Siesta

Od posledního příspěvku se toho dost změnilo, hlavně místo, na němž pobývám. Severní Finsko, město Rovaniemi, brána do Laponska. Je tu krásně.
Ze začátku jsem trpěla stýskáním si po minulé rodině. Byli jsme si tak blízko! Chybí mi děti i jejich rodiče, Helsinki a kurz finštiny! Co teď, tady?
Teď, po čtrnácti dnech, se cítím příjemně usazeně a vím, co a jak. Ale začátky byly těžký.
Hlídám tři děti. Jsou moc hezký. Sedm, pět a tři roky. Kluk, holka, kluk.
Pořád bojuji s jazykovou bariérou. Chudáci děti mi často něco dlouze vypráví, já říkám nadšeně "no niin!" (aha), aniž bych věděla, o čem je řeč. Trapný coming out přijde, když se zeptají "Ymmärätkö?" Rozumíš? To pak většinou řeknu, promiň, ale ne...
Občas se nejmladší tříletý chlapeček O. rozpláče, zastaví, pokouší se mě napadnout, aniž bych chápala, proč. Po diskusi s jeho rodiči jsem však přišla na to, že ani oni neznají důvod těchto záškubů v jeho mysli.
Ráno chystám snídani, naplním pračku a odvádím děti do školky. Pak mě čeká dopoledne s nejstarším chlapcem T., jemuž je sedm. Moc spolu nemluvíme, ale mám pocit, že jsme parťáci. Jezdíme spolu na výlety nebo jen tak vegetíme doma, hrajeme hry a tak. Pak uvařím oběd a najíme se.
Potom, teď, mám zrovna takzvanou siestu, vždy po obědě je mi umožněno na chvíli vydechnout a mít přestávku od hlídání a teoreticky i od úklidu. Ale většinou to nevydržím a jezdím po domě se žlutým vysavačem nebo nadšeně věším prádlo nebo žehlím. Jaký to zázrak, tyhle práce!
Někdy v této přestávce taky píšu dopisy svým milým. Jsem tolik vděčná, že mi sem i několik psaní už přišlo! Mám pocit, že dopisy v sobě skrývají daleko více úsilí, lásky a snahy komunikovat s tím druhým. Je to kouzelná chvíle, když se v modré plastové schránce zjeví něco pro mě. - Měla bych siestu využívat ke studiu finštiny či psychologie (je mi špatně z pomyšlení, že v Praze čekají čtyři nehotové zkoušky), ale většinou to nedávám.
Odpoledne jsme se všemi třemi dětmi. Nejdřív vyzvednu mladší L. a O. ze školky, někdy nám pětiminutová cesta zabere přes půl hodiny, ale to nevadí. Pak se chodíme koupat (jezdíme autem k příjemné pláži, na cestě zpátky skoro vždycky zabloudím, ale děti mě dovedou zpět, a navíc, kdo by to byl řekl, že v Laponsku bude takovej hic!), jezdíme někam na kole (nejmladší O. se občas bezdůvodně zastaví a já zoufale opakuji, tulle!, pojď!), chodíme rybařit (děti se překvapivě disciplínovaně střídají o prut a já pak musím zabíjet jejich úlovky a vyndavat z nich vnitřnosti), navštěvujeme parky (hlídám, aby se nezabily na prolejzačkách a hrávám s nimi na babu, i když to nesnáším, neb běhám daleko pomaleji než oni).
Večer chodím sama do posilovny. Dávám si pořádně do těla. Není to tam moc hezký, taková normální posilovna, žádný dámský jemný design ala Contours. Potící se svalnatí muži i ženy. Ale líbí se mi to. Jezdím tam na kole a často jsem ráda, že se mi podaří dojet zpátky, takže je asi vše v pořádku. Občas taky vynechám, aby měly svaly kdy růst.
Moje dni běží v poklidném řádu a stereotypu, každý den vstávat a chodit spát ve stejnou dobu, mít jasně dáno, co a jak.
Je mi fajn.