Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Byli jsme dneska se třídou na exkurzi. Na výstavě.
Ráda chodím na výstavy. Mám potom pocit, že žiju kulturně.
Ráda chodím na výstavy. Zvlášť, pokud jsou na téma, které mě zajímá.
Jmenovalo se to: Psychiatrie - pomoc nebo hrozba?

Hrozba. Vyznělo z toho všeho jednohlasně, celkově a nekompromisně.
Jsem naštvaná, z toho názvu. Asi jsem fakt naivně doufala, že to bude nezaujaté, že načerpám informace z různých perspektiv... ale teď už je mi jasné, na co chtěli tvůrci ukázat. Měli to tedy radši nazvat: Psychiatrie - hrozba.

Výstava se skládá ze čtrnácti děsivých filmů plus z různých nástěnek s děsivými údaji, texty a obrázky.
Viděla jsem jen sedm filmů a u osmého, který pojednával o elektrošocích a vymývání mozku čistým alkoholem, aplikovaným přímo nad oční víčko, se mi udělalo blbě, fyzicky i psychicky, všechno dohromady. Nemohla jsem to vydržet a musela jsem jít ven.

Celé to prostě bylo podané silně jednostranně. Psychologie a psychiatrie tam byly ukázány jako jakési pseudovědy, které nikdy nikoho nevyléčily, nepomohly a jenom všem ničí život. Všechno pečlivě zabalené do dramatického a vyhroceného obalu... vybírám některé výroky, které zazněly: Neexistuje nic jako chemická nerovnováha. Psychiatři si vymýšlejí diagnózy. Celá psychiatrie je byznys.

Z části názvu "Psychiatrie - pomoc" jsem tedy na výstavě nenašla ani čárku.
A přitom si myslím, že psychiatři i psychologové umí pomoci, nějak, alespoň částečně - vím to i z osobní blízkosti. I když je fakt, že je mi líto, jak jsou tyhle psychologické a psychiatrické sféry zanedbané, jak musí být těžké léčit duševně nemocné... a v mnoha případech je to snad úplně nemožné.
Cítím za to všechno zvláštní zodpovědnost... která mě žene až k chuti studovat v budoucnu psychologii.

Pořád nevím a váhám v otázce, jestli náhodou nejsou psychiatři jen pochybní šarlatáni, kteří pacienta ani nevyslechnou, ale místo toho mu jen napíšou nějaké mysl otupující prášky. Ano, někteří takoví jsou... Ale lze to říct o všech, obecně? Jsem si jistá jen v tom, že by to tak být nemělo.

Jenže kdo má právo určovat, kdo je "normální" a kdo je blázen, kdo je zdravý a kdo psychicky nemocný? A jak? Myslím si, že se na to musí hodně opatrně.
Stejně tak na předepisování léků. Psychofarmatika mají děsivé vedlejší účinky, jako například riziko epilepsie. Silné dávky mohou úplně změnit charakter člověka, nebo ho tak utlumit, že vůbec nic necítí a je z něj jen prázdná chodící schránka... zdá se mi, že je obtížné najít tu hranici a zacházet s tím. Chce to podle mě mít nějaký dar rozlišování.

Každý jsme podle mně v něčem tak trochu "psycho". A bytostně nesouhlasím s tím, že když je někdo jiný a nevejde se do nějakých pochybných měřítek normy tohoto světa, že je hned cvok, který patří do blázince.

Na rozdíl od tvůrců výstavy, já jsem nenašla asociaci mezi psychiatrií a holokaustem, či rasismem. To jsem nepochopila, ale třeba je to moje chyba. Spíš mi přišlo, že se snažily ukázat na něco dostatečně strašlivého, s čím by si to srovnali. Čímž rozhodně nechci popírat hrůzy ani jednoho z toho.

Později jsem se dozvěděla, že tvůrcem výstavy je scientologická organizace, která ostře odmítá psychologii a psychiatrii a namísto nich používá nějaké své vlastní sektářské praktiky typu "vymývání mozku", které jsou dost možná daleko destrukrivnější. Myslím, že tohle by měl vědět každý než se rozhodne něco takového navštívit.

Jsem ráda, že jsem to viděla asi jen z toho důvodu, že mi došlo, jak je psychiatrie nedokonalá. Možná jsem dokonce přišla o některý ideály. Ale znova bych na to nešla. Celkově - polopravdy a docela úspěšná snaha vyvolat v člověku strach z psychiatrie.

Tady naleznete oficiální informace o výstavě.

Zcenzurovanej deníček

Jak už jsem říkala, píšu si deník.
Od sedmnácti. Od 19. května.
Už mám druhej sešítek.
Proč to děláš? Ptají se mě lidi často. K čemu ti to je? Proč jsi s tím začla?
Jen se tak většinou usmívám nad jejich otázkama.
Asi nevím.
Nebo, vím.
Baví mě mít přehled o tom, co dělám. Baví mě si to pak zpětně číst a vzpomínat na věci, myšlenky a detaily, na které bych třeba jinak bohužel zapomněla. Baví mě provádět jakousi denní sebereflexi svých pocitů. Hodně to pomáhá, myslím, když se člověk hledá, neví, kým je a někdy ani neví, co cítí... prostě vzít papír a psát.
Stydím se. Najednou si připadám nějak trapně za to všechno, co sem píšu. Proč?
Odtajním. Dnešní zápisek. Hm. Takže:

Nemám sem ani moc co napsat. Nebo?
(...)
Achjo. Měla jsem dneska dostat výplatu za letní brigádu. A nebyla mi přinesena. No nic, hádat se nebudu, neumím. Zbývá jen doufat, že jí někdy dostanu. Trochu se sobě směju.
Nepodstatná vzpomínka:
Babi, smrtelně vážnej výraz. "Petro. Poslouchej mi. To je všechno tím, že si děláš strašně silný kafe."
Babi ví.
Napadají mě takovýhle samý kraviny. Cítím se poněkud šíleně. A šíleně dobře, tyjo! Je mi to až podezřelý. Ale děkuju...
Dnešní den je skvělej!
Ve škole jen čtyři hodiny, a to ještě takový hezký - dvouhodinovka semináře z biologie, dějepis v němčině a literatura.
Potom výbornej neplánovanej spontánní oběd s tátou. Slunečnice. Brokolice s rajčaty a pohankou. Plus salát. Plus skvělej táta. Mňam.
Pak bazén. Dobrej pocit z dobrý životosprávy. Jaký to úžasný pondělní zvyk! Ach, jak strašně mě baví chodit do bazénu! Plavu, co můžu (cvičení se ve fyzičce + povolená sebedestrukce), plavu ráda i teď v záři ve venkovním bazénu, je-li otevřený. Dneska byl! Plavu, co to jde, potápím přitom hlavu, někdy pod vodou otevřu oči a pozoruju dlaždičky na dně, plavu divoce a energicky a naplno až do doby, než dostanu křeč v noze (jen dnešní případ, vlastně). Líbí se mi taky chodit do parní komory, která je u šaten. Natáhnout se do těch 50 °C, vdechovat a vydechovat těžkou horkou páru a jen tak spočinout...... po tomhle roztékání se a odpařování se ještě obvykle vrhnu zpátky do studenýho bazénu. Mám pak pocit, že dělám něco zdravýho, šílenýho a finskýho.
- Zítra jdeme do divadla. Mám šílenou chuť vzít si tenisky.
(Bojovat proti konvencím...?)
Ale proč to sem píšu, takovým informativním charakterem?
Mohla bych to třeba opsat na blog. Tohle všechno.
Ale tohle už ne:
(...)

Devítkou domů

Vlastně mě hrozně baví dojíždět domů.
Jsem dojíždějící... pořád si to nejsem nějak ochotná přiznat. Nebo o tom třeba ani nevím?
Často se s někým na něčem dohodnu, snažím se vždycky vyjít co nejvíc vstříc, ale až posléze, obvykle třeba po několika hodinách mi dojde: No jo, ale jak se potom dostanu domů??
Naštěstí mi jezdí poměrně často, tak jednou, dvakrát za hodinu, městskej autobus do nedaleké Lhoty, a ty tři kiláčky pak buď dojdu, anebo mě tam vyzvedne můj obětavý táta, či brácha.
Bydlím ráda tam, kde bydlím. Za nic na světě už bych se nechtěla stěhovat, za nic na světě bych nechtěla žít ve městě... v bytě... na sídlišti.
Ten les, ta samota, ticho, tma, hvězdy, prostor a soukromí... to je prostě krásný.
Vím, že se to zdá bejt asi ujetý, ale mě to dojíždění fakt baví.
Jo, sice je pravda, že někdy je to fakt vysilující, třeba, když musím jet domů, pak zase zpátky do Plzně, nebo nic nejede a já musím dojít do Lhoty... a když jsou všichni přátelé daleko, nebo když chci někam večer vyrazit a je to složitý...
...ale nevyměnila bych to za nic.

Teď docela často, vlastně zatím třikrát tejdně, jezdím ze školy domů až pozdě.
Konkrétně ve 20.35 vyjíždím z Plzně.
Je to dáno tím, že mám poslední dobou pořád co dělat, a tak se prostě celodenně zdržím v Plzni a jedu domů až tímto posledním autobusem. (I když, posledním ne - ještě jezdí nějakej ve 22.30, ale jen v lichý tejdny, a mně se to nikdy nechce zjišťovat.)
Rodiče jsou z toho samozřejmě nadšení.
Snad ani tak ne proto, že by se o mne báli, i když, to možná taky, ale spíš jim vadí prostě fakt, že nejsem moc často a moc dlouho doma. Že sem jezdím jen přespat.

Ale, dneska jsem si zase potvrdila, jak mě to strašně baví, jezdit devítkou!
Užívám si to, jak poloprázdnej autobus jede tmou, nejdřív kolem věznice (Často počítám okýnka, kolik jich svítí, a myslím na vězně, co asi dělají? Čtou si, třeba?). Potom kolem přehrady. Hladina se jí blyští a někdy tvoří takový třpytky, který jsou trochu vidět i za temna.
Pak přejede autobus přes koleje. Občas se dokonce stane, že chytneme vlak! Červená kontrolní světla agresivně a nekompromisně mrkají do tmy, a pak se vyřítí několik zelených vagónků...
...ale to vnímám jen někdy, protože často už si v těchto místech tak pospávám, na svém oblíbeném levém předním sedadle, opřená o sklo.
Celou cestu nás neobtěžují žádné pouliční lampy. Prostě jedeme tmou. Z okýnek není nic moc vidět.
Potom vystoupím, a čeká mě ještě tak kilometrová cestička k domovu. Částečně přes vesnici, to se pak vyžívám v pozorování. Kolik dědečků je v místní hospůdce (dneska jsem tam neviděla žádnýho, ale fotbal běžel), kolik lidí už spí a kolik ještě ne, slyším psy štěkat... Pak jdu kolem tenisových kurtů, kráčící ráda po postranním obrubníku. A potom neosvětlenou tmavou lesní silničkou domů.
Vlevo les, vpravo les, tichý ševelení kobylek, trochu hluku z nedaleký dálnice... a jen já.
Kráčím, vdechuju vůni, kráčím bezbranně, s pokorným vědomím, že kdyby mě tu někdo chtěl zabít, tak to prostě udělá, ale i s vírou, že se to nestane... kráčím za světýlkem v dáli, to jak svítí naše okno z obýváku...
Vidím v tom zkrátka něco strašně hezkýho, v tý tmě, v začínající noci...
A budu si takhle dojíždět tak dlouho, dokud mě někdo nezabije.
Třeba rodiče... :-)

Úleva

Co když je chyba dívat se tolik do sebe?
Co když zůstanu sama?
Co když jsem blázen?
Co když řeším zbytečnosti?
Co když potkani zase utečou?
Co když jsem úplně trapná?
Co když je naše škola ústav?
Co když to všechno nebudu stíhat?
Co když zase nebude fungovat internet?
Co když nebudu dobrá animátorka?
Co když nežiju, ale přežívám?
Co když jsem jednou nahoře a jednou dole?
Co když je všechno na hovno?
Co když to bude všechno dobrý?

Co když nechápu?
Co když mě nechápou?
A co když...co když je to všechno jedno?