Déšť a šedá (45.)

Píšu si deník.
Zjistila jsem, že je to lepší.
Můžu se v něm přestat hlídat, přestat řešit, co je moc sebeodhalující, a co ne, nemusím v něm provádět žádnou cenzuru, protože vím, že si ho nikdo nikdy nebude číst. (I kdyby snad chtěl, po mně by to asi nepřečetl.)
Takže jsem nějak neměla potřebu sem psát.
Stejně se zrovna plácám v něčem, co lze jen těžko popsat slovy.
Jsem mimo. Zmatená. Nejde mi moc dobře žít, komunikovat... Ale snad, snad to patří k nějakému vývoji.
Jen mě tak napadlo... jak je červen, a přitom to tak vůbec nevypadá...

Že asi prší proto, abychom si vážili slunce.
Je šedivo, abychom si vážili barev.

Jsme smutní, abychom si vážili radosti...