Čau

Nejde mi nic psát a nepíšu o tom.
Je noc... není to moc?

Sotva dokouřím, jdu se vyčůrat nočně v borském parku.
Odvážné... nebo spíš šílené?
Koukám se přitom do jediného rozsvíceného okna na protější straně silnice. Koukám se do něj upřeně, abych se nebála.
Jak asi fungují ty asociace, když vtom, náhle a úpěnlivě, myslím na Tebe a Tvoje čau.

Nemám ráda ten pozdrav. Vždycky mi přišel takovej odbytej, odfláklej, krátkej, suchej.
Připomíná mi slez hoperek, které se zmalovaně setkají ráno před svou školou a tak nějak nijak na sebe v hloučku halekají "čaaaau", jako aby se neřeklo, že nic neřekli.

Tys všechno změnil.

Tys dal tomu slovíčku novej význam.
Jako mnohýmu dalšímu...
Když řekneš procítěně, potichu a něžně "čau" a potom mě pevně obejmeš.
Vím a věřím, že to není ani odfláklý, ani odbytý, ani suchý.
Kéž by to trvalo věčně.