Krásný muž a zasvěcený život

Trmácela jsem se dnes se svým fialovým jízdním kolem z Dobřan až do Brna. Vlakem. Přecenila jsem své síly, takže jsem vždycky při nástupu do vagónu musela někoho z okolních mužů požádat o pomoc. Díky studiu psychologie vím, že je efektivnější oslovit konkrétního jednotlivce nežli říci tak do vzduchu: "Pomůžete mi někdo, prosím?"

Kolem mě se vyskytoval muž, který mě zaujal na první pohled. Byl hubený a krásný. Dlouhé černé vlasy měl svázané do drdolu a jemné vousy lemovaly jeho ostře řezaný, avšak zároveň jemný obličej. Na sobě měl bílou volnou košili, lněné kalhoty a outdoorové sandály, podobné těm mým. Měl hluboký pohled a vypadal duchovně. Pochopitelně jsem chtěla oslovit právě jeho, aby do vlaku dostal mé kolo, ale neodvážila jsem se.

Seděl pak celou cestu kousek ode mě. Pozorovala jsem, jak vnímavě pozoruje krajinu, ubíhající za oknem. Zlehka se usmíval, jako by měl radost z toho světa, jehož je součástí. Vystoupil v Pardubicích a pravděpodobně se už nikdy nepotkáme.

Došlo mi, že v jistém smyslu jsme na tom muži i ženy stejně - můžeme obdivovat krásu našeho protějšku, který nás zaujme, ale mé křehké svědomí se hned při té myšlence hlásí o slovo: jak rozeznat, kdy už jde o jakýsi pohled nezdravý, chlípný, sobecký, kdy se na toho druhého koukám jako na potenciální nástroj naplnění svých žádostí?

Došlo mi, že ať už budu v životě kýmkoliv, budu potkávat muže, kteří se mi budou líbit - kteří mě budou dojímat, zajímat, přitahovat. Vzpomněla jsem si na svou první zpověď, kde jsem se vyznávala ze svých tužeb po lidském milování. Osvícený kněz, bratr D., mi tenkrát řekl, pln radost, až hrdosti: "To je krásné, Péťo! Stává se z tebe žena! To, co prožíváš, je veliký dar!"

Několikrát jsem se neskutečně zamilovala, psala dopisy a písně, říkala a dělala neuvážené i promyšlené věci. Kristus - Pán, můj Král, Spasitel a Milý, mě každým ze vztahů provedl s obrovskou péčí, něhou a láskou. I když jsem to ne vždycky prožívala, naplnil všechna místa, v nichž jsem strádala. Uzdravil zranění, která jsem dopustila nebo dostala. Teď, v tuto chvíli, v tento čas, kráčím životem s Ním. Výlučně. Avšak se stejnou vášní, něhou, odhodlaností. Ve jménu téže vztahovosti a hloubky.

Tento článek měl původně skončit jinak. Ale nyní se mi přece chce napsat, co mám na srdci a na jazyku právě teď. Kráčím s rozechvělostí sobě vlastní po cestě, na jejímž konci je zasvěcení se Pánu, řeholní život mezi sestrami františkánkami. Jsem pořád ještě celkem na začátku, ale přeci už konkrétně nasměrovaná. Právě proto, abych byla svým sestrám blíže, jsem se přestěhovala do Brna. Možná nikdy jsem neudělala tak zásadní věc jako přesazení se z jednoho místa na druhé, jako změnu domova - na rozdíl od Erasmu a au-pair pobytů bez vědění, jestli, kdy a jaká se vrátím nebo kam půjdu dál.

Žití mimo svůj původní domov není snadné, i přes to, že vím, že Pán jde se mnou, a že vše konám po zevrubném rozlišení. Vše se snažím v modlitbě odevzdávat Jemu a Jeho vedení. Prosím, pamatujte na mě, abych své povolání správně rozpoznala a byla ochotná překonávat i překážky a těžkosti s tím spojené. Prosím i o odvahu, abych dokázala z formace vystoupit, pokud bych zjistila, že to není cesta pro mě.

Touha

Utápím se ve starejch písních od Cranberries
táta mě naučil lásku ke kávě a ke světu
myslím na něj teď hodně

Co vlastně chci?
Čokoládu, pohlazení, objetí,
modlitbu, slova útěchy, telefonát,
cigaretu, píseň, státnice,
odstup, blízkost, naději,
spánek, práci, boty?

Pane, proveď mě prosím tímto temným údolím.
Amen.

Jak se mám?

Vyzobávám předměty ve škole
s větší pečlivostí než pražští holubi
klovající do zrnek ulice

Přejezdy

Můj uplynulý týden ve znamení přejezdů
Praha - DŠ

vstávat za svítání
do zimy v domě
a ticha a samoty
do něhož zpívají ranní ptáčata

mě baví

všímat si toho, čeho si lidé nevšímají
svačiny řidiče autobusu
hasiče, který přijel do práce
a má na svém autě nálepku s hasicím přístrojem
(miluju lidi kteří milují svou práci)
mlhy a zapínání a vypínání mlhovek na autě
cestujících v jitřních dopravních prostředcích

Jako bych se pořád stěhovala
Německo tam a zase zpátky
přepínat jazyk myšlení
nálady

Za chvíli
kroky ke kostelu
ke smíření

A pořád dokola si dělat starosti
že nejsem dost dobrá
že nezvládnu
zoufám si a(le) nic nedělám
neumím se rozhodnout

napsat či nepsat
?

"a klec všech klecí
nosíme ve svý hlavě"
jak zpívá Znouze

buon giorno

Výuka: „Ale my jsme byli lepší!“ – „Řekněte mi každý svůj názor.“ – „A do příště si přečtěte půlku této knihy.“

Většina mých předmětů jsou semináře. Po pravdě řečeno u nás většinou seminář znamená předmět, na který chodí méně lidí, a kde většinou teda holt každý musí něco odprezentovat, a za to pak dostane zápočet. Zatímco jeden prezentuje, ostatní si vyřizují, co potřebují, aktivita se blíží nule. Při snaze o diskusi po prezentaci jsou většinou jedinými aktéry interakce vyučující a ten, co zrovna odprezentoval. Když se zrovna neprezentuje, vyučující přednáší. Nechci házet všechny semináře do jednoho pytle – také jsem zažila takové, kde jsme si zkoušeli nějaké techniky a aktivity, to jo. Ale takový pesimistický scénář je ten první.

Německé semináře probíhají živě. Na každý je potřeba se připravit – prostudovat doporučenou literaturu, napsat nějaké pojednání atd. Na jednom jsme dostali zadáno: přečtěte do příště půlku knihy, cca 70 stránek. S bídou jsem jich zvládla prolétnout 30, a ještě jsem si hrdě říkala, že jsem dobrá, když jsem si ještě ke všemu vypracovala alespoň nějaké poznámky. Jenže ouha – na semináři jsme pak byli rozděleni do čtveřic, kde měl každý přednést obsah toho, co se dočetl. Já jsem samozřejmě přes půlku věcí nevěděla. Což samozřejmě nevadilo učiteli, ale člověk se prostě cítí trapně. Když všichni mluví o něčem důležitém, a já prostě nevím, co k tomu říct.

Samozřejmě mě často limituje i jazyk. Ač jsem to nečekala, mám většinu předmětů v němčině. Ačkoliv je tu možnost pro zahraniční studenty zapsat si předměty v angličtině, ty německé mě baví víc. Je to ale trochu sebedestrukce, protože se tak nenacházím v poměrně bezpečné skupině erasmáků, kteří jsme na tom všichni tak nějak podobně – přicházíme zdaleka a nikdo z nás přesně neví, „jak to tady chodí“. Místo toho navštěvuji předměty s místními.

Němečtí studenti diskutují. Hlásí se. Touží po poznání. Jsou zvídaví. A sebevědomí. Nedělá jim problém jít do konfrontace s učitelem, když se jim nelíbí, co říká. Nebojí se podělit o svůj názor, i když je tak trochu mimo. A už vůbec se nebojí kritizovat se navzájem. Při práci ve skupinách, která je častá, někdy cítím rivalitu mezi jednotlivými týmy, i když se zrovna vyloženě nesoutěží.

Nejde nedávat pozor. Nikdo nemá na stole otevřený notebook, na kterém by jezdil na facebooku. Aktivita je nutná. Ostatně, je většinou nejhlavnější podmínkou pro splnění předmětu. Člověk musí mít docházku s aktivní účastí. A pak taky často plnění domácích úkolů, napsání eseje, prezentace, skupinový projekt, a tak.

Učit se je normální. Bývá problém splašit v knihovně volné místo. Zvlášť při „špičce“ – mezi 14. a 18. hodinou.

Kostnický život

Úplně všichni tu jezdí na kole. Včetně důchodců, dětí, puberťáků, bárbín s kabelkama a koženou bundou a kojenců/batolat, kteří se vezou v přídavném vozíčku či na sedačce za jezdcem. Je to báječné. Cyklista se všude dostane, navíc má v městském provozu luxusní podmínky. Všude vedou cyklopruhy. Na náročnějších křižovatkách navíc vede nějak šikovněji, aby to bylo bezpečné. Každý počítá s tím, že přijedete na kole – na ulicích se nachází spousta cyklostojanů. Kostničtí své kolo zamykají, ale jen tak jednoduše – omotají zámek přes přední či zadní kolo, často aniž by to přivázali ještě k něčemu. Hlavu si s tím moc nelámají. Asi se tu nekrade. Ve finském Rovaniemi tedy kola ani nezamykali, to je pravda, ale stejně.

Jsem nesmírně šťastná, že jsem si s sebou přivezla své kolo. I když úplně před sebou vidím ten předodjezdový obraz: táta s bráchou sklápějí zadní sedačky našeho dlouhého auta, já následně rvu kufrovou dírou svůj bicykl, musím ho úplně podivně zkroutit, aby tam sedl, a ještě ho zaházet svými tisíci zavazadly a říkám si, jestli tohle to kolo přežije, tak už asi všechno. To samé si myslím k tatínkovi, když hudruje, no to je teda pitomej nápad, to tam to kolo fakt tak životně nutně potřebuješ??, a uvědom si, že jestli budeme mít nedejBože nehodu, tak nás to kolo zabije. Teď mám chuť tátovi líbat nohy a auto obejmout, že mi sem ten dopravní prostředek dostali. Navíc na něm mám od bráchy i roztomilý proutěný košík – tady ale opravdu nic zajímavého. Košíky mají na kole skoro všichni.

Když jdete podél Bodamského jezera, nebo podél z něj vytékajícího Rýnu, je to blaho. A často svítí slunce, a lidé nosí sluneční brýle a sedí na trávě nebo na teráskách, a kupují si zmrzlinu…tak to asi dělá prázdninovou náladu.

Člověk tu má fakt často takový letně uvolněný pocit. V naší ulici se například nachází železniční přejezd. Když jede vlak, přejezd nejprve 15x zazvoní, pak se pomalu a ztěžka zavře…a poté se třeba 3 minuty neděje nic. Vědoucí řidiči vypínají motory (a to i s ohledem na životní prostředí), cyklisti sesednou a napíšou si třeba smsku, stihnou i dvě…pak konečně někdy projede vlak. Nikam se nespěchá. Na rozdíl od Prahy se nikdo nemračí, nepřešlapuje nervozitou, že něco nestihne. Snad jen já. Někdy.

Universität Konstanz

Kostnická univerzita se nachází za městem, na vršku. Jede se tam tak 20 minut autobusem číslo 9, nebo na kole. Když člověk dojede k Sonnenbühlstraße (Slunečnicová ulice), už je v podstatě na konci města a vjíždí do lesa a zeleně. Na konci cesty se tyčí architektonicky neotřelá veliká budova školy. Je to vlastně takový obrovský kampus, jehož součástí nejsou jen učebny a kabinety, ale taky:

- Menza (denně výběr z 6 jídel), jejíž součástí je salátový bar, smoothie bar, pasta bar, čínské bistro a kavárna (a dělají tam i teplé večeře!)
- Obří, několikapatrová, členitá knihovna, otevřená nonstop, kde najdete kromě knih neskutečné množství „zašíváren“ – třeba studijní pokojíčky, připomínající vlaková kupé, místa se sedacími vaky a křesílky, kde nejednou někdo spí, skupinové studovny – takové zatočené uzavřené gaučíky, kavárna atd.
- Obchod s papírenskými potřebami
- Venkovní hospůdka, kde stojí pivo 2 eura, a která láká nápisem: „Nemůžeš najít řešení? – Pivo je řešení.“
- Opravna kol
- Tisk a copy centrum

Pořád se cítím tak nějak jako Alenka v říši divů, která se ocitla v americkém filmu. V prostorných chodbách školy visí plakáty různých spolků, které tu žijí daleko více než u nás. Často někdo na chodbě něco prodává – třeba wafle či palačinky, které pak všude voní, gramofonové desky, knihy, nebo potraviny. Postřehla jsem, že studenti zůstávají ve škole, i když zrovna nemají výuku. Sedávají před budovou, když je hezky, nebo na dvorcích, nebo i vevnitř. Univerzita je centrem vzdělanosti a setkávání – a neomezuje se to jen na vedené přednášky. Nezřídkakdy se pořádají různé kurzy, semináře nebo přednášky nad rámec výuky, pro veřejnost.

Typická kostnická studentka vypadá takhle: má na sobě 7/8 kalhoty (jiné tu nosí málokdo – jsem zvědavá, s jakou prodlevou tento trend dorazí k nám), jede na kole a svou kabelku má v košíčku, na nohou konversky. A ještě k té kabelce – ta je průsvitná a velká, taková s černými okraji. Taky taková zdejší speciálnost.

Tak ještě tedy nevypadám. Ale musím přiznat, že i tak se cítím už docela jako místní studentka. Hrozně rychle jsem se tady zabydlela. Znám se, tedy – zamilovávám se do měst celkem snadno. Ale stejně. Někdy si říkám, jestli tady náhodou nechci zůstat.

Konstanz - proč

Je to vtipné. Já jsem vlastně do Kostnice vůbec nechtěla. Když jsem si podávala přihlášku na Erasmus, bylo mi jasné, že toužím vyjet do Heidelbergu. Do historického města s proslulou univerzitou, na níž studovali třeba Kant nebo Hegel. Jako druhou volbu jsem si vybrala staré známé Finsko. Kdyby to náhodou nevyšlo. A protože se musí podávat 3 místa, to třetí jsem vůbec neuměla vymyslet…říkala jsem si, tak třeba…Vídeň? No…tak třeba ta Konstanz, to je vlastně ta Kostnice s Husem, to už jsem někdy slyšela.

A pak mi přišlo vyhodnocení z ústního pohovoru s rozhodnutím…že jedu do Kostnice! Ani jsem si nebyla jistá, jestli nemám celou přihlášku stornovat. Vždyť jsem ani pořádně nevěděla, kde ta Kostnice je! A co tam budu dělat. Byla jsem naštvaná a trochu nešťastná. Pak se mi to ale nějak uleželo a říkala jsem si, že to bude super. Zase u jezera, jak to už znám z Finska…blízko Švýcarsku, v letním semestru, daleko.

Věděla jsem, že na Erasmu jedu do neznáma, za novými zkušenostmi. Přesto mě překvapilo, jak moc se liší naše vysoko-školství od toho německého.

Haló

Haló?
Říkám do telefonu nejistě
absurdně protože vím kdo volá

Na rušný Staroměstský
slyším Tvůj hlas
znenadání
a neumím než
se třeštivě radovat

Říkáš to samý co si myslím

Pak rychle skončím
a modlím se stejně jako před tím
a mám radost že jsi
to hlavně

Přeju Ti dobrej Zelenej čtvrtek
Přeju Ti dobrej Velkej pátek
Přeju Ti dobrou Bílou sobotu
Přeju Ti radost ze Zmrtvýchvstání

Oheň

Věřím v Boha
u něhož není nic nemožného
dává mi to poznat
mocně

Věřím v Boha
jenž je jako výheň lásky
pokud je Hospodin výhní
jsi výrazná jiskra
která září
a mohla by mě i spálit

Vzdala jsem se pohledu na jiskru
světlo bylo příliš ostré
přesto bych ráda vyprávěla o tom
jak je krásné

úplně se Ti odevzdávám, Pane

Ticho

Když slyším slova vycházející ze svých úst
najednou se musím sama (v) sobě hlasitě smát
a vykřiknout (s) bolestí

Když slyším Tvá slova
děje se něco úplně jiného
stejně

Je to ticho pokojné a všeříkající
nebo strašné a mučivé?
Najednou nevím.

Jako černý inkoust mnou proniká temnota.
Pronikavě jako radost před tím.

Snést unést zaseklé slzy
ztuhlé napětí
bolavé tricepsy
mlčení

Nic nezvládnu!

Klečím a koukám.

Pane,
ale ty jsi víc než to všechno.

Dnešní zkouška aneb proč jsem nerada tak vodní

sublimace
Každá školní zkouška mě naplňuje hlubokým neklidem. Snad ne tolik pro to, že bych z ní byla vyhozena (s tím tak trochu vždycky počítám), nýbrž kvůli strachu, že se znemožním. Nebo, že se znova ujistím o své nekompetenci.
Dneska. Pět hodin. Třeštění hlavy. I mysli. Přišla jsem načas, abych zkrátila předzkouškové čekání na co nejkratší dobu. Takové čekání pro mě představuje jeden z nejhorších oka-mžiků. Všichni se snaží ještě něco si nalít do hlavy, případně se ujistit, že to či ono již znají. Doptávají se, hele, a co že znamená Brunswikův čočkový model? A kolik knih jsi přečetla? Jenom dvacet? Jak dlouho ses učila? Měsíc, denně 11 hodin?
Vždycky je mi jasné, že jsem nepokryla celou látku. Že se to do mě nevejde. Že jsem tomu mohla dát víc. A že prostě nic neumím.
Doplazila jsem se na chodbu. Modré šaty korespondovaly s mou náladou. Čas plyne jako voda a já v něm. Jsem voda.
Snažila jsem se představit si, co mě asi čeká. K vyučujícímu mám hluboký respekt. Naposledy jsme se ve zkoušícím módu potkali při zápočtu, při vyhodnocování provedených typologických testů osobnosti. Jsem voda na percentilu 97. A enneagramová 4. Ale to jsem nějak věděla i bez dotazníků.
"V čem si myslíte, že nejste čtyřka?" vypálil ke mně tenkrát a já měla chuť utéct s brekem pryč. Nevím, já nevím! Asi ve všem! Chtěla bych, abych Vám připadala zajímavá! Abyste mě pochválil! Abych řekla  či napsala něco oslnivého, s nečerveným obličejem! Pocit hlubokého studu a nepřesvědčivosti.
Bývám nepřesvědčivá, vím. Snesu dlouhé ticho. Somatizuju při trémě. Bolela mě hlava. Bolelo mě břicho, navíc stažené vzorovanými punčochami.
Zkoušela jsem Schultzův autogenní trénink. Napětí - a povolit. V botě, aby to nikdo neviděl.
Jogínské dýchání. Hluboce do napočítání čtyřky, pak na chvíli zadržet dech a hluboce vydechnout.
Paradoxní intence. Deptá mě, že červenám. Každý snadno pozná, jak moc se cítím vynervená. Zkusila jsem se proto "co nejvíce rozčervenat". Asi to se sebou umím nebo co - protože se mi to až příliš povedlo.
Vstoupili jsme do kabinetu. Bylo nás tam hodně. Pořád někdo mluvil. Dostala jsem 3 otázky, čtvrtou si mohla vybrat. Něco jsem napsala. Se známým pocitem, že se jedná o informace na úrovni žáka osmé třídy.
Nešlo mi se soustředit. Poslouchala jsem, o čem se mluví. Koukala se z okna.
Pak jsem přišla na řadu. Červená jako rak, s pocitem, že zkolabuju. Předala jsem mu své poznámkové papíry. Možná je nepřečte, škrábu. Ale zřejmě je zvyklý. Pozorně je četl a tvářil se vážně. Taky jsem se tvářila vážně a mlčela. Všude to mlčelo. Nikdo ani nedutl. Bylo to zajímavě zvláštní. Přemýšlela jsem, jestli je to hezké ticho, které znám z kontemplace, nebo ticho před bouří.
Položil mi pár záludných otázek. Jaká porucha osobnosti je pro partnerství nejhorší? Všechny, řekla jsem, protože všechny bolí. Vzpomenete si na další teoretiky já? Ne. Říká Vám něco jméno Mead? Ano. Dokázala byste popsat...? Dlouhé ticho, přerušené tichým: asi bych vařila z vody.
Voda. Občas jsem taková dost výrazně. Zdálo se mi, že lidé, zkoušení přede mnou, více mluvili, byli přesvědčiví, uměli se prodat. Vyučující se mi koukal do očí. Já mlčela a přiznala, že nevím to, co bych vědět měla. Někdy bych si přála zkusit si obléct jiný temperament a dokázat plamenně hovořit se zkoušejícím o tom, co vím. Nejde mi to. Místo toho mlčím a stále dokola omílám, že vím, že nic nevím. Že jsem rozechvělá. A že se necítím dost kompetentně.
Když je zkouška za mnou, neumím živelně vykřiknout, huráá, mám to! A dokonce za jedna!, nýbrž se potichounku plížím na metro, tak zadumaně, že bylo štěstí, že jsem nastoupila do vozu ve správném směru. S myšlenkou, že si nejsem jistá, za co že jsem tu jedničku dostala, a že jsou na mě všichni tak nezaslouženě hodní.
Chtěla bych toho buď vědět víc, a tím pádem si také být jistější. Anebo se umět intenzivněji radovat z toho, co už vím.
Asi jsem něco věděla, když jsem zkoušku udělala. Kéž bych věděla, že jsem taky dobrá.
(Nebo spočívá kompetence v tom, že umím přiznat, že něco nevím, jak povzbudil mě usměvavě M.?)
Čeká mě takových zkoušek ještě několik. Ou jé.

...život

Před dvaadvaceti lety
moje čtyřiadvacetiletá máma
dostala kontrakce
bylo to přesně touhle dobou
tuto noc

Tatínek říkal, ale, to je dobrý,
ještě vydrž tady doma,
ať nemusíš do nemocniční hekárny

Přijeli na poslední chvíli
máma sdělovala, jak se budu jmenovat
a rodila mě už při tom

Bylo okolo půlnoci
přelom dne
18 přepsali na 19
a narodila jsem se
v noci
chtěně

Táta mě viděl až v novém dni
byla jsem růžová a apatická

a starší vzdorovitý brácha
tenkrát tříleťák
řekl k babičce
"Ani tam nechoď -
nechodí, nemluví, nemá to cenu."
Byl v těžké deziluzi
připraven že vylezu na svět
připravená na hraní
jak mu všichni slibovali

Jsem vděčná za tu chvíli
za lásku, s níž jsem byla počata
za 8030 dní, kterých jsem na světě
což není moc
zatím

Díky Tobě Pane

Vzpomínka na článek

...psáno 9. prosince 2010...

a zrovna dnes jedu hrát na kytaru na jedný oslavě!

Jen - nemám delší vlasy

a A neexistuje.

http://townnen.blogspot.cz/2010/12/18-4-2015.html

Jen takovej obraz, ve mně... až děsivě spontánní a psaný Tobě...

Večerní pozdně jarní večer.
Je třeba zrovna 18. dubna roku 2015.
Neurčitý město, ne úplně nutně Plzeň. (No jo, v tom roce už, zrovna, město kultury.)

Nosím kostkovanou košili. Dobře vnímám sebe.
Je mi jednadvacet. Stojím na pódiu, kdesi na terase nějakého klubu.
Mám delší vlasy a větší prsa než teď.

Ladím si kytaru. Jako vždycky několikrát nervózně brnknu do vysokýho éčka a pořád ho vytahuju a natahuju a mám zavřený oči a dělám, že to umím.
Jsem trochu přiopilá a na pódiu se mnou je ještě moje kapela. (Ne)určité postavy, bicí, basa, elektrická kytara...

Třeba zrovna součástí kapely je A. Chodím s ním. Asi ho mám ráda... ale pořád si nejsem jistá. Hm. Proto se taky opíjím, abych chvíli nemusela přemýšlet.
- Miluju ho? Nebo jen touha nebejt sama?
Maj to takhle všichni? Jsem prázdná nebo plná? Co tu dělám?

A pak, zrovna, když tak dolaďuju tu kytaru (třeba mám pořád tu samou, tmavomodrou, s nálepkou rybičky a s dřevěnejma samolepkama z dětskýho oddělení v papírnictví...)... pak, se tam prostě objeví. B.
Dlouho, dlouho jsem ho neviděla! Trochu zaskočená, divoce potěšená!
Vždyť ty písničky, co hraju... nepsala jsem je, tenkrát, náhodou pro něj?
A jeho oči září, a moje teď taky, jak se náš pohled setkal...
... a já mám chuť se s ním zase obejmout, jako tenkrát... ach, B umí stejně objímat nejkrásnějš na světě.
a...

A je menší než B.
Ale B, zdá se, nepatří do (mých) reálých čísel...

Alba

10 požehnaných dní. Sestry a radost.
Bůh je láska.

Zvláštní den

Paní Št. nám jednou po semináři popřála "pěkný den v tomto divném světě" nebo tak něco, ta poznámka o divnosti mě zaujala, a dneska jsem si na to vzpomněla.
Původně měl můj dnešní Zelený čtvrtek vypadat jinak. Alespoň trochu svátečně.
Ráno jsem šla kondičně cvičit. Bylo to dobré. Myslela jsem, že vypustím duši, a tak to má být.
Pak jsem se naobědvala špenátu a popíjela k tomu zelený čaj - což jsem považovala za barevně trefné.
Poté jsem pokračovala na konzultaci ohledně bakalářské práci. Šlo o podnětnou schůzku s vedoucí mé práce. Až na to, že jsem ji neuměla včas říci, že už musím odejít, jinak mi ujede autobus. Nepodařilo se mi skočit jí do řeči, nějak jí zkrátka vysvětlit, že spěchám.
Takže jsem pak zoufale běžěla na metro. S těžkým batohem na zádech a ještě těžší kytarou na rameni. Měla jsem pocit, že svým velkým hudebním nástrojem zanedlouho ve svém shonu shodím k zemi nějakého turistu nebo nevinného pražáckého civilistu.
Znáte to - máte nějaké metro, kterým ještě víte, že to stihnete. Takové mi přesně ujelo před nosem.
Zoufale jsem se snažila přijít na to, co dál. Věděla jsem, že autobus nestihnu. Rezervace už nešla zrušit. Svou submisivní nesmělostí jsem zbytečně ztratila šedesát korun, což je cena malého presa ve Starbucksu. Bylo mi k vzteku. V nápadu, že podniknu něco, abych tuto divnosituaci zvrátila, jsem si ze své členské kartičky Student Agency opsala číslo na dispečink. Prý se tam dá zavolat a prosit, aby na vás autobus pár minut počkal.
Neudělala jsem to. Dlouze jsem se koukala na displej telefonu. Neodvážila jsem se však stisknout zelené tlačítko a číslo vytočit. Co by tomu řekli ostatní cestující? Proč by se kvůli mě měl někdo zdržovat? A jak vůbec zavolám, když jsem v metru? Musela bych celou situaci vysvětlit v době, kdy vlak stojí ve stanici... Ne, prostě ne
To způsobilo, že jsem nestihla plzeňské zelenočtvrteční obřady. V době, kdy už jsem měla být v katedrále sv. Bartoloměje a užívat si sváteční mši, jsem se ještě motala bezcílně a zoufale v obchodním centru Metropole Zličín a vyčkávala na svůj ohodinuapůlpozdější spoj.
Putovala jsem obchody. V jednom z nich jsem si koupila milé tričko. Ovšem prodavačka mi dovedně vnutila i dvoje náušnice, přičemž jsem si je vůbec koupit nechtěla.
"Nechcete si k tomu vybrat ještě nějaké náušničky? ... Vy nosíte hodně zelenou, viďte? ... Co třeba tyhle...nebo tyhle? Dnes je na ně 20% sleva! (která nakonec nebyla)... Zkrátka jsem ji neuměla vzdorovat. Bylo to nepříjemné, byla nepříjemná. Ale nejvíc nepříjemná jsem si byla sama sobě, že jsem ji neuměla jasně říct, že nic nechci.
Teď jsem dorazila do Plzně. Později, budu dnes bez Těla Páně, zoufalá, osamělá a s trapným pocitem své vlastní slabosti.
Sněží, teď! Druhého dubna. Opravdu divný svět, paní Š. má pravdu.
Za chvíli mě čeká Sederová hostina. To bude dobré, snad. Pekla jsem včera macesy a trochu do toho plakala - ano, až tak divně se cítívám.
Vláčím kytaru. Doufám, že si na ni zahraju.
Doufám, že dnes nevypiju moc vína a nebudu (moc) kouřit.
A zítra, Pane, posilni mě prosím, abych dokázala prožít s Tebou den Tvého utrpení - abych z lásky k Tobě snášela půst, a také, a hlavně, sebe sama - se všemi svými vnitřními obsahy.
Amen.

Jsem divná

Já nejsem ok
vy jste ok

Řekla jsem dnes na otázku "jdeš?"
že nechci jít
na pivo s lidmi z ročníku

Byla to pravda
respektuju své pocity
byla jsem hrdá že jsem to řekla
ale bylo by mi líto
kdyby to vyznělo
že nemam ráda lidi z ročníku

Chtěla bych nebýt plachá
a cítit že jsem krásná
a chtěná a milovaná

Jsou chvíle kdy
se mi chce plakat
a mám vodu v očích

Stále dokola
nevím kdo jsem kam jdu

A jak to stihnu napíšu udělám
kdy si to přečtu jak se to naučím
?

Ahoj babi
ano v pondělí zase přijdu
nemusíš nic vařit nic nepotřebuju

Jsem k sobě tvrdá
disciplína vládne
brzy vstávat včas chodit spát
každý ráno studená sprcha
a cvičení třikrát tejdne

Pane Bože
buď v tom všem se mnou prosím

Amen

5

Dnes je sváteční den
a přitom vypadá úplně obyčejně
mám šaty kytku ve vlasech
 a radost

Křehká

Jsem křehká bytost
rozcitlivělá a zasněná
drsná a kritická
tlustá a štíhlá
poetická a tuctová
krásná a ošklivá
silná a slabá
a nevím, co k tomu říct.

"Našel by se nějakej dobrovolník?"
a já chci hrozně jít
ale nejdu
Někdy mluvím a nikdo to neslyší
teď

Teď
sedím na přednášce z metodologie
srdce mám zavřené v těsné komoře
cítím že bydlím v něčím stínu

A je mi těžko tak těžko
svůj autoportét jsem napsala strašně
strašlivě ale asi to teda vyjadřuje
jak sama sebe vnímám

Obdivuji Tvůj literární um
cejtím se jako Salieri žárlící na Mozarta
stydím se vůbec být

Proč jsem to nenapsala lépe?
Proč nejsem lepší?

Chodím spát jako poslední
a vstávám jako první

to je nespravedlivé!

Mám hlad ale to
hladoví má duše
jež si libuje v destrukci

Chtěla jsem se ukázat před panem B.
v dokonalém světle
nejsem dokonalá
jsem praštěná a hnusná

Žena

Neděje se nic nového či převratného,
a přesto mám pocit změny,
nebo až jakéhosi němého přechodového rituálu.

Místo džínů často nosím sukně a šatičky,
ráda si dávám do vlasů kytičku
a mám chuť radikálně změnit svůj šatník.

Odkládám své pytlovité svršky a neforemné kalhoty
a vyhledávám eleganci, noblesu a ženskost.

Jsem autentická a většinou je mi dobře.

Občas se jen tak rozběhnu a mám radost.
Hodně se hýbu a hodně dobře jím.
Někdy mě něco zatrápí, ale aspoň vím, že žiju.

Krásné jarní jaro, každému, kdo sem zabloudil!