Můj světonázor 1.

Na úvod musím říct, že mě články tohohle typu vždycky štvaly. A vůbec tak rozechvěle klikám na oranžový tlačítko "publikovat".

O tom, jak se mě dotklo, když mí přátelé nazvali mého bratra ruským agentem, o tom, že nemiluju Karla Schwarzenberga a říkám otevřeně, že nevím, jak je to teď s tou Ukrajinou, o tom, proč bych se nikdy nepřidala do skupiny "stydím se za svého prezidenta", a že pořád nejsem přesvědčená o tom, že chápu, proč existuje EU.

Po plodné a dlouhé diskusi s místním finským tatínkem o politice a o Ukrajině jsem se konečně rozhodla odtajnit své myšlenky.

Už nějaký ten pátek se snažím sledovat, co se ve světě děje, a taky se v tom nějak normálně orientovat, tak, abych rozuměla. Asi ho hodně začalo na gymplu mediálním seminářem, kdy nás pan učitel AK (asi ten nejsprávnější vyučující, kterého jsem kdy zažila) burcoval ke zvídavosti, k tvoření si vlastního světonázoru a k pozornýmu sledování toho, co a jak nám vlastně ta média říkají.

Hodně silné pro mě byly prezidentské volby, moje asi první opravdu prožívaná politická událost. Přes počáteční rozčarování až rozpaky z jeho vizáže jsem nakonec hrdě volila Vladimíra Franze. A zjistila, že v naší společnosti možná existuje určitej "fenomén jedné pravdy" – tak jsem si to nazvala pracovně. (Jestli Vám to zní moc schizofrenně nebo autisticky, přestaňte číst – bude to ještě horší :))

Určitě už jsem to leckde psala nebo říkala. Možná jsem nějaká extracitlivá, ale po 1. kole přímé volby prezidenta jsem měla pocit, že celá naše země se rozdělila na dva striktně rozdělený tábory. Jakoby Slávisti a Sparťané. Vzájemná averze až osobního charakteru a téměř bezmezná oddanost svému týmu. Fanouškovství buď ke Karlovi, nebo k Milošovi. V těch dnech mi nebývalo dobře. Nedovedla jsem se zorientovat. Většina mých dobrých přátel, autorit a lidí, jichž si považuji, stála v týmu "Karel". Jakmile jsem jen naznačila nejistotu nad volbou v 2. kole, cítila jsem z jejich strany tlak, nepochopení až násilí. "Jak Tě vůbec může přijít na mysl, volit Zemana??" - "Když se prezidentem stane Miloš, emigruju." atd. Z televizních diskusí mi upřímně řečeno líp vycházel Zeman. Ale, aha, a to je to jádro pudla, stydím se to sem vůbec napsat, protože se bojím, opravdu dost, ošklivých negativních reakcí z Karlova týmu. Ještě teď, téměř dva roky po volbách. Pan Schwarzenberg se mi zdál jakoby nemocný, unavený, a špatně jsem rozuměla jeho projevu. Snažila jsem se pochopit, proč ho mají všichni tak rádi. A nakonec jsem ho taky volila, ale vlastně si nejsem jistá, jestli pro podlehnutí tlaku ze strany přátel, nebo z vlastního přesvědčení.

A ono se to pořád opakuje, ta idea, kterou se tu tak krkolomně snažím přivést na světlo.

Teď se děje Ukrajina. Hodně to prožívám.
Co vím: Rusko obsadilo Krym. Evropská unie za to teď uvalila na Rusko sankce. Historie Ukrajiny je složitá. Viz tady. http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/strucna-historie-ukrajiny-vadatech/

Východní Ukrajinci příchod Ruska vítají. Těm se (asi) říká separatisté. Rusko teď posílá na Ukrajinu pohanku a jinou humanitární pomoc.

Co nevím: kolik je separatistů, a jestli jsou zlí. Jestli opravdu shodili to letadlo. Nevím, jestli je Rusko zlý, a jestli lze srovnat okupaci Krymu s okupací ČS v roce 1968. A, úplně z jiného soudku: nevím, jestli jsou všechny muslimové špatní a myslím si, že spíš ne.

Bojím se, že až si tento text přečte pár mnou vytipovaných přátel, odpoví mi důrazným varováním, že věci chápu špatně, případně, že jsem ruská agentka. Tak byl nazván před nedávnem můj bratr za to, že se (taky) snaží o věcech nezaujatě přemýšlet, a já to skoro oplakala.

Jo. Snažím se o věcech nezaujatě přemýšlet. Často mi to sice moc nejde, ale pořád se mi zdají lepší nějaký pokusy než jezení předžvýkaných informací a papouškování moderního mainstreemovského názoru (Karel na Hrad, Rusko je zlý a Evropská Unie je dobrá a způsobuje mír.). Snažím se si informace prověřovat a číst si novinky z více zdrojů.

Často se cítím jako na hranicích nějakýho státu, kdy jednou nohou stojím někde, a druhou jinde. Vadí mi, že existují dva hermeticky uzavřené světy lidí, kteří se nemají rádi. Pořád ti prožívám, že žiju a motám se mezi Karlovci a Milošovci. A zoufale nevím, kam patřím, a vlastně nechci patřit nikam.

I když je to pravděpodobně cool a pro spoustu lidí "morálně správné", nepřidala bych se do skupiny, která se jmenuje "Stydím se za svého prezidenta", stejně jako se neptám na poště, jestli mají jinou známku než se Zemanem. Zvolila si ho naše většina. Popravdě (a teď se hodně klepu, když to píšu) s ním žádnej problém nemám. A havlovský "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" chápu tak, že člověk nemá rozsévat nenávist, pokud si není jistý svou pravdou. A to se mi zdá, že si často lidé z tý stydící skupiny nejsou, resp. nemají svoje názory dost podložený.

Ale ani já vlastně teď nemám, přiznávám, ach ach. Pravděpodobně jsou ty dva týmy Sparťanů a Slávistů jen v mý hlavě.

Nedokážu popsat, jak moc jsem citově zaangažovaná do dění ve světě, a jak mě trápí, že pořád ničemu nerozumím. Cejtím se fakt zodpovědná. A mám vždycky radost, když si s někým můžu normálně o světě popovídat, aniž bych měla po rozhovoru pocit, že jsem dutá nebo zavržená. Tak kdybyste měli něco k tomu, budu moc ráda.

Děkuju za dočtení až sem, věřím, že to dalo zabrat. Osobně bych asi takhle dlouhej článek (a ještě tak zmatečně napsanej) nezvládla přečíst.