Olavinlinna, Kerimäki

Fotoalbum zde: http://townnen.rajce.idnes.cz/3_Finsko_vylet/

Udělala jsem si jednodenní výlet, jen já, batůžek a auto. Skvělé. Pustila jsem si nahlas AC/DC a vydala jsem se na docela dlouhou cestu.

Celkem jsem dnes ujela 250 kilometrů. Ve Finsku se opravdu řídí dobře. Vlastně úplně dokonale. Nepotkala jsem na silnici moc aut, všude jsou značky, takže člověk vždycky pozná, jak rychle může jet (často jsem, pravda, limity porušovala, na rozdíl od trpělivě poslušných Finů, a užívala si rychlosti zapůjčeného Forda Focuse, dieslového, též barvy, jakou má naše auto), cesty jsou hlaďounké. Jediné děsící se mi zdály značky podél cesty s nakresleným losem - pozor, losi. Nevím, co bych dělala, kdybych ho potkala.
Myslím, že kdyby moji rodiče věděli, že budu dnes celý den sama řídit auto, asi by se zbláznili strachy. Ale zvládla jsem to.

Měla jsem s sebou taky výbornou GPSku. Potěšilo mě, že tam byl i jazyk český, čili jsem se mohla nechat navigovat v mateřštině. Akorát při větě "po pěti stech metrech jeďte na trajekt" jsem si myslela, že se přístroj zblázil. A ono ne! Jela jsem trajektem, takovej zážitek, pro obyvatelku střední Evropy!

Navštívila jsem středověký hrad "Olavinlinna". Bylo tam krásně. Dokonce jsem se zúčastnila prohlídky v angličtině a mezi všemi těmi cizineckými páry a rodinami jsem si připadala jedinečně svobodná. Pak jsem koupila pohledy a psala je na lavičce v parku. Trochu pršelo a věty, plnicím perem psané, se tu a tam rozmazávaly. Tak jsem je obtahovala – nechtělo se mi užít propisky. Pak jsem pohledy hodila do schránky. Nepopsatelný pocit z toho, že kus papíru, který jsem před chvílí laskala, se cestami Bůh-ví-jakými ocitne u mých blízkých.

Pršelo a byla docela zima. Ale to se mi vlastně moc líbilo.

Dala jsem si kávu a pokračovala, toužila jsem spatřit největší dřevěný kostel na světě. Jela jsem tedy do "Kerimäki",což je městečko, kde nic krom toho kostela není. Byla jsem trochu zklamaná, že uvnitř bylo strašně moc lidí, takže mi příliš nešlo vychutnat si tu atmosféru. Ale bylo to krásné místo.

Potom jsem moc nevěděla, co dál. Neměla jsem žádný další plán a zároveň se mi ještě nechtělo vracet. Jezdila jsem tedy prostě jen tak, tu a tam jsem zastavila na autobusové zastávce (kterých je ve Finsku snad víc než saun) a jednoduše čuměla, fotila nebo se toulala lesem. Rádio jsem měla nahlas, AC/DC vystřídal finský metal. Zastavila jsem se ve městě Varkaus, abych zjistila, že kromě jednoho kostela tam nic zajímavého nenajdu. Pak jsem tam houževnatě hledala benzínku, kde by měli i vysavač. Chtěla jsem se totiž odvděčit rodině milým překvapením ve formě vyluxování auta. Ovšem, ač tam bylo snad pět čerpacích stanic, žádná z nich vysavač neměla. Možná to Finové nedělají.

A tak jsem jela zpátky, bylo už okolo sedmi hodin večer, ale to tady nikdo nepozná, ptáci zpívali, muzika duněla, nic mi nechybělo, auto se řídilo krajinou a mně se vůbec nechtělo, aby to skončilo. Bylo mi skvěle.

Měla bych takové věci dělat častěji.