O spánku

Fajn, řekla jsem si, teď, teď to udělám. Už dlouho se chystám napsat článek o spánku, o tom, jak ho vnímám, co si o něm myslím a co mě k němu napadá... a jaký zvláštně citlivý a citový vztah s ním mám.
Jsem totiž zrovna v obýváku, na "starém" počítači (tisíceré díky, milá Jarko!) - nic jinýho mi vlastně ani nezbývá, když jsem si zavirovala svůj počítač, a ten teď buď pořád dělá jako že něco dělá anebo se na něm spontánně objevují psychedelické barevné motivy. (Nejsem já náhodou ...zavirovanej počítač?)
Takže, ano, jsem zrovna v obýváku... poklidný pondělní večer, jak z obrázku - maminka čte noviny, já se snažím počítat domácí úkol z matiky, na pravděpodobnosti (no fakt!)... a tatínek usnul.
A teď spí - natažený na gauči, ve tváři pokoj, pomalu oddechuje. Jsem moc ráda, že odpočívá.
Takže jsem si řekla - čtvrtinu úkolu už mám po hodině hotovou, tak zalomím tu matiku, na chvíli, tak jako to zalomil tatínek.

Už odmala mám problémy s usínáním. Zvlášť, když jsme jezdili někam na návštěvu, svírala mi žaludek představa, že tam zůstaneme přes noc. Možná mě děsila ta samotná noc, plná malých světýlek, neznáma a tmy... i když, tmy se asi moc nebojím, do tý se naopak docela ráda utíkám. * Možná mě spíš zaměstnávaly myšlenky... který mě doma (tolik) nenapadaly, a které ani neumím popsat. Zjevují se totiž jen v noci, bývají strašně zvláštní.

Dneska nespavost obvykle řeším tím, že se modlím, zkouším něco dělat, dokud se neunavím, piju před spaním bylinkový čaje, nebo prostě nedělám vůbec nic a čekám, až to přejde. V krajním případě, třeba když je půl čtvrtý ráno, a já fakt nemůžu, spím se Stilnoxem, kterej ovšem funguje spíš jako jakási železná trubka, kterou se člověk praští do hlavy, když už to fakt jinak nejde. Nebo... se jdu podívat ven, z okna... když je teplo, dokonce vylezu na balkon... a pozoruju hvězdy a měsíc a oblohu, která je věčná, a která tady bude pořád, ať bdím nebo spím, tý je to jedno. Navždycky se na mne trpělivě dívá...

Ukončování programů na počítači je jako čekání na spánek - usínání, když ikony začínají mizet... a pak šumy najednou utichnou. A obrazovka se zhasne a pak už je počítači všechno jedno.
Jenže ne každý se právě umí(me) takhle lehce "vypnout".

Možná... možná mě nejvíc děsilo, děsí!, usínat v přítomnosti spícího člověka. Ano, musím přiznat, že dodnes je mi podivně úzko a zároveň dojatě, když se nacházím v blízkosti někoho, kdo spí. Přijde mi to takový... intimní, osobní...

... když spíme, jsme nejvíce zranitelní. Najednou nevíme o sobě, ani o světě kolem, neboť kroužíme úplně jinými světy, stavy, vjemy, které si v tu chvíli třeba ani neuvědomujeme. Je to tak podivu-hodný! Odpočinek na svojí nejhlubší vlně - tak blízko bezvědomí! Mdlobě! Smrti!

Když spíme, jako bychom byli z velký části vypnutí. Zhluboka a trochu jinak dýcháme, životní funkce se zpomalí a když se nám něco zdá, můžeme při tom mít tiky. A o ničem nevíme. Napadlo vás někdy, jakým velikým darem spánek je? Jak je to úžasný a blahodárný a svobodudávající, chvíli si dovolit, nic o sobě nevědět? Nevidět, neslyšet, necítit...?

Jediné, co nás opět "zapne", je maličká, pokorná chvíle, kdy nás něco, nebo v daleko lepším případě někdo, probudí. Připadá mi to strašně důležitý a krásný - být někým probuzen! Navrácen k životu, povolán k žití, mile vyzván k aktivitě!

Když se ocitnu v situaci, kdy mám možnost někoho vzbudit, dělám to citlivě a opatrně a jemně. S jakou něhou pozoruju, když se někdo probouzí, pozvolna se protahuje, vrací se ke mně...

Pořád mám k usínání a spánku a probouzení hlubokou úctu... a vážím si chvíle, kdy můžu usnout, spát a být prob(o)uzena...

...anebo chvíle, když náhodou můžu s někým usnout, spát, být probuzena...
(...to bych si přála.)