Kristinčiny kapustové karbanátky II

Ach jo. Mně to nedá. Měla bych už dávno spát nebo se učit nebo se modlit nebo si uklidit... ale musím psát. Dopsat. Sdělit. Omlouvám se. Štvu se.

To byl pátek. Ráno jsem venčila psa v drobném dešti a hned mě napadla spousta věcí.
(Těšení, utěšit, těžko... jsou slova příbuzná? Težko, těžko,...)

Po škole (ani moc nevím, co se tam dělo) skvělý kafe (výjimečně latté, ač se postím od kávy, no jo...), se skvělou slečnou D., která mě nemálo povzbudila (nejen) v cestě na psychologii...

A potom jsem jela vyzvednout Kristinku, abych ji doprovodila domů.
Kristinka je skvělá. Zasvětila mě do navštěvování starých lidí v LDN, za což jsem jí moc vděčná.
Dobrý srdce, neoblomná starost o ostatní, hluboký (v)cítění (do) všeho a taky jakýsi suchý, příjemně ironický vědění o tom, jak se věci mají. Ryzí, prostej způsob života. Sluníčko. Štědrost a skromnost, totální nesobeckost, nenáročnost, převtělená do osoby. Hipísácký tlustý svetry, pletený ponča a batikovaný sukně. Domácky vyrobený mýdla, v bytě dva osmáci a vegetariánství.
Když je léto, dáváme si kytky do vlasů. Je mi velikým vzorem, silnou inspirací, milující kamarádkou. Obdivuju.
Strašně jí obdivuju, třeba za to, jak to všechno zvládá...

Kristinka je vozíčkářka, která se dorozumívá pomocí tabulky, protože nemůže mluvit.
Vlastně si nejsem vůbec jistá, jestli by byla ráda, že o ní takhle píšu... Možná, asi by se (mi) smála... (mám vždycky velikou, nepopsatelnou radost, z jejího smíchu!)

Už v první chvíli, kdy(ž) jsem odemkla dveře jejího bytu, praštilo mě cosi do nosu, ucítila jsem něco zvláštního, těžko identifikovatelnýho, co mi mělo být objasněno až za chvíli...

Než jsem odešla, nabídla mi moje milá K. na cestu své kapustové karbanátky. S vděčností a s vášnivou náklonností k jídlu a jezení jsem si tedy jeden karbanátek rituálně zabalila do bílého papírového ubrousku a se spokojeným úsměvem odkráčela na autobus. Hned cestou jsem začala dlabat... a strašně mi to chutnalo.

Už ve chvílích, kdy se červený autobus číslo čtyřicet jedna přibližoval k zastávce, mi bylo jasné, že něco není úplně v pořádku. Výraz pana řidiče, zkoumající v krátkých časových intervalech, mě, následně mou levou ruku s ubrouskem a karbanátkem, říkal jasně: to se mi moc nelíbí. Slečinko, copak ty nevidíš na dveřích ten přeškrtnkutej piktogram zmrzlinky, kterej říká, že ve vozidle se nejí?
Tak jako často, předstírala jsem tedy, že toho chápu méně než chápu a s hranou nevědomostí nastoupila dovniř.
 (Jde vlastně nastoupit ven?)

Cítila jsem kapustu. Olej. Česnek. Nejvíc v puse... ale za-nedlouho taky v celém autobusovém interiéru. Nevím, možná jsem vztahovačná, ale zdálo se mi, že všichni spolu-cestující začali postupně pozorovat, odkud ta vůně pochází, následně, na čem že si to tak pochutnávám, a co že tolik změnilo jejich obyčejně bezaromatické vzdušné prostředí.

Korunu tomu všemu nasadil M.T., který nastoupil na přespříští zastávce. Jakmile mě viděl, řekl, ahój!, a hned na to: co to tu tak smrdí?
Autobusoví lidé (mimochodem, často myslím na to, co asi dělají, na co zrovna myslí?) se otočili za hlasem vyřčené otázky. Čekali.

"To bude asi ten můj karbanátek."

M. se překvapeně, snad, dokonce?, trochu zhnuseně, podíval. No, to asi jo, odpověděl.
(Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že mě nemá moc rád.)
Lid sklopil hlavu. Aha. Záhada objasněna. Zpátky k činnostem typu: dívat se z okna a dělat, že něco dělám.

Tyjo, říkala jsem si, možná, že to fakt smrdí, ale kdyby to ti ostatní ochutnali! Kdyby si každej z mých spolucestujících kousnul... třeba by mi pak dal za pravdu, proč...

Napadlo mě podobenství. Že je to přesně jako víra.
Víra v našeho Boha, třeba...
Cosi zvláštního, jinýho...
Navenek něco nevábnýho, podezřelýho, divnýho, otravujícího...
...něco, čeho se lidé tak trochu opodstatněně bojí.
...jenže, když se zakousneš!
Stojí to za to.

Myslím si, a trochu úsměvně se obávám... že (můj) život bude z nemalé části o tom, že budu dávat lidem ochutnat Kristinčiny kapustové karbanátky.