finsku! A navíc, interiér letadla, leč luxusní, obsahoval všude bezpečnostní cedule o tom, jak používat kyslíkovou masku a záchrannou vestu. Fakt uklidňující. Vedle mě seděla finská babička. Koukaly jsme se obě z okna. Dychtivě jsem fotila. A pak jsme vzlétli a já si říkala, tyjo, ono se určitě něco děje. Vypadalo to totiž, že jsme se vůbec nehýbali. Jako by letadlo prostě viselo ve vzduchu, nad těmi mraky, v obrovské výšce. Bála jsem se, že spadne. Pak mi ale došlo, že takhle to vypadá celý let. Přistávání byl taky zážitek. Mám pocit, že je vždycky výsostně o štěstí a samozřejmě o šikovnosti pilota, jak se povede onen manévr, kdy se letadlo prvně dotkne země. Dost jsem to prožívala, myslejíc na J., který se stává pilotem. Že v tom asi bude dobrej, napadlo mě.

Vlastně jsem se celou cestu modlila. Bála jsem se neuvěřitelně. Ve Finsku na mě bude čekat cizí žena, kterou ani nevím, jestli poznám. Co tam budu dva měsíce dělat? Všude kolem ševelel ten divný ugrofinský jazyk, který se mi tak líbí. Ničemu jsem nerozuměla.
Po výstupu z letadla jsem čekala snad hodinu na kufr. Bála jsem se, že je ztracen, že já jsem ztracena, chtělo se mi umřít z toho všeho napětí. Pak jsem záhy našla Petru, ženu, na níž jsem čekala a ona na mě, jmenuje se stejně jako já, to je dobré znamení. Přátelsky mě objala, zeptala se na cestu a šly jsme do auta. Svěřila se mi, že ztratila parkovací lístek, čímž v mých očích ještě více stoupla – pro takové věci jsem měla nemalé pochopení. Odvezla mě na místo, kde teď žiji – malý dřevěný dům, na samotě u lesa, s nezbytnou saunou a s pískovištěm na hraní. Nedovedu si představit dokonalejší obydlí – i vevnitř naprosto útulné, dřevěné, finské. Byla jsem vydřená ze světla. Vypadalo to, jako by bylo ráno, třeba brzké. Tolik světla! V jednu ráno!
Byla jsem dojatá, když mi Petra laskavě říkala "This is your new home now", a zároveň mě vyděsilo, kolika au-pair slečnám už tohle zaznělo v uších. A kolika ještě zazní.
Ráno bylo zvláštní – slyšela jsem tlumeně zapnutou pohádku ve finštině. Trvalo mi snad tisíc let než jsem vylezla ze svého pokoje. Bála jsem se, opět, a říkala jsem si, tyjo, tam budou ty děti, muž Tero, čili jejich otec, a...bude se ode mě něco vyžadovat? Co mám dělat, jak se tvářit? Budu se dětem líbit?
Všechno proběhlo dobře. Hrála jsem si s Aino, která mi neustále něco vyprávěla, i když jsem jí vysvětlila, že neumím finsky. Vypadala, že jí to vůbec nevadilo. Byly jsme venku a prostě běhaly a já se plaše zařazovala do jejích her a nejspíš-ve finštině-vyprávěných příběhů tím, že jsem zkrátka dělala to, co ona. Sbíraly jsme květiny, hrály si na písku a prostě byly.
Pak mě začala bolet hlava a bolí mě doteď. Auč.
S Terem jsme jeli na nákup, vzali jsme s sebou malého Vaina, Vainovi je kolem roku, prostě miminko, chlapeček se zářivě modrýma očima. Připomíná mi vzhledem i nekonfliktností mého milého kmotřence Mikuláše.
Všechno je vlastně dobré. Jen se pořád chvěju, co přijde. Nevím, proč. Je mi krásně. Jsem v jiném světě. Daleko. Ve vysněném Finsku.

Kiitos.

P.S., fakt mě nemusí mrzet, že nemám sandály. Je tu kolem deseti stupňů. Jak příjemné!