Most přes dálnici

Když jdu na autobus do Lhoty, čeká mě bezmála tříkilometrová cesta po lesní silničce. Docela příjemná procházka.
Nejvíc jsem si na ní však oblíbila most přes dálnici, který se nachází hned na kraji "naší" vsi.
Vždycky přelezu svodidla a koukám se přes zábradlí dolů.

Vím, zní to trochu přehnaně... ale pokud mnou zrovna cloumá nějaká divně špatná nálada, hledám důvody, proč neskočit dolů.
Vždycky, vždycky najdu nějakej takovej důvod. Většinou jich je víc... počítám je na prstech.
Vždycky existují věci, za které můžu (nebo dokonce mám) být vděčná.

To je důvod, proč jsem tady.

Balzámem na duši se mi stalo mávání na vozidla. Úžasně povzbuzující a skvěle fungující činnost.
Zvlášť náklaďáci jsou na to nejlepší... Máváš, máváš, co můžeš... a on ti blikne světly, zatroubí, zamává zpátky... pokaždý něco. Ještě se mi nestalo, aby se mi pozdrav nevrátil zpátky.

To je důvod, proč jsem tady.

Mávání na auta dává člověku pocit, že svět není až tak smrdutě lhostejný, chladný a nevlídný, jak se občas zdá. Popírá v lidském srdci samotu a nepochopení...
Hodně to pro mě znamená... jedno mávnutí od cizího člověka.
Chci šířit lásku.

...to je důvod, proč jsem tady.