Vandr

Jo, tohle sem prostě nemůžu nenapsat.
Možná si budete myslet, že jsem bláznivá, a že přeháním, a asi si to budete myslet pravdivě.

Zkrátka, od pondělka do dneška jsem se toulala se svými přáteli po Českém lese, z části v oblasti Chodska, a já nevím, kde ještě.

"Se svými přáteli" zní dost nekonkrétně, tak to ještě vysvětlím: se svým spolčem. Je dost těžký nějak definovat, co je to spolčo, ale zkusím to. Jde o společenství věřících mladých lidí v mém věku, z naší farnosti (což ale neznamená, že se jenom modlíme :)), je nás kolem dvanácti (na vandru nás ale bylo "v průměru" jen osm), už se nějakých pár let známe, během školního roku se scházíme jednou týdně na společné povídání, a troufám si říct, že se tam máme rádi.

Měla jsem z toho vandru strach. To já tak občas mívám, že mám z něčeho strach.
Bála jsem se, že to fyzicky nezvládnu, celej den někde chodit, v takovém pařáku, s obrovským batohem na zádech... potom spát kdesi venku, a vůbec ty noci... moje nespavost, a tak...

A nakonec to bylo úplně úžasný. Můj strach byl zbytečnej.

Když se na to koukám takhle zpětně, dochází mi, jak úžasně mi tam vlastně bylo.
Život v takovém sepětí s přírodou je najednou tak prostej... krásnej... prostě krásnej. :-)

Když řešíš, kam bys večer složil hlavu svou, kde umyješ svůj ešus a sebe, odkud si nabereš vodu...

Jasně, že to nebylo furt tak idylický - často už jsem fakt nemohla, funěla zpoceně do kopce s pocitem, že každou chvíli umřu. Zvlášť, když mě trápil nepříjemnej puchýř na pravý noze, kterou mám mimochodem doteďka nějak podivně nateklou a bolavou. Ale snažila jsem se co nejmíň fňukat, a nějak to šlo.

Některý momenty byly fakt docela krizový. Třeba noc, kdy se rozpršelo, a my byli nuceni si co nejrychleji sbalit věci, a běžet se schovat pod stříšku. A ty některý kopce... a tolik otravujícího hmyzu, kterýho ten repelent snad víc vábí než odpuzuje!
...a byly i chvíle, kdy se mi fakt chtělo smutkem brečet.

Ale! Jiný střípky zážitků: když je v dohlednu ukazatel, u kterého pak jíme rozmlácený horalky, pijeme z jedný flašky, hrajeme Bang, čteme si knihu Hrdý Budžes, usínáme za svitu hvězd, na mechu, v opravdovým lese, s trochou adrenalinovýho strachu, že nás z něj někdo vyhodí (přece jenom jsme byli v CHKO... jestli to tu můžu takhle přiznat). Kluci nám holkám pomáhají nandat batohy... krájím na ešusu česnek... slunce zapadá.. aby nás pak zase přirozeně a pozvolna probudilo, když vychází zpoza smrků... A to vaření! Veliká poklona naší Marušce, která to měla všechno tak krásně vymyšlený! Kafe z ešusu... mytí se u ledový studánky... a čištění zubů, bosý nohy na jehličkách...

Během toho všeho chození jsem měla vlastně čas na svoje myšlenky, ale zároveň jsem nic díky svojí únavě nehrotila tolik jako obvykle. Věci se mi ukázaly v trochu jiném světle, a já možná došla k něčemu jako ke smíření! Smíření se sebou, to hlavně, částečně i s realitou, smíření se samotou a světem... Myslím, že těch několik desítek kiláků, který jsme ušli (Kiki? Kolik jsme celkem vlastně ušli? :D) na mě zapůsobilo velmi antidepresivně.

Měli jsme putovat až do zítřka, ale nakonec jsme se rozhodli to dneska rozpustit, kvůli tomu, že jsme přece jenom už byli docela vyčerpaný, a taky už jsme v podstatě neměli tak úplně kam jít. Ale snad něco ještě zítra společně podnikneme.

Mám pocit zadostiučinění. Nadšení. Já žiju!

Tohle bych si ráda dopřála častěji.
Vypadnout kamsi, putovat, být a žít v náruči lesů a luk....

Zatím nejlepší prázdinovej zážitek.
Děkuju.