Noční probuzení (44.)

Před chvílí jsem sem chtěla psát něco o svém dnešním pocitu číslo milion pět set devadesát osm. O tom, jaká je dnes moje nálada, jak se dnes cítím tak nějak směšně, avšak trochu bezohledně radostná, otupená počítačem a televizí... něco jako "život je bezva, chachacha, ale seru na vás, nechte mě taky chvíli na tom mráčku snů, radosti a blbostí..." a já nevím, co ještě.
Ale má to vůbec cenu psát?
Jsou moje pocity opravdu tak důležité nebo přínosné?
Svůj život beru strašně vážně.
Všechno, co se v něm děje, všechny ty situace, lidi, místa... beru tak nezdravě, chronicky vážně.
Před ještě menší chvílí mi to napověděla jedna moudrá osoba (od které bych to vlastně ani nečekala)... a má pravdu.
Chci konečně udělat změnu.
Změnu, kterou teď alespoň umím pojmenovat.
Připadám si jako spisovatel, jež najednou přišel na to, že by měl vyzrát do jiného uměleckého směru. Něco jako když se Jaroslav Seifert přestal zaměřovat na proletářskou poezii a začal tvořit v období poetismu.
Nechci být pořád zahleděná sama do sebe a do všech těch svých pocitů, dojmů a myšlenek.
Chci žít.
Chci žít a taky tu být pro druhé.
Rozdávat jim radost a ukazovat jim to, co třeba oni nevidí.
Teď jen kde začít... a jak.