Pokouším se básnit...

 Velmi spontánní, lyrickoepická, surrealistická báseň, pojednávající o mých aktuálních pocitech.

Všichni někoho mají
všichni se se všemi znají
cítím se sama a...
mé sny tak jako led tají.
-----------------------------
Nerozeznám tmu od světla
a tam, kde dřív radost kvetla
teď roste plevel a nuda.
Nejsem tmavá, ani světlá...
------------------------------
Opravdu jsem tak chudá?
------------------------------
Nebo jen chudák jsem
s napůl zlomeným srdcem
či napůl či úplně zhojeným.
Potkám toho pravého?
Co já vím.
---------------------------------
Chtěla bych znát víc lidí..
ale kdo se po mně pídí?
Jsem jen Péťa, co vždycky řekne "Ahoj" jako první.
co v lednici často hladově slídí.
-----------------------------------
Nejsem si ničím moc jistá
nejsem moc duchovně čistá
někdy mám pocit, že stojím za nic.
Nepotřebuji tolik místa.
-----------------------------------
S přátely jsem strašně ráda
všechno mi z rukou padá
Neumím nikomu pomoci
z toho všeho mé nitro se skládá...
----------------------------------

Vysvědčení (36)

V pátek jsme měli pololetní prázdniny.
Teď máme prázdniny jarní.
Ale před tím vším bylo přece vysvědčení!
Ve čtvrtek jsme se sice normálně učili, ale poslední šestá vyučovací hodina byla věnována právě rozdávání vysvíga. Měla jsem jít tou dobou zrovna na alergologii, ale nakonec jsem si to přesunula na dýl, protože by mi asi bylo líto, kdybych přišla o tu ceremonii (já vím, je to trochu švihlý :)), kdy naše třídní nejdříve říká statistiky o tom, kolikátí ze školy jsme v prospěchu, v zameškaných hodinách a tak, a hlavně, jak jednotlivě vyvolává studenty, předá vysvědčení, každému podá ruku a řekne něco milého, a pokud má ten dotyčný vyznamenání, bývá v naší třídě nepsaným zvykem, že mu všichni zatleskají.
Doufala jsem, že mi letos ostatní budou moci zatleskat...
A ono to tak nakonec opravdu dopadlo!
Mám šest dvojek a ŽÁDNOU TROJKU! Ani z chemie a z matematiky, jak tomu často je.
Tohle se mi povedlo za těch šest let na našem gymplu snad jen jednou dvakrát.
Nechápu, jak je to možné, a popravdě mně často pronásleduje pocit, že si to nezasloužím (vím, že to zní jako falešná skromnost, ale tak to nemyslím), protože nejsem zas tak chytrá jako ti ostatní s podobným výsledkem. Například právě ta dvojka z matiky, fyziky, chemie... Vždyť já tyhle předměty fakt vůbec nechápu!
Často mi přijde, že mě učitelé mají rádi, a že mi tak trochu nadržují, nebo něco takového. Nebo mám prostě štěstí.
To, jestli jsem fakt dobrá nebo ne, zkrátka ukáží až další vysvědčení.. :-)

Za měsíc (35)

Už za měsíc se budeme stěhovat.
Nakonec tedy opravdu změníme naše bydliště, jen s pejskem se počká do dalšího vrhu.
Takže vlastně paráda!
Jenže.. naši s tím domem mají hodně starostí, a tvrdí, že se to nemělo stát, a tak podobně, že bychom měli zůstat tady...
Dokonce bude nedaleko nás i zprovozněno jakési letiště, či co, takže máma pořád naříká, že to bude děsný, že už tak bydlíme z druhé strany blízko dálnice... Je to starý dům, nic tam nefunguje, ještě ke všemu někde v místě, kde dávají lišky dobrou noc...
Nevím. Já se naopak docela těším. Těším se na svůj pokojíček, na vůni lesa, na dlouhé cesty k zastávce, na dojíždění zeleným autobusem, na velkou zahradu...
Snad nejsem moc naivní, když se takto pozitivisticky těším.
Ale samozřejmě se ve mně míchají i jiné pocity. Žiju v tomto našem tři plus jedna už deset let... deset let je dost dlouhá doba pro nějaké citové vazby, a tak se mi náš byteček taky nebude opouštět zas tak snadno. Klouzání se po dlaždičkách, koupání se za stěnou z umakartu, naše minipracovnička... To vše budu taky tak nějak postrádat.
Čas mi utíká tak nějak rychle. Už jen měsíc... Pořád jsem si říkala, mám ještě času dost, mám dost dlouhou dobu na to to všechno tak nějak vstřebat, naplánovat... A už na to mám jen ten měsíc... A to ještě ten nejkratší z roka.