Marně hledám pro ty věci slova.
Jaro a můj dědeček. Šedivé vlasy mu o dost povyrostly a vypadá teď jako zestárlý vesnický umělecký člověk, malíř krajin, třeba. Běhá nadšeně a nabitě po své chaotické zahradě, celý září, ve svých modrých monterkách, které má ještě ze škodovky, a říká své obvyklé: "Kdopa se na to nevysere..."
Jaro a naše zahrada. Malé a po krajích stydlivě zrůžovělé květy sedmikrásné se vyklubávají na svět. Zatím jen zdrženlivě čekají, až přijde jejich chvíle... (jako hrdě se tvářící a uvnitř nešťastné - nebo naopak? - slečny, na plese postávající u dveří, (ne)trpělivě čekající, jestli je někdo vyzve k tanci, a...) Je tam i pár symbolických sněženek. Klasika. Krásná. Vděčnost, protože to-hle bych v paneláku nezažila. Kvetení. Z krátkého udusaného trávníku se brzy stane louka. Těším se.
Jaro a všeobecní lidé. Taková je nálada ve vzduchu. Všichni jsme odhodili zimní kabáty, nastavili se Slunci a po-odhalili zase víc, tak trochu, své duše. Probouzení ze zimního spánku. Líné protahování... a prostá chuť jít ven. Postupné zvyšování koncentrace komunikace a vlídnosti... nebo se mi to jen zdá? Péťo, nešla bys na pivo, teď, s náma? Oslovil mě v pátek spolu-žák T.K., který asi ani neví, jak mě tím dojal.
Jaro a potkan(k)i. Koušou do mříží, chtějí (taky) ven... ale to ony vlastně pořád.
Jaro a máma. Zítra narozeniny slavící. Jí po ránu potěšujou slavíci. Taky. Postupně přestává nosit trička s dlouhým rukávem, víc se směje a je ještě výrazněji poťouchlá, v dobrém slova smyslu. Hledá semínka, která by pěstovala na zahradě a přemýšlíme spolu, kam zasadíme lichořeřešnici, ke které mám zvláštní a krásný a úctyplný a důležitý vztah.
Jaro a táta. Pomalu si zvyká na to, že přijdou doby, kdy nebude muset topit... začíná to přijímat, se skrytou vděčností, ale kotel dneska vyčistil. Do-poledně sobotní rituál. Pije trochu víc piva a postupně se rozevírá jako rozrůstající kvítek.
Jaro a já. Cítím ho, všude... i když dneska se navenek tvářilo velmi nenápadně. Skrývalo se celodenně bílosivou oblohou. Kamennou tváří. Ale já stejně vím, že je. Mluvit s každým až moc holkózně, bláznivě se smát, nebo aspoň usmívat, nosit sukně rozličných délek, cítit se jako žena, a strašně si to užívat, směšně, nesmyslně, cítit smyslnost a důmyslnost svého těla... neustále neodbytná chuť, kterou vlastně ani nechci odbý(/í)t...: Běhat po namokralé louce, pod namodralým nebem, bez bot, jen tak! Pak v ní ležet, s Tebou... a dát si do pusy stéblo s ohybatelným kolínkem, jen tak! Vlnit se uvolněně na koncertě, vnímat všemi smysly...
- Možná na dveře ostýchavě zaklepala Radost, ale nehodilo by se to zakřiknout... cítit uvnitř něco úžasně voňavýho (nejsi to Ty?)... a chtít (Ti) o tom napsat...jenže...
...marně hledat pro ty věci slova...
Žádné komentáře:
Okomentovat