O čokoládové polevě a návratu domů

Už nějakou dobu jsem v Česku.

Protože jsem na hodinách interkulturní výchovy výjimečně dávala pozor, celkem jsem očekávala kulturní šok.

Přišel. Hned na letišti. Smradlavý záchody, žádnej toaleťák. Ve výstupní chodbě všude plakáty "pozor na neoficiální taxikáře" a obrovské nápisy REKLAMACE ZAVAZADEL ZDE. Čekání na kufry trvalo snad půl hodiny. Hluk, všude hluk. Mluvíme tady o dost víc nahlas, nebo co.

Ale to bylo na konci srpna. Vlastně jsem měla a mám radost, že už jsem doma. Všude dobře, doma nejlíp.

Do Finska se příští léto vrátím. Možná tam budu studovat, na nějakou dobu, příští rok. Zdá se, že ta zem mi nějak přirostla k srdci – a ty dvě rodiny, v nichž jsem žila.

--

Teď je půlka září. Trávím čas především v Praze. Škola zatím nezačala, ještě mám dva týdny prázdnin. Raduju se z nového bytu a nových spolubydlících, hodně pracuju v knihovně, což mě taky těší, a hlavně, zakouším Boží přítomnost, nějak srdcem. Velmi si toho vážím a toužím to napsat i sem, abych na to třeba za čas nezapomněla. Opravdu si mě zalíbil!

Toulávám se Prahou a obdivuju všechno, jako bych to viděla poprvé. Včera jsem si udělala procházku po centru. Byla už tma a památky svítily. Dnes jsem se vydala do kostela svaté Ludmily, kolem něhož vždy jezdím do centra. Je krásný. Ludmila byla jistě krásná žena – lidu milá. Dnes slaví svátek.

Co jsem se vrátila z Finska, mám opravdu pocit totálního přehlcení. Jako bych žila nějak umocněně. Často se mi zdá, že emoce ze mě úplně vytékají – hlavně ty radostné a nadšené, ale občas taky ty druhé. Nevím si s nimi rady. A okolí na to občas neumí reagovat. Také myšlenek se mi v hlavě rodí až příliš. Občas je to k nevydržení – mám pocit tlaku v hlavě z toho všeho, co mě napadá. Jsem celá rozlítaná, je pro mě teď těžký se zastavit a uklidnit. Ale zkouším to.

Došla mi taková věc. Možná už ve Finsku. A sice, že je naprosto legální posílat některé myšlenky pryč, nebrat je vážně a říci jim, promiň, ale teď nemám čas nebo chuť se tebou zabývat. Vím, nebo alespoň to tak vnímám, že tohle je vlastně jádro kontemplace. Všímat si svých dojmů, myšlenek, pocitů, ale jen všímat a nezabřednout do nich. Teď jako by to pro mě byla zase novinka.

Taky nemusím brát zas tak vážně emoce. Jsem pořád tímž člověkem – ať prožívám jásavou radost nebo tíživě plíživý smutek. Jsem pořád ta stejná Péťa, pořád stejně Bohem milovaná.

A taky. S citovými projevy si někdy až neumím poradit. Už dlouho volívám pro popis něčeho velká slova typu zbožňuji, mám k smrti ráda, miluji, jsem posedlá...ale okolí to právem často hodnotí negativně, nebo jak to říct, žádný člověk není schopen zcela pochopit. Každý jsme v něčem sám. Respektive s Bohem, pozveme-li ho do svého života.

Napadl mě takový příměr – jako by všechno to moje vnitřní, přeplněné, byla čokoládová dortová poleva. Taková ta klasická, tekutá, jak se natře na dort a pak se nechá ztvrdnout. Mám teď niterní polevy přebytek a často se křečovitě snažím pomazat celý dort, a pak ještě jednou, a další vrstvu, a pak ještě přelít – tím myslím dávání okolí všechny ty emoce, slova, myšlenky, sdílet, mluvit, vyprávět, psát... a hnědá tekutina přesyceně teče z dortu, jak už se tam nevejde, teče po podnose, na němž je dort postaven, následně i po stole, na kterém leží podnos, a kape také na zem, na níž se nachází stůl... Usiluji proto o změnu. Pomažu dort přiměřeně a jen s množstvím polevy, která mu přísluší. Zbytek polevy si nechám v misce. A odnesu ji Pánu Bohu. Protože nevím, co s ni, nemám ji kam dát a nikdo o ni nestojí, nevyžaduje, nepotřebuje. Tak ji dám Jemu, protože si s tím umí poradit.

Miluju Tě, Bože.

(A tolik bych si přála, aby i lidé okolo zakusili Jeho lásku!)

((A děsím se své nové role "nadšené křesťanky" – to totiž není všechno.))