O spánku

Fajn, řekla jsem si, teď, teď to udělám. Už dlouho se chystám napsat článek o spánku, o tom, jak ho vnímám, co si o něm myslím a co mě k němu napadá... a jaký zvláštně citlivý a citový vztah s ním mám.
Jsem totiž zrovna v obýváku, na "starém" počítači (tisíceré díky, milá Jarko!) - nic jinýho mi vlastně ani nezbývá, když jsem si zavirovala svůj počítač, a ten teď buď pořád dělá jako že něco dělá anebo se na něm spontánně objevují psychedelické barevné motivy. (Nejsem já náhodou ...zavirovanej počítač?)
Takže, ano, jsem zrovna v obýváku... poklidný pondělní večer, jak z obrázku - maminka čte noviny, já se snažím počítat domácí úkol z matiky, na pravděpodobnosti (no fakt!)... a tatínek usnul.
A teď spí - natažený na gauči, ve tváři pokoj, pomalu oddechuje. Jsem moc ráda, že odpočívá.
Takže jsem si řekla - čtvrtinu úkolu už mám po hodině hotovou, tak zalomím tu matiku, na chvíli, tak jako to zalomil tatínek.

Už odmala mám problémy s usínáním. Zvlášť, když jsme jezdili někam na návštěvu, svírala mi žaludek představa, že tam zůstaneme přes noc. Možná mě děsila ta samotná noc, plná malých světýlek, neznáma a tmy... i když, tmy se asi moc nebojím, do tý se naopak docela ráda utíkám. * Možná mě spíš zaměstnávaly myšlenky... který mě doma (tolik) nenapadaly, a které ani neumím popsat. Zjevují se totiž jen v noci, bývají strašně zvláštní.

Dneska nespavost obvykle řeším tím, že se modlím, zkouším něco dělat, dokud se neunavím, piju před spaním bylinkový čaje, nebo prostě nedělám vůbec nic a čekám, až to přejde. V krajním případě, třeba když je půl čtvrtý ráno, a já fakt nemůžu, spím se Stilnoxem, kterej ovšem funguje spíš jako jakási železná trubka, kterou se člověk praští do hlavy, když už to fakt jinak nejde. Nebo... se jdu podívat ven, z okna... když je teplo, dokonce vylezu na balkon... a pozoruju hvězdy a měsíc a oblohu, která je věčná, a která tady bude pořád, ať bdím nebo spím, tý je to jedno. Navždycky se na mne trpělivě dívá...

Ukončování programů na počítači je jako čekání na spánek - usínání, když ikony začínají mizet... a pak šumy najednou utichnou. A obrazovka se zhasne a pak už je počítači všechno jedno.
Jenže ne každý se právě umí(me) takhle lehce "vypnout".

Možná... možná mě nejvíc děsilo, děsí!, usínat v přítomnosti spícího člověka. Ano, musím přiznat, že dodnes je mi podivně úzko a zároveň dojatě, když se nacházím v blízkosti někoho, kdo spí. Přijde mi to takový... intimní, osobní...

... když spíme, jsme nejvíce zranitelní. Najednou nevíme o sobě, ani o světě kolem, neboť kroužíme úplně jinými světy, stavy, vjemy, které si v tu chvíli třeba ani neuvědomujeme. Je to tak podivu-hodný! Odpočinek na svojí nejhlubší vlně - tak blízko bezvědomí! Mdlobě! Smrti!

Když spíme, jako bychom byli z velký části vypnutí. Zhluboka a trochu jinak dýcháme, životní funkce se zpomalí a když se nám něco zdá, můžeme při tom mít tiky. A o ničem nevíme. Napadlo vás někdy, jakým velikým darem spánek je? Jak je to úžasný a blahodárný a svobodudávající, chvíli si dovolit, nic o sobě nevědět? Nevidět, neslyšet, necítit...?

Jediné, co nás opět "zapne", je maličká, pokorná chvíle, kdy nás něco, nebo v daleko lepším případě někdo, probudí. Připadá mi to strašně důležitý a krásný - být někým probuzen! Navrácen k životu, povolán k žití, mile vyzván k aktivitě!

Když se ocitnu v situaci, kdy mám možnost někoho vzbudit, dělám to citlivě a opatrně a jemně. S jakou něhou pozoruju, když se někdo probouzí, pozvolna se protahuje, vrací se ke mně...

Pořád mám k usínání a spánku a probouzení hlubokou úctu... a vážím si chvíle, kdy můžu usnout, spát a být prob(o)uzena...

...anebo chvíle, když náhodou můžu s někým usnout, spát, být probuzena...
(...to bych si přála.)

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno.
Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V trávách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever! V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale zpod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí.

I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelenavý mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám. Slunce dosud nevidět. Hle: záda jitřního mraku jsou dosud tmavá, ale hruď již zářivá. Ten, jemuž ukazuje a vyrovnává nebeskou stezku, jej již ozařuje zpod obzoru svým jasem. Vzchází nový den, v něm se odehraje všechno. Také zemřít můžeš, noci se nedočkat. I spánek je krátká smrt. Ale nyní: nový den!

Nejkrásnější je, jsi-li na planinách sám. Ulehni na spací pytel nahý. Bezměrná úleva. Slunce zpívá, hedvábný vzduch ovívá, první přítelkyně mouchy na tebe usedají. Neodháněj je, zpívají ti, olizují tě, skýtáš jim rozkoš. Važ si toho, že někomu můžeš skýtat rozkoš, bratříčku, jednou budeš prstíčkem hrabat! Větřík, vítr se zvedá. Bratřík větřík. Vlahý, ale mouchy přesto odlétají. Nádherný neevropský pocit - ležet nahý na pastvinách. Vydán nebi. O mnoho nás připravují hadry, šaty, oděvy!

Nejen ve slunci pod širým nebem dalekých cest je možno prožít nádherné jitro, můj životem omrzelý bratříčku! I doma, za listopadových vichrů a kalných .chladen vzchází nový den. Většina lidí, kupodivu, nenávidí jitra, nenávidí probuzení, znovuzrození. Netřeští radostí, ale plouží se sklesle domem a zrůdně se bojí nového dne. Starci bez naděje. Vědí asi, jak den skončí, proto nenávidí jitra. A stačí málo, aby i jejich jitro zezlátlo a den byl stříbrný. Stačí udělat tři věci: zazpívat děkovnou píseň; vykoupat se ve studené vodě; zacvičit si; divoce zatancovat. Tři urážlivě snadné věci a změní se svět! Kalná myšlenka a ochablost zmizí a na jejich místo přiletí síla a s ní přiběhne veselá myšlenka, myš Lenka, myškalenka. Pouhé tři věci, píseň, voda a trochu námahy a jitro je jiné. Ale marné psaní, vím, že to nezkusíš, že se nezměníš, životem omrzelý bratříčku!

Jdu pak ranní ulicí, rozhlédnu se: liduprázdno. Zatančím tedy jitřní taneček. Zatočím se radostí kolem dokola, zadupu, neumím nic lepšího - je nový den. Ještě liduprázdno. Zamečím proto jako kozlík. Hlasitě. Méééé! Pod jasanem dlouho močí starý prostatický ratlík, pozdravím ho co nejfrrrrancouzštěji: "Bon jour, mon ami, ca va?" Stále nádherně liduprázdno.

Jitřní zpěv, koupel, pohyb - pocit síly a zdraví. Nezdolnosti těla. Neporazitelnosti duše. Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře. Svaly na zádech se ti samy napínají, a sevřeš-li ruku v pěst, žádná moc ti ji bez tvé vůle nerozevře. Sedíš nehnutě, jako když pardál číhá na horské ovce, připravený ke skoku a nabitý výbušnou silou, ale navenek nehybný. Leží na sněhu jako balvan. I ty sedíš klidně, ale z nitra ti sálá teplo a síla. Nádherný pocit. Celý svět ti v tu jitřní chvíli patří. Sedíš o samotě, nepatrný a bezvýznamný, nikdo o tobě neví a přesto: v takovém jitru ti patří zeměkoule!
Miloslav Nevrlý
Karpatské hry

Anonymní řekl(a)...

A ještě, miroslav Nevrlý a já, Tobě:
Noci jsou úhelnými kameny cest, královskými hrami. Dny mohou být horké nebo deštivé, únavně dlouhé i podobné hedvábnému mžiknutí, veselé i jednotvárné, ale jejich překvapením čelí poutník v bdělém stavu. Avšak noci jde vstříc bezbranný, vydaný tmě, všemu. Když den za sebou zametá větrnou oháňkou a večer se blíží, zneklidním jako březí laň: je čas hledat bezpečí, čas jít spát. Prohlížím kraj jinýma očima, lesy dostávají před nocí novou tvář. Je-li večer vlahý, i lesy se zdají vlídné, kývají na mne. Suché lesní okraje se prostírají jako vábící dívky. Jdu-li ale za karpatského krupobití kalnými cizími horami, budí přednoční mlha ve dvoutisícimetrové výši strach. Čiší z ní nejistota, záhuba. Rád bych byl daleko odtud, u lidí, ve slunečním jitru, ale nelze si vybrat, je čas jít spát, čas hledat si dobrý nocleh. Neboj se ale, bázlivý bratříčku, vždycky jsem dosud spal, každé jitro se probudil. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu, tím krásnější a nezvyklejší noclehy

Okomentovat

 
TOPlist