Nemoc či ne?

Zrovna, když jsem se chystala napsat něco smutnýho a sebelitujícího na blog, vlezl do mého pokoje potichu sedmiletý T. Ole hyvä, Petra! =Tady máš, Petro! Řekl a vrazil mi do ruky nádhernou kytici větviček borůvkového keře i s maličkými borůvkami. Ooo, kiitos! Se on ihana!, odpověděla jsem skřehotavě nachlazeným hlasem a ještě chvíli po tom, co odešel, ten krásnej dar držela mlčky v rukou.

Už třetí den jsem jakoby nemocná. Jakoby, protože nějak nechápu, že to může bejt pravda. Nemarodívám, poslední roky. Občas mě sice bolívá hlava nebo břicho nebo jsem unavená, ale vždycky to nějak přejdu. Teď to ale nějak nešlo.

V pátek večer jsem se koukala na film Zamrzlá země. Byl to strašně silnej finskej film. Samý umírání lidí, katastrofy, lidský osudy, příběhy z šedý zóny a tak. Dost mě to vzalo. V noci mě probudila zimnice a ostrá bolest hlavy. Běžela jsem si nahoru pro brufen a pak se vrátila zpět do postele. Nebylo tak lehký usnout, protože mi bylo blbě, ale nakonec se to nějak podařilo. Ráno mi ovšem nebylo o nic líp. Dokonce jsem neměla ani chuť k jídlu, což, jak by Vám řekla většina mých přátel, je opravdu podezřelý. Vyplazila jsem se do kuchyně pro čaj a oznámila stručně tatínkovi rodiny, že mi není dobře. Pak jsem sebou plácla zpět do postele. Trochu jsem přemýšlela, jestli za to může ten pitomej film, ale vlastně mi to bylo spíš jedno.

Celou sobotu jsem pospávala. Vlastně dopoledne jsem si zajela na kole pro džusy a zázvor s citrónem - svou zaručenou medicínu. Bylo mi hloupý o to někoho prosit, ač cyklocesta mi byla docela náročná. Ale jinak jsem zbytek dne jen ležela, jak říkával můj zesnulý strejda, ve vodorovné poloze. Připadala jsem si jako miminko. Když jsem se probudila, jen jsem se napila, občas něco pojedla (ale čistě proto, že se mi to zdálo jako dobrý nápad, chuť jíst jsem fakt neměla), a zase spala dál. A taky jsem někdy uvařila pro všechny, zapečený těstoviny, nevím, jak. Večer mi bylo dost malátně, rozlámaně, unaveně a přemýšlela jsem, jestli je to z toho celodenního válení nebo jestli jsem fakt nemocná, což by vlastně bylo pravděpodobný, protože holčička L. byla před časem silně nachlazená a já ji tak stokrát denně pomáhala vysmrkat se. Byla jsem ze sebe zhnusená, že jsem nic neudělala, že jsem se tak bezuzdně flákala. A že je mi tak divně. Navíc se mi chtělo jít v neděli na pravoslavnou mši, neboť jsem už byla předdomluvená s místním farářem, že dostanu výjimečný povolení zúčastnit se Eucharistie - katolické mše jsou v Rovaniemi sotva jednou za měsíc a místní katolická obec čítá celých osm členů.

V noci mi bylo zase blbě. Při cestě pro další prášek jsem popadla i teploměr. Ač jsem hledala spíše paracethamol, nic jsem nenašla, jen v lednici nějakej dětskej sirup Panadol a čípky, do nichž jsem se nechtěla pouštět, odmala z nich mám hrůzu. Tak jsem se smířila s dalším brufenem. Zimnice, hledání druhý deky, pocit na blití a všeobjímající rozpaky, že přeháním, že to není možný. 37,8, říkal teploměr.

V neděli jsem se fakt vydala na ortodoxní mši, ač to možná nebylo rozumný. Zjistila jsem, že eucharistický půst pravoslavných je daleko přísnější - ortodoxní věřící před Eucharistií přijímanou ráno nemají povoleno nic jíst ani pít. Pití nedám, věděla jsem, ale nejíst zkusím. Tak jsem nejedla. Mše byla od deseti. Všichni celou dobu stáli. Byla jsem u přijímání. Bylo to silný. Zbytek výrazných dojmů snad budu mít sílu popsat příště. Možná jsem tam neměla chodit. Bylo mi zase blbě, byla jsem ráda, že jsem vydržela, aspoň tu hodinu a tři čtvrtě do přijímání. Po přijímání jsem vyjela na kole hledat obchod s džusy, protože jsem své už vypila. K mému neradostnému zjištění v jedenáct čtyřicet pět v neděli nebyl K-supermarket otevřen. Musela jsem se proto smířit s protějším kioskem ala Žabka, kde bylo vše o půlku dražší a jedinej džus, kterej tam měli, měl v sobě asi víc cukru než čehokoliv jinýho, ale stejně jsem si ho koupila, prostě pro ten pocit. A pak jsem zase jen spala, ležela, občas něco na notebooku sledovala, a tak pořád dokola. Bolest hlavy a škrábání v krku. Už mě to nebavilo. Byla jsem nervózní. Potřebovala jsem něco dělat. Aspoň jsem tedy vyprala. A řekla jsem si, že si vyperu povlečení a oblečení, co mám na sobě, a že se osprchuju a budu zdravá. To byl plán.

V noci na dnešek mi bylo asi nejvíc blbě. Poraženecky jsem našla v prádelně škopek a přistavila si ho k posteli, pro případ zvratků. Ostrá bolest hlavy a bolest v krku tak, že se mi ani nechtělo polykat. Bylo to už tak zlý, že jsem přemýšlela v zmanipulování někoho k odvezení na pohotovost, ale stud zvítězil. Ráno jsem zas nebyla schopná normálně vstát. Vyprání povlečení nefungovalo. Asi musím ještě odpočívat. Proležela jsem třetí den. Když jsem zrovna nepospávala, četla jsem si kraviny na internetu. Teda, ne úplně kraviny, ale myslím tím ne úplně důležitý a náročný věci. Šťastný blog, který mě nadchává, bored panda, všechno z facebooku, video z Holostoku a tak.

Je mi už líp, ale pořád dost blbě z toho, že nic nedělám. Stydím se a mám výčitky. Pobolívá mě hlava a v krku, ale dá se to. Když se podívám do zrcadla, je mi fakt rozpačitě. Vytahaný tričko s Lisou Simpsnovou, dlouho oblíbené, už bych fakt neměla nosit do školy, ale jen na doma. Vypadám blbě. Megastehna a přeležený vlasy. Rozlámaný tělo. Jak budu zase běhat, jezdit na kole, chodit cvičit? Snad se nějak chytnu. Snad už bude zítra normální pracovní den.