Ledovec

"Skleněná křídla opilých labutí
na prach a na střepy
se o hráz rozletí..." Nebylo nás pět, Naposled, Ledovec

Pořád se ztrácím, i v životě, i na cestách.
A dneska, silná chvíle. Běhat na běžícím pásu, s hudbou v uších, tak jako vždycky.
Mám pořád v přehrávači tytéž písně, asi čtyři sta padesát kusů skladeb,
které poslouchám od teenegerovství.
A dneska...nějak mě vzalo, že mi tam naskočilo tohle, Nebylo.
To mám fakt hodně ráda.

Vzpomínka na jednu nedávnou lásku, která tam není, která snad ani nebyla...
...ale která teď do mě nějak patří, Bohu-žel, snad proto, že je poslední.

(Jmenujou se ty myši jako Tvoje holky?)

Strávila jsem na běžícím pásu tři čtvrtě hodiny a stříkal ze mě pot a slzy a bylo mi fuk, že už nemůžu.
Snažila jsem se myslet na Pána Ježíše, ale vlastně jsem spíš myslela na Tebe.

Není k tomu co dodat. K ničemu není co dodat. Jak se učit, jak nebejt egocentrická,
jak nekontrolovat milionkrát denně všechny internetový komunikační zdroje,
jak nedoufat po reakcích a nezoufat, když žádný nejsou,
jak nechtít pořád víc, jak se uklidnit,
jak odpustit, jak se vrátit, jak studovat, jak jíst, jak se modlit, jak milovat.

Vím, že to skončí, že jednou na Tebe nebudu myslet. Všechno jednou skončí.
Chmurně mě to napadalo i v tý posilovně - ze stropu trčel drát ve tvaru šibenice.
A mě napadalo, jaký písničky bych chtěla na pohřbu.
Nebylo nás pět by tam jistě měly bejt slyšet. Růže a zvony a hrající Címa.

Radši si pustím Byl jednou jeden život, kapitolu o mozku,
červení paňáčci s vysokejma hlasama a bublinkama na zádech podivně uklidňujou, zašlý vzpomínky na dětství, fakt kvalitní příprava na zkoušku z neurofyziologie.
To je tak na mý inteligenční úrovni, ne žádný afektivní neurovědy, geny a amygdala,
promiň, ale mě toho vlastně moc nezajímá.

Heřmánkovej čaj v hrnku od Marimekko se z toho nevzrušuje.
Bude i, až na Tebe přestanu myslet, až všechno skončí.