Finsko, cesta, den první

fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/1_Finsko__pri_let/

Děkuju všem, kteří na mě mysleli a myslí. Doletěla jsem v pořádku a je mi dobře.

Letiště. Bylo to tak zvláštní na něm čekat na letadlo. Poprvé a naposledy jsem letěla, když mi bylo šest. To jsme tenkrát společně s babičkou a s dědou navštívili Kypr. Nepamatovala jsem si z letu nic kromě zvracení při přistávání, toho, že před nástupem do letadla byly někde puštěné písničky od Abby, a že jsme letěli modrým Boeingem.
Tatínek mě na letiště doprovodil. Bylo zvláštní pozorovat všechny ty lidi s kufříkama na kolečkách, co cestují Bůh-ví-kam. Bála jsem se, jak to všechno zvládnu. Moje zavazadlo vážilo 19,7 kilo – a limit byl dvacet. A palubní zavazadlo jsem měla suverénně nadrozměrné, ale dělala jsem, že to nevím.
Když se na ceduli objevilo "gate otevřen", prostě jsem prošla. Zamávala tátovi a čaau.
Vlastně bych lhala, kdybych napsala, že to bylo takhle jednoduchý. Musela jsem vyndat voňavku (tekutinu) a dát ji do sáčku ke zvláštní kontrole. Stejně tak jsem musela ukázat notebook. To by ještě nebylo tak strašný jako když jsem prošla rámem a za ním mě začala osahávat nějaká ochranková paní. Opravdu osahávat! Naprosto všude! Bylo to tak nepříjemný. Musela jsem si sundat boty i ponožky, a pak mě stejně poslali na letadlo.
Letadlo. Norwegian. V tunelu do něj jsem chtěla utéct. To nezvládnu! Tak sama, ničemu nerozumím, dva měsíce, dva měsíce ve Finsku! A navíc, interiér letadla, leč luxusní, obsahoval všude bezpečnostní cedule o tom, jak používat kyslíkovou masku a záchrannou vestu. Fakt uklidňující. Vedle mě seděla finská babička. Koukaly jsme se obě z okna. Dychtivě jsem fotila. A pak jsme vzlétli a já si říkala, tyjo, ono se určitě něco děje. Vypadalo to totiž, že jsme se vůbec nehýbali. Jako by letadlo prostě viselo ve vzduchu, nad těmi mraky, v obrovské výšce. Bála jsem se, že spadne. Pak mi ale došlo, že takhle to vypadá celý let. Přistávání byl taky zážitek. Mám pocit, že je vždycky výsostně o štěstí a samozřejmě o šikovnosti pilota, jak se povede onen manévr, kdy se letadlo prvně dotkne země. Dost jsem to prožívala, myslejíc na J., který se stává pilotem. Že v tom asi bude dobrej, napadlo mě.

Vlastně jsem se celou cestu modlila. Bála jsem se neuvěřitelně. Ve Finsku na mě bude čekat cizí žena, kterou ani nevím, jestli poznám. Co tam budu dva měsíce dělat? Všude kolem ševelel ten divný ugrofinský jazyk, který se mi tak líbí. Ničemu jsem nerozuměla.
Po výstupu z letadla jsem čekala snad hodinu na kufr. Bála jsem se, že je ztracen, že já jsem ztracena, chtělo se mi umřít z toho všeho napětí. Pak jsem záhy našla Petru, ženu, na níž jsem čekala a ona na mě, jmenuje se stejně jako já, to je dobré znamení. Přátelsky mě objala, zeptala se na cestu a šly jsme do auta. Svěřila se mi, že ztratila parkovací lístek, čímž v mých očích ještě více stoupla – pro takové věci jsem měla nemalé pochopení. Odvezla mě na místo, kde teď žiji – malý dřevěný dům, na samotě u lesa, s nezbytnou saunou a s pískovištěm na hraní. Nedovedu si představit dokonalejší obydlí – i vevnitř naprosto útulné, dřevěné, finské. Byla jsem vydřená ze světla. Vypadalo to, jako by bylo ráno, třeba brzké. Tolik světla! V jednu ráno!
Byla jsem dojatá, když mi Petra laskavě říkala "This is your new home now", a zároveň mě vyděsilo, kolika au-pair slečnám už tohle zaznělo v uších. A kolika ještě zazní.
Ráno bylo zvláštní – slyšela jsem tlumeně zapnutou pohádku ve finštině. Trvalo mi snad tisíc let než jsem vylezla ze svého pokoje. Bála jsem se, opět, a říkala jsem si, tyjo, tam budou ty děti, muž Tero, čili jejich otec, a...bude se ode mě něco vyžadovat? Co mám dělat, jak se tvářit? Budu se dětem líbit?
Všechno proběhlo dobře. Hrála jsem si s Aino, která mi neustále něco vyprávěla, i když jsem jí vysvětlila, že neumím finsky. Vypadala, že jí to vůbec nevadilo. Byly jsme venku a prostě běhaly a já se plaše zařazovala do jejích her a nejspíš-ve finštině-vyprávěných příběhů tím, že jsem zkrátka dělala to, co ona. Sbíraly jsme květiny, hrály si na písku a prostě byly.
Pak mě začala bolet hlava a bolí mě doteď. Auč.
S Terem jsme jeli na nákup, vzali jsme s sebou malého Vaina, Vainovi je kolem roku, prostě miminko, chlapeček se zářivě modrýma očima. Připomíná mi vzhledem i nekonfliktností mého milého kmotřence Mikuláše.
Všechno je vlastně dobré. Jen se pořád chvěju, co přijde. Nevím, proč. Je mi krásně. Jsem v jiném světě. Daleko. Ve vysněném Finsku.

Kiitos.

P.S., fakt mě nemusí mrzet, že nemám sandály. Je tu kolem deseti stupňů. Jak příjemné!