fňuk

Měla bych se učit... ale co. To už stejně nedam.

Můj Bože!
Proč jsem neřekla jen první část věty?
Zachovala bych si aspoň nějakou důstojnost.

Vojta: Já možná lámu holkám srdce,
ale ty jsi fakt blázen.

Tak co jsem čekala.
Umím bejt jen pravdivá.
Přeháním. Uměle se v tom udržuju.

Vlastně je to docela dobrý.
Umím to, mít Tě ráda, tak, jak chci.

Jen to samozřejmě zabolelo,
slyšet znova Tvoje ne.

Je mi hrozně hrozně blbě.
Pýcha byla poražená.
Nejsem na tom tak hezky
jak jsem chtěla. Pořád. Nic.

Tak Ti dam dojemnou knížku
pak sobě dam tři cigára a pivo
a půjdu spát. Sama. No jo no.

Vlastně je to docela dobrý...

hledání příčiny

16/11

Představuju si, jak se octneš v týhle učebně. Jen tak. Najednou. Jak tudy projdeš. Třeba kvůli opravě nějakýho počítače.

(Blbost. Fantazie bezmezně.)

Jak mě nevidíš!...zatímco já... Tě vidím všude. I tam, kde nejsi.
(Pořád ty samý ujetý představy.)

Cosi mi drásá nitro. Jo. Hledam tomu jméno. Depka? Osobní krize? Zmatení? Determinace prostředím? Přepracovanost? Zklamání? Duchovní noc?
-Ty?

Protože všichni se snažíme najít důvod svejch smutků. Příčina nás uklidní. Příčinnost platí. Beze zbytku. Logicky.

Ale já nevim. Studuju psychologii a sama jsem psycho.

Tělo a duše jsou propojený. Bolí mě obojí.
A přitom, chtěla bych pomáhat druhejm od bolesti.

Pravděpodobně je dobře, že jsem Tě přestala přitahovat. Co na tom, že Ty mě ne.
Nejsem schopná vztahu. Jsem neschopná.

Několik let se plácam v tomtéž. Ať mam v hlavě serotoninu víc nebo míň. Pořád na něco fňukam, umíram, křičim, vyčítam si, že fňukam. Už ani neni zajímavý o tom psát.

Nejradši bych někam pryč. Pryč od všech povinností, do kterejch jsem se uvěznila, abych nemusela trpět zahálkou a přemejšlet o vlastní bolesti. Pryč od lidí, který mě děsí - stejně jsem sama i mezi nimi a akorát mě dovádí k výčitkám, že se nevěnuju svejm přátelům tolik, jak bych chtěla a měla. Pryč z místa, jemuž se obvykle říká "doma", a kde jsem svym způsobem taky uzavřená. A zavalená špinavým prádlem, košilema na žehlení, prachem z neúklidu, špinavejma oknama a nešťastným psem, běhajícím po neudržovaný zahradě.
Pryč ze světa.

Vím, rouham se tim, ale já věřim v Boha.
Pane Bože, dej mi sílu...
(..dej mi sílu vzdát se ho)

Jen ničemu nerozumim, a snažim se rozumět.
Už nemůžu. - A zase Tě vidim. - Čau...

Třeba, třeba bych o tomhle všem nemusela přemejšlet, kdybys...
mě obejmul
políbil
miloval

...ale to je asi zase jen hledání příčiny.

Bez názvu1

...protože občas je fajn se vožrat.
22/11 - 23/11/2012

myslim na Tebe

s nezaměnitelnou autenticitou
jak leželi jsme u sebe
(---)

Miluju Tě
a Ty si spíš
a je Ti to jedno
žiješ si ve svým světě
jsi robot
nenávidím Tě
protože nevíš
jak jsi krásnej

jsi krásnej a já

nevím jak dál
jsi můj muž
milý

miluju Tě i když jsi debil
jsem debil

chci Tě
navzdory všemu v čem žiju
mám Tě pořád nějak v sobě
ano jak to pořád říkám
pod kůží 

všechny společný sny vyčpěly
a já už se nechci dál ponižovat
psát Ti že

myslim na Tebe
s nezaměnitelnou...


jak je to trapný

protože

Tobě je to jedno

***

co když se dopouštim stalkingu?
otravování Tvé duše o němž ani
nevíš
?

už nevim kdo to řek ale
asi to tak bude že

pravá láska mlčí a trpí

Hm. Měj se. Čau.

...možná možná možná
je to dobře že jsem jen v Tvým
archivu
ve světlých chvílích se omlouvám Ti
a vím že mám Tě moc ráda
...

Někdy

Vyrovnala jsem se s tím
avšak

někdy
se mi po Tobě stýská.

Hodně.

Zvlášť, jde-li o něžnosti
polibky
úsměvy.

Vlastně
ani ne tak to Tobě
jako spíš
po muži
jehož bych milovala

který (by) miloval mě
...

Vladimír Franz

"Chvilka usebrání je to nejcennější, co máme." Vladimír Franz

(Nejen) ve snaze o občanskou iniciativnost jsem se dneska vydala k muzeu, před kterým se konala akce s názvem "Tour de Franz". Pointou bylo, že dorazil prezidentský kandidát prof. JUDr. Vladimír Franz.
Předmuzejní prostor se poměrně rychle zaplnil a mně se podařilo stát poměrně dost vepředu.
Musím říct, že mě ale překvapilo, jakými lidmi jsem byla obklopena - čekala jsem studenty, intelektuály a přemýšlivce, a kol dokola jsem viděla jednak docela hodně starších lidí, až důchodců, a dále hlavně pankáče s krabicáky, potetovance a piercingáče, muže s obřími tunely v uších a různé lidi typu gothic. Vše z pohledu pouze prvního a povrchního, samozřejmě.

Ve vzduchu voněla marihuana. Program měl trochu zpoždění a lidé zvědavě čekali, co bude.
Franz začal přednášet, asi o půl hodiny později než měl. A ve své promluvě zdůrazňoval především potřebu uvědomělého občanství a odpovědnosti za něj, dále apeloval na to, že v dnešní době přehlížíme duchovní hodnoty, dokonce zmínil Václava Havla a citoval z Bible. Také vyjádřil lítost nad tím, jak ledabyle zacházíme s přírodou.

Jeho promluva byla klidná, zdálo by se v projevu až monotónní, a já vlastně upřímně nevím, co všechno říkal, jen vím, že nic z toho mě nepohoršilo. A to mě dost uklidnilo - některému posluchači by se zdálo, že možná hovořil příliš obecně, abstraktně nebo bezobsažně - mně se ale líbilo, že neříkal nic radikálního, a že neprohlásil nic, s čím bych se ocitla v rozporu.

Ale to jsou všechno takový kecičky. Stejně mi to nejde napsat tak, jak jsem chtěla. Doprčic!
Po skončení Franzova monologu dostali posluchači šanci zeptat se kandidáta na prezidenta na to, co je konkrétně zajímá.
Ke svému nejsilnějšímu zážitku se ale teprve dostanu. Po debatě se Vladimír Franz bez ostychu a naprosto přirozeně vmísil mezi dav. Leckteří se s ním chtěli vyfotit, jedna paní, stojíc nedaleko mně, dokonce poplakávala dojetím z toho, že pana Franze vidí. že si ho strašně váží, atd., z čehož jsem byla mírně řečeno překvapená. Jakýsi gothic pár s malým miminkem rovněž toužil po společné fotografii s Franzem a vrchol roztomilosti se dostavil, když miminko chytlo Franzův tmavomodrý potetovaný prst a s blaženým úsměvem, značící radost z nově nalezené hračky.

                                          foto: Zdeněk Šmída (fb, Vladimír Franz prezidentem)

Uá. Copak už neumim psát? ? Souvisle, spisovně, sofistikovaně? Publicisticky? To už jsem tak zakrněla/á?

Celou dobu, jak se tak lidé na něco ptali, měla jsem i já na jazyku otázku. Tak jsem potom odchytila Vladimíra Franze. A mluvila s ním z očí v oči.

"Dobrý den... já jen, že se mi moc líbilo, jak jste v tý Vaší promluvě kladl takovej důraz na to duchovno a duchovní hodnoty."
"No...bez toho to ale opravdu nejde."
"To si taky myslím... já právě, jsem se Vás chtěla zeptat, jestli se hlásíte k nějakýmu náboženskýmu vyznání? Nebo jestli jste spíš hledající..."
"Takhle. Já vždycky, když se mi něco povede, děkuju za to Pánu Bohu. Věřím v něj, a část mýho díla je dokonce postavena na Starým Zákoně. Ale nepatřím do žádný církve nebo tak... spíš jsem tak jako hledající. Ale přijde mi, že Boha hrozně bolí, když máme nějakej potenciál - máme k něčemu možnosti nebo obdarování, ale my ho nerozvineme a přehlížíme jej."

Jednak mi potěšilo, co řekl, a jak, a navíc, jak se mi koukal do očí. Na konci se na mě usmál. Bylo to tak lidské a normální. Asi jsem měla pocit, že člověk obklopen desítkami, snad možná stovkami? dalších lidí bude mít tendence se nějak vyvyšovat nebo si udržovat odstup. Tohle mi udělalo radost. Navíc ještě s tím, co do rozhovoru zakomponovat nelze, a sice - že už když začal odpovídat na mou otázku, - a bylo poznat, že rád - začal na něj volat jakýsi spolupracovník, aby někam šel ještě něco udělat, ale on mi vše v naprostém klidu dořekl a věnoval se mi.

Ach jo, já to stejně neumim napsat tak, aby to neznělo, že Vladimíra Franze miluju, zbožšťuju, nebo tak něco... asi jsem to ani neměla psát. Nejde mi to. No nic.
Zkrátka řečeno: Franz je můj prezident.
Něčím mi připomíná Havla.
 Má charisma.


více info na vladimirfranz.cz
Petici za kandidaturu prof. JUDr. Vladimíra Franze můžete podepsat, mimo jiné, v naší Nebeské čajovně na dvorku v Plzni (nebeskacajovna.cz)

ambivalence

No jo, už je to tu zase...

Tvůj hlas a fotka
a facebookovej profil
všechno mi sere

DomaKalendář tento měsíc
se slaměnejma balíkama
na kterých jsme sedávali
a jež se mi teď smějou tupě

Rostu ke smíření...?
Možná hovno.

Ambivalentní pocity vyvolává
Tvá krásná levá paže
na který je stále ode mě zavázanej
dřevěnej náramek z Brna

Víš o tom vůbec?
Hodláš ho nosit pořád?
Nebo náhodou zabloudíš
na tuhle stránku,
řekneš si
"To je trochu hysterie"
a bezcitně si ho sundáš?

Dojímá mě že ho nosíš
jako bys mě měl pořád nějak
rád

Zároveň zdá se to pokrytecký
protože skoro měsíc
nejsme svoji už

nejde brečet
zlost
láska
lítost
modlení

ticho

nenávidim
to ticho
jakým mě zabíjíš

nevidím Tě
neslyším
nemám žádnou zprávu

zabíjíš i slovy
stručnými a technickými
ale ticho je
rafinovanější


nenávidim
sebe jak křičím
všude Tě hledám
a ty mlčíš
schovaně


přesto jsi ve mně
pod kůží
nechci Tě tam mít
ale jsi

tak jako já jsem nějak v Tobě
protože jsem se Ti
dala


ať to víš nebo ne

...

...zase on

Vím. Jsem poněkud monotematická.
Ale co po sobě vlastně chci, po deseti dnech...

Ukázal mi co to znamená
bejt milovaná
žena

Cejtit pohled
krásnýho muže
jenž se zhuleně dívá
na svou
krásnou ženu

Poprvý šťastně
a bez jakýchkoliv "ale"

Prosím prosím Tě
kdyby se Ti se mnou cokoliv dělo
hned mi to řekni

Mlčel
bála jsem se
ale uklidňovala jsem se
tím že vlastně bojím pořád
a že strach je zbytečnej

Choval se ke mně
jako intaktní led
pořád ledovější
tolerovala jsem to
zlá/sky

Z láskyplnýho ráje
mě shodil zase zpátky
do sračkoidní stoky

Rozdrásal mě zevnitř
potvrdil můj strach
a nedokážu o tom napsat
ani písničku

podmáslí
jeho auto
společný Alpy
Domaslav

"Hm, měj se, čau."

Je to hajzl.

Miluju ho.

nikdy

Nikdy nebudu dokonalá.
Nikdy to nebude tak, že mě bude mít každej rád.
Nebudu vyšší, ani nebudu mít zrzavý kudrnatý vlasy (asi).
Nikdy nebudu sportovně nadaná.
Nikdy nebudu dost ujištěná.
Nejsem zdravá a asi nikdy nebudu.
A taky už nebudu mít větší prsa.
Nejde to, abych vypadala pořád krásně.

Nikdy nepochopíš, co pro mě znamenáš.
Nikdy mě nebudeš milovat tak jako já Tebe.

(kurvadoprdeletoměsere)

rozrušeně

Tak nic.
Milovala jsem Tě ale
nejsem Tvá osudová.

Ublíženě
kouřim jednu cigaretu za druhou
jedu si pro silnější antidé
ale nic Ti nevyčítám
protože nejde vyčítat něco
co neproběhlo úmyslně

Můj milý
už Ti nikdy neřeknu

Srdce rozrušeně buší
chtěla bych aby přestalo

Příště musim víc
spoléhat na svou ženskou
intuici
Věděla jsem že se to stane
říkala jsem Ti už na začátku
mám strach že si hrozně ublížíme
pamatuješ?

Vzpomínam
na to všechno
a je mi nechutně z toho
že jsme asi byli jen
letní láska??

Chci Tě
chci Tě zpátky

doprdele

jsem trapná
brečim

Žalm

Děje se toho hodně. Mám novej baťoh. Pořád jsem na cestách nebo někde. Zejtra jedu do hor. Ale tohle, tenhle drobnej zážitek se mě dotknul nějak víc než mohl...

Šla jsem v neděli na osmou večerní mši. Ráda, radostná, pokojná.
Když jsem spatřila, že mši má můj oblíbenec D., bylo mi ještě líp.
Přišel za mnou asi tak minutu přede mší, jestli bych nezazpívala žalm.
Vrazil mi do rukou tlustý hnědý otevřený žaltář.
Tak jo, říkám usměvavě, koneckonců, jsem zvyklá zpívat žalmy a dělám to ráda.
Ráda se ponořím do toho textu, kterej zpívám - hlasem i srdcem.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý. 
Tak to je v pohodě, ten dobře znám.
Jen musím jako vždy začít ho zpívat níž než je tam psáno v notách.
Těším se. Těším se, že je tady dneska se mnou můj Milý, že to zazpívám
taky nějak před ním, k němu, pro něj...

Kráčím k oltáři. Tak jo. Děj se vůle Boží.
V duchu se křižuju, už trochu tréma, ale co.
To bude dobrý.

Najednou začaly hrát varhany melodii žalmu.
V originální tónině. Na mě vysoko jako prase.
Uzpívat cé dva? Tak to bude hodně zajímavý,
říkám k sobě ještě před tím než začnu zpívat (nebo spíš skřehotat).
Teď už ale není úniku, musím to zazpívat s tím varhanním doprovodem.
Nádech. Trapně mi přeskakuje hlas, cítím,
jak musím zpívat podivným hlavovým hlasem,
zvláštní chvějící fistulí tolik nepodobnou mýmu hlasu.
Lidé dávají neviditelně najevo svoje rozpaky, zdá se mi.
Cítím, jak se do mě vlévá horko, jak celá rudnu, jak mi hoří hlava.

Dozpívám, ukloním se před oltářem, sednu si zpátky vedle Milého,
stočím se na chvíli silně znervózněně do klubíčka. Divný trapno ze sebe.

Ale trvá jen chvíli.
Pak si totiž uvědomím, jak hezky nám Pán Bůh dává najevo,
že jenom On je všemocnej,
jak citlivě nás učí pokoře...

tma

Noc. Buší mi srdce,
neklid a
nemůžu spát.
A to jsem dneska ani nekouřila!
Asi je to proto, že pořád nevím, kam na vš.
Táta vymlouvá čb.
Nebo...?
Já nevím. Nevím nic.
Dočetla jsem perfektní knížku.
Petra Soukupová - Marta v roce vetřelce.
Trochu škoda, že už dočtená.
Zase jsem načichla knížky stylem.
Ale jinak je mi krásně,
krásně...

ó

Jsem krásná!!

Jsem šťastná.

Jednoduchá pravda

Jsi můj muž
a já nejsem Tvoje žena.

vol.no...

No a co.

Můžu si přece pořád říkat, že je normální spát 13 hodin denně, válet se v posteli a jinak nedělat skoro nic.
Mám mezi přijímačkama, tak prostě odpočívám, užívám si pomaturitního volna...
Ale kam s těma neustálejma myšlenkama?
Myšlenkama, který vyvstávají pořád - i přes silnou vrstvou sto padesáti gramů čehosi?
Co mám dělat? Kým mám bejt?
Kam mám jít?
Kde jsi?
Kdyby mi tak šlo uklízet... nebo cokoliv...
...je to jako kolotoč, pořád dokola, ležet na zemi, s hudbou puštěnou hodně nahlas,
večer se rozechvěle donutit k zapálení svíčky a odmodlení breviáře...
...a pak zase další den, malátně a ztěží vstát, učesat psa...
...tisíckrát za den kontrolovat, jestli už jsou na netu výsledky
o ne/přijetí na vš... na kterou nevím, jestli chci...

...chci? Chci se Ti rozplynout v náručí, chci se zahrabat pod
písek potoka jako plachej rak a zůstat tam až do smrti...

Mám volat o pomoc? Ale komu?

Nevidim už ani hezký chvíle, nevidím, že je klid, že se teď nic neděje...
...bráním se depkou před přemejšlením, co bude dál?
Jsem neschopná. Odpusťte. To, že zapomenu rezervovat kamarádům čajovnu,
je jen důsledek...

Proč tu nejsi? Co to má znamenat?
Jsem uzavřená ve svý pasti. V pasti výčitek, vzpomínek a sebelítosti.
Když já bych s Tebou byla tak šťastná...
Jsem hnusná. Jsem zhnusená ze sebe.

A pak jsem občas mezi lidmi, usmívám se
a jsem jako šťastná Petra Klára...

...občas se vpiju do cizích příběhů, z knížek, z okolí,
se skrytou vděčností v sobě, že nemusím na chvíli cejtit vlastní
p r á z d n o t u

Nedovedu si představit, jak bude vypadat můj další život...

A já že chci bejt psycholog a zachraňovat sebevrahy ze střech mrakodrapů?
Spíš bych skočila taky...

Svaťák

Bylo nás tři. Byli jsme v krásný chalupě, na samotě, na Šumavě.
Bylo nám dobře.
Učení na maturitu jsme prokládali saunováním, případně skákáním do kádě.
Příroda, louky, stromy, šumění větru, ptáčci, slunce... to se nedá ani popsat, mi.
Zejtra uvidím, jestli mi v hlavě něco zůstalo...
Děkuju.

Střípky:

"Já jsem já a já nejsem ne-já. Co je tohle za kravinu?"
Míra: "Celá filosofie je přece kravina."
***
8.00h, neznámej chlap, vylezlej z multikáry: "Dobrej. Kde tady máte nějakýho šéfa? My vám vezem tu centrálu."
my: "???"
***
Tonda: "To jídlo je velice výborné, což už je dost vysoká známka."
***
Míra ze spaní: "mmmmmmmMMMMMMMMMMMMMM!!"
"Míro...prosím tě, nech už mi usnout..."
***
Míra: "Péťo, prosím tě, můžeš procentuálně vyjádřit, kolik jídla nám zbylo?"
***
Míra: "Dvě věci naplňují mou duši vždy novým úžasem: Hvězdné nebe nade mnou a hvězdné nebe pode mnou (v kádi)."
***
Tonda: "Ach jo... já už bych tak nějakou chtěl... A chtěl bych, aby vařila jako ty..."
***
Míra: "Tyjo, já už začínám Péťovatět!!"
***
Tonda: "To je krásný."
***
pani: "Já jen, že tímhle znehodnocujete pozemky paní Trefancový, jo..."
***
Míra pochopil Zenónovy aporie takto:
Pokud Achillovi přistane na patě letící šíp, nikdy nedoběhne želvu.

Něco zvláštního

Napadlo tě někdy, jak je zvláštní, že noc co noc si leháme na měkký kvádry?
Že lidský vlasy vždycky přijmou a vtáhnou do sebe vůni prostředí?
Že srdce buši, jen tak, jako perpetum mobile?
Že vevnitř kalkulačky je možná skřítek?
Že když včely nakrmíme vodou s cukrem, tak že to pak mají v bříšku?
Že jsme všichni byli nejdřív zygota a morula a blastula?
Že jsme se narodili v lidským těle, a proto že nejsme třeba zebra nebo kopretina?
Že oheň nelze uchopit?
Jak je zvláštní, že i když už člověk ví všechno možný, ještě nepřišel na to, jak efektivně utišit bolest v srdci (aniž by z toho třeba vznikla ještě větší bolest)?
Že každá knížka byla nejdříve v mozku, a že každej sešit byl dřív stromem?
Že je to všechno na světě tak divně roztříděný - každý den vstupujeme právě do tý školy/práce, do který patříme?
Jak je fascinující, že obloha nikdy nevybledne, že noc co noc podstupujeme stav podobný kómatu, že v 0.00 začíná úplně novej den, že umíme vidět i zavřít oči (a pak vidět nic), že
jedna část světa nemá co jíst a dennodenně bojuje o holý přežití a ta druhá část má úplně všechno a zároveň přesto kňourá?

(Kňour)

Den Tibetu

Psáno na dějepisný seminář.
Protože mi přijde správný odhlídnout alespoň čas od času od svých pseudostarostí a podívat se na ty globální.
Protože mi to nějak leží na srdci...

"Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Víra, když se neprojevuje navenek skutky, je sama o sobě mrtvá. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru." (Jak 2, 14.17.18b)

Když se řekne Tibet, napadne mě nespravedlnost.

Přes šedesát let jsou Tibeťané nuceni žít pod nadvládou Číny. Do jejich země, který nikdy nebyla součástí Číny, ani jiného státu, jsou roubovány násilnou cestou zárodky marxismu, které se střetávají s pacifistickým a mystickým buddhismem.

Bydlím na lesní polosamotě, která čítá dvanáct více či méně stálých obyvatel. I přesto čas od času vyvěsím na balkoně tibetskou vlajku. A dává mi to smysl.

Pro jakékoliv lidské konání, ať už je to čtení knihy, vaření nebo studium, by totiž měl mít člověk upřímnou motivaci a měl by vždy vědět, proč tu či onu věc dělá. Zde, myslím, vzniká malá skulina velkého problému.

Připadá mi krásné, že řada českých a moravských měst (konkrétně letos 410 obcí) vyvěsí

10. března tibetskou vlajku. Tohoto dne se totiž roku 1959 odehrálo tibetské povstání proti čínské nadvládě, jenž bylo násilně potlačeno, a při němž přišlo o život zhruba 80 tisíc tibeťanů.

Dokonce také 38 českých škol se zapojilo do projektu „Vlajka pro Tibet“ - v plzeňském kraji to bylo stříbrské gymnázium a soukromá střední škola uměleckého zaměření Zámeček.

Jenomže zde vyvstává otázka: Proč? Co z toho?

Většina lidí pohotově odpoví, že z prosté solidarity k tibetskému obyvatelstvu. To je jistě ušlechtilé, vždyť kdo jiný než náš národ, který si protrpěl německou a následně ruskou okupaci by mohl s utlačovanými tolik soucítit. Samozřejmě mi připadá správné a podstatné pamatovat na ty, kteří nemají takové štěstí jako my v současné době, kteří žijí v nouzi, nesvobodě a nespravedlnosti. Věřím, že myslet na tyto lidi, vědět, že existují a v duchu si přát, aby se jim dostalo lepších časů, je ještě mnohem podstatnější a hlubší než jak se nám může zdát.

Jenomže stačí to?

Nechci být přiliš skeptická, ale velice se obávám, že spousta těch, kteří na radnice věší tibetskou vlajku, či ji nosí na tričku nebo batohu, možná ani netuší, kde Tibet leží a co se v něm odehrává.

Z této červenomodré vlajky jako by se stal jakýsi symbol protestu, výlučnosti a zároveň vyjádření pózy svobodného a svobodomyslného jedince. Ale zůstat u pouhých prázdných gest je, dle mého názoru, nešťastné, povrchní a pouze efektní.

Proto jsem přesvědčená, že vyvěsit pouze vlajku jednou do roka nestačí. Tento akt sám o sobě se mi zdá poněkud polovičatý a měl by být provázen dalšími akcemi, jako například festivalem o tibetské kultuře, diskusí o soudobých poměrech na tibetském území, či přednáškou o historii tibetsko-čínského konfliktu. I já bych si ráda ještě více prohloubila své znalosti, abych byla schopná pečlivě vyložit alespoň svým dvanácti spoluobčanům, proč v lese vlaje tibetská vlajka.

Přála bych si, aby i naše škola byla více angažovaná ve věci podpory Tibetu. Bylo by skvělé, kdyby naše gymnázium rovněž pověsilo v březnu vlajku a stalo se tak třetí aktivní školou v našem kraji. Dovedu si rovněž představit mnoho akcí a aktivit, které by se v rámci Dne Tibetu mohly pod záštitou naší školy konat. Vždyť jak jinak lze bojovat proti bezpráví nežli informovaností, která může vést v protesty, a která může způsobit, že hlas veřejného mínění pronikne až do výšin naší vlády? Vzpomeňme si na válku ve Vietnamu, kdy se pomocí naléhání amerických hippies povedlo ukončit vojenský konflikt.

Avšak, rovněž si uvědomuji, že pomoc Tibetu je složitá a jako by představovala začarovaný kruh. Aby naše drobná země s Čínou diplomaticky projednávala takto choulostivé záležitost, to si lze představit jen ztěží. Také bohužel nelze ignorovat děsivý fakt, že celý svět je na Čínské lidové republice hospodářsky závislý.

Jenže co stojí výš – byznys, nebo lidská spravedlnost?

Proválená sobota

Do prdele. Zaskřehotám poslední "ahoj" dnešního, a možná taky zítřejšího dne.
A pak to zase přijde. Jako kdybychom se o tom spolu nebavili.
Chybíš mi, chybíš mi, CHYBÍŠ MI! Co mám dělat?
Totální ochromení. Nemotivace vstát. Proč, taky? Zoufalej pláč a nic nemá cenu.
Písmenka v knížce běhají a taky už nedávají smysl.
Je tři čtvrtě na šest. Nic jsem neudělala a už nic neudělám.
Už nemám žádný sny, ani představy, protože jsem si je zakázala.
Mám jen tohle psaní. A postel.
Choulit se ke stěně. Hodinu. A pak se odšourat na večeři.
Petro, co je, že se mnou zase mluvíš na půl huby?
Nic neříkám, jenom se tvářím.
Snažím se pak vpít do knížek, do Zolovo Zabijáka, Aloise Nebela a Sofiina světa a enneagramů.
Střídám to, aniž bych se na něco soustředila. Spíš se jen válím jako váleček.
Vymejvám si pak hlavu televizí. Českej lev. Je to totálně nesmyslný sledovat.
 Jako je totálně nesmyslný všechno.
Teď je čtvrt na jedenáct. Potkanky pískají, asi mají žízeň. Jsem jako přilepená, i když jim musím dát vodu.
Nepíšu to, protože chci lítost. Píšu to, protože se strašně zlobím. Na sebe, že nedokážu...
Lenost se mísí s poruchou a hrozně přeháním. Jsem prostě nešťastná.

ach, ach jo

tíživý ticho samoty
kroky tam a zase zpátky
dlouho nebudu žehlit košile

tak já jdu Peťko

není komu to říct
komu brečet
a navíc
každý vyznání spouští vinu
navzdory antidé

co bude dál?
nejde se učit ani nic
práce se válí na stole
a já v posteli

asi jsem se zbláznila

bordel v pokoji
mně je to jedno

Zasnění

Co bych chtěla?

Teplo krbu a proti němu
postel dvojlůžkovou
se saténovou dekou
a někým vedle sebe

pro válení
ve dvou

S někým
dojemným citlivým
s někým kdo by mě litoval
jak mam těžkej život
kdo by mi říkal
jak jsem krásná
abych věřila

že beznaděj neexistuje

Vstát jako první a udělat vůni kafe
pro nás oba spolu

dát Ti pusu na probuzenou
a zahrát Ti píseň ranní

(...)
Paradoxně si myslím
že tohle není moje cesta

Večerní večerka

Miluju takový ty mikrochvíle, kdy si uvědomím, jak je život prostej, přirozenej a ryzí.
Když mi dojde, jak jsme všichni stejní lidé, z masa a kostí, z rozumu a pocitů.
Moje podivně rozvířený nitro se v takovém oka-mžiku zastaví, jako by mi projel páteří takovej zvláštní pocit, známej už od dětství - aha!
Já žiju! Tohle je fakt doopravdy a není to jen nějakej sen nebo hra!
A kupodivu to zjištění v takovou chvíli nebývá ani trochu děsivý.
Bohužel, momentů podobnýho "znovunarození" mnoho není.
Mám pocit, že chodim na strašně zvláštní školu. Jako by nás vyučovali roboti a my byli jakýsi bezcitný pijáky, neschopný jakýkoliv reakce, od nadšení po odpor.
Proto mne tolik dojímá, přeruší-li se tenhle žalostnej stereotyp něčím ryze lidským.
Ale to, co chci vyprávět, se vlastně vůbec nestalo ve škole.
Je to můj dnešní zážitek z Bor. Krátce po půl osmé večerní.
V klidu jsem si jela tramvají číslo čtyři až na konečnou. Tedy vlastně, já jsem vůbec nejela, jen jsem nečinně seděla a svírala v ruce právě čtenou knížku, s důležitým a hlubokým dilematem v sobě, zda ji mám ještě mezi předposlední a poslední stanicí otevřít. V klidu ovšem jela ta tramvaj, která na tý předposlední zastávce prostě suverénně zastavila a hodnou chvíli dokonale zbytečně a důstojně stála. To mi ještě nedošlo, že se mi milá tramvajka už dost možná musí tiše chechtat.
Právě ta chvíle jejího trpělivýho čekání způsobila, že když jsem vystoupila a šourala se k zastávce svýho autobusu, zahlédla jsem už jen, jak ten červenej autobus bliká blinkrem doleva, čímž mi jasně naznačil, že už odjíždí.
Koukala jsem na něj jak sova, jak ten prevít pomalu brázdí silnici, a ještě jsem si v duchu přemýšlela, že bych měla šanci ho nějak stopnout, jenže bez špetky odvahy to udělat.
"Ne, to ne!" vylítlo ze mě nahlas a starší paní vedle mě mírně pootočila hlavou, obtěžkanou chlupatou čepicí.
Tak jo. Tak jsem to holt zase po miliontý nestihla. A spletla jsem si odjezd svýho spoje o pět minut. No jo, no.
Zavolala jsem tátovi, že jsem úplně blbá, protože mi to zase ujelo, a že jestli by nebyl tak hodnej a nepřijel pro mě ke svítidlům. Nic mi nevymlouval a nasupeně souhlasil.
Jenomže právě tohle všechno zdánlivě normální a bezvýznamný způsobilo, co se mi stalo dál.
Lehce sněžilo. Plzeň byla jako pod jemnou cukřenkou. Loudala jsem se a vydatně naslouchala slastnýmu zvuku křupání sněhu pod nohama. Kroky po čerstvě nasněžené cestě.
Jsou jako Ty, protože jsi prvně vstoupil někam, kam před Tebou nikdo... A já, jsem nucená dělat, že ty první stopy nic neznamenají a jít dál...? Odhlídnout od nich, nezabejvat se "kravinama", ale kráčet dál po cestě...
Napadlo mě jít si koupit něco dobrýho na nervy. Vlezla jsem tedy do vietnamský večerky, kam občas ráda chodím, abych podpořila pilně pracující lid národnostních menšin. "Dobrý den." oznámila jsem. "Dobry deň." odpověděl mi roztomile vietnamec malého vzrůstu, postávající u pokladny a konsternovaně sledující malou obrazovku na protější stěně, na které běžělo jakýsi asijské drama. Chvíli jsem se taky zakoukala. Bylo to opravdu opravdový drama - přišla jsem zrovna do chvíle, kdy se šikmooká dívka hystericky rozeřvala a rozplakala. Všichni z filmu mluvili vtipným jazykem a a jako kdyby pořád ve smyčkách těch samých slov.
Ve večerce byl ještě jeden pán, nebo spíš starší chlap, stojící vedle vietnamčíka a s rukama v bok drze se usmívající na televizní obrazovku. Asi se v duchu vysmíval asijským dramatům. Jinak jsem vlastně nepochopila, co tam dělá. Možná to byl hlídač, kterej mne po očku sledoval, jestli nechci něco ukrást, protože jsem si šla nakoupit mls svým obvyklým podezřelým způsobem.
Strategie pomalýho vybírání.
Jednak je člověk tak dýl v teple, a jednak si prostě nemůžu pomoct a nemohu jinak než pořádně přemejšlet, co vlastně chci - jaký má horalka výhody oproti knäckebrotu? Co ty tyčinky s jogurtovou náplní? Nebo rohlík..?
Co když žiju pořád zíráním na dortík a mlsným slintáním z něj, kterej je za prosklenou zamčenou vytrínou, a kterej je mi zapovězeno jíst, podobně jako jablko poznání? A co když je teda hloupost, že se potom dál rozhlížím po cukrárně a hledám jiný laskominy, alespoň tak podobně dokonale dobrý jako dort, v poličkách nezamčených? Nemám náhodou vyjít z cukrárny a vydat se kamsi úplně jinam...?
 Obvykle stejně skončím u tyčinky Corny Big, protože si myslím, že je to tak trochu zdravá müslityčinka, a přitom je to moc dobrý a nechutná jako některý jiný müslityčinky, který mi konzistencí i chutí až příliš naturalisticky připomínají ten žlutej maz, kterej si člověk vyndavá z uší.
Položila jsem Corby Big Peanut&Chocolate na pult.
"Činac", řekl pan vietnamec, nepřestávajíc sledovat televizi.
Zaplatila jsem přesně. "Ďekujem!"
Při odchodu se stalo to něco zvláštního.
Až teprve teď jsem si všimla, že vedle na zemi položených balení pet lahví leží nevelká klec s malým hnědým králíkem uvnitř. Chroupal nevinně seno. Neubránila jsem se rozněžnění. "Jé!!", vypadlo ze mě imfantilně.
Přistoupil pán nejspíš hlídač s jinak nevyjasněnou rolí. "Můžete si ho pohladit, jestli chcete."
Řekl to velmi přátelsky. Vůbec ne nějak vlezle nebo slizce.
"Tak jo, děkuju!"
Pan neznámo-jako-kdo-ve-večerce-pracující otevřel klec a já si začla králíčka hladit.
"Tyjo... ten je fakt krásnej."
Usmál se. "To je dárek. Tenhle rozhodně není na jídlo."
"To je dobře."
Když viděl, že jsem dohladila, zavřel klec a usmál se na mě. A já na něj.
A to je všechno.
Taková kravinka... a mně ukrutně zlepšila náladu. Byla v ní určitá láska - náklonnost, naprostá přirozenost, spontánnost tý milý mezilidský interakce. Najednou bylo ve mně něco neobyčejnýho. Vzácnýho a konejšivýho.
Třeba se ty nejdůležitější věci odehrávaj právě v něch na pohled zanedbatelnejch a úplně obyčejnejch okamžicích.
Bylo mi najednou daleko živelněji a vášnivěji než po cigaretě a měla jsem ukrutnou radost.
Právě pro nedostatek tohohle jsem ve škole zkroušená, právě takhle chci pracovat s lidma, aby se oni usmívali na mně a já na ně, a aby bylo mezi námi vždycky jakýsi neviditelný neznámý přátelský pouto.
A právě pro vyvolání takovýhle chvíle třeba každýmu říkám před nashledanou ještě "Mějte se moc hezky".

samo-ta

Já nevím. Nějak jsem si odvykla psát a přivykla spát.
Na stole se válí oranžový lejstro.
Nepřehýbat!
prosí přihláška na vysokou školu. Jihočeskou.
Nikdo si jí zatím nevšiml.

Není to ale důležitý, protože nejdůležitější věci jsou neviditelný.

Možná proto nepíšu.
A nekouřim. Jen brečim.

Všechno je pořád stejný a pořád jiný.

Smích proniká z vedlejšího pokoje.

Zavrtat se do peřin, a,
sama, tak sama,
litovat se, (nebo snad obdivovat?)
za všechny doteky, který jsem si zakázala
kdy jsem se nedotkla
a mlčela
---

Co má bejt dál?
Tohle je konec?

Zaměstnat se, hlavně se něčím zaměstnat.
Když si lehnu, tak už nevstanu.

Dožehlit ty košile. Jo. A
naučit se underground, kterej se stejně naučit nedá.

Co s těma chvílema, kdy už není
koho pohladit,
komu se dívat dlouze do očí

Nebo...je?

Něžný Bože...
bolí mě to.