Ale nic

Jen tak píšu.
Přecházím chřipku.
Hledám soucit.
Něco mi nedochází.
Zlobím se na sebe.

Something is going to kill me.

Dnešní jízda devítkou...
(kterou jsem zázračně stihla)
...pseudovůně šípkovýho čaje...
A já byla v pasti - empétrojka vybitá...
...autobusu zhasla světla...
...nešlo si tedy číst, psát...
A byla prostě jen tma, a já v ní...
tma a já v ní..

Bolehlav a napůl prasklý sny
ledový ruce a horkej ksicht
37, 7 ° C
a moje jediná myšlenka - co když Tě nakazím?
Ale teď už jen tupost
dělá to Paralen, Brufen,
nebo je to přesně ten Pokoj, kterej hledám?

A nedám si říct, v ničem.
Jsem děsná! Praštěná! Nechutná! Trapná!
Naivní! Nevyzrálá! Depresivní! Na hlavu!
Krásná!

- Jsem závislá!
Topím se ve Tvých očích!!

A jak s tím mám žít, vším?

Vede to k bolesti.

Bolesti se vyhýbám.
Ale teď už to asi nepůjde.
Razím heslo, na každýho bejt hodná,
příjemná, způsobovat pokoj
ve vztazích, naplnění...
"live in peace with everybody,
without you lost yourself",
ale už se(be) ztrácím
trochu.

Občas brečím.
Poslouchám krutý písničky.
Válím se, nejde se učit, a pak se divím,
že nic nechápu.

Deprese.
Tak s tím něco dělej!
Jde to?

Mně je to všechno jedno.
Už radši moc necítím,
nechci se na to dívat.
Nevyznám se v tom,
nemůžu spát a přeju Ti dobrou noc,
tak jako vždycky.

A tohle celý je blbost. Vím.