Katolická mše Rovaniemi

Nikdy mě nenapadlo, jakej je to vlastně underground, být ve Finsku katolíkem. V něčem je to možná ještě těžší než bytí věřící v Čechách. Když tu totiž řeknu "minä olen katolinen", je to něco, jako kdybych v Česku prohlásila, že jsem adventista – myslím, co se týče věřící populace. A celkově tu jsou katolíci dost exotické zboží, zdá se mi.

Je tu hodně bratrů protestantů, což je skvělé. Ale zároveň to s sebou přináší různá úskalí, která mi brání v jakési vnitřní ekumeně. Dlouho jsem řešila, jak je to se Svatým přijímáním. Prožívá se to u lutheránů taky jako Eucharistie? Můžu tam přijít? A tak podobně. Rozdíly mezi protestanty a katolíky by mi ale daly větší práci sepsat a moc se mi teď do toho nechce.

Celkově jsem samozřejmě ráda a nesmírně vděčná, že tady v Rovaniemi funguje poměrně lidnatá lutheránská církev. Se svou rodinou taky chodívám v neděli na bohoslužby, ale svátosti mi chybí a večeře Páně bohužel není totéž co Eucharistie. A bohoslužba není mše svatá. Zní to tvrdě, já vím, samotnou mě mrzívá, jak málo jsem vevnitř vlastně ekumenická. Těžko se to vyjadřuje a popisuje.

O to více jsem vděčná, zvlášť tady v Rovaniemi, že jedenkrát za měsíc se tu koná dokonce mše katolická. V malém sálku na faře místní ortodoxní církve. Připomíná mi to náš Lochotínský pavilonek. Minule bylo na mši osm lidí, především asiaté. Bylo mi smutno, že katolická obec je tu opravdu tak malá. Dnes bylo lidí více, asi kvůli tomu, že skončily prázdniny – sešlo se nás okolo pětatřiceti. Ale taky hlavně asiati, to mě hodně překvapilo - nečekala bych, že obyvatelé Asie budou katolíci.

Strašně mě baví, jak je ta naše liturgie stejná na celém světě. Jak se ve všech jazycích říkají a modlí ty stejné věty. Jsem ráda, když se mi podaří neztratit a vědět, co se teď říká a jak na to odpovědět, Pán s Vámi – i s Tebou, a podobně. Legrační je, že na rozdíl od lidu finského odpovídám a modlím se česky. Potichu, s pocitem blaženosti, že jsme všichni v církvi jedno tělo, že naše učení je naprosto totožné, a že si rozumíme, i když ne jazykově. Právě v tom je podle mě bohatství církve. Jsem vždycky zasažená, že se čte totéž čtení jako doma, dnes třeba o Ježíši, který přišel po moři za učedníky a můj oblíbenec a patron Petr si zase troufl o něco víc než ostatní učedníci. Pane, dovol, aťmohu přijít po vodě za Tebou. Tak pojď, říká Pán Ježíš.

Zdá se mi zajímavý, že finský slovo "poika" znamená zároveň kluk a syn. Takže když se říká Jumalan poika, Boží syn, tak nějak si vždycky představím, že Ježíš je i Boží kluk. A zdá se mi to konejšivě roztomilý.

Dnešní den jsem hodně prospala. Ale večer jsem se vydala na tuhle katolickou mši. Udělalo mi velikou radost, že tam dnes bylo víc lidí, že jsem věděla, co se čte za čtení (respektive to jsem si našla už přede mší, ale spíš fakt, že se opravdu četlo to, co jsem očekávala!), že se dokonce i křtilo děťátko... Celý mě to nějak vzalo. A říkám si, že až přijedu domů, budu si hodně vážit liturgie v mateřském jazyce. A kázání v mateřštině!

Po zoufalých zklamáních z toho, že neumím dost dobře finsky na to, abych rozuměla plamenným slovům knězova kázání jsem si vytvořila tento mód – snažit se pochytit jednu větu, které rozumím, a místo rozpačitě smutného pasivního sezení na kázání v cizí hatmatilce prostě jen rozjímat o nějaké té prostinké větě. Dneska to bylo "Hän on toivo, Hän rakastaa." On nás miluje, on je naděje. No ano, je to tak!

Dojal mě závěr. Celkově je katolická mše v Rovaniemi dost prostá, zpívávají se písně bez doprovodu jakéhokoliv nástroje, respektive to většinou dopadá tak, že zpívá jen kněz a jedna paní, protože ostatní se nechytají. Dnes se na konci zazpívalo Salve Regina. V latině. Ten klasický nápěv, který znám i já. Byla jsem z toho tak zasažená, že jsem asi zpívala hodně nahlas, rozbušilo se mi srdce pomyšlením, že je to opravdu tatáž píseň, kterou zpívávají naši milí bratři františkáni denně ve své kapličce v Domečku, když se domodlí nešpory. Propadla jsem z toho zvláštní euforii a při cestě domů na kole jsem si při pelášení z kopečka vyřvávala nahlas zpívanej Otče náš. A měla jsem radost, že jsem pokřtěná, biřmovaná, a že se znám s Pánem Bohem, a že je tu aspoň těch pár katolíků a tolik křesťanů.

Měla bych jít spát, už je noc a já ani nevím, jaký mě zítra čeká den, ale nějak se mi chce dál malovat, psát, psát dopisy a podobně. Možná mi jednou bude líto, že jsem tu žila tak...tolik moc ve svejch zápiscích a dopisech a ne dost tady.