Půst

Doba postní trvá od 9. března. Čtyřicet dní.
Chtěla jsem o tom něco napsat, ale asi nemám vhodná (žádná) slova. Snad jen, že je to pro mě důležitej čas.
Čas, kdy se pokouším trochu uklidnit a usadit a hledat Boha a naslouchat Jeho hlasu a zkusit najít, co mi chce sdělit. Připravit se tím na největší křesťanskou kalbu - zmrtvýchvstání Krista.
Krása, se na chvíli něčeho vzdát, třeba proto, aby pak (p)o Velikonocích zase bylo znatelněji a nádherně vidět, jaký dary máme.
Je taky milý, a úsměvný srovnat si to s loňskem...-
Musím přiznat, že letos se mi to vlastně moc nepovedlo. A to vůbec radši nemluvím o tom uklidnění a usazení...-
Dala jsem si předsevzetí:
Nepít kafe, nepít alkohol, nejíst Nutellu, nepřejídat se, omezit poslouchání hudby a nebýt na Facebooku (stejně jako vloni *).
Ten Facebook, třeba - to mě letos tak osvobodilo!
I když mi nutkavě chyběly a chybí kontakty s některýma krásnýma lidma, doba off-line mě vyvedla ze závislosti.
Dneska jsem do toho virtuálního světa s modrou lištou blesku-rychle nakoukla, po třiceti devíti dnech. Kvůli své oslavě prvních dospěláckejch narozenin, kterou už plánuju, a která bude pravdě-podobně přesně za měsíc. A úplný zjištění, který se mi letos den ode dne prohlubovalo - jak už to pro mě není nic, bez čeho bych nevydržela, nemohla bejt, jak už ty stránky pozbyly na dřívější naléhavé důležitosti... a kolik hodin (většinou) bezcílnýho vysedávání u počítače jsem tím ušetřila! Najít hranice, míru, naučit se správně používat.... Za to jsem vděčná, moc.
Nutella se mi taky po-vedla. Na to jsem hrdá, protože ji fakt zbožňuju a jsem zvyklá si ji dopřávat pomalu každý ráno.
Alkohol jsem nezvládla... mohla bych říct třeba, že jsem na to zapomněla, ale lhala bych.
Omezení poslouchání hudby se dostavilo nějak samovolně. Ale je hezký zaposlouchat se někdy do ticha. Slyšet jen svoje kroky nebo se místo Avril Lavigne pomodlit růženec.
Jíst míň jsem dokázala docela snadno, protože mám poslední dobou poněkud bizarní žaludek.
Nepít kafe... měla jsem jich během postu pět. Ach jo. Ale aspoň jsem to omezila.
Vím, že to celý může asi znít nějak přiblbe asketicky, ale věřím, že to má hlubokej smysl, obětovat, alespoň něco, takřka směšnýho, Pánu Bohu...
Děkuju za ten čas. Čas, kterej vlastně už končí. Vstupujeme do Velikonoc. A těším se i na všechno před námi - zítra Zelený čtvrtek, pak Velký pátek a vigílie... ach!
(A jsem si jistá, že i kafe mi teď bude daleko víc chutnat a vonět...)
Díky Tobě, Pane.