Potkan

"Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych tvojí duši mohla rozumět..."

Je tu jedna věc, která mě často trápí. Vím, že to moc hrotím, ale jinak bych to asi nebyla já. Rozhodla jsem se vypsat a vyfňukat se z toho tady.
Od začátku prázdnin mám potkana, tedy, lépe řečeno potkanici jménem Sáru. Sára se jmenuje proto, že já jsem se tak měla jmenovat, než jsem se narodila, ale naši mě nakonec pojmenovali jinak. :)
Vždycky jsem chtěla mít potkana. Miluju všechna zvířátka, ale zvlášt potkani mi byli vždycky tak nějak sympatičtí, připadali mi takoví punkerský, možná u leckoho vzbuzující odpor, ale přesto nepochybně přátelští a roztomilí.
A můj sen se mi splnil!
Nebudu tu psát o tom, jak jsem k Sáře přišla, ale zkrátka jsem si ji v den vysvědčení, tedy na první den prázdnin, přinesla v krabičce domů a ubytovala jí v kleci po křečkovi.
Má černobílou srst - hlavu má černou a má černej proužek na zádech, jinak je bílá.
Je hrozně plachá a bojácná. Už na pohled jí klepe silně srdíčko. Myslela jsem si tenkrát, že je to jen z toho šoku, z převozu, že se zaklimatizuje, nebo tak něco... Ale ono to tak je vlastně furt. Má pořád hroznej strach.
Klec, ve které žije, má takové patro, a ona je skoro pořád zalezlá pod ním... a strašně se bojí. Téměř veškerý svůj život tak tráví ve strachu.. a v samotě.
Ano, bydlí sama, uvědomuju si, že to je pro ni, jakožto pro potkana, ještě zvlášť samičku, velmi stresující. Ráda bych měla potkanů víc, i aby byla Sára šťastná. Jenže - ta klec je docela malá, a já nemám peníze, ale uvažuju, že bych na to dala část peněz ze své brigády. Ale naši jsou rezolutně proti - už tak jsem měla doma problém s jedním potkanem.
Je mi jí líto. Vím, že u mě není šťastná a cítím za to vinu.
Vždycky jsem chtěla mít potkana a nosit ho ven na rameni, přátelit se s ním a dávat mu svou lásku.
Každý den si tedy zkouším Sáru ochočovat. Chodím k její kleci, mluvím na ni, hrabu se svou rukou v jejích hoblinách, aby si třeba zvykala na můj pach, nebo co já vím... Dennodenně se jí snažím taky vytahovat z klece a dát si ji k sobě. Vždycky se setkám s jejím silným odporem. Mám dojem, že jí spíš mučím. Musím totiž zvednout celé to patro, a pak jí, chvějící se chuděrku, chňapnout a dát si jí k sobě. Někde jsem četla, že pomáhá, když si potkan zaleze pod tričko. Tak to tak taky dělám - Sára se tam vždycky vděčně schová, cítím to její silný bušení srdce. Chvíli je tam tak schovaná, zatočená... a potom se za nějakou dobu stane to, že začne dělat nečekaný, strašně rychlý a prudký pohyby a snaží se mi utéct, ve strachu a zmatení...
Je to zvláštní, ale Sára mi vlastně připomíná mně samou. Snad proto má taky to jméno. V jejím zvířecím charakteru se poznávám. Neustálej strach, samota, permanentní nejistota, touha někam se schovat nebo utéct... nespokojenost, plachá povaha...
Snažím se o ni starat. Klec nemá nikdy špinavou nebo smradlavou, dávám jí i dost vody, jídla a pochutin, ale velmi mě mrzí, že jsme se zatím neskamarádily.
Chovala jsem předtím několik křečků. Bohužel to vždycky dopadlo podobně, až na prvního Huga, kterej byl mimořádně krotkej. Křečci se mě taky báli, při trpělivých pokusech o ochočení žádný úspěch, při snaze o vytažení z klece kousali, a tak jsem nakonec vždycky rezignovala a starala se o ně jen čištěním klece a krmením. A to už jsem právě hrozně nechtěla opakovat!
Je mi z toho velmi smutno. Nevím, co si počít.
Ocením tedy jakoukoli radu.
Cítím se jako mučitelka zvířat. Možná to přeháním, jsem asi přehnaně zodpovědná. Vždyť je to jen zvíře, namítl by kdekdo, tak to tak neřeš.
Jenomže já to takhle neumím brát.