Znovuuteklí oba potkani

Já už fakt nevím.

Chtělo se mi dohromady brečet a smát, když jsem v pátek přišla ke kleci, která byla otevřená.
Slyšela jsem jen tiché hemžení, klapotání potkaních paciček... ale už před tím mi to bylo jasné.
Potkani utekli.
Už potřetí za dobu, co je mám.
Mám dva potkany, nebo lépe řečeno potkanice - Sáru a Lulu.
Ani jednu z nich se mi nepodařilo nějak hodně ochočit.

Sára je snad možná mojí potkaní variantou. Je šílená.
Umí hrozně dlouho běhat dokolečka po celé kleci, nebo se hrabat divoce v pilinách, jako by hledala něco, co stejně nemůže být nalezeno.
Nejčastěji se krčí dole v kleci pod plastovým zeleným patrem a vykulenýma očima bojácně kouká před sebe.
Ráda jí. Strašně ráda.
Není jí příjemné, když ji vytáhnu z klece a snažím se jí hladit a chlácholit. Tedy, občas je za to nejspíš docela mile vděčná, ale obvykle je tak vyděšená z toho, že jí má někdo rád, že utíká, co jí potkaní nohy stačí.

Lulu je mladší. Sára, která žila už nějakou dobu v kleci před ní, jí nejdřív docela krutě okrádala o jídlo a dávala jí najevo, že je dominantnější.
Lulu ráda šplhá po mřížích. Ručkuje a umí lézt i hlavou dolů. Obvykle je veselá a snad i docela klidná.
Je taková celá zvídavá a ráda, vždycky pomalu a precizně, objevuje nová místa. Často se staví na zadní, to je jí pak vidět roztomilej tenkej proužek na bříšku. (Sára má zase černej proužek na zádech.)
Nejradši jí kukuřici, ale potrava pro ni není zas tolik důležitá.
Když mi minule potkani utekli, Lulu jsem našla v šuplíku mezi sešitama, a byla (narozdíl od Sáry, kterou se mi podařilo navrátit do klece až o tři dny později) krotká a odchytitelná.

Teď na mě obě dvě koukají zpoza skříně. Dvě černé potkaní hlavy se mi škodolibě smějou do ksichtu.
Vedou.
Skříň absolutně nejde odsunout. Je obrovská a těžká.
Mají pod ni, ve svém novém domečku, asi zásoby. Když jsem totiž nebyla doma, shodili si sáček se žrádlem, rozkousali ho a vytahali si z něj, co nejvíc zrnek unesli.
Když mě nejde se na nic soustředit. Pořád o nich přemejšlím... že by bylo správný a potřebný je co nejdřív vrátit tam, kam patří. Co nejdřív proto, že čím dýl budou uteklý, tím hůř se jim bude navracet do zajetí. A snažím se vymýšlet strategie...
Už minule jsem si pořídila za nemalou část svého kapesného nedestruktivní pastičku na hlodavce - takovou tu, do které když zviřátko vleze, zavřou se za ním dvířka. Nevlezou do toho, ani trochu. Snad nějakej potkaní instinkt...
Zkoušela jsem jim dávat do komory vysoký kýble se žrádlem vevnitř, aby do nich vlezli a nedostali se už zpátky... ale vysoký kýble se neukázaly jako dostatečně vysoký, protože žrádlo z nich vždycky zmizí, ale potkani jsou fuč.
Nalákávám je každou chvíli, na piškoty, na ovoce, na vodu... ven, zpoza skříně, ale trvá strašně dlouho, než se alespoň trochu osmělí. Když už se po nich chystám chňapnout, zase pohotově utečou zpátky do bezpečí a trvá jim pak o to dýl, než zase vylezou. Už na to fakt nemám... sílu, ani trpělivost.

Nejhorší je, že oni si asi tu svou klec umí sami otvírat, potvory!
Má potom cenu chytat je tam zase zpátky?

"Petro, to je chaos. Buď si ty svoje šílený krysy chytíš, nebo tam prostě dám dvě regulérní pastičky."

A co když je nechám žít za tou skříní?
Ve svobodě, napořád?

Stejně, i když je teď dostanu do klece, budou zase jako šílený, nepůjde mi je ani vytáhnout z klece, aniž by zase utekly, dlouho v nich ještě zůstane vtištěnej pocit nezodpovědný volnosti...

Ale, umím žít s pocitem vědomí, že mi prostě běhají za skříní, že běhají po celý komoře, a že to tak docela nemám pod kontrolou?

Špatně.

- Umím žít s pocitem vědomí, že skutečnost není dokonalá?